Překladatelova rukavice
J. K. Rowlingová: The Dark Lord Ascending (1598 slov)

Vzestup Temného Pána

překlad: Umeko

Dva muži se vynořili odnikud, kousek od sebe, v úzké uličce zalité měsíčním svitem. Na okamžik stáli úplně potichu, hůlky namířené na hruď toho druhého; pak se navzájem poznali, ukryli hůlky do svých plášťů a rychlými kroky vyrazili stejným směrem.

„Novinky?“ zeptal se vyšší.

„Ty nejlepší,“ odpověděl Severus Snape.

Ulička byla po levé straně lemována divokým, nízce rostoucím ostružiním, napravo vysokými, pečlivě zastřiženými keři. Dlouhé pláště mužům pleskaly při chůzi kolem kotníků.

„Už jsem myslel, že se opozdím,“ řekl Yaxley. Jeho strohé rysy se objevovaly a zase mizely, jak větve nakloněných stromů zakrývaly světlo měsíce. „Bylo to trochu těžší, než jsem čekal. Ale doufám, že bude spokojený. Vypadáte sebejistě, myslíte, že vás přijme vlídně?“

Snape kývnul, ale nepokračoval v rozhovoru. Zahnuli vpravo na širokou příjezdovou cestu, která odbočovala z ulice. Vysoké keře se stáčely také, uhýbaly směrem k impozantní bráně z tepaného železa, která přehrazovala mužům cestu. Ani jeden se nezarazil - oba mlčky zdvihli levé ruce v jakémsi pozdravu a prošli přímo skrz, jako by temný kov byl jen dým.

Tisové keře tlumily zvuk kroků. Někde napravo se ozval šustot. Yaxley opět vytáhnul hůlku, namířil ji přes hlavu svého druha, ale ukázalo se, že hluk způsobil jen čistě bílý páv, pyšně hřadující na vršku keře.

„Vždycky se mu vedlo dobře, Luciovi. Pávi...“ Yaxley s odfrknutím strčil hůlku zpátky pod plášť.

Na konci rovné cesty se vynořil ze tmy půvabný zámeček, okny tvaru kosočtverce v přízemí probleskovala světla. Kdesi v temné zahradě za křovím zurčela fontána. Štěrk jim skřípal pod nohama, když Snape a Yaxley spěchali k hlavním dveřím, které se rozlétly dovnitř, ačkoliv je nikdo neotevřel, když se přiblížili.

Vstupní hala byla rozlehlá, matně osvětlená a přepychově vybavená, s úžasným kobercem, pokrývajícím většinu kamenné podlahy. Bledolící portréty na stěnách sledovaly Snapea a Yaxleyho očima, když kráčeli kolem. Oba muži zastavili u těžkých dřevěných dveří, vedoucích do další místnosti, po dobu jednoho úderu srdce zaváhali a pak Snape stisknul bronzovou kliku.

Přijímací pokoj byl plný zamlklých lidí, sedících u dlouhého zdobeného stolu. Obvyklé vybavení místnosti bylo nedbale přistrčeno ke stěnám. Osvětlení vycházelo z plápolajícího ohně pod elegantní mramorovou krbovou římsou, ozdobenou pozlaceným zrcadlem. Snape a Yaxley na okamžik zaváhali u prahu. Když se jejich oči přizpůsobily nedostatku světla, obrátily se k nejpodivnější části scény: lidskému tělu, zřejmě v bezvědomí, visícímu vzhůru nohama nad stolem, které se pomalu otáčelo, jako by bylo zavěšené na neviditelném lanu a odráželo se v zrcadle i na holém, vyleštěném povrchu stolu pod ním. Nikdo z lidí, usazených pod tímto podivným výjevem, jej nesledoval, až na bledého mladíka, který seděl téměř těsně u něj. Vypadalo to, že se nedokáže ubránit, aby se zhruba každou minutu nepodíval nahoru.

„Yaxley. Snape.“ zazněl vysoký, jasný hlas z čela stolu. „Málem jste se přišli pozdě.“

Mluvčí seděl přímo před krbem, takže bylo pro nové příchozí zprvu obtížné rozeznat víc než siluetu. Když však přistoupili blíž, jeho tvář zazářila z šera, lysá, podobná hadí, se štěrbinami místo nosních dírek a lesklýma rudýma očima s vertikálními panenkami. Byl tak bledý, až se zdálo, že vydává perleťovou záři.

„Severe, sem,“ pronesl Voldemort a ukázal na křeslo přímo po své pravé ruce. „Yaxley – vedle Dolohova.“

Oba muži zaujali určená místa. Většina očí u stolu sledovala Snapea a byl to on, ke komu Vodemort promluvil nejdřív.

„Takže?“

„Můj Pane, Řád Fénixe se chystá přesunout Harryho Pottera ze současného zabezpečeného místa příští sobotu za soumraku.“

Vzrušení kolem stolu zřetelně vzrostlo. Někteří strnuli, jiní se nervózně zavrtěli, všichni s očima upřenýma na Snapea a Voldemorta.

„Sobota...za soumraku,“ opakoval Voldemort. Rudé oči upřel do Snapeových černých s takovou intenzitou, až se někteří pozorovatelé odvrátili, nejspíš v hrůze, že je samotné by tak krutý pohled mohl sežehnout. Ale Snape chladně pohlížel zpět na Voldemortovu tvář a po chvilce nebo dvou se Voldemortovy rty zkřivily něčím, co se podobalo úsměvu.

„Dobře. Velmi dobře. A tato informace pochází-„

„Ze zdroje, o kterém jsme mluvili,“ dokončil Snape.

„Můj Pane.“

Yaxley se naklonil dopředu, a díval se přes dlouhý stůl na Voldemorta a Snapea. Všechny tváře se obrátily k němu.

„Můj Pane, slyšel jsem to jinak.“

Yaxley počkal, ale Voldemort nepromluvil, tak pokračoval dál, „Bystrozor Dawlish se podřekl, že Pottera nepřemístí dřív než třicátého, do té noci, než mu bude sedmnáct.“

Snape se usmál.

„Můj zdroj mi sdělil, že se chystají nastražit falešné stopy; tohle musí být jedna z nich. Na Dawlishe určitě použili Matoucí kouzlo. A nebylo by to poprvé, ví se, že je snadno ovlivnitelný.“

„Ujišťuji vás, můj Pane, že Dawlish vypadal naprosto přesvědčeně.“ řekl Yaxley.

„Pokud byl Zmatený, tak o tom přirozeně byl přesvědčený,“ odpověděl Snape. „Ujišťuji vás, Yaxley, že Bystrozorský úřad už nehraje v ochraně Harryho Pottera žádnou roli. Řád se domnívá, že jsme pronikli na ministerstvo.“

„To se Řád projednou strefil, ne?“ ozval se podsaditý muž, který seděl poblíž Yaxleyho; sípavě se zachechtal a kolem stolu bylo tu a tam slyšet ozvěnu jeho smíchu.

Voldemort se nezasmál. Jeho pohled směřoval nahoru, na tělo, které se vzhůru nohama pomalu otáčelo, a vypadal ponořený v myšlenkách.

„Můj Pane,“ mluvil dál Yaxley, „Dawlish si myslí, že na přemístění toho kluka bude pracovat celá skupina bystrozorů- “

Voldemort zdvihnul velkou, bílou ruku a Yaxley náhle zmlkl. Rozzlobeně pozoroval, jak se Vodemort obrací zpět k Snapeovi.

„Kde chtějí chlapce ukrýt tentokrát?“

„V domě někoho z Řádu,“ řekl Snape. „Podle mého zdroje bude mít to místo veškerou ochranu, jakou mu je schopen Řád a ministerstvo poskytnout. Myslím, že je malá naděje ho dostat, až tam už bude, můj Pane. Samozřejmě pokud ministerstvo nepadne do příští soboty, což by nám mohlo dát šanci některá kouzla odhalit a zrušit a zbytek prolomit.“

„No, Yaxley?“ zavolal Voldemort přes stůl, v rudých očích podivné odlesky ohně. „Padne ministerstvo do příští soboty?“

Všechny hlavy se opět obrátily. Yaxley napřímil ramena.

„Můj Pane, v téhle záležitosti přináším dobré zprávy. Povedlo se mi – s obtížemi a po velkém úsilí – uvrhnout kletbu Imperius na Pia Thicknesse.“

Mnoho z těch, kteří seděli poblíž Yaxleyho, vypadalo ohromeně; jeho soused, Dolohov, muž s dlouhou, pokřivenou tváří, ho poplácal po zádech.

„Je to začátek,“ řekl Voldemort. „Ale Thicknesse je pouze jeden člověk. Scrimgeour musí být obklopený našimi lidmi, než začnu jednat. Jeden nepodařený útok na ministrův život by zmařil mé dlouhé úsilí.“

„Ano – to je pravda, můj Pane – ale jak víte, jako ředitel odboru prosazování kouzelnického práva je Thicknesse pravidelně v kontaktu nejen s ministrem, ale i s řediteli ostatních odborů. Myslím, že teď, když máme pod kontrolou tak vysoce postaveného úředníka, bude jednoduché podmanit si ostatní, a potom můžou všichni spolupracovat na svržení Scrimgeoura.“

„Pokud nebude náš přítel Thicknesse odhalen dřív, než přesvědčí ty zbývající,“ odtušil Voldemort. „V každém případě nevypadá pravděpodobně, že ministerstvo získám do příští soboty. Jestli se k chlapci nemůžeme dostat tam, kde bydlí, tak to musíme udělat po cestě.“

„Tady jsme ve výhodě, můj Pane,“ ozval se Yaxley, který byl, jak se zdálo, odhodlaný získat svůj díl chvály. „Máme několik lidí v odboru kouzelnické dopravy. Pokud se Potter přemístí nebo použije letaxovou síť, budeme to ihned vědět.“

„Neudělá ani jedno z toho,“ podotknul Snape. „Řád se vyhne jakémukoli způsobu dopravy, který ovládá nebo sleduje ministerstvo; nedůvěřují ničemu, co se toho místa týká.“

„Tím líp,“ řekl Voldemort. „Bude se muset pohybovat venku. Bude daleko snazší ho dostat.“

Voldemort opět vzhlédl na pomalu rotující tělo a pokračoval, „Postarám se o toho chlapce osobně. Co se týká Harryho Pottera, objevilo se už příliš mnoho přehmatů. Některé z nich byly i moje. Za to, že Potter žije, mohou daleko víc mé chyby než jeho úspěchy.“

Společnost kolem stolu sledovala Voldemorta vylekaně, podle výrazů ve tvářích se každý obával obvinění z toho, že Harry Potter je stále ještě naživu. Ale zdálo se, že Voldemort promlouvá spíš k sobě než ke komukoliv z nich, když potichu oslovil bezduché tělo nad sebou.

„Byl jsem bezstarostný, a tak mě přemohlo štěstí a náhoda, ti ničitelé všech plánů, až na ty nejlépe vymyšlené. Ale už jsem se poučil. Chápu věci, které jsem dřív nechápal. Já musím být jediný, kdo zabije Harryho Pottera, a také to udělám.“