Deformace

Obrázek uživatele neviathiel

Věnováno Danae

***

Odraz v okně. Vlastní obličej. Pořád tentýž. Erik Kaminski přelétne očima odraz celého nemocničního pokoje. Zvyk. Slunce prosvitne škvírou mezi mraky. Erik rychle zavře oči a otočí se. Mžitky. Odjakživa nesnáší intenzivní světlo.
Na Helze Millerové se nic nezměnilo. Už pět měsíců. Od léčitelů se nic nedozvěděl. Pustili ho do pokoje, protože má k límci připnutý odznak vyšehradské kriminálky. Nic víc.
Přichází další návštěva. Žena s asi pětiletou holčičkou. Nejspíš mladší sestra Millerové. Vlasy a obočí tmavší, stejná brada, kulatější obličej. Holčička řekne způsobně „Dobrý den“ a běží k Millerové.
„Asi se neznáme,“ promluví žena.
„Ne,“ odpoví Erik. Říct jméno, podat si ruce, ujistit se navzájem, jak nás těší, že se poznáváme. Aspoň pár vteřin neuhýbat pohledem. Vydržet zdvořilý stisk cizí ruky. Kdysi věřil, že si na tyhle společenské nesmysly časem zvykne. Ve skutečnosti mu to bylo čím dál víc jedno.
„Jsem její sestra. Častava Zábranská.“ Pohlédne na Erikův odznak. „Vy jste její kolega? Vedoucí oddělení?“
„Vedoucí jiného oddělení,“ odpoví Erik. Nechce se mu vysvětlovat, že na jaře jako vyšehradský démonolog a komisař dohlížel na oddělení vražd kvůli případu, na kterém ještě leží embargo. Pak začalo všechno jít do háje. Jeden obyčejný přišel o život. Erik to odskákal s ošklivou ránou přes půl obličeje. Helga Millerová uvízla kdesi mezi životem a smrtí. Tomu poslednímu mohl zabránit. Millerová je vystudovaná léčitelka a patoložka. Proti mágovi nejvyšší úrovně nemá šanci. Kdyby ji tam neposlal samotnou, mohlo všechno dopadnout jinak.
Výraz tváře Zábranské je naprosto nečitelný. Asi čekala jinou odpověď. Lidé se nikdy neptají přesně. Očekávají, že každý chápe, na co se skutečně ptají, umí poslouchat mezi řádky nebo rozluštit výraz tváře. Erikovi trvalo spoustu let, než pochopil, že všichni kolem myslí úplně jinak než on.
Zábranská přešlápne a přestane zírat Erikovi do očí. Její dcerka sedí na okraji postele, povídá a drží tetu za ruku.
„Dozvěděl jste se něco nového?“ zeptá se Zábranská.
„Ne. Informace poskytují jen příbuzným.“

Když doma napustí vodu do dřezu, objeví se na hladině vzkaz od otce. Erik jej bez čtení vyhodí do odpadkového koše. My už si nemáme co říct, odpoví otci v duchu. Za chvíli zjistí, že mu v hlavě pokračuje jejich poslední rozhovor. Před sedmi lety.
Erik se narodil v Písečné nedaleko Jeseníku. Asi by to pro něj mělo něco znamenat. Deset let dětství. Přes čtyřicet let stará minulost. Žádný důvod se vracet. Hned po vysoké se usadil v Praze a do Písečné jezdil jen na návštěvy. Před dvaceti lety se seznámil s Mirkou. Před sedmnácti lety se jim narodila Vlasta. Před patnácti Kazimír. Mirka a děti bydlí na Podbabě. Erik se před čtyřmi roky odstěhoval.
Když hledal byt, nenapadlo ho zkontrolovat orientaci oken. Z ložnice má místo do Modřanské rokle výhled na vycházející slunce. Nepodstatný detail, pokud se občas nepotřebujete vyspat po noční. Závěsy na oknech jsou průsvitné. První léto je nevyměnil a pak už si na ně zvykl.
Dává vařit vodu na čaj. Cítí se jako praštěný pytlem. Během školního roku se snaží brát noční v pravidelných rozestupech, ale v létě to nejde. Musí sladit služby s Mirkou, aby některý z nich mohl být s Kazimírem. Vlasta je na svůj věk neuvěřitelně zodpovědná, ale nemůže trávit prázdniny péčí o bratra. Kazimír má velký dar. Dokáže rozeznat nemoc nebo bolest a vyrobit lék. Taky má složitou povahu. Myslí úplně jinak. Mnohem víc jinak než Erik.
Je třináctého srpna. Pozítří má Vlasta narozeniny. Za tři týdny ona a Kazimír odjedou zpátky do školy. Přesně před pěti měsíci Erik poslal Millerovou do nemocnice.
Čajítko položí na talířek vedle plotny. Hrnek vezme oběma rukama. Když je unavený, jde jemná motorika do háje.

Kancelář oddělení démonologie má jednu místnost se čtyřmi stoly. Tmavý nábytek neurčitého stylu starého několik desetiletí. Stěny zašedlé od zbytků kouzel. Ještě trochu zašedlý vzduch. Kolega se ráno tvářil velmi překvapeně, když viděl Erika ve dveřích. Fofrem típl cigaretu a otevřel okno dokořán. Erik ho jen zpražil pohledem. Doteď se nezbavil pocitu, že je vzduch šedivě zakalený. Cigaretový kouř je jedna z mála věcí, které mají stejnou barvu jako jejich pach.
V policích nic nového. Žádná zpráva z Budče. Požádal budečské démonology o konzultaci případu. Klasický pokus o invokaci. Pokud uděláte chybu při rituálu a máte smůlu, můžete vyvolat egregora, který se vám usadí v hlavě. Pak skončíte v blázinci nebo v márnici. Tenhle se oběsil v lese u Roztok. Co vyvolal, bylo jasné poměrně rychle. Dodnes nikdo netuší, co chtěl vyvolat. Kruh byl čitelný, ale nedával smysl. Postupně se na tom vystřídalo celé oddělení démonologie. Nepohnuli se ani o píď. Nakonec odeslali nákres do Budče.
Na stole čeká několik složek. První přišla z přestupkového. K úvodní stránce je přilepený papírek s nápisem „poltergeist“ a třemi otazníky. Erik přemýšlí, jestli to nehodit do schránky někomu z oddělení. Z poltergeistů se často vyklube špatně uklizená zbytková magie. Přeběhl očima text. Žádná zmínka o dospívajících dětech v domácnosti. Žádný poltergeist, zbytková magie. Navíc dost podezřelá. Někdo z přestupkového by měl uhodit na nájemníka, co v tom bytě prováděl.
Složku dá do police pro přestupkové. Zasyčelo to. Složka zmizela.
Další složka je objemná a na ní papírek se vzkazem. „Zkontroluj svoji výpověď“. Písmo patří šéfce kriminálky Vilemíně Roztočilové. Spis je z letošního března. Z oddělení vražd. Erik ví až příliš dobře, který případ to je.
Složku otevře na konci. Někde tam musí být jeho vlastní výpověď. Sepisoval ji krátce po třináctém březnu. Část nechal napsat úhledným písmem záznamníku. Pak najednou zjistil, že ze sebe nedokáže vydat ani hlásku, ukončil záznam a zbytek napsal ručně. Předěl najde hned. Záznamník končí momentem, kdy se zakrváceným obličejem i rukama uzavřel černého mága do kruhu a šel zkontrolovat Millerovou. Její stav už musela popsat Erikova ruka.
Výpověď končí uprostřed věty. Přečte poslední odstavec a uvědomí si, že když tehdy vzpomínal, jak črtal nožem a solí ochranný kruh a vtáhl do něj člověka a tím nožem mu uřízl hlavu, přestala ho poslouchat i ruka. Ten člověk byl prakticky už mrtvý. Obyčejný nepřežije posednutí cizí duší. Ale pořád to byla odporná práce. Někdo to udělat musel.
Výpověď sepisoval šestnáctého března. Předchozí noc se mu zdálo, že je zpátky v Týnici a totéž musí udělat s Millerovou. Byl to nesmysl. Naprosto jiná situace. Ve snu vám to nedojde.

***

Je dvanáctého září. Od Erikovy poslední návštěvy přibyl stolek a dvě židle. Helga Millerová sedí na jedné z nich. Přes ramena má bílou šálu, na sobě volné černé tričko s dlouhými rukávy a širokou černou sukni. Zvlněné vlasy stažené ve volném koňském ohonu přehozeném přes rameno. Vlasy nad čelem zapletené. Tenhle účes na ní nikdy neviděl. Šálu také ne. Vždy chodila v černé. Na stole má rozložené barevné bavlnky, drobné skleničky s korálky, nůžky, několik zavíracích špendlíků, dva dřevěné kolíčky na prádlo. Kotouč průhledného vlasce. Na kraji stolku u stěny návody a starý komiksový sešit titulní stranou dolů. Rozpracovaný korálkový šnek a široký pásek s ornamenty. Možná náramek.
„Trénuji si jemnou motoriku,“ řekne Millerová. „Úplně jsem ztratila sílu a cit v rukách.“ Jestřábi většinou používají verbální magii. Většinou. Život není zdaleka jen magie.
„To je náramek?“
„Ano. Ještě si netroufám na magické předměty.“
Erik natáhne ruku ke šnekovi. „Budečský znak?“
„Ne, to je šnek Lumír. Pro synovce. Je mu sedm a miluje komiksy.“ Millerová se usměje. „Trochu jsem se zasekla, ale snad to dokončím, než mě pustí domů.“
„Už víte, kdy vás pustí?“
„Ne.“ Úsměv je pryč. „Ještě na tom nejsem tak dobře.“
Magická aura není při plné síle. Ani zdaleka. Levé koleno má omotané kouzlem. O stůl opřenou vycházkovou hůl. Když Millerová zachytí Erikův pohled, vytáhne si šálu ke krku a uhne pohledem.
„Co se vám stalo?“ zeptá se Erik.
„Chtěla jsem sama otevřít okno. Udělala jsem tři kroky a podvrtla si koleno.“ Zadívá se mu do očí a zase uhne pohledem. „Mohlo mě to napadnout. Byla jsem na nohou po půl roce.“
Vezme náramek a zicherkou jej připíchne k ubrusu. Zvedne oči k Erikovi, jako kdyby na něco čekala.
„Na tohle jste se zeptat nechtěl, že?“ řekne pak.
Slepá ulička. Špatné odbočení v bludišti důležitých hovorů o ničem. Zastavit a zeptat se na cestu.
„Chcete vědět, proč jsem přišel?“ zeptal se.
Millerová přikývne. Mlčí. Přímé otázky dokážou lidi zaskočit.
„Přemýšlela jste někdy, proč jste skončila tady?“
Ona uváže další dva uzlíky. „Nepřemýšlela,“ řekne pomalu. „Spoustu věcí bych dnes udělala jinak. Všichni jsme v nějakém okamžiku udělali chybu, ale nad tím jsem nepřemýšlela.“ Podepře si bradu. Urovná náramek a nitky. „Přeskládal se mi život. Jako kdybych byla rozebraná a musela se znovu poskládat. Nedokážu to vysvětlit. Kdo to nezažil, nepochopí. Kdo ano, tomu nemusím nic vysvětlovat.“
Některé dny se vám navždy vypálí do paměti a převrátí váš život vzhůru nohama. Je to přesně deset let, tři měsíce a jedenáct dní, co se Erik dozvěděl, že s jeho synem je něco v nepořádku. Že život celé rodiny se nenávratně změní. Že problémy, se kterými se Erik potýkal ještě na Budči, mají jméno a dokonce jsou dědičné. Že Kazimír je na tom mnohem hůř a nikdy nebude schopen samostatného života.
„Nemusíte,“ řekne Erik.

„Vypadáš úplně jinak,“ řekne Jeremiáš Ditrich na Helžin další pokus o pletenec ve vlasech.
„Díky,“ odpoví Helga a shrne věci na opačnou stranu stolku. Málem přitom shodí hůl. Není zvyklá na kulaté stoly.
Jeremiáš nastoupil na oddělení vražd před čtyřmi roky. Je o devět let mladší než Helga. Ze začátku se ji pokoušel sbalit, než zjistil, že je zadaná. Helga se časem s přítelem rozešla. Tou dobou měl Jeremiáš přítelkyni, za kterou každý víkend jezdil do Českého Krumlova. Naštěstí. Helga si s ním rozuměla, ale nedovedla si ho představit jako partnera. Nekompatibilní povahy. Nefungovalo by to.
Za ten půlrok se na něm nic nezměnilo. Má jen kratší vlasy. Na léto se vždycky nechává ostříhat. Vybledlé džíny odřené na kolenou a tmavá mikina na zip.
Svět pořád není na svém místě. S Jeremiášem to nesouvisí. Něco je špatně se mnou, pomyslí si Helga unaveně. Svět je daleko.
Pomyslí na kancelář, svůj stůl, Jeremiášův věčný nepořádek, zásobu čajů, kávy a sušenek ve skříňce. Nemůže si vybavit, jaký povrch má její vlastní stůl na dotek. Kdy tam byla naposledy? Před půlrokem? V úplně jiném životě?
„Přemýšlel jsi někdy, že si doděláš doktorát?“ zeptá se Jeremiáše.
On se tváří nechápavě. „Proč?“
„Máš přece přerušené studium.“
„Jak tě to napadlo?“
Jak mu tohle vysvětlit? Jeho život půl roku pokračoval normálně. Pokračuje. Ona tu půlku roku strávila v temnotě. Helga potlačí nutkání začít rovnat náramek. Nový zlozvyk. Vždycky si hrála s propiskou, když v ní rostl neklid.
„Život se může změnit velmi rychle,“ řekla. „Třeba jednou nebudeš pracovat na kriminálce.“
„Možná.“ Najednou se tváří velmi vážně. „Stát se může cokoliv. Nedovedu si představit, že bych se vrátil na Budeč. Jsem tady čtyři roky. Dovedu si představit, že bych dělal jinou práci, někdy v budoucnu. Třeba za pět let založím rodinu, a…“ zarazí se a zpříma podívá na Helgu. „Ty chceš odejít,“ vyhrkne. Nezní to jako otázka.
„Nevím.“
Chvíli oba mlčí. Helga si zapne mikinu.
„Nevím, co bude zítra.“

***

Nový kolega má stůl hned vedle Helgy. Ten, na kterém se dřív povalovaly Jeremiášovy věci. Na stole dvě tlusté knihy a hromada popsaných nebo zmuchlaných papírů. Přes židli přehozená větrovka. Je mu dvaadvacet, čerstvý mistr magie. Oficiálně záskok za Helgu, ne mladší vyšetřovatel.
„Vilém Volejník, moc rád vás poznávám,“ vyskočí a napřáhne k ní ruku. Tváří se, jako kdyby právě potkal legendární kapacitu v oboru.
O vyšehradské kriminálce kolují všelijaké historky. Většina z nich je pravda.
„Já taky. Helga Millerová.“ Pokusí se o úsměv. Přehodí mikinu přes židli. Cítí se v ní divně, jako kdyby ji měla oblečenou naruby. Roky ji mívala tady. Dole v suterénu je zima jako v márnici.

Do laborky jedou výtahem. Vilém stojí vedle Helgy a neví, kam s očima. Mezi druhým a prvním patrem z něj vypadne jakási otázka. Helga mu odpoví. O pár nádechů později zapomene, co říkala. Vilém se před chvílí náhodou zmínil, že brněnská kriminálka hledá patologa. V ten moment Helga pochopila, že tady leží řešení. Začít jinde. Ne na troskách minulého života.
Vilém má na stole rozložené lahvičky. Vlastní. Ty její jsou ve skříních, nikdo s nimi nehýbal. Helga jednu vytáhne. Známý tvar, známá barva. Přejede prsty po skle. Zdá se, že na lahvičce je neviditelná vrstva prachu, skrz kterou se nemůže dotknout skla.
Opře se bokem o stůl, aby mohla odložit hůl a uvolnit si obě ruce. Odšroubuje víčko. Přičichne k obsahu. Necítí vůbec nic.
„Je něco v nepořádku?“ ptá se nejistě Vilém.
Helga mu podá lahvičku etiketou k sobě. „Poznáte tohle?“
„Odkrývač,“ řekne bez váhání. Jako léčitel musel složit senzorickou zkoušku. Pozná Odkrývač okamžitě. Na několik metrů.
Helga přičichne znovu. Odkrývač voní jemně, jako smrkové jehličí naložené v lihu. Měl by tak vonět. Helga necítí vůbec nic.
„Nevím, jak je starý,“ řekne. „Co myslíte?“
Vilém si od ní vezme lahvičku a začichá znovu. „Nejsem si jistý. Přijde mně v pořádku.“ Zase to zní jako otázka s podtónem obavy, že se ztrapní před zkušenější kolegyní.
„Díky,“ řekne Helga a podá mu víčko.

Na čtvrtém patře nechá hůl v kanceláři, dojde až na konec chodby a otevře dveře na balkon. Šéf oddělení vražd Karel Vrbenský se opírá o stěnu a zrovna si zapaluje. Sirkami. Další důvěrně známá věc. Pořád se nedostavuje pocit, že je svět na svém místě. Helga dojde až k zábradlí. Pět kroků od Karla. Nastaví tvář podzimnímu vánku. Její živel. Už je chlad. Obejme si ramena. Koleno zaprotestuje. Přenese váhu na druhou nohu.
Nadechne se a zavře oči.
„Neměla jsi zůstat ještě pár týdnů doma?“ promluví Karel.
Dělí je tři metry. Karlova magická aura je mimo její dosah. Úplně na něj zapomněla. „Jak to myslíš?“ Obrátí se k němu a zkříží prsty.
On se usměje. Jen na moment. „Na to ti nemusím číst myšlenky.“ Samozřejmě. Znají se čtrnáct let.
Tak proč má Helga pocit, že mluví s naprosto cizím člověkem?
„Jak dlouho ti trvalo vrátit se zpátky do života?“ zeptá se a zdá se jí, že sleduje sama sebe zdálky. Nesmyslná otázka. Tady není srovnání. Být vytržen z vlastního těla je jedna věc. Být připravena o životní i magickou sílu zase věc jiná. Jedno lepší než druhé.
Karel vypadá překvapeně. „Tohle se nedá urychlit,“ řekne.
„Já vím,“ zašeptá Helga.
„Měsíc,“ odpoví on. „Přibližně.“
„Mám otupělý čich.“ Snaží se zadržet slzy. Snaží se nerozklepat. Nejen zimou. „A taky ruce. Musím začít co nejdříve.“
„Nemusíš se zničit. Jdi domů a dej se dohromady.“

***

Doma přičichne ke kávě z Radniny police. Na balíčku je datum pražení. Radna si na tohle potrpí. V poličce má klasický ruční mlýnek, překapávač a balení filtrů, džezvu, tmavý cukr a kardamom. Helga si zalévá instantní kávu horkou vodou z kohoutku, když nemá čas.
Vůně kávy je nejlepší lék na přetížený nos. Ve vyšehradské laboratoři je vždy po ruce nějaký balíček se zestárlým zbytkem. Helga dokáže po čichu rozeznat, kolik je do směsi přidáno robusty. Dokázala. V minulém životě. Dnes se musí podívat na etiketu.
„Ahoj,“ nakoukne do kuchyňky Ludmila. „Jak dopadla návštěva na Vyšehradě?“
Ludmila a Helga spolu na vysoké bydlely v chatce, obě studovaly léčitelství a při zasvěcení prošly vodou. Helžin živel je vzduch a Ludmilin oheň. Tehdy nebyly blízké přítelkyně. Ludmila se po škole nastěhovala sem do domku po prarodičích. Helga u ní bydlela první tři roky po škole. Pak se odstěhovala k tehdejšímu příteli. Před třemi roky se stěhovala zpátky a zjistila, že si s Ludmilou docela rozumí. Radna je taky léčitelka. Ludmilina kolegyně z práce. Je jí devětadvacet a přistěhovala se před šesti lety od rodičů. Má ženatého milence a občasné úlety, které sem nezve. Ludmila nikoho nemá. Helga má slabost pro příliš komplikované muže.
„Vyděsila jsem svůj vlastní záskok,“ odpoví Helga a zavře plechovku s kávou.
„Na to stačilo ho pozdravit, ne?“
„Bude v každém případě do dubna. Nezvládnu dlouho stát a někdo musí dělat pitvy. Aspoň se zaučí.“
„Koupila jsem brambory. Mám je oloupat?“
Helga je dnes na řadě s vařením. Zkusmo přenese váhu na levou nohu. Neměla pobíhat po Vyšehradě bez hole. „Díky. Zbytek už zvládnu.“

Ludmila rozlévá medovinu. Snaží se nesmát a nepolít stůl.
„… chtělo by to dát si lektvar proti dětem a dalšímu nešvaru a vyrazit ven…“ Radna zmlkne, podívá se z Ludmily na Helgu a prohlásí: „Já už taky nevím, co plácám.“
Helga ztratila začátek myšlenky. Konec taky. Jedna svíčka zhasla. Ludmila vytáhne další a podpálí ji. Bez sirek. Hadi a jejich hraní si s plamínky Helgu odjakživa fascinovali. Když si před čtyřmi lety hrál s ohněm Karel Vrbenský, běhal jí mráz po zádech.
„Kolik je?“
„Půl dvanácté? To není možný!“
„Zase si budou v práci myslet, že jsme dneska na bytě stáhly flašku…“
„Necelou, zbylo tam pár milimetrů,“ ozve se Helga.
„Jdem spát.“
„Máš pravdu.“ Ozve se rána. Ludmila zvedne ze země Helžinu hůl. „Promiň.“
Helga se opře o hůl a vstane ze židle. Koleno. Zatne zuby. Radši se znovu posadí.
„Běžte, to za chvilku přejde.“
Hlasy v koupelně, v pokojích, světlo, pak tma. Helga zabodne pohled do tmy venku za oknem. Dvě svíčky postupně zhasnou. Helga má v hlavě prázdno. Nakonec si vyčaruje světelnou sféru, zhasne poslední svíčku a zjistí, že kolem prošlo čtyřicet minut.
Na psacím stole čeká perličkový šnek. Od nemocnice s ním nepohnula. Kolik je to dní?
Zhasne sféru a jde spát.

***

„Odkud… jak dlouho víte, kde bydlím?“
Hlásila adresu na vedení? Nemůže si vzpomenout. Minulý život je někde daleko. Helga si málokdy někoho zve domů. Ludmila trvá na svých pravidlech. Žádné neohlášené návštěvy. Žádné hlučné návštěvy. Žádné problémy. Co se týče chlapů, Radna chce mít doma svůj klid a Helga klid od problémů. Všeho druhu.
Vilemína Roztočilová je šéfka vyšehradské kriminálky. Elegantní dáma kolem šedesátky. Kdysi šéfovala oddělení vražd. Když před čtrnácti lety nastoupila na kriminálku Helga, už byla ve vedení.
Radna a Ludmila jsou v práci. Když šla Helga otevřít, řekla šeptem „Nemáš nade mnou žádnou moc, Vilemíno“. Pro lepší pocit. Nepomohlo to. Roztočilová se vědoucně usmívala, když si odkládala na věšák klobouk a kabát šitý na míru. Když Helga oběma připravovala kafe v Radnině překapávači, doufala, že Roztočilová nevstane od stolu a nepůjde to udělat sama. Oba šálky postavila na tác, než je kouzlem poslala na stůl. S menšími předměty nemá jistotu.
Teď sedí proti sobě a Helga opřela hůl o volnou židli, aby na ni Roztočilová neviděla.
„Máme na komisi adresy všech lidí. Pro případ, že bychom někoho potřebovali vytáhnout z postele ve tři ráno.“ Ušklíbne se do cukřenky. „Nebrala jste hovor přes vodu.“
„Aha.“ Tohle přece věděla. Jen ji to nikdy neznepokojovalo. Možná pár dní po Týnici. Otřese se. Kouzlem otevře okno. Nic nezažene smršť emocí lépe, než dotek vánku na kůži. Jedno křídlo okna se odrazí o stěnu. Druhé se zastaví o závěs. Příliš prudké kouzlo.
„Jsem ráda, že už vás pustili z nemocnice. Jak to vidíte s návratem do práce?“
„Tu nohu bych snad za pár dní měla mít v pořádku. Ale je tady jeden problém –“ zarazí se, ale už to dořekne, „vypadá to, že některá jiná poškození jsou nevratná.“
A je to venku.
„Helgo,“ Vilemína taky zaváhá, „nevyznám se v léčitelství tak jako vy, ale počítali jsme s tím, že možná budete mimo několik let. Celý první měsíc jsem doufala, že se vrátí aspoň Vrbenský.“
Že se dá psychicky dohromady, aniž by znovu spadl do závislosti na lécích, dodá si pro sebe Helga. Že neztratí další, příliš velký kus sebe.
„Že se vrátí ze Slovinska. Lublaňská kriminálka by ho vzala všemi deseti.“
Helgu polije horko. Snad nenaráží na to místo v Brně?
„Oddělení vražd stojí na vás dvou,“ pokračuje Vilemína jen s pauzou na doušek kávy, „Jednou budete starší vyšetřovatelka. Máte pro to všechny předpoklady. Čtrnáct let zkušeností. Dokážete jednat s lidmi. Jednou povedete oddělení.“
Naráží. Určitě.
„Taky jsem si to myslela,“ přizná Helga. „Kdysi. V minulém životě.“ Zachytí Roztočilové zkoumavý pohled. „Teď vůbec nevím, co bude za týden.“
„Váš záskok tady zůstává do dubna. To je půl roku času. Dřív odcházet nebude, chce se od vás naučit co nejvíc.“
Helga přikývne. Přitáhne si šálu blíž k tělu. Záskok doufá v nemožné.
„Prý jste se zajímala o místo patologa na kriminálce v Brně,“ řekne najednou Roztočilová.
Helga se málem polije kávou. Opatrně položí šálek. Roztočilová dokáže lidi zastihnout nepřipravené. „Chci na čas změnit prostředí,“ řekne. Hlas ji neposlouchá, je velmi slabý a nejistý.
„Proč?“
„Nedokážu se vrátit na Vyšehrad a pokračovat dál. Spousta věcí se změnila.“
„Myslíte, že to vyřeší přeložení?“ zeptá se Roztočilová.
Mlčí. Už řekla spoustu znepokojivých věcí. Prakticky každému z Vyšehradu, kdo ji přišel navštívit.
„Chápu, že se vám o tom nechce bavit. Ale víte, nemusíte se v tom plácat sama a zbytečně dlouho, pokud si necháte pomoci.“
„Co když ne?“ namítne Helga. „Co když to prostě nejde?“ V krku cítí slzy.
Roztočilová se zhluboka nadechne a zvedne šálek. Čas na přemýšlení. Pak pomalu řekne: „Pokud zjistíte, že se nedokážete vrátit, doporučím vás do Brna.“
Helga zalapá po dechu. „Vím, že to ještě chce čas,“ dostane ze sebe namáhavě, „moje magie, moje psychika, moje tělo se ještě musí zahojit. Nemusím se dostat tam, kde jsem bývala. Neposlouchají mě ruce. Budu se možná muset znovu učit čarovat. Moje smysly jsou otupělé. Bez nich se neobejdu.“
Chvíli obě mlčí. Roztočilová přemýšlí. Helga se snaží rozdýchat, co řekla. Co neřekla. Je lhaní neříct, co nedokáže popsat? Co říkala Kaminskému tehdy v nemocnici? Pochopil okamžitě, protože si taky prošel peklem. Uvnitř vlastní hlavy. Možná doslova. Při jeho oboru se to nedá vyloučit.
„Promluvte s Kaminským,“ řekne Roztočilová a Helga sebou trhne leknutím. Ne, nemůže jí číst myšlenky, Helga by to poznala. „Je odborník na magické úrovně. Ví hodně i o problémech s motorikou a smyslovým vnímáním.“
Trochu se jí ulevilo. Jen trochu.
„To mě teď napadlo,“ pokračuje Roztočilová zamyšleně. „Zkuste to.“
„Zkusím,“ řekne Helga.
Tohle bude teprve procházka peklem.

***

Vilém Volejník jí přinesl židli. Připadá si jako nemocná. Vsedě vidí na stůl. Vilém ohledává tělo starší ženy, které přivezli strážníci z čarodějnické čtvrti na Starém Městě. Vypadá to na sebevraždu oběšením. Na stolku u stěny je blok a připravená propiska.
„Po přestřižení škrtidla viditelná nepřerušená strangulační rýha, šířka i vzor vizuálně odpovídají použitému provazu,“ diktuje Vilém do záznamu. Trochu se mu chvěje hlas. „Zlomenina chrupavky štítné způsobená věšením. Žádné další viditelné pohmožděniny v oblasti krku a obličeje.“ Dva kroky. „V oblasti zápěstí…“ Zarazí se a zkontroluje magické stopy. Obrátí se na Helgu.
Ona na něj kývne, aby pokračoval.
„… žádné stopy po poutech, žádná další zranění…“ Další tázavý pohled na Helgu.
Za čtrnáct let na kriminálce zaučovala jen jednou. V laboratoři. Tady by vůbec neměla být, ale když přišla na oddělení a dala se s Vilémem do řeči, požádal ji o kontrolu svého postupu.
„… z posledních hodin před smrtí.“
Helga vstane a přidrží se opěradla. „Přerušit záznam,“ řekne. „Další postup?“ zeptá se Viléma.
„Prodělané nemoci a úrazy. Případné intoxikace. Předměty, které měla u sebe. Provaz. Čas úmrtí.“
„Udělala bych to stejně, možná v jiném pořadí,“ řekne Helga a sáhne po holi. „Musím… jít vyřídit, kvůli čemu jsem přijela.“ Hned teď. Než se najde další důvod k odkladu. „Kdybyste něco potřeboval, beze všeho mi zavolejte domů.“

Nepříjemnosti se nemají odkládat. Helga jede výtahem rovnou do šestého patra, přehrává si v hlavě rozhovor s Roztočilovou a pokouší se číst mezi řádky. Stále nic nevidí.
Oddělení démonologie navštívila jen jednou, před dvěma a půl roky. Kancelář vypadá útulně. Otevřené okno, světlý kabát a černá kožená bunda na věšáku, zmuchlaná mikina spadlá ze židle na zem, na jednom stole rozložená složka a poznámkový blok, na druhém sympatický binec, na třetím psací potřeby úhledně srovnané v hrnku a srovnaná hromádka papírů s těžítkem tvaru vlaštovky. Nikde nikdo. Pokud nejsou v terénu, budou venku na balkoně. Nebo v kuchyňce.
Helga si přehodí hůl do levé ruky a pokusí se přidržovat zdi. Není to k ničemu, potřebovala by spíš zábradlí.
Kaminski je v kuchyňce. Oplachuje kovové čajítko. Když se Helga opře o dveřní rám, zvedne k ní oči a zarazí se uprostřed pohybu. „Myslel jsem, že jste ještě doma,“ řekne.
„Jsem. Jen s vámi chci mluvit.“
Přikývne. Čajítko položí na utěrku.
„Když jsme spolu mluvili v nemocnici, měla jsem dojem, že toho víte docela hodně. O mojí… situaci. Dokud mně to neřekla Vilemína Roztočilová, nevěděla jsem, jak hodně.“ Zapřemýšlí nad další větou. „Budu se asi muset učit znovu čarovat. Řekla mi, ať vás požádám o radu.“
„Co vám řekla?“ Vypadá překvapeně. Nepříjemně překvapeně. „Neříkejte nic,“ řekne najednou, když se Helga nadechuje k odpovědi. „Tady se o tom nechci bavit.“

***

Erik se podívá do prázdného hrnku. Nevzpomíná si, kdy dopil čaj. Kdyby ho omylem zalil studenou vodou, patrně by si toho vůbec nevšiml. Přinutí se soustředit na složku, kterou dostal k rutinní kontrole. Přečte tentýž odstavec asi počtvrté. Někde uprostřed čtvrtého řádku ztratí nit. Šum. Prázdno. Soustřeď se. Mysli.
Jestli ho něco znervózňuje víc než narušení zaběhaných zvyklostí, je to nejistota. Zítra v šest se sejde s Helgou Millerovou U Libušiny kolíbky. Klidná kavárna pod hradbami, kde se dá vést smysluplný rozhovor, aniž by vás soustavně rozptyloval hluk v pozadí. Nevzpomíná si, jestli neměl výběr místa nechat na Millerové. V tu chvíli ho to nenapadlo. Místo je jediná jistota. Nemá tušení, v kolik hodin bude doma. Nemá tušení, o čem chce Millerová mluvit. Nemá tušení, co všechno ví o něm. Dodnes neví, odkud zná jeho jméno.
Samé nejistoty.
Přečte odstavec popáté. Nepamatuje si z něj jediné slovo.

***

Kavárna U Libušiny kolíbky se nachází v průjezdu za galerií Pecka. U galerie se Vratislavova ulice rozdvojuje na dvě. Slepá větev vede dvěma podloubími skrz rohy domů, ve kterých ztrácíte přehled o tom, jaký tvar mají domy kolem vás. Druhé podloubí vede zároveň do slepé uličky a do průjezdu. Pokud o průjezdu nevíte, uvidíte jen slepou uličku a miniaturní parkoviště. V průjezdu sídli kavárna U Libušiny kolíbky, knihkupectví nakladatelství Helix, čarodějnický krámek s černým sametovým závěsem ve dveřích a několik kanceláří v elegantním vchodu s jednoduchými pozlacenými tabulkami,
soudním znalcem v oboru alchymie počínaje a věštkyní konče.
Kavárna je blízko Vyšehradu a dá se k ní dojít po schodech zkratkou od brány. Ideální místo, chcete-li zajít po práci na kafe. Helga zahlédne tři povědomé tváře. Strážníci. Libušina kolíbka je taky ideální zašívána. I pro lidi z kriminálky. Helga tady byla jen párkrát. Mívala radši hospody se sezením pod širým nebem. V minulém životě.
Erik Kaminski čeká u stolu v koutě u okna. Kývne jí na pozdrav, ale nejde jí naproti. Dámě máte vzít kabát. Pokud nějaký má. Helga si místo kabátu přehodila přes ramena vzorovanou pašmínu.
„Venku je počasí akorát na procházku,“ prohodí Helga, když jim číšnice přinesla cappuccino a čaj.
„Můžete chodit na procházky?“ Divná otázka.
„Neměla bych,“ odpoví s úsměvem. Hůl jí u stolu překáží. Opře ji o stěnu. Příští pondělí se jí snad konečně zbaví.
Kaminski se tváří, jako kdyby na něco čekal. Dívá se jí přímo do očí, ale za pár vteřin uhne pohledem někam pryč. Musí se soustředit, aby udržel oční kontakt. Helga to o něm ví už dlouho. Je zvyklá všímat si detailů.
„O čem jste chtěla mluvit?“
Nadechne se. „Jde o vyšší magii. Dokážu naplést ochranné znaky do náramku. Ale nefungují. Nemám v rukách cit pro magii. Musím se to znovu naučit, ale nevím, jak.“
„Můžete nakreslit kontaktní čáru?“ zeptá se Kaminski. Teď je velmi zaujatý.
Helga se rozhlédne. Kouzlit v kavárně je jako hulákat v knihovně nebo otevřít portál doprostřed cizího obýváku. Vedle sedí milenecká dvojice, ti si nevšimnou ničeho. Dvě starší dámy zaujaté rozhořčenou diskuzí nad životní situaci společné kamarádky. Asi třicetiletý muž s knihou. Titulek je estonsky nebo finsky. Cizinec. Helga se natočí zády k němu a rychle načrtne do vzduchu kontaktní čáru. Zapraská to. Čára se okamžitě rozpadne. Helga si vykoleduje pohoršený pohled od jedné starší dámy. Cizinec zvedne oči od knihy, zjistí, že se nic neděje, a otočí stránku.
Kaminski se zamyšleně dívá na její ruku. „Nic nevidím,“ řekne. „Což nemusí nic znamenat. Už jsem to nedělal pět let.“
Nevidí? Obrazně? „Proudění magie?“
Přikývl.
Magie proudí v drahách jako krev v žilách nebo signál v nervovém systému. Vnímat tohle proudění bez fyzického kontaktu vyžaduje hodně cviku. Je to únavné, ale sakra užitečné, pokud potřebujete rozeznat démona od člověka dřív, než vám skočí po krku.
„Podejte mi ruku.“
Helga zaváhá a střelí očima po stole na druhé straně kavárny. Když jdete na kafe se šéfem jiného oddělení kriminálky a pár metrů od vás sedí tři strážníci, nemusíte vypadat jako další milenecká dvojice. Ty tři zrovna kasíruje servírka. Jeden se ji snaží sbalit. Ne, ti tři nejsou skutečný důvod, proč by teď nejradši utekla.
Obrní se a natáhne pravačku ke Kaminskému. Bude to muset vydržet, pokud se chce někam pohnout. Kaminski jí prsty přejede po zápěstí a dlani. Pokračuje až ke konečkům prstů a tam se zastaví. Když konečně pustí její ruku, Helga ucukne a musí se několikrát zhluboka nadechnout. Její duševní rovnováha je na maděru. Slyší Kaminského něco říkat. Vnímá jen hlas. Přinutí se soustředit.
„… ale nemám tušení, jak se to bude vyvíjet dál v čase.“
„Co jste říkal?“ zeptá se Helga. Zabodne pohled do svého cappuccina. Na Kaminského se teď neodváží podívat.
Chvilku mu trvá, než odpoví. „Nemáte žádné dráhy porušené. Na pravé ruce. Jsou jen oslabené. Na každém místě jinak.“ Další pauza. „Magie se může probourat těmi oslabenými místy a pak se vám vymkne z rukou.“
Spontánní magie. Častá při nestabilní magické síle. Nezhojených zraněních. Závažných psychických stavech. Obvyklá ve věku, kdy se vaše magická síla teprve probouzí. U dospělého čaroděje velmi výjimečná. Pokud jste mág po zasvěcení, zavání průšvihem.
„Můžu se vám podívat na levou ruku, ale myslím, že to bude to samé.“
Zavrtí hlavou. Jednou to stačilo.
„Vy používáte hlavně verbální kouzla,“ začne Kaminski další větu a už ji nedokončí.
Verbální magie rezonuje celou lebkou a vplétá se do vlasů. Magické dráhy. Polije ji horko. Ne, tohle ne. Zvedne oči ke Kaminskému. Najednou má chuť zjistit, co vydrží jeho duševní rovnováha. Mohla by se dotknout jeho tváře. Mohla by mu zajet rukou do vlasů. Mohla by ho políbit.
Trhne sebou a oběma rukama zvedne skleničku vody, kterou jí číšnice přinesla s cappuccinem. Pár doušků studené vody ji trochu probere.
„Pokud mně nezačnou fungovat ruce, jsem v háji,“ řekne do ticha. To poznání je jako facka. Místo potlačovaných slz následuje podivná otupělost.

***

Oslabené dráhy. Spontánní magie. Zatraceně.
Erik otevře okno v kuchyni do tmy Modřanské rokle a nadechne se prázdnoty. Pár světel v dálce. Snadné ignorovat. Obrátí se k okenní tabulce. Když se opravdu soustředíte a umíte pracovat se zrcadlícím živlem, dokážete zahlédnout svou vlastní magickou auru v zrcadle. Zdá se mu, že vidí dráhy v levé ruce. Vypadají normálně. Rovně. Když mu bylo dvanáct a musel každé kouzlo zdlouhavě trénovat, aby místo kamenů nerozbíjel okna, vypadaly poněkud jinak. Zdeformovaně. Ne tolik jako u Kazimíra. Ty Kazimírovy jsou daleko složitější. Ještě pořád se nenarovnaly.
Helga Millerová je úplně jiný případ. Tohle viděl poprvé v životě.
Vytáhne z police knihu o magických úrovních a nalistuje kapitolu o poškození drah. Projde ji celou dvakrát. Nic.
V kuchyni napustí vodu do dřezu a napíše na hladinu číslo na budečského odborníka na lidskou magii. Zná je nazpaměť. Často se s ním radil, než Kazimír nastoupil do prvního ročníku.
Na druhé straně to nikdo nebere. Pak si Erik uvědomí, že je půl dvanácté večer.

***

Chyba v pitevní zprávě. Vilém zapomněl zkontrolovat stáří částeček kůže v oprátce. Nebo to zapomněl napsat do zprávy. Helga sáhne po odznaku a nahmatá jen svůj svetr. Když nechá ruku klesnout, vrazí loktem do hole. Úplně na ni zapomněla.
Je osm ráno. Do tří neusnula a v šest ji probudily hlasy Radny a Ludmily v kuchyni. Z domu odcházela s nimi. Rozloučily se u uzlu. Holky jely do práce. Helga taky, ačkoliv tam nemá co dělat. Strážník za recepčním pultem ji pozdravil zdviženým obočím. Helga se na něj usmála v odpověď a nastoupila do výtahu. Naštěstí prázdného. V duchu proklela dohodu s Roztočilovou, kvůli které porušila zásadu držet se od určitých mužů co nejdál. Tohle jí ještě scházelo. Na oddělení vražd našla Jeremiáše a Karla. Vilém byl dole v laborce. Nechal Helze na stole pitevní zprávu a prosbu o kontrolu.
Helga potřebuje něco na psaní. Vstane a otočí se k zásobě čistých bloků ve skříňce u dveří. Jeremiáš vyskočí ze židle a jeden jí podá. Pak se opře o Vilémův stůl a nahlédne do zprávy.
„Něco tam chybí?“ prohodí. „Posledně jsem mu vysvětloval, že musí hned zapisovat všechny testy na jedy, než to zapomene. Byly negativní, ale jeden ve zprávě chyběl. Komise by mu to hodila na hlavu.“
„Taky jsem si dlouho připadala jako blázen, když jsem sama v laborce a komentuju každý krok nahlas.“
Jeremiáš zvedne ruku k límci. „Ditrich,“ řekne do odznaku a vzdálí se od Helgy o dva kroky. „Rozumím. Zatím to tam izolujte, jedeme za vámi.“
Helga vstane, shodí hůl, ztratí rovnováhu a musí se chytit stolu.
„Nejsi ve službě,“ zavtipkuje Jeremiáš.
„Más pravdu. Podívám se dolů za Vilémem.“

Všechno je na svém místě. Helga přenese kapku lektvaru propašovaného odněkud ze Sibiře do zkumavky, sáhne za sebe do skřínky a po paměti vytahuje přísady a hotové tinktury. Hůl si nechala opřenou o stůl.
Levandule. Příliš moc. Patrně pro zakrytí podezřelých vůní zakázaných přísad. Když přišla, měl už Vilém hotové zkoušky biologických jedů. Helga dokončila základní testy na jedy a pustila se do podrobného rozboru složení. Kdo by pašoval a důkladně pančoval levandulí neškodný lektvar z legálních přísad?
Hemoglobin. Negativní.
Otočí se ke skříňce, vrátí do ní krabičku s detekčními papírky a vytáhne tinkturu pro detekci přítomnosti lidské tkáně. Shodí přitom hůl. Položí tinkturu na stůl a sehne se pro hůl. Když se narovná, magická ortéza povolí a v koleni jí exploduje bolest.
Chvíli leží na podlaze. Pak si otře oči. Přes slzy bolesti skoro nevidí. Zkontroluje předivo kouzel na koleni. Pokouší se napojit přetržená vlákna. Nejde to. Několikátý pokus. Ruce nefungují. Doplazí se ke skříňce. Snaží se neopírat o levou nohu. Zapře se o hůl a pokusí se vstát. Musí se chytit stěny. Dopotácí se k židli a na chvíli si sedne. Nevzala si odznak. Bude muset dojít k výtahu. Vilém se vrátí kdovíkdy, výjezdy do terénu se dokážou protáhnout na hodiny.
Musí se několikrát zastavit a prodýchat bolest. Od laborky k výtahu jde snad čtvrt hodiny. Když čeká na výtah, připravuje se na další nával bolesti, jakmile se začne znovu hýbat.
Neví, zda jet do přízemí nebo do čtvrtého patra. Rozhodne se pro přízemí.
Klesne na nejbližší lavici. Strážník v recepci se nakloní přes stůl a ptá se, jestli má někoho zavolat. Radna a Ludmila jsou obě na ranní. Sakra.
„Je tady léčitel? Nebo zdravotník?“ zeptá se Helga.
Strážník přikývne a zavolá někoho přes odznak.
Helga se opře o stůl a schová hlavu v dlaních.

***

Na Vyšehradě ji vyzvedne Častava. Děti hlídá mamka. Častava je zlatá a příkladná nejmladší sestřička. Jako vždycky.
Helga je druhorozená a má dvě sestry a jednoho bratra. Když se všichni čtyři sejdou, je zábava. Jeden tradiční sraz bývá první týden v červenci, když se starší děti vrátí z Budče. Letos se poprvé nekonal.
Častavě je osmadvacet. Ve dvaceti složila státnice s vyznamenáním, získala titul Gradus Magi, hned v létě se vdala a bydlí s rodiči v jednom domě. Má tři děti. Nejstarší Lubomír chodí do první třídy. Častava je v domácnosti s pětiletou Radslavou a dvouletým Svatoplukem. Helze je šestatřicet, bydlí se dvěma léčitelkami, nemá děti a nikdy nebyla vdaná.
„Jdeme k nám,“ prohlásila Častava nekompromisně a když Helga chtěla zaprotestovat, dodala: „Tvoje spolubydlící mají denní, nemůžeš bejt doma sama. Buď pojedeme domů, anebo tě odvezu do nemocnice.“
Desetiminutová cesta svižnou chůzí od uzlu veřejné sítě jim trvá skoro tři čtvrtě hodiny. Častava se dvakrát zapomene a předejde Helgu o pár kroků. Když odemyká branku, vyběhnou jim z domu naproti Radka a Sváťa a vrhnou se Helze kolem krku. Naposledy ji viděli v nemocnici. Radka se ptá, proč má teta Helga hůl. Mamka řekne, že tetu bolí koleno, než ji Helga stihne zarazit. Častava si vezme Sváťu a jdou k mamce do přízemí.
Na stole se povaluje staré vydání Války s mloky a několik dětských časopisů zadní stranou s komiksy nahoru. Helga má dojem, že někde vespod hromady zahlédla modrou vazbu a titulek Rychlé šípy. Vzpomene si na šneka Lumíra. Ještě mu chybí tykadla. Lubomír miluje komiksy o detektivu Fukovi. Přesvědčil spolužáky v obyčejné škole, aby mu říkali Lumíre. O šnekovi z perliček neví, bude to překvapení.
Helga ukáže dětem kazetu nových perliček. Radka chce vyrobit kočičí hlavu z erbu budečského kruhu koček. Nadšeně vypráví o ruském modrém kotěti, které si nedávno pořídili sousedi. Nakonec vyběhne ven na zahradu. Klepnou vrátka k sousedům. Za chvíli se Radka přižene s kotětem v náruči.
„Potřebuješ jiné perličky,“ směje se Častava. V krabičce žádná šedá není. „Ale jinak jsi to trefila dobře. Tyhle jsou jako erb hadů a tyhle jako vlci,“ tázavě se podívala na Helgu, která přikývla, „tady vidím štiky, jestřáby a… kočky nám chybí.“
„Kdo je v kruhu koček?“ zeptá se Helga.
Častava se zamyslí. „Taky nevím. Co ten tvůj šéf?“
„Ten je voda.“
„Moment, jak vypadá?“
„Tmavookej, trochu delší vlasy. Vidělas ho loni v hospodě.“
„No jo, máš pravdu. Já jsem tele. Vždyť mi ten chlap říkal, že je z jinýho oddělení.“
„Kdo?“ zeptá se Helga zmateně.
V ten moment před ně mamka položí na stůl konvičku s čajem a talíř s ovocným koláčem. Ostružiny! Radka postaví kotě na zem a s bratříčkem se vrhnou na kousky ze středu. Helga a Častava na ty rohové. Kotě se otře o nohu židle a tázavě zamňouká. Radka s koláčem v ruce vytáhne z kredence krabičku se sušeným masem. Nemá k dispozici další ruku, takže jen nakloní krabičku ke kotěti a to si pohotově vytáhne hned dvě rybičky.
„Viděla jsem ho v nemocnici,“ řekne po chvilce Častava, „ale měl odznak, takže mi bylo jasné, že je od tebe z práce. Říkal, že šéfuje některému oddělení kriminálky. Jméno nevím, nepředstavil se. Plus mínus padesát, vysokej, modrý oči. “
Popis sedí na Erika Kaminského. Helga se trochu lekne.
„Tak moment, ségra,“ Častava najednou změní tón, „koukej to vyklopit. Jak se jmenuje?“
„To není důležité,“ vyhrkne Helga. „Je ode mě z práce, to je všechno.“
Kotě s výborným načasováním skočí Častavě na záda a čichne si k jejímu koláči. „Moje,“ zasyčí na ně Častava. Kotě přeleze na klín Helze, otře se jí o loket a zamňouká.
Helga je pohladí po hlavičce a sáhne po sušených rybičkách. Jakmile kotě seskočí z jejího klína, Helga zapomene, jaká je jeho srst na dotek.

Častava ji doprovodí domů, pozdraví se s Ludmilou a teprve pak odejde. Helga chvíli sedí s Ludmilou v kuchyni. Pijou čaj, protože Helga už měla odpolední kávu u mamky a Ludmila kávu nepije po třetí odpoledne. Helga by teď potřebovala panáka. Za těch několik hodin u mamky a sestry se jí nálada nezlepšila. Spíš naopak. Sílil v ní pocit, že život jde dál, ale jí ujíždí vlak, protože před půlrokem vystoupila a už nedokáže nastoupit.
„Blbej den?“ zeptá se Ludmily.
Ludmila přikývne. „U tebe taky, co?“
„Byla jsem u sestry.“
„A dobrý?“
„Nevím.“
Ludmila jim oběma dolije čaj. Má taky náladu pod psa.
„Co se stalo?“ zeptá se Helga.
„Ani se neptej. Exitus hned ráno na začátku služby. Na tohle si nikdy nezvyknu. Někdy mám chuť to tam zabalit.“
„Jakmile si na to zvykneš, bude načase to tam zabalit,“ odpoví Helga. Sama neví, jestli tomu ještě věří.
Když Ludmila odejde do pokoje, napustí Helga vodu do dřezu a začne psát číslo ke Karlovi domů. Karel Vrbenský ví o devastujících změnách magické síly daleko víc, než je zdrávo. Před čtyřmi lety pohltil magickou sílu a vzpomínky jiného čaroděje. Magickou sílu mu v Budči odebrali. Téměř. O vzpomínky přišel taky. Nejen o ty cizí.
Co chce slyšet? Že všechno bude zase v pořádku? Nebude, sakra, nebude, nic nebude jako dřív.
Tři čísla od konce se zastaví a hovor zruší.

***

Jsou tři ráno. Chrastění klíčů, bouchnutí dveří o stěnu, tlumená nadávka. Šustění kabátů shozených z věšáku. Tichý návrat domů. Z pařby nebo něčí postele. Radna otevře dveře do kuchyně, ztratí rovnováhu, chytí se dveřnímu rámu a rozsvítí. Vyvalí oči na Helgu.
„Jaktože tady sedíš potmě?“ zeptá se.
„Setmělo se.“
„Ty sis nerozsvítila?“
„Ne.“
Radna bere sklenici a natočí si vodu. Pak se podívá do dřezu, ve kterém je ještě napuštěná voda. Pozná hladinu použitou k vodnímu spojení.
„S kým si voláš ve tři ráno?“ zeptá se nechápavě.
„To bylo v sedm večer.“
„A vod tý doby tady sedíš?“
„Skoro,“ přizná Helga. „Zapékala jsem brambory.“
„Fajn. Dáme si spolu?“ Otevře troubu, nachystá jídlo na dva talířky, ohřeje je kouzlem a sedne si naproti Helze. Podívá se na stůl, vyprskne smíchy a vrátí se pro příbory.
„Nechceš v pátek vyrazit ven a dát si voraz?“
„To asi nepůjde,“ povzdechne si Helga.
„Koleno? Když ti to dobře zafixuju, budeš v pohodě. V hospodě se stejně většinou sedí.“
„Hlava.“

***

Svítá skrz mlhu. Helga neví, zda vůbec spala. Kouzlem zavře okno a zatáhne závěsy. Opatrně. Kouzlo jí neustále sjíždí z posledního článku ukazováku.

***

Odpoledne jí volá Vilém. „Jak jste to věděla?“ zeptá se.
Helga nechápe, o čem je řeč.
„V té oprátce byly kousky kůže odřené až po smrti. Zkontroloval jsem magické stopy na krku. Škrtící kouzlo.“
Aha. Ta údajná sebevražda.
„Nevěděla. Chybělo vám to v protokolu.“ Helga chvilku vzpomíná. „Nebyla tam žádná doprovodná zranění, ale oprátka odpovídala pohmožděninám. Někdo ji uškrtil a pak pověsil tělo.“
„Nenašel jsem žádné stopy po zápase.“
„Vznášecí kouzlo?“ nadhodí Helga.
Vilém se na druhé straně chytí za hlavu. „Nejsem já idiot?“
„Nejste,“ odpoví Helga se smíchem.

***

Kolem ní projde týden. Helga nemá tušení, co celou tu dobu dělala. Všechno jí trvá třikrát déle. Jeden dokončený šnek, jeden rozpracovaný erb kruhu vlků a dva nepovedené ochranné náramky jsou poněkud málo na sedm dní času.
Ve čtvrtek ráno si uvaří instantní kafe, napustí vodu do dřezu a jde si sednout. Už dva dny chodí bez hole, ale koleno je třeba šetřit. Jinak se za týden nic nezměnilo. Druhý ochranný náramek uzlovala včera. Taky nefungoval. Bude muset zavolat Kaminskému.
Možná ho jen chci vidět a slyšet jeho hlas, proběhne jí hlavou. Ksakru.
Napíše na hladinu jméno a chvíli čeká. Když už to chce vzdát, změní hladina barvu.
Erik Kaminski je doma. Taky používá dřez v kuchyni. Přes tričko má pomačkanou vybledlou košili s vyhrnutými rukávy. Helga si uvědomí, že je osm ráno. Buď ho vzbudila po noční, anebo má jednu dneska večer. Vypadá to na druhou možnost. Aspoň že tak.
„Jste odborník na magické úrovně. Poznáte je na pohled. Prohlížel jste si moji magickou auru už v nemocnici. Neřekl jste mi všechno, že?“ zašeptá Helga.
„Ano,“ odpoví on. Jednoduchá odpověď na otázku.
„Můžete mi to říct teď?“ Zaťuká na hladinu, aby se hovor nepřerušil. Posadí se na linku. Aby nepřetěžovala koleno. Aby neviděl její slzy.
„Ne,“ odpoví on.
„Proč?“
„Nevidím vás. Skrz vodu to nefunguje.“

***

Zpod manžety vykukuje tenká jizva. Před týdnem ji ještě neměl. Dobře ošetřená řezná rána. Za pár dní by měla zmizet i jizva. Helga je léčitelka po zasvěcení a dokáže léčit rány bez jizev. Dokázala ještě před pár měsíci.
„Co se vám stalo?“ zeptá se. Neví jistě, zda to chce slyšet. Nějak musí zapříst rozhovor. On to neudělá.
„Tohle?“ Ukáže na jizvu. „Krevní kotva.“
V základech démonologie o ní neslyšela. Nebo zapomněla. Je to dávno. V minulém životě.
„K čemu je krevní kotva?“
„Ochrana proti vtažení do kruhu. Mimo jiné.“
To je příliš jednoduché. „Má to nějaký háček, že?“ nadhodí Helga.
„Musíte vědět, co máte proti sobě. Některé vyšší entity vám dokážou vysát krev skrz čerstvou ránu.“
Helga se zachvěje a přitiskne si ruku k hrudi, nahoře mezi klíčními kostmi. Nejvyšší čas změnit téma. Zakryje si šálou i krk. „Vy skutečně vidíte moji magickou sílu, že?“
Nahmatat magickou auru dokáže většina čarodějů. Něco z ní vyčíst je jiná věc. Na první pohled od sebe poznáte obyčejné, čaroděje, mágy nebo bytosti nelidské, ale rozhodně ne magické úrovně nebo konkrétní nadání. Když se dostanete do kontaktu s magickou aurou a máte cvik, můžete o druhém zjistit poměrně dost. Pokud jste synestetik, dokážete vidět spoustu věcí najednou.
Synestezie je spojování vjemů. Barva nebo tvar zvuků, písmen, kouzel. Slova rozložená v prostoru. Spirály času. Chuť hudby. Dotek barev. Relikt dávných dob, kdy se lidé teprve učili mluvit. Jakmile se rozšířil vynález řeči, začala být přebytečná. Ztrácí se v raném dětství. Většinou. Prevalence v populaci je jedna ku pětadvaceti. Existují dva základní druhy synestezie, projekce a asociace; oba se vyskytují u čarodějů i obyčejných a ani frekvence výskytů jednotlivých forem se neliší. Jediný rozdíl mezi oběma populacemi je v tom, že obyčejní nevnímají magii.
„Ano,“ řekne Kaminski a Helze se zdá, že tohle téma je pro změnu nepříjemné jemu.
„Jakou má barvu?“
Tuhle otázku zjevně nečekal. „Není to objektivní, proč se ptáte?“ Samozřejmě. Každý synestetik vidí něco jiného.
„Jen mě zajímá, co vidíte vy.“
Povzdech. „Zlatá, žlutá, občas do bronzova.“ Zahledí se Helze na ruce. „Oranžové pruhy a drobné zelené linky.“ Pak se dívá na cosi na Helžině levé tváři a neříká nic.
„Co je… co to znamená?“
On mlčí. Pak řekne: „To jsou magické dráhy. Nejde o jejich barvu, ale o tvar. Některé jsou ztenčené.“
„Nebo přerušené?“
Kaminski zavrtí hlavou. Nelže. Buď říká pravdu, nebo neodpoví vůbec. Helga necítí žádnou úlevu. Ztenčené nebo přerušené, pořád to znamená, že magie nemůže proudit jejím tělem.
„Co mám na tváři?“ zeptá se tiše.
„Fialové linky,“ odpoví Kaminski.
„To znamená?“
„Nevím.“
Helga si chladí prsty o skleničku s vodou. „Nechcete mi to říct.“
„Nevím, co to znamená,“ řekne Kaminski. „Možná se obnovuje přerušená dráha. To jsou dohady, nemám to ověřené.“
„Nic víc nevidíte?“
On na pár momentů zavře oči. „Ne,“ řekne potom. Z nějakého důvodu se ohlédne směrem k rodině s malými dětmi o dva stoly dál. „Počkejte. Je tady příliš moc šumu,“ řekne najednou a začne cosi hledat po kapsách kabátu, který má přehozený přes židli. Najde tužku a poskládaný papír, papír otočí nepopsanou stranou nahoru a nakreslí na něj kouzlo, které Helga nepoznává. Položí papír na stůl a okolní zvuky ztichnou do ztracena. „Podejte mi ruce.“
Helga ho poslechne. Kaminski ji vezme za zápěstí. Podívá se do stolu, do její tváře a pak zavře oči. Synestetici jsou náchylní k senzorickému přetížení, ale nemají problém ignorovat šum a soustředit se na konkrétní vjem. Něco tady nesedí. Helga má najednou dojem, že všechno dává smysl. Jen na malý okamžik. Vzápětí svět zase smysl nedává.
Kaminski pustí její ruce a zruší kouzlo na papíře. „Vidím vzorec, ale nepoznávám ho,“ řekne. „Kdybyste na to přišla, dejte mi vědět.“
Co vlastně chtěla slyšet? Že všechno bude v pořádku?
On schová tužku a papír zpátky do kabátu. „Odkud znáte moje jméno?“ zeptá se najednou.
„Prosím?“ vyhrkne Helga. Jméno? Proč se ptá na jméno?
„Neřekl jsem vám, jak se jmenuju. Odkud to víte?“
Aha. Zatracená Týnice. „Jsem vzduch. Jestřáb.“ Jestřábi pracují se zaklínadly, zaříkadly, řečí, slovy. Dokážou poznat, zda jim říkáte své skutečné jméno. Cítí rezonanci jména s magickou aurou. „Zjistila jsem si rezonanci.“ Poslouchá sama sebe. Plácá nesmysly. „Po Týnici. Když už bylo po všem. Někdo z budečských vás oslovil jménem.“
„Proč?“ zeptal se.
„Chtěla jsem vědět, jak se jmenujete.“
Nedává mu to smysl. Samozřejmě. Komu by dávalo.
„Nedává to smysl, že?“ řekne Helga nahlas. „Spoustu věcí bych dnes udělala jinak.“
„Tohle tady moc nedává smysl, když se zamyslíte.“ Úsměv. Sluší mu. Měl by se usmívat častěji. „Minulost se neopakuje, protože si ji pamatujeme. Můžete mít pocit, že je to stejné, ale máte v tu chvíli jinou minulou zkušenost. Vy jste jiná.“
Helga kývne. Napůl pro sebe. „Já vím. Nic nebude jako dřív.“

Když jsou na odchodu, Helga si navleče svůj tenký černý kabát a přehodí přes něj pašmínu. Nechápe, jak mohla v minulém životě chodit celá v černé, a proč najednou v černé barvě místo elegance vidí smutek. Jdou podloubím do Vratislavovy, protože Helga se neodváží jít zkratkou po strmých schodech.
„Magická aura není u nikoho stabilní,“ řekne Kaminski. „Jen se většinou mění pomalu, takže si toho nevšimnete. U vás je to jinak. Tohle,“ podívá se na její tvář, „může za týden být úplně jinak.“
Jak to ví? Proč ji Roztočilová poslala zrovna za ním? Helga už poněkolikáté sbírá odvahu zeptat se.
„Jak to víte?“
Kaminski se zastaví a podívá někam do výlohy knihkupectví. „Vaše hlava se dokáže domluvit s vaší magií,“ řekne pomalu. „Je to obojí provázané. Když se magická síla a mysl míjejí, pak jste skutečně v háji.“
Na konci podloubí je ulice. Každý půjdou jiným směrem. Kaminski jde domů, noční služba mu začíná až v sedm večer. Helga si jde sbalit věci na Vyšehrad.
Obrátí se ke Kaminskému. Dělí je od sebe jen krok. Helga napřáhne ruku. „Díky. Za všechno,“ řekne přiškrceně.

***

Na Vyšehradě má dva hrnky na kafe. Modrý nedávno používala a červený s bílými puntíky za půlrok její nepřítomnosti odcestoval do zadního rohu poličky. Musí vytáhnout několik dalších, aby se k němu dostala. Jeden je Jeremiáše. O polici výš vidí keramickou konvičku, kterou používá Karel na polofermentované čaje. Všichni ostatní na oddělení mají porcelánové hrnky a myjí je saponátem.
Někdo vešel. Jeremiáš.
„Bereš si všechno s sebou? Půl roku není zas tak dlouho,“ prohodí.
Půl roku je dlouho, pokud je strávíte balancováním mezi vědomím a temnotou a pak se probudíte do jiného života. Tohle Jeremiáš nechápe. Helga doufá, že ani nikdy nepochopí.
„Jsem na ně zvyklá,“ odpoví a zadívá se na bílý puntík s drobným kazem. Nevzpomíná si, že by si toho někdy všimla.
„Musíme zajít na pivo,“ říká jí Jeremiáš, „určitě tě chci vidět dřív než v dubnu.“
V dubnu. Až se Helga vrátí z Brna. Pokud se vrátí.
„Brno není zas tak daleko. Co příští týden?“

***

Erik Kaminski se posadí na kamenné zábradlí a opře se o zeď. Večery ještě nejsou tak studené, aby se venku nedalo chvíli vydržet bez kabátu. Zahledí se do temné uličky pod sebou. Nováčkům se z toho pohledu často točí hlava. Pod sebou vidí šest pater výšky, ale když se podívají na protější dům, vidí do oken v druhém patře. V uličce už je tma. Dlažba nejde vidět. I čarodějové neradi chodí tmavými uličkami. Existují dva druhy strachu ze tmy; jeden, protože může skrývat netušené zlovolné bytosti, druhý je strach z prázdnoty. Erik z prázdnoty čerpá sílu a o zlovolných bytostech ví poměrně dost.
„Tady jsi,“ řekne Vilemína Roztočilová a vyjde na balkon.
Erik si zkontroluje, zda má odznak. Má. „Ty jsi ještě tady?“ zeptá se. Vilemína na noční nechodí. Něco ji muselo zdržet.
„Ano.“ Sedne si na zábradlí pár kroků od něj. „Musíme definitivně vybrat zástupce vedoucího oddělení vražd a probrat to na příští poradě.“
„Definitivně?“
„Přesně tak. Nemůžou to tam dál táhnout ve třech. Budeme muset někoho přeložit z jiného oddělení. Napadá tě někdo?“
Chvíli oba mlčí. Pak Erik pochopí, že to nebyla řečnická otázka.
„Takhle narychlo ti nic neřeknu. Nedovedu si tam momentálně představit ani Millerovou.“
Ona se předkloní. Něco ji zaujalo. „Proč myslíš?“
„Bude jí ještě pár měsíců trvat, než se dá dohromady. Změnila se. Vidím to na její magické síle a ta vždycky odráží tu psychickou. Obnovuje se, ale…“ Jak popsat změnu barev někomu, kdo žádné barvy nevidí? „Celkově je… křehčí.“ Není to správné slovo, ale na jiné si nemůže vzpomenout.
„Říkala jsem jí, že přeložení do Brna to nevyřeší.“ Povzdech. „Dneska si odvezla věci. Doufala jsem, že si to rozmyslí.“
Přeložení? O tom se nezmínila. Určitě ne.
„Jdu domů.“
Erik chvíli hledí někam do stěny protějšího domu. V hlavě má prázdno. Pak vstane, sevře ruku v pěst a uhodí do stěny.
Cestou do kanceláře si všimne, že má na hřbetu ruky krev.
Vůbec to nebolí.

Podporuji: 

Tato povídka podporuje organizaci APLA (http://www.praha.apla.cz/). Podpořit ji můžete smskou ve tvaru: DMS APLA na číslo 87 777.
Na kachničku klikněte prosím pouze v případě, že jste odeslali DMS.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

začínám tuhle povídku mít nějak čím dál radši. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi začne líbit zrovna Kaminský

Obrázek uživatele neviathiel

To by mě taky nenapadlo! :)
Díky!

Obrázek uživatele Doktor

Tý jo! Tos na tom musela pracovat jako blázen! Skvělý :-)

Obrázek uživatele neviathiel

Vždyť ty jsi na tom taky udělal pěkný kus práce! :)

Obrázek uživatele ef77

Už Světlo na konci mě dostalo a tohle je.... prostě uf! Výborný!

Obrázek uživatele neviathiel

Jé, díky! A já tu zvědavá, copak kriminálce přiletělo v roce 2006 :)

Obrázek uživatele strigga

Tyjo! Já poslední dobou naprosto zapomínám komentovat, a to když mám čas a příležitost, tak až příliš často čtu. A zvlášť tobě bych se za to měla omluvit, protože já ty tvoje povídky doslova žeru (a to i když tohle slovo v tomhle významu moc nemusím). Už Světlo na konci se mi strašně líbilo (musela jsem si teď znovu zkontrolovat, že tam VÁŽNĚ NENÍ MŮJ KOMENTÁŘ, nechápu a netuším proč), a když jsem dneska po měsíci zase mohla kouknout na sosáky, zajásala jsem nad dvěma novými přírůstky nahlas v práci :)) bohužel jsem taky oba hned mezi prohlídkami zhltla (a měla jsem co dělat, abych pak necitovala pasáže místo výkladu o Rožmbercích), takže teď už zase nemám co číst, ale stálo to za to!
Nevím, jestli jsem ti kdy vůbec psala nějaký komentář, a to už se na to chystám tak půl roku. Každopádně ti chci říct, že miluju tvoje postavy. Ať píšeš o komkoli, vždycky se s ním dokážu ztotožnit a sžít a prožívám s ním úplně všechno od začátku až do konce. Miluju na nich to tajemství. A miluju ty psychologický vhledy, kterých je třeba zrovna tahle povídka plná, takže mě úplně nadchla. Mám teď přečtené všechno, co je momentálně z Vyšehradu k dispozici, a jediné, co mě mrzí, je, že povídky, které byly na starém webu, se nedají nikde dohledat. (Nebo jsem možná jenom neschopa, která to prostě nedokázala.) Kdyby šlo jen o to přesunout je na ten nový, přimlouvala bych se za to a s radostí tě i pošťuchovala aspoň tou motivací, že bych je minimálně já stoprocentně všechny přečetla a okomentovala, klidně i víckrát. :D Mrzí mě teď, že jsem s tou Budčí začala tak pozdě, když o její existenci vím už kolik let.
No, každopádně.. moc ti děkuju! Za každou povídku, za celý Vyšehrad. Úplně jsem se do těch příběhů vžila a strašně mě to baví.
A Helgy je mi líto. Ale úplně ji chápu. Vím, že bych to asi nakonec řešila stejně.

Obrázek uživatele neviathiel

Díky za parádní komentář, z takových žiju roky :-) Zrovna u téhle povídky mně to moc těší! Dlouho jsem váhala, jestli ji vůbec zveřejnit. :-P

Jestli máš na mysli moje osm let staré povídky z Kroniky budečské, ty jsem ještě před přechodem na nový web stáhla za účelem revize a ještě jsem stihla jednu znovu vložit a jednu zrevidovat (netuším kdy), ale s usnutím starého webu jsem nějak usnula i já, co se týče dalšího postupu.

Ty se zabýváš českou historií nebo průvodcuješ? To mě zajímá...

Obrázek uživatele strigga

To je dobře, žes ji nakonec zveřejnila. Třeba já mám tyhle psychologický věci hodně ráda, sama je ráda píšu :)
Jojo, měla jsem na mysli povídky z Kroniky, i když jsem netušila, že už je jim osm. Já o existenci Budče vím asi pět let a trochu podrobněji zkoumat jsem ji začala až někdy před necelým rokem, tak mi spousta věcí pořád uniká. Každopádně s tebou můžu zkusit aspoň zatřást, aby ses probrala ;D a umím být věrný a vděčný čtenář, vážně! :))
Průvodcuju na Kratochvíli, ale historik nejsem. Spíš mě historie vždycky zajímala a díky průvodcování mě začali bavit poslední Rožmberkové, tak si je tak různě načítám, zjišťuju, vybírám střípky. :) Každopádně na Kratochvíli mě fascinuje, že je to snad první památkový objekt, o kterém vím, že nemá jednu jedinou duchařskou historku, Bílou paní, strašidlo, záhadu, nic. Přijde mi to skoro zajímavější než všechny ty objekty, co něco takového mají, protože jestli se někdy někdo takhle piplal s utajením, tak se tam prostě muselo stát něco naprosto šíleného. Jednou o tom možná něco napíšu, až provedu podrobnější průzkum. :)

Obrázek uživatele neviathiel

Určitě napiš! Nikdy jsem tam nebyla. Zato jsem viděla Zvíkov, který je zajímavý hlavně těmi duchařskými historkami.

Historie mě zajímá (kdyžtak si o tom můžeme napsat víc na mailu neviathiel at gmail:).

A taky bych nerada, kdyby mě tady poznal někdo z rodného kraje či alma mater (už dva čtenáři fanfiction na stejné koleji byli na moji povahu příliš moc:).

Obrázek uživatele Danae

Nevi, je to úžasný. Teď je pozdě a můj mozek odmítá verbálně zpracovat tu hromadu silných vjemů, ale zítra se k tomu vrátím a napíšu víc.
Toho věnování si hrozně považuju.

Obrázek uživatele neviathiel

Díky! Napjatý čekající natěšeník!

Obrázek uživatele Danae

Nebude to takový komentář, jaký si ta povídka zaslouží, ale lepší něco než drátem do voka ;)
Tak v první řadě: Helga! Mám hroznou radost, že to přežila. A fascinuje mě, jak to přežila. Jojo, u tebe se fakt nehraje na supermany, co stojí tři dny po strašlivém zážitku mezi životem a smrtí s úsměvem a nezměněni u služebního vozu. Tohle je pravda. Člověk je rozložený na prvočinitele a není vůbec jisté, zda a jak se seskládá zpátky. Stejný už nebude nikdy. Všechny ty detaily kolem toho, dráhy magie, korálky, hůl... je to radost a bolest číst.
Erik Kaminski! Notyvole! Ten chlap je napsanej, až jiskří zlatem! Typicky ve spektru, a přitom naprosto jedinečnej (jako každej ve spektru). Pohled na svět jeho očima a jeho myšlenkama je úžasný a znervózňující. Je to člověk, co má city a hloubku, jen má všechno hozené do trochu jiné barvy. Záblesk vzpomínky na to, jak zlikvidoval černého mága, je opravdu děsivý. Fascinuje mě čím dál víc. Doufám, že se o něm i o Helze ještě dozvíme víc.
A prostor! Interiéry i exteriéry hrajou s příběhem. Chci se někdy podívat do té kavárny pod Vyšehradem. A svézt se výtahem přímo na oddělení vražd.

Obrázek uživatele neviathiel

Děkuju! Přečteno asi pětkrát, jsem o to víc dojatá... Ani nevím, co na to napsat...

Obrázek uživatele Rya

Je to naprosto skvěle napsané. Dýchla z toho na mě taková temná a srdceryvná atmosféra severských detektivek. Mistrovské!

Obrázek uživatele neviathiel

Dojatý děkujík!

Obrázek uživatele Iantouch

Perfektní. Budeč skoro neznám, ale tohle prostě funguje i pro nezasvěcence. Má to úžasně tajemnou atmosféru. Helgy je mi líto, zrovna se snažím vyrovnat s tím, že měsíc nebudu normálně chodit, takže soucit nejvyšší. A Kaminski mě fakt zajímá, rád bych si s ním přečetl něco dalšího.
P.S.Nebyla by tam nějaká magická ortéza na mou zkriplenou haksnu?

Obrázek uživatele neviathiel

Moc potěšil, jsem ráda, že funguje i pro nezasvěcené do fandomu. Na budečském webu mají Erik i Helga vlastní tagy. :)

Jejda, co se ti stalo? :-(

Obrázek uživatele Iantouch

Přerval jsem si vazy v kotníku.
Podívám se po nich, teď budu mít spoustu času na čtení.

Obrázek uživatele neviathiel

A jejej, tak ať se brzy uzdravíš!

Obrázek uživatele Arengil

Pořád ještě je to dobrý.

Obrázek uživatele neviathiel

Jééé, díky.

-A A +A