Liščí pohádka na dobrou noc

Obrázek uživatele Aries
Rok: 
2015
Obdarovaný: 
mamut

Přístupnost: bez omezení
Za beta-read velice děkuji Rye
Veškeré použité postavy jsou moje a zcela zdarma.

Milý mamute, přála sis příjemné povídání ke svařáku, tak jsem si dovolila vzít tě za slovo. Snad tě pohádka aspoň trochu pobaví. Hezké Vánoce přeje Aries.

Petrolejka pod trámovým stropem zůstala zhasnutá. Pro dnešek ji nahradilo medové světlo voskových svíček. Tlumeně se odráželo ve skleněných koulích mezi hustými větvemi jedličky v rohu, tak starých, že barvy popraskaly a zmatněly, jako by je pokrývala jemná pavučina. Útulné teplo a vůně skořice a hřebíčku v horkém víně vyvolávaly příjemnou malátnost.
Všechny tradiční magické rituály byly vykonány, dárky rozdány, talíře důkladně vylízány do posledního drobečku.
Evžen přihodil do krbu ještě jedno poslední polínko a uvolněně klesl do křesla. Vánoce byly jednou z mála příležitostí, kdy dokonce i on rád pozapomněl na ustavičnou činorodost a poddal se bezstarostnému odpočinku.
Malá Evženka v novém pyžamku zívla a vyšplhala se mu na klín. Radka si nabrala hrst sušených brusinek a trochu žárlivě se vmáčkla k ní.
Evžen dcerky objal: „Nejste už ospalé?“
„Ještě pohádku,“ zaprosily obě naráz.
„Už jsem si skoro myslela, že letos zapomenete,“ usmála se Xénie. Nakrmila sálající sporák zmuchlaným balicím papírem, usadila se pohodlně ve druhém křesle, nohy stočila pod sebe, jak byla zvyklá, a vzala si z krbové římsy svůj pohár s vínem. Zapátrala v paměti a přitom se zájmem sledovala Bořka, který kouzlem vytvářel čím dál bizarnější tvary z dřevěné skládačky.
Vtom chlapec dílky shrábl, uvelebil se na podlaze u jejího křesla, aby se mohl vyhřívat u ohně, a s očekáváním vzhlédl: „Tak povídej.“
Jediný Drahoš se nenechal rušit, zůstal u stolu ponořený do nové knihy a jako obvykle neviděl a neslyšel nic okolo.
„Byla jednou jedna mladá vdova. Žila se svými dětmi na osamělém vystrkově daleko za městem, kde lišky dávaly dobrou noc.“
Bořek se uchechtl, ale Xénie vesele pokývala hlavou: „Opravdu. Za jejím domkem už začínal les a často k večeru zahlédla, jak se v křoví kmitl liščí kožíšek. Ale moc času na rozhlížení neměla. Muž jí umřel, a tak se musela pořádně ohánět, aby uživila sebe i děti.“
„A čím se živila? Byla to čarodějka?“ zajímala se Radka. „A jak se jmenovala?“
„Nebyla. Jmenovala se Růžena a uměla krásně vyšívat a tím se živila. Čas od času se vydala do města na trh prodávat šátky, ubrusy a všechno možné. Stálo ji to hodně úsilí a mnoho hodin práce denně, ale lidé si její výtvory rádi kupovali.“
„Takové ubrusy?“ Evženka ukázala na stůl pokrytý starožitným smetanovým damaškem vyzdobeným bohatou jemnou výšivkou. Xénie ho pečlivě opatrovala a prostírala jen o největších svátcích.
„Navlas takové,“ potvrdila matka a pokračovala:
„Růžena časem padla do oka bohatému kupci s látkami. Líbila se mu a taky si hned spočítal, kolik by mu taková zručná vyšívačka vydělala peněz, jen kdyby vzal její umění do ruky šikovný obchodník. Rozhodl se proto, že se s ní ožení.“
„Jen tak? To se jí ani nezeptal?“ divila se Radka.
„Vůbec ho nenapadlo, že by mu chudá vdova nepadla samou radostí kolem krku. Jenže Růžena o něj nestála, nelaskavý ženich se jí vůbec nezamlouval. Když naléhal a dokonce vyhrožoval, že zařídí, aby u ní už nikdo nenakupoval, souhlasila, že si ho tedy vezme, ale jen s jednou podmínkou. Ztratila kdysi v lesní bažině zlatý prsten se vzácným kamenem, který zdědila po mamince. Bez něho se vdávat nemůže. Vezme si jen toho, kdo jí prsten vrátí.“
„Jaký to byl kámen?“ ožil Bořek.
„Smaragd.“
Evžen se chápavě pousmál: „To je ideální kámen pro nevěstu, hlavně když se používá společně s křišťálem.“
„Co umí?“
„Omlazuje, uklidňuje rozjitřené city a zahání zlé myšlenky, taky zbystřuje smysly, posiluje lásku a rodinný život. Nedivím se, že ho chtěla zpátky, ale těžší úkol než vylovit ho z bažiny už tomu chlapíkovi snad ani uložit nemohla.“
Bořek vzrušeně poskočil na podlaze: „Proč? Nedal by se přilákat? S rubínem to jde, proč by to nešlo i se smaragdem? Já bych si našel uprostřed bažiny suché místečko a…“
„A zahučel bys tam dřív, než bys udělal kontaktní čáru,“ ušklíbl se otec. „Se smaragdem to v mokřině není možné. Nenašel bys ho, protože s vodou splývá. Na to by se muselo jít úplně jinak.“
Bořek si kouzlem přivolal talíř s vanilkovými rohlíčky, aby se utěšil, že jeho nápad neprošel, a s plnou pusou nadhodil: „Tak schválně, co bys dělal ty?“
„To bych si musel rozmyslet,“ bránil se Evžen. „A vidět to místo. Nejspíš bych…“
Radka se nespokojeně zavrtěla: „Tati, to je přece pohádka.“
Evžen se zarazil. Všiml si, jak jeho žena dusí smích v dlaních, a zasmál se také: „U Želmíra, promiň. Povídej dál, já už mlčím.“
Xéniin hlas se znovu prolnul s praskáním polen v krbu: „Kupec odjížděl s hněvem, ale nezbylo mu než se podmínce podrobit. Začal počítat, kolik lidí by asi musel najmout na vysušení bažiny. To by ho nevěsta přišla hodně draho! A ani tak by nemohl moc doufat v úspěch. Hledat příslovečnou jehlu v kupce sena by proti tomu byla hračka.
Vtom si na kraji lesa všiml lišáka chyceného do želez. Hned poručil zastavit kočár, vyskočil ven a zvedl hůl, aby si na něm vybil zlost.“
Děti vydechly zděšením.
„K jeho úžasu však lišák promluvil lidským hlasem. Nezabíjej mě, prosil. Pomoz mi z pasti a splním ti za to každé přání.“
V kuchyni jako by se trochu ochladilo. Na napjaté posluchače dolehla vážnost neporušitelného liščího slibu. Všichni chápali, co takový závazek znamená. I sama vypravěčka se v náhlém tichu maličko přikrčila.
„Kupec si pomyslel, že lišák, co umí mluvit, jistě svede i jiné zázraky, a hned využil příležitosti. Rozevřel železa a přikázal mu najít Růženin prsten.
Dobrá, povzdechl si lišák. Dej mi jednu noc. Zítra za svítání prsten přinesu do domu tvé nevěsty.“
„Páni, ten musel být hodně chytrý, když hned věděl, jak to udělat,“ podotkla Radka a koutkem oka potutelně pohlédla na Evžena.
Evžen se uchechtl: „Jen aby. Vsadím se, že neměl ponětí.“
Xénie se pousmála. Nechala poznámku bez komentáře, upila pár doušků vychladlého vína a navázala nit: „Těžko bylo liškomágovi u srdce. Jenže co naplat, slib je slib. Mnoho hodin si lámal hlavu, než se konečně odhodlal k činu. Věděl, že je to teď nebo nikdy, a jestli ten jediný pokus nevyjde… raději nemyslet.
Jindy večerním lesem proklouzl hbitě a neslyšně jako lehký větřík. Dnes se sotva ploužil a musel se nutit do každého dalšího kroku, a nebylo to jen kvůli tlapce poraněné železy.
Bažinaté místo děsilo i za bílého dne, natož po setmění. Tehdy se nad močálem nakupila temná potrhaná oblaka, vítr výhružně svištěl v pokroucených černých větvích a tajemná modravá světla lákala do záhuby.
Lišák se přiblížil, nakolik si jen troufal. Hladina připomínala rozlitý lesklý asfalt a pod ní čekala jistá smrt. Nad zdánlivě mělkou tůní tančily bludičky. Právě ta zrádná mihotavá světélka chtěl využít.“
„To je jako chtěl poprosit o pomoc? S bludičkama se přece nedá mluvit,“ poznamenal Bořek nedůvěřivě.
„Chtěl a připravil se na to,“ přisvědčila Xénie.
Evžen se náhle široce se usmál a uhodil se do čela: „No jasně. To nebyl špatný nápad.“
Radka vykulila oči: „Ty víš, co chtěl udělat? Fakt? Co?“
Evžen se dal do smíchu: „Když pustíš mámu ke slovu, tak ti to možná řekne.“ Všiml si, že Evženka navzdory dramatickému vývoji příběhu tvrdě spí s hlavou na jeho rameni, a opatrně vstal. „Odnesu malou do postele. Ale počkejte na mě, chci slyšet, jestli jsem se strefil.“
„To víš.“ Xénie se také zvedla: „Dá si někdo čaj?“
Drahoš obrátil stránku a aniž zvedl oči, dal najevo, že okolí přece jen vnímá: „Prosil bych.“
„Já taky.“ Radka využila příležitosti a stočila se do klubíčka v Evženově křesle. Bavila se hrou mihotavých světel na přimhouřených řasách a blaženě vdechovala vůni bylinek, medu a jehličí.
Xénie rozdala hrnky s čajem a horkou medovinou a vrátila se ke krbu zároveň s Evženem.
Ten proti obsazení svého křesla nic nenamítal a nenuceně přisedl k Bořkovi na podlahu. Lehce se opřel o Xéniina kolena a usmál se, když ucítil její prsty ve vlasech.
„Lišák tedy doufal v pomoc bludiček. Dlouho však váhal ukrytý za křovím, s mrazením v zádech pozoroval jejich tanec, počítal je a zmítal se mezi hrůzou a soucitem. Devět ztracených duší.
Konečně se odhodlal. Vytáhl kousek chleba a hodil ho doprostřed strašidelného reje.
Světýlka se sesypala na krajíc, který náhle zmizel ve studené záři. Na jeho místě se objevila hromádka zlaťáků, šperků a dalších cenností.“
„Jo aha!“ vyjekli Bořek i Radka zároveň.
„Na smaragd se vykašlal a hledal zlato! Nejspíš patřívalo těm, co se v bažině utopili. Tak to někdy musím taky…“
Evžen ihned zvážněl. „Opovaž se,“ zchladil přísně Bořkovo nadšení. „To riziko za to nestojí. Jediná rozumná věc, co můžeš s bludičkami udělat, je obejít je uctivým obloukem.“
„Táta má pravdu,“ přidala se chvatně Xénie. „Náš hrdina by tohle taky nikdy neprováděl jen kvůli zlatu. Dobře věděl, že to není dar za odměnu, nýbrž zlomyslný žertík. Bludičky svůj poklad ukážou jen výjimečně a jen jako prchavý záblesk. Obyčejný by to zlato nikdy nedokázal zachytit. Liškomág stačil ve zlomku vteřiny použít kouzlo poutací sítě.
V okamžiku, kdy zlato shrábl, se na něj bludičky vrhly a tloukly ho hlava nehlava. Chudák se snažil utéct, ale zabředával do bahna a rány na něj jen pršely. Zdálo se, že živý nevyvázne.“
Radka si přestala kousat pěsti a šeptla stejným tónem, jako by napovídala ve škole: „Štít.“
„Ovšem, pokoušel se vytvořit štít,“ souhlasila Xénie. „Ale pronikavá bolest rozptyluje soustředění, bez kterého štít prostě nevyčaruješ.“
Evžen přikývl. O tom z vlastní zkušenosti věděl víc, než mu bylo milé.
„Drápal se zoufale z močálu a usilovně myslel jen na to, že bití, strkání a štulce musí vydržet a kořist za žádnou cenu neupustit. Unikla by mu a druhý pokus už by znamenal jistou smrt.
Snad zázrakem dosáhl pevné země. Z posledních sil se snažil utéct, ale rozzuřené bludičky ho pronásledovaly, dokud se mu nepodařilo překonat magickou hranici, kterou již nesměly překročit.
Doplahočil se domů víc mrtvý než živý. Zhroutil se hned na prahu. Už nemohl dál vyčerpáním a strachem.“
„Čeho se ještě bál? Vždyť to dokázal,“ podivila se Radka.
„Mysli,“ ušklíbl se Bořek. „Co kdyby zrovna ten správný prsten chyběl?“
Radka dotčeně pohodila hlavou: „Tss, určitě nechyběl. Musel tam být. Jinak by to nebyla správná pohádka. Že mám pravdu, mami?“
Xénie pobaveně rozhodila rukama: „Vám taky něco povídat. Tohle on pochopitelně nemohl tušit. Když se konečně odhodlal poklad prozkoumat, úzkostí sotva dýchal.“
„A našel,“ vpadla Radka tvrdohlavě.
„Našel,“ potvrdila matka.
„Jupí,“ zaradoval se Bořek. „Úkol splnil a ještě k tomu dostal hromadu zlata. Ten byl rád, co?“
Xénie pokrčila rameny: „Myslíš?“
„Ne? A proč ne?“
„Protože tím pomohl k nevěstě tomu hulvátskému kupci,“ pochopila Radka a přestala se usmívat. „A chudák Růžena, co si ta teď počne?“
„K tomu se hned dostanu. Růženu hodně překvapilo, když hned za svítání spatřila kupcův kočár. A vzápětí už nevítaný nápadník netrpělivě bušil na dveře. Vyšla na zápraží a ptala se, co to má znamenat. Splnil snad její podmínku? Jestli ne, nemá s ním o čem mluvit.
Nejsem blázen, abych se sám čvachtal v bažině a hledal tvůj hloupý prstýnek. Po svatbě ti jich můžu koupit třeba deset, odpověděl kupec. Ale abys viděla, že mám dobrou vůli, poslal jsem tam svého služebníka. Už se můžeš chystat na cestu.
Růžena však odsekla, že dokud neuvidí svůj prsten na vlastní oči, neudělá ani krok.
Vtom se rozhrnulo křoví a z lesa vyšel ne lišák, ale statný mladý muž se zrzavými vlasy. Byl celý umouněný a potlučený a trochu napadal na pohmožděnou nohu, přesto bylo znát, že je docela pohledný.
Přistoupil k Růženě a beze slova jí podal zlatý kroužek ozdobený smaragdem.
Růžena vykřikla úžasem. Na mou duši, to je on! Jak jsi to dokázal?
Mládenec pokrčil rameny a jen se teskně usmál.
Kupec se zaradoval a hned Růženu vítězoslavně pobízel, že dostala, co chtěla, tak ať neotálí.
Růžena si ho však nevšímala, měla plné oči jen smutného liškomága. Řekla jsem, že si vezmu toho, kdo mi vrátí můj prsten. A to jsi ty, prohlásila, pěkně se na mladíka usmála a podala mu ruku.
Lišák se radostně rozzářil, objal ji a sám jí třpytivý šperk navlékl na prst.
Sotva odbytý kupec odjel s dlouhým nosem, začali chystat svatbu. A to je konec pohádky.“
Radka vypískla: „No páni! Že on to byl ten lišák, co jí chodil dávat dobrou noc?“
Xénie vesele přisvědčila: „Už dlouho si na ni myslel.“
„To jsem ráda, že s tím kupcem vyběhla! A potom žili šťastně až do smrti,“ zakončila Radka obřadně.
„Žili, jak se dalo. Někdy líp, jindy hůř, jak už to bývá,“ odpověděla Xénie. „Docela dobře.“
„Měli spolu jednoho syna,“ ozval se nečekaně Drahoš.
Děti na něj vytřeštily oči a i Evžen překvapeně zvedl obočí: „Jak to víš?“
„Protože ten syn si vzal taky lišku a jejich druhá dcera se provdala za hajného Fuchse. Růženina snacha, čili prababička, si vedla deník a celý ten příběh tam zapsala. Našel jsem to před pár lety u babičky na půdě,“ vysvětlil Drahoš nevzrušeně.
„Ten si musím přečíst,“ nadchla se Radka okamžitě. „K babičce jdeme pozítří. Hned se po tom podívám.“
„Že by to Evženka s tím ubrusem uhodla?“ vzpomněl si Bořek, když se vzpamatoval z údivu.
Xénie přikývla: „Je asi sto let starý. Měli jsme doma tři a já jsem dostala tenhle jeden do výbavy.“
„Co se stalo se smaragdem?“ zajímal se Evžen.
„Nevím. Růžena měla nějaké děti z prvního manželství a podle deníku ho přenechala dceři. Ale o téhle větvi rodiny žádné zprávy nemáme.“
„Škoda.“ Bořek vstal z podlahy, protáhl se a přistoupil k oknu. Odhrnul záclony a vyhlédl do tmy. „Jé, tam krásně chumelí. Pojďte ještě na chvíli ven!“
Nezdržoval se zdlouhavým oblékáním. Jednoduše vyběhl v liščí podobě a Radka ho střelhbitě následovala. Drahoš jen pokrčil rameny a opět se zahloubal do četby.
Xénie se zastavila na prahu a zkřížila paže, aby se chránila před chladem. Evžen ji zezadu objal a spokojeně spolu pozorovali liščata pobíhající v čerstvé bílé peřině.
„Další rok za námi,“ povzdechla si Xénie po chvíli.
Evžen neodpověděl, jen ji sevřel v náručí pevněji. Vycítila jeho úsměv.
Nadýchané chumáče sněhu se měkce snášely z černého nebe na půlnoční ulici. Slavnostně se třpytily ve světle posledních nezhasnutých oken a barevných lucerniček před domy.
Xénie zamrkala a otřela si oči. Nejspíš jí na řasách uvízla zbloudilá vločka.

KONEC
Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Arengil

No to je ale krásná pohádka - mnohem lepší než ty televizní. A pardon za očtení :) Nemohla jsem odolat...

Obrázek uživatele Aries

díky :-)

Obrázek uživatele ef77

*očítá cizí dárky, nezdvořačka*
Evžen a Xénie, ti prostě nikdy nezklamou. A vůbec celá rodina Vulpesových je k pomuchlání (Drahoš je jako moje alter-ego :o))), nos v knížce, ucho nastraženo). Skvělé jako vždy, jak to jen děláš, Aries?

Obrázek uživatele Aries

na to samé jsem se chtěla zeptat já tebe

Obrázek uživatele Zuzka

kach kach, to je krásnýý!

Obrázek uživatele Aries

ach ach dík!

Jej to je krásne

Obrázek uživatele Aries

díky :-)

Obrázek uživatele Dangerous

Awww, to je moc pěkné povídání. Takové něžné a celou dobu jsem byla strašně napjatá! Moc se mi líbil ten úvod, mimochodem.

Obrázek uživatele Aries

To jsem moc ráda, díky!

Obrázek uživatele Terda

To je nádherná pohádka. Takové by měly být... a nebo radši ne. Takhle napsané to je lepší než v televizi koukavé. :)

Obrázek uživatele Aries

To víš, lišáci nemají televizi, tak se musejí pohádkama zásobovat sami

Obrázek uživatele mamut

V klidu a pohodě jsem si dnes pohádku ještě jednou a ještě jednou přečetla. Je nádherná, moc děkuji. Teď budu mít do snů další střípek. Miluji sníh, hořící krb a liščí tlapky tomu dodávají kouzelnou atmosféru.
Ještě jednou děkuji a přeji také kouzelný čas svátků.

Obrázek uživatele Aries

Mám velkou radost, že se líbilo

Obrázek uživatele neviathiel

Ty jo, nedokážu si představit odpočívajícího Evžena! :) To musí být obraz domácího klidu a pohody.
Chň. Jsem z toho dojatá. Pohádka má skvělou pointu, přesně takovou, ve kterou jeden ani nedoufá. Mám chuť na další takovou pohádku v pohádce.

Obrázek uživatele Aries

chvíli na Štědrej večer to vydrží. Nejpozdějc druhej den ráno bere liščata a jdou někam lítat, protože to už by bylo moc klidu najednou :-)
Jsem ráda, že se to líbí, víš, že jsem si tím furt nebyla jistá

Obrázek uživatele neviathiel

... a vidíš, že ano. :)

Obrázek uživatele Aveva

Krásná vánoční pohoda :o) A pěkná pohádka, obzvlášť ten detail, že on byl ten lišák, co jí chdil dávat dobrou noc ;o)
Obrázek uživatele Aries

díky!

-A A +A