Překladatelova rukavice
Mahaliem: Voldemort in the Loony Bin

Voldemort v jámě cvokové

Překlad: Ferencoid

Voldemort se probudil a zjistil, že se nalézá v neznámém pokoji, připoutaný k neznámé posteli. Byla čistá, prakticky sterilní, takže v Azkabanu nebyl určitě. Povlečení bylo čistě bílé stejně jako zdi, což vylučovalo, že by byl hostem na panství Malfloyů, kteří tuto barvu považovali za vhodnou pouze pro vlasy či kůži a jenom pro společensky nižší vrstvy. Pošuci jedni.

Zaslechl cinkot klíčů a dveře se otevřely. Muž, který přinesl tác s jídlem, mu přišel lehce povědomý a Voldemort si ho po chvíli spojil s tím debaklem na ministerstvu. Pastorek – tak se jmenoval.

„Kde to jsem?“ dožadoval se Voldemort.

Pastorek se zatvářil překvapeně, ale potěšeně a položil tác na stolek vedle postele. „Rád tě vidím vzhůru, Tome. Vzhůru a při smyslech.“

„Chci být okamžitě odveden k ministrovi kouzel.“

„A jéje, asi jsem se radoval předčasně.“ Kingsley se obrátil ke dveřím a zavolal: „Hej, Harry! Raddle je vzhůru! Pojď sem!“

Voldemort šokovaně sledoval, jak do pokoje vešel Harry Potter.

„Pottere!“ ušklíbl se Voldemort. „Mohl jsem tušit, že tady budeš. Prozraď mi, jak se ti podařilo mě porazit?“

Potter na něj zíral. „Tý jo,“ prohodil k Pastorkovi. „Ten je teda vážně na hlavu, co?“

Pastorek se zamračil. „Jste sice jenom v zácviku, ale už byste mohl vědět, že takové výrazy tady nepoužíváme. Je to neuctivé vůči našim pacientům.“ Opět se obrátil k Voldemortovi. „Tome, uvolním ti pouta na rukou, aby ses mohl najíst. Pokud se budeš chovat slušně, tak ti možná dovolíme strávit trochu času ve společenské místnosti s ostatními.“

„Jakými ostatními?“ zeptal se Voldemort. „Copak mí věrní smrtijedi jsou tu taky?“

„Komplet pošahanej,“ zamumlal Potter a Pastorek to ignoroval.

Pastorek mu opatrně uvolnil pouta na rukou a pomohl mu se posadit. Poté přisunul stolek s tácem blíž k posteli.

Voldemort znechuceně pohlédl na nabízené jídlo. Ani Naginiho by nenakrmil takovou šlichtou. Nicméně, pokud mu po jejím snědení bude umožněno setkat se s jeho přívrženci a naplánovat útěk ze spárů ministerstva, pak bude hezky poslouchat příkazy. Chňapl po vidličce, nabodl na její hroty kousek mrkve a zvedal si ji k puse, když tu náhle jeho ruka o něco zavadila. Zmatený položil vidličku a prohmatal si obličej.

„Nos!“ vykřikl. „Já mám nos!“

Potter znechuceně potřásl hlavou. „Straší mu ve věži.“

Voldemort přimhouřil oči a upřel pohled na Pottera. „Mít tak svoji hůlku, přiměl bych tě na kolenou prosit, ať tě zabiju.“

„Hůlku? Myslíte ten klacek, co jste ho odmítal pustit? Hodili jsme ho do smetí.“

„Vy jste vyhodili moji hůlku?“ zakvílel Voldemort. Vrhl se na Pottera, přičemž převrhl stolek a vymrštil do vzduchu zbytek svého jídla. „Já tě zabiju!“

Pastorek včas zasáhl a chytil Voldemorta, dřív než se dostal k Potterovi.

„Začíná být násilnej!“ zakřičel Potter. „Neměl bych ho zklidnit šokem ze svýho tazeru?“

„Ne!“ obořil se na něj Pastorek.

„Vypadá ale nebezpečně. Vážně bych mu neměl dát šok?“

Pastorek se na vteřinku zadíval na zklamaného Harryho. „Řekl jsem, že ne.“

„K sakru! Ještě jsem mu nevrátil to, jak mě onehdá trefil skleničkou do čela. Určitě mi tam zůstane jizva.“

Poté, co se ho Pastorkovi povedlo opětovně uložit do postele a připoutat, začal se Voldemort smát hrdelním smíchem.

„Byl jsi označen jako mně rovný a zemřeš mojí rukou!“

Pastorek s Potterem se podívali jeden na druhého a Pastorek pokrčil rameny. „Aspoň, že už nezačal zase povídat o tom, jak Vítek kálí.“


* * *


Voldemort byl Pastorkem a Potterem vtlačen do vyšetřovací místnosti. Obrátil se a zíral za nimi. Už po páté ukázal na Pottera prstem a zařval „Crucio!“ A už po páté se nic nestalo.

„Pane Raddle, posaďte se k vyšetřovacímu stolu.“

Ten hlas poznával. Otočil se a uviděl Snapea.

„Snape! Díky bohu! Musíš mi pomoct se odsud dostat.“

„To mám také v plánu.“

„A jaký je to plán?“

„Mým plánem je poskytnout vám tu co možná nejlepší zdravotní péči, díky níž budete moci opustit náš ústav a stát se opět produktivním členem lidské společnosti.“

Ve Voldemortovi rostlo podezření, že Snape možná nebyl tak úplně na jeho straně.


* * *


Jak se tak rozhlížel po společenské místnosti, zaznamenal Voldemort alespoň dva tucty pacientů rozesazených na různých židlích a pohovkách. Potěšilo ho, když mezi nimi zpozoroval několik svých přívrženců.

Obrátil se ke zřízenci, který ho doprovázel. „Co je v nepořádku s tamtím mužem?“ zeptal se a ukázal na Luciuse Malfloye.

„Tak ten je teda pěkný kvítko. Chová se jakoby byl Bůh nebo co.“

Takže Lucius se zřejmě ani v nejmenším nezměnil.

Voldemort se posadil na židli poblíž Luciuse, který se ušklíbal na televizi umístěnou u stropu mimo jeho dosah.

„Ta žena měla zrzavé vlasy. Nemohu vystát zrzavé vlasy. Jsou tak strašně, strašně moc zrzavé.“

„Jak by se ti líbilo mít možnost zabít všechny zrzky na světě?“ zeptal se ho tiše Voldemort.

Lucius se otočil a změřil si ho očima. „Pokračujte.“

„Mám v plánu ovládnout za pomoci bídných hrůz svět a hodila by se mi tvoje pomoc.“

„To mi zní jako práce,“ prohlásil odmítavě Lucius a obrátil se zpět k televizi.

„Budeš odměněn,“ sliboval Voldemort.

„A jak?“

„Nesmírná moc ti bude dána k dispozici. Muži i ženy se budou krčit u tvých nohou. Budeš obdivovaný a obávaný všemi bez rozdílu.“

Lucius na něj chvíli apaticky hleděl. „Bude mi umožněno vypnout televizi?“

„Cože?“

„Sestřičky mají dálkové ovládání k televizi uložené na sesterně. Chtěl bych mít moc ji vypnout.“

„Ujednáno.“ prohlásil Voldemort.

„Tak to mi bude potěšením připojit se k vašemu úsilí o ovládnutí světa. Mám mnohem radši, když je televize vypnutá, neboť pouze tehdy mohu na její obrazovce vidět svůj odraz.“

Voldemort chvíli zíral na Luciuse. Byl to opravdu děsný pošuk.


* * *


Voldemort zjistil, že malování bylo v onom bohem zapovězeném místě, kde ho věznili, jednou z přijatelných kratochvílí. Byl zrovna zaneprázdněný nanášením barvy na plátno, když k němu přistoupil MuDr. Snape.

„Zajímavé,“ poznamenal melodickým tónem MuDr. Snape. „Povězte mi o tom něco. Kdo je tou postavou stojící nalevo?“

„To jsem já.“

„Povšimnul jsem si, že jste sám sebe nakreslil pozoruhodně dobře vybaveného, pane Rádle.“

Voldemort si obraz chvíli prohlížel, načež potřásl hlavou. „To je má hůlka.“

MuDr. Snape na něj zíral.

„Má kouzelná hůlka,“ dodal Voldemort.

MuDr. Snape na něj nadále zíral.

„Má hůlka s níž provádím kouzla,“ vysvětloval mu Voldemort.

„Aha.“ MuDr. Snape ukázal na velkou zelenou skvrnu na plátně. „A copak to z ní tryská? Kouzla?“

„Kletba Avada kedavra. Zabíjí lidi.“

„A ta postava na zemi je…“

„Potter. Zemřel mojí rukou. Všichni se budou klanět Temnému Pánovi! Chááchaachaahcaahcaacchaa.“

MuDr. Snape pokrčil obočí. „Mám pocit, že bych se svými kolegy měl pohovořit o změně vám podávaných léků.“


* * *


Jednoho dne, zrovna když byl Pastorkem a Potterem doprovázen do kanceláře MuDr. Snapea, zaslechl Voldemort povědomý uširvoucí křik, přicházející z ostře hlídané chodby.

„To je oddělení duševně chorých zločinců,“ vysvětlil mu Pastorek. „Jsou příliš násilničtí, než abychom je nechali mezi ostatními pacienty.“

Voldemort chápavě přikývl. „Bellatrix!“ zakřičel. „Buď připravená! Přijdu si pro tebe, co nejdřív to půjde.“

„Úplně vygumovanej,“ mumlal si Potter.

Voldemort se obrátil a zlostně na něj zíral. „Jakmile se dostanu k moci, budeš se po kolenou plazit a prosit, abys mi mohl sloužit.“

Potter mu pohled oplácel. „Víte, tady si všichni myslej, že jste jenom cvok, ale já vás mám prokouknutýho. Vy jste nebezpečnej! To vím díky téhle jizvě,“ prohlásil Potter a ukázal na značku na svém čele.

„Jsem ještě nebezpečnější, než si umíš představit,“ zasyčel na něj Voldemort. „Až tě zabiji, budu vládnout po celých tisíc let.“

„Možná by ses měl nechat přeložit na jiné oddělení,“ navrhl Potterovi Pastorek.


* * *


„Co to tam děláte?“ zeptala se jedna ze sestřiček Voldemorta, který seděl v rohu na židli.

„Povídám si se svým nejvěrnějším služebníkem, sestro Tonksová.“

Pokoušeli se předstírat, že je tam několik různých sestřiček. Poukazovali na to, že mají všechny jinou barvu očí, vlasů a kůže, jinou postavu a výšku, ale jeho neoblafli. Tonksová byla metamorfomág a Voldemort si toho byl dobře vědom.

Sestra si dřepla vedle Voldemorta, takže jejich obličeje byly na stejné úrovni. „A kdopak je vaším nejvěrnějším služebníkem?“

„Samozřejmě Pettigrew. Je to bezvýznamný, slabošský tvor, ale občas poměrně užitečný.“

Sestra se rozhlédla a nikoho neviděla. „Je Pettigrew neviditelný?“

„Ááhaa! Snape se mě neustále snaží přesvědčit, že jsem ve světě, kde není magie, ale vy jste přesto tady a teď připustila, že je možné, aby se člověk zneviditelnil. Tušil jsem, že nevydržíte příliš dlouho hrát tuhle trapnou šarádu.“

„MuDr. Snape mě zabije,“ řekla si sestra pro sebe.

„Co se Pettigrewa týče,“ pokračoval Voldemort, „je právě ve své podobě zvěromága. Je přímo támhle,“ ukázal Voldemort. „Hned vedle koše na odpadky.“

Sestra se podívala na místo, kam Voldemort ukazoval a vykřikla. „Krysa! Je tady krysa!“

Místností se začaly šířit další výkřiky. To byla pro Voldemorta hudba z nebes.

Krysa utekla dírou ve stěně.

„Pamatuj si moje příkazy!“ zavolal za ní Voldemort.


* * *


Voldemort tiše hovořil ke skupince shromážděné kolem něj. „Jste připraveni?“ zeptal se.

Všichni přikývli, jenom Lucius si rádoby elegantně přehodil vlasy přes rameno.

„Pošuku,“ zamumlal Voldemort. Opět oslovil celou skupinku. „Máte připraveny své zbraně?“

Skupina tasila své hrozivé štětce, jež byly zbaveny veškerých štětin.

„Pamatujete si slova zaklínadla?“

Opět všichni přikývli, až na Luciuse, který si čistil nehty.

„Pak tedy nastal čas našeho útoku!“ nařídil Voldemort.

Vypukl naprostý chaos.

Setřičky řvaly o pomoc od strážných a zřízenců, kteří rychle přiběhli. Mnoho ze vzbouřenců vyzbrojených štětci zcela zapomnělo jakákoliv slova, zatímco jiní křičeli Abrakadabra a Hokus Pokus. Lucius ukazoval hůlkou kolem sebe a vykřikoval „Aveda“.

Po chvíli už štětce nebyly ani tak hůlkami, jako spíš špičatými tyčkami, kterých se strážní zoufale snažili zbavit.

Uprostřed všeho tohoto zmatku stanul Voldemort tváří v tvář Potterovi.

„Konečně se utkáme!“ zvolal Voldemort „A nyní zemřeš.“

„Leda ve snu.“ odvětil Potter.

Poslední věcí, kterou si Vodemort pamatoval, bylo, jak se k němu přibližoval Potterův tazer.


* * *


„Pane?“

Voldemort otevřel oči a uviděl Pettigrewa postávat opodál. Rozhlédl se, a když uviděl, že je zpátky ve svém starodávném domově, vítězoslavně se zasmál.

„Opět jsem překazil další nepřátelský plán na svou porážku,“ prohlásil.

„Gratuluji, pane,“ řekl opatrně zmatený Pettigrew.

„Celý svět se bude v trestu za tento útok smažit navěky!“

„To mu patří, pane.“

Voldemort se šílenecky smál, když tu ho náhle něco napadlo a ztichl.

„Ten můj nos mi ovšem bude chybět.“

KONEC

Děkuji malé milé KaTužce za nemalou, avšak ne nemilou pomoc a inspiraci.