Perný Štědrý den

Obrázek uživatele Blanca
Rok: 
2015
Fandom: 
Obdarovaný: 
Kleio

16. prosince 1966, Tai Ninh, Jižní Vietnam
“Moje milovaná Katherine,
nemáš ani ponětí, jak ráda slyším, že se alespoň na svátky dostaneš do relativního bezpečí, které skýtá zázemí v Saigonu. Po událostech posledních týdnů si víc než kdykoli jindy přeju Tě moct políbit pod jmelím, ...”

Náhlý řev motorů a pravidelné tik-tak vrtulí způsobily, že luxusní pero se zlatým monogramem zcela neceremoniálně odletělo téměř na druhý konec stolu, židle se div nepřevrhla rychlostí, jakou byla po nerovné podlaze kanceláře odsunuta a zastupující velitelka 45. chirurgické nemocnice v Tay Ninh, před chvílí ještě zcela zabraná do psaní, v běhu strhla z věšáku u dveří bílý plášť ve chvíli, kdy se táborem rozezněl signál poplachu. S pocitem pýchy zaznamenala, že zdaleka není venku jako první. Kolem sotva přistálých ambulantních vrtulníků se hemžili lidé. Zrychlila krok. U každého ze čtyř strojů byl jeden z jejích kapitánů. Přebírali od záchranářů dokumentaci a informace, a gestikulací určovali pořadí pacientů. Rychlým krokem je všechny obešla a ujistila se, že nedošlo k žádným komplikacím či nedorozuměním. Průvod nosítek se mezitím sunul k operačnímu sálu a dalším budovám jednotky. Dva majoři – vrchní sestra a chirurg – stáli u dveří největší z budov a řídili provoz. Napočítala třicet tři pacientů. To nebyla nijak velká dávka, ale většina z nich měla těžká šrapnelová zranění, spojená s velkou ztrátou krve. Zamířila ke skladu, aby zkontrolovala zásoby krevních konzerv, když vtom ji zastavil hlas:
“Majore! Majore Houlihanová!”
Prudce se otočila. Ženu s kapitánskými insigniemi armádní letecké záchranné služby, která k ní spěchala od posledního vrtulníku, nepoznávala.
“Neřekli mi, že vás tu najdu, majore,” tmavé oči pod hustými tmavými kudrnami zářily nadšením.
“Podplukovníku,” zavrčela Margaret s trhnutím ruky směrem ke svým frčkám. Na svou hodnost byla citlivá, hlavně proto, že kdyby byla muž, už by byla minimálně tři roky plným plukovníkem.
“Áaaah, jistě, promiňte, samozřejmě… gratuluju!”
“Kapitáne,” Margaretin hlas zazněl velitelským tónem jako šlehnutí biče. “Nemám čas na bezvýznamné tlachání. Pokud máte něco na srdci...”
“Jiná válka, ale stejná Margaret… jako by člověk přijel domů” usmála se žena.
Podplukovník Houlihanová se otočila na podpatku svých předpisových armádních kanad a rázovala z kopce dolů. Nemínila s neznámou ztratit už ani vteřinu drahocenného času. Měla by touhle dobou už být v přípravně.
Žena s hodností kapitána se rozběhla za ní.
“Ale no tak maj- podplukovníku! Neříkejte mi, že jste na mě zapoměla! To by mě ranilo...”
Margaret se nezastavila, ani neohlédla. V duchu probírala své známé z armádní nemocnice, než jí došlo, že ženu musí znát z Koreje. To však výběr příliš nezužovalo.
“Kapitáne, myslím, že posádka vašeho vrtulníku na vás už netrpělivě čeká. A mě čeká sál plný raněných, takže když dovolíte...” štěkla, hlas zostřený popuzením z toho, že její obvykle nadprůměrná paměť na obličeje tváří v tvář této cizince selhávala.
“Zatím nemáme další rozkazy… nepotřebujete na sále ruce navíc?” kapitán se nenechávala odradit.
Podplukovník trhnutím otevřela dveře do skladu materiálu a propletla se k lednici, ve které se skladovaly krevní konzervy. Rychlým pohledem zjistila stav. Přehodila několik, které považovala za nejpotřebnější do transportní bedýnky, kterou málem upustila, když se za ní ozvalo:
“Dovolte, vezmu vám to. A budete potřebovat minimálně dvě konzervy ABčka, tak tak jsme mu zastavili tepenné krvácení z třísel...”
Blonďatá hlava sebou trhla v náznaku přikývnutí a ruce přihodily do bedny, kterou přebrala druhá žena, tři konzervy požadované skupiny.
“Odneste to na sál, řekněte majoru Grissomovi, že jsem v přípravně.”
“Rozkaz, madam,” tmavovlasá kapitánka vypochodovala z místnosti. Podplukovník se s posledním pohledem po místnosti vyrazila umýt. V přípravně byl už jen poslední z jejích chirurgů. Přes masku se na ni usmál.
“Můžete mě považovat za nevděčného, podplukovníku, ale tuhle předčasnou vánoční nadílku od vietnamského Santy bych si radši nechal ujít,” řekl a než stihla odpovědět, zády se opřel do lítaček, vedoucích na operační sál.
S povzdychem si vydrbala ruce, přes uniformu navlékla bílé operační roucho, stáhla vlasy ještě pevněji pod čepec a zakryla ústa rouškou. Nad šťastnými nešťastníky na šesti operačních stolech se skláněli anesteziologové, chirurgové a sestry. Margaret zaujala své místo, prohodila pár slov s poručíkem na místě anesteziologa a s kývnutím požádala sestru o skalpel.
Po hodině a půl dostala stav zraněného pod kontrolu. Po dvou zauzlovala poslední steh a odstřihla nit. Protáhla se v zádech a rozhlédla, zatímco zřízenci odnesli odoperovaného vojáka na pooperační. Obratně se vyhnuli další dvojici, která nesla nosítka s dalším pacientem.
“Tak tady ho máte. Čistý průstřel pod claviculou, měl štěstí, že ta kulka minula všechno důležité. I když ten hrot plíce vzala opravdu těsně. Samozřejmě se nevyhnul pneumotoraxu. Ve vrtulníku ho odsáli a provizorně zadrenovali. Je stabilní. Kromě toho utrpěl nějaké šrámy od šrapnelů, většinou třísky, když se na něj zhroutila střecha krytu. Kus něčeho mu zůstal vězet v noze. Není to život ohrožující...” odrecitoval jeden z lidí u nosítek, zatímco jí někdo pod nos nastrčil záznamovou kartu.
“Děkuju, Klingere,” zareagovala automaticky. Sotva to dořekla, zarazila se a zvedla oči. Mezi bílou čapkou a sterilní rouškou na ni blýskaly tmavé oči cizí kapitánky. Jedno z nich šibalsky mrklo a ona konečně věděla, proč jí ta osůbka, která z vrtulníku vracejícího se v bojové pohotovosti přímo z fronty vystoupila v sukni a na podpatcích, připadala povědomá. Zároveň však nepatrné zavrtění hlavou spolehlivě zastavilo jakékoli další pokusy o konverzaci.
Ostatně ani nebyl čas. Anesteziolog dal zelenou a bylo potřeba rychle pracovat. Hnědé oči někdejšího seržanta korejské MASH zůstaly stát na stanovišti chirurgické sestry, u nástrojů. Chvílemi to vypadalo, že se něco přiučil od Radara – operující Margaret přistál správný nástroj v otevřené dlani ještě než si o něj stihla říct.
Zrovna otevřela dren – pacient se začínal dusit a bylo zjevné, že pneumotorax je vážnější, než medici ve vrtulníku předpokládali – když se z druhé strany sálu ozvalo:
“Kurva… prasklo to. Ztrácí moc krve. Potřebuju ampuli hydrokortizonu a ještě jedny ruce!”
Margaret sebou trhla. Všichni chirugové byli až po lokty ve svých pacientech. Někdo do ní dloubnul.
“Jděte k němu, Margaret. Já se vám tady o toho postarám,” kývla její nová 'sestra' hlavou nejdřív k zoufalému chirugovi a pak k muži s dírou v hrudníku na stole před Margaret.
Ta ovšem už ze svých rukou shazovala potřísněné rukavice a nastavovala prsty sestrám pro nové za pohybu k místu krize.
“Svorky. Tampony. Odsávejte to, Lindo! Potřebujeme tam vidět… Jane, připravte další transfuzi.”
Po dvaceti minutách odsekávaných rozkazů a stoupajícího adrenalinu se podařilo pacienta stabilizovat. Margaret si chvilkově oddychla a vrátila se ke svému stolu. Zkontrolovala nový dren i napojení na odsávač, podívala se na přístroje monitorující pacientovy životní funkce. 'Sestra' se přesunula ke kusu šrapnelu v noze. Podplukovník si tedy dovolila trochu odpočinku a jala se čistit a zašívat menší rány. Přitom po očku sledovala neočekávanou posilu.
O další tři pacienty – a dvě asistence u vedlejších stolů – později, zůstal konečně před Margaret prázdný stůl. Sundala poslední pár rukavic, naposledy se rozhlédla, jestli ještě někdo nepotřebuje její pomoc (všichni už ale své pacienty zavírali, nebo jinak dokončovali poslední fáze práce) a vyšla ven ze sálu. Plášť, kalhoty I návleky letěly do košů k vyčištění. Strhla ze rtů roušku a opřela se zády o zeď vedle dveří. Když se otevřely, okamžitě se narovnala.
“Dobrá práce tam na sále… I když si nevzpomínám, že bych vám dala svolení...” prohlásila na adresu procházejících hnědých očí. Kapitán zavrtěla hlavou a plynulým pohybem si z hlavy sesunula čapku, zpod níž se vyvalily tmavé kadeře.
“Hlavně, že to ten kluk přežije,” zněla unavená odpověď. “Ve vrtulnících chybí pooperační. Málokdy dostanete šanci zkontrolovat, jak to s těma, co vytáhnete “čárlíkům” ze spárů, vlastně dopadne...” trhnutí ramen.
“To nevíme kolikrát ani tady. Pamatujete, co vždycky říkal Hawkey?” podplukovník se rozhodla ověřit si své podezření.
“Že je čas na trochu tekuté lásky z destilační kolony?” ušklíbla se kapitán.
“Že tady děláme řezničinu a ne doktořinu. Na tu je čas až v zázemí. Zflikujeme ty kluky do jakés takés stabilizace… aby přežili transport dál.”
Tmavovláska přikývla a mrštila krycím oděvem do příslušných košů. Společně vyšly před budovu. Vrtulník na helipadu vypadal opuštěně. Posádka se pravděpodobně bavila v důstojnickém klubu.
“Mám asi tak půl hodiny, než budu muset jít zkontrolovat pooperační,” přerušila ticho Margaret. “Nemám sice destilační kolonu, ale pokud nepohrdnete bourbonem z poslední zásilky od mého otce… myslím, že vám ten drink dlužím.”
“Bude mi ctí, maj- podplukovníku.”
Společně zamířily do kanceláře velícího důstojníka. Podplukovník ukázala ke křeslům u malého stolku v jednom z rohů poměrně rozsáhlého prostoru. Sama rychle připravila drinky a podala jednu skleničku návštěvě, která se s poněkud zvědavými pohledy kolem uvelebila v jednom z křesel.
“Myslela jsem si, že v téhle válce jsou jenom profesionální vojáci a dobrovolníci… paragraf 8 kvůli ženským šatům mi nesedí ani k jednomu z toho...” spustila jen co se sama usadila naproti kapitánovi a sjela významným pohledem předpisovou sukni parádní uniformy.
Kapitánka se zasmála bez opravdového humoru a napila se.
“Maxwelli...” pokusila se podplukovník znovu.
“Podplukovníku, prosím – teď je to Maxine.”
Kapitán se rozhlédla, jako by se chtěla ujistit, že to oslovení nikdo nemohl slyšet.
“Maxine? Obávám se, že nechápu...”
“Taky je to 'Leehanová' a ne 'Klinger' – kdybychom chtěli trvat na formalitách,” mávla tmavovláska rukou ke jmenovce na své hrudi. “Víte, podplukovníku, asi mi nebudete věřit, ale tentokrát byly šaty jediný způsob, jak se dostat do armády – respektive do války.”
“Vy… vy jste tu dobrovolně?”
Znovu ono neradostné uchichtnutí, spláchnuté lokem alkoholu.
“Po tom zatraceným příměří v Koreji jsem si myslel, že jsem celý ten blázinec nechal s úspěchem za sebou… Měl jsem ženu, práci, zázemí… Jenže po odchodu vojska zůstala v místních pachuť, rozumíte. Soon Lee našla svoje rodiče, ale jejich farma byla zničena. Snažil jsem se jim pomoct, aby se zase postavili na vlastní nohy. Ale ať jsem dělal cokoli, dívali se na mě jako na vraha – zbytek vesnice nebyl o moc lepší. Chtěl jsem vzít Soon Lee do Států, dát jí život, jaký si zasloužila… ale těsně před odjezdem mi řekla, že nemůže opustit svoje lidi. Podala žádost o zneplatnění manželství dřív, než jsem přistál v Toledu.”
“To ale...” podplukovník Houlihanová zavrtěla hlavou.
“Nakonec to asi bylo dobře. Já jsem po návratu zjistil, že vlastně nevím, co se sebou. Rodina se tvářila, že si není jistá, kdo se to k nim nastěhoval. Našel jsem si nějakou bezvýznamnou práci ve slévárnách a večer chodil po barech, a výdělky propíjel v barech. Bary v Toledu jsou zajímavý místa… až se dostanem' domů, vezmu vás tam. V jednom z nich dělali zvláštní vystoupení. Tancovali tam kankán a podobný kabaretní čísla… ale v těch volánovejch sukních a podpotcích, pod tou tunou make-upu to všechno byli chlapi. Všiml jsem si toho prakticky hned. Podruhý nebo potřetí jsem se osmělil, jednomu z nich koupil pití a začal vyzvídat. Před koncem měsíce jsem dal ve slévárnách výpověď...”
Klinger – vlastně Maxine – zavrtěla hlavou, jakoby tomu ani nemohla uvěřit.
“Jak moc mi chyběly ženský šaty mi došlo až ve chvíli, kdy jsem si na sebe natáh' ten kostým. Výdělky byly víc než slušné. Dělníci nešetří na zábavných kuriozitách, když se jim k nim předhodí dobré pití...”
Margaret se zamračením zamumlala něco, co znělo podivně jako 'muži' a 'přízemní'.
“Před rodinou jsem to úspěšně tajil. Abych měl 'alibi', začal jsem trávit dny v univerzitní knihovně. Tam jsem taky potkal Steva. Studoval letecké inženýrství. Fascinovaly ho válečné stroje, dokázal celé hodiny mluvit o převratných změnách, které technice a mechanice přinesl některý světový konflikt. Když jsem mu řekl, že jsem sloužil u 4077, vyjekl tak nahlas, že nás z té knihovny málem vyvedli. A ta palba otázek, co následovala… kulomet je proti tomu pomalý.”
Tmavovlasou tvář zdobil úsměv – první upřímný úsměv od chvíle, kdy vyšli z operačního sálu.
“To on mě přesvědčil, abych začal studovat medicínu. Upsal jsem se zpátky armádě, abych měl na školné. I když naše obory snad nemohly být rozdílnější, zvykli jsme si studovat spolu. Trávili jsme pohromadě víc a víc času… a já zjistil, že…” znovu kradmé zkontrolování, že v doslechu není nikdo jiný. “:..že konečně zase žiju. Nebo možná žiju víc, než jsem žil kdykoli předtím. On… měl v sobě tu nevinnost a spontánnost mládí, kterou… eh, co vám mám povídat, Margaret…”
Hnědé oči se zavřely a místnost se na chvíli ponořila do ticha. Obě důstojnice se ztratily ve vlastních myšlenkách.

Byla to párty na ukončení semestru – párty, na kterou ani jeden z nich neměl náladu. Vytratili se z kampusu společně – vlastně ho Steve zcela neceremoniálně odtáhl za ruku. Rovnou do baru. Ironií osudu vybral zrovna bar, kde Klinger vystupoval, a nenechal si to vymluvit. Zvonek nade dveřmi zacinkal a přitáhl k nim chvilkově všechny pohledy. Max se zvládl jen lehce začervenat, když odpovídal na – občas až velmi významné – pozdravy místních štamgastů. Odtáhl svého mladého přítele do jednoho z boxů dál od pódia, stíněného před zkoumavými pohledy. Stevovo pravé obočí mizelo v jeho husté světle hnědé kštici v typickém tázavém výrazu.
“Takže sem chodíš častěji?” zeptal se nakonec. Jeho prsty, svírající Maxovo zápěstí povolily stisk. Nepustil ho však úplně, konečky prstů mu sjel přes místo, kde byl cítit tep, až do otevřené dlaně.
Max to zaznamenal spíš okrajově, protože stále přemýšlel, jak odpovědět.
“Podívej, já jsem slyšel, co se o tomhle místě povídá. Už delší dobu jsem se chtěl přesvědčit, co je na tom pravdy...”
Klingerova hlava sebou polekaně trhla nahoru a jeho pohled se střetl s temně modrýma očima, které se mu vpíjely až do duše. Přes jeho sebejistá slova byly plné otázek.
“Nechci to nikde šířit, můj zájem je čistě… osobní. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se na to, jak to tu chodí, měl ptát tebe...”
Tmavé oči nedokázaly skrýt naprostý zmatek, který panoval za nimi.
O čem mohl Steve slyšet? O vystoupeních? Na co se ptal? Nebo snad… Oči přerušily kontakt a sjely k rukám, položeným na stole, jejichž prsty se za tu chvíli záhadně propletly.
Bylo možné, že se Steve ptal na to, co Max občas zahlédl v zákulisí, nebo 'na place' při povinném kolečku po představení?
Pokud to tak bylo, pak rozhodně nebyl tím pravým zdrojem informací. Vlastně ještě ani sám sobě pořádně nepřiznal, co že to vlastně viděl. A slyšel. Od napůl opilých zákazníků baru, kteří ho v převleku považovali za ženu… Nebo snad?
“Hele já… no, jsem v tom nově. Takže pokud porušuju nějaká pravidla, tak… tak se omlouvám. Možná… možná bys mi to mohl trochu… ulehčit? Vysvětlit, nebo aspoň napovědět…”Steve znovu přerušil Maxovy myšlenky. A starší muž přišel na to, že tenhle rozhovor asi bez drinku nezvládne.
“Jaký jed si dáš?” zeptal se proto.
“Já… eh… bourbon?”
Max kývl a jemně vypletl svoje prsty od těch Steveových.
Mimo večerů, kdy měl představení, sem chodil málokdy, a tak teď poočku cestou k baru pozoroval dění. Věci se odehrávaly pokradmu, rozhodně ne otevřeně. MASH ho ale naučil zaznamenat i signály, které zůstávaly ostatnímu světu skryté. Než objednal drinky, tváře mu hořely karmínovou červení. Barman k němu posunul naplněné skleničky a přitom spiklenecky mrknul.
“Takže kolouška… To je dost, žes nám ho přivedl ukázat. Děvčata si už začínala dělat starosti, že v tom kumbále zůstaneš navždycky… Nebo, že snad přece jenom kopeš za jinej tým...”
Klingerovi se povedlo vykouzlit mdlý úsměv, a rychle se i s drinky vrátit ke stolu. Steve se mračil na nějakou skvrnu na desce. Max před něj postavil bourbon a vklouzl zpátky na své místo naproti. Pozdvihl svoji sklenku v náznaku přípitku a Steve do ní ťukl. Max se zhluboka napil. Steve, který sklenku zase spustil a teď ji mnul mezi dlaněmi, promluvil.
“Někoho máš, že jo? Proto jsi sem nechtěl jít… Nebo… sem chodíš… no… pro krátkodobou zábavu?”
Starší muž se málem zadusil tequilou. Když zase popadl dech (s pomocí jedné dobře mířené herdy do zad), dostal ze sebe:
“Bože, Steve!”
Prohrábl si rukou vlasy a zavrtěl hlavou. Ještě chvíli váhal, ale pak se nadechl s pocitem, že už stejně nemá co ztratit.
“Nikoho nemám. Měl jsem ženu… dvě… ale to skončilo ještě před tím, než jsme se seznámili. Tady… sem chodím pracovat. Je to lepší než slévárny… ale… věř mi nebo ne… až do dneška jsem netušil… že tohle není jenom obyčejný bar s trochu… bohatším zábavným programem.”
Ten pohled byl tak intenzivní, že skoro bolel. Steve uhnul očima jako první.
“Takže ty nejsi...” zamumlal s hlavou svěšenou. “...jasně, že ne… kurva… to by byla moc šťastná náhoda. Já… omlouvám se… hrozně moc se omlouvám. A chápu, když mě už… když si najdeš jiného studijního parťáka… jenom… prosím tě, neříkej to nikomu dalšímu.”
Hlas se mu zlomil a jeho ruce přistály na desce stolu, jak se chtěl rychle odstrčit a dostat pryč. Klinger ho chytil za jedno zápěstí.
“Steve… to, že jsem… že nejsem… prostě, mezi náma se nic nemění. Jestli teda… jestli chceš. Jestli ti nevadí, že budeš studovat s chlapem, co strávil pět let tím, že se oblíkal do ženskejch šatů aby přesvědčil armádu, že je cvok… a teď se do těch šatů oblíká aspoň dvakrát týdně na vystoupení, protože zjistil, že se mu to líbí...”
Stevův výraz v tu chvíli byl nerozklíčovatelný. Pod svými prsty Max cítil jeho tep, který byl rozhodně rychlejší, než by měl. A nebo byl to zběsilé bušení jeho vlastní tep? V tu chvíli sám věděl jenom jedno – nemůže dopustit aby jeho přítel odešel v tomhle stavu. Nemůže dopustit, aby odešel, tečka. Steve pomalu, téměř neznatelně kývl hlavou. Jeho ruce se uvolnily a on klesl zpátky na sedačku. V příští vteřině se rozesmál svým hlubokým smíchem.
“Tak tomu uvěřím, až to uvidím. Vzorňák, seržant Maxwell Klinger v dámských šatech...”
Starší muž úšklebkem zamaskoval ten balvan, který mu právě spadl ze srdce.
“Kostým mám tady v zákulisí...”
To vyvolalo další salvu smíchu, kterou Max vzal jako pobídku. Když na Steveově klíně o deset minut (a jedno rychlé sólové taneční číslo) později přistála štíhlá brunetka se zářícíma tmavýma očima, tleskal celý bar.
Klinger to v duchu sváděl chvíli na alkohol a chvíli na euforii z celého toho večera, ale faktem bylo, že v tu chvíli, kdy na Steveovy rty přistál jeho polibek, vůbec nepřemýšlel. Byla to jen kraťoučká pusa… ale když se Klinger o pět minut později vrátil převlečený zpět do mužských šatů, Steve se svých rtů dotýkal špičkami prstů, jako by nevěřil, že se to skutečně stalo.

Maxovi trvalo dva týdny, než se smířil s nově objevenou realitou. Než letmé, ale čím dál častější dotyky přerostly v prakticky nepřetržitý kontakt, a než je ten dovedl k dalšímu – tentokrát už rozhodně ne krátkému – polibku, uplynuly další dva. Pak nastaly měsíce opatrných tajných schůzek, ukradených minut v temných zákoutích a večerů, prosezených v 'jejich' baru. Nebylo to ideální, ale stačilo to. Stačilo to k pocitu štěstí, dokonalejšího, než jakékoli před ním.

“...jistě, proto jsem vás hned nepoznala!” podplukovník Houlihanová vytrhla svou společnici z tichých vzpomínek. “… promiňte mi tu osobní otázku, kapitáne… ale odkdy máte přeoperovaný nos?”
Tmavovláska se zamračila a její prsty se dotkly nosu, jakoby se chtěla ujistit, o čem to druhá žena mluví.
“To bylo nějakou dobu potom, co to někdo donesl mojí rodině… nejprve jim řekli o mojí 'kariéře'. Dokážete si představit, jaký poprask to způsobilo v – sice omezeně praktikující, ale – židovské domácnosti? Zastal se mě sice strýček Abdul – to je ten, co se dostal z armády na paragraf 8 – prý taky chodil v šatech i v civilu, ze strachu, že ho pošlou zpátky... Ale tehdy vyšel najevo i můj poměr,” pokrčení rameny. “Tak rozčileného jsem otce předtím nikdy neviděl – a to je co říct, s naší extrémně horkou libanonskou krví. Nadával mi ve třech jazycích zároveň. Vyhrožoval, že pokud s oběma těmi skvrnami na rodinné cti něco neudělám, tak mě vydědí a postará se, abych si svoji ostudu vypil až do dna. No, svoje hrozby splnil...”
Margaret si mimoděk zakryla ústa rukou, naprosto v šoku.
“Když jsem odmítl přestat se stýkat se Stevem, můj otec osobně zavolal mému velícímu důstojníkovi, aby ho informoval, že jsem…” Maxine zavrtěla hlavou, jako by nemohla věřit vlastním slovům. “Armáda mě pustila jako horký brambor. Z domu mě otec vyhnal s holí v ruce. Matka a sestry mi později propašovaly ven alespoň ty nejdůležitější věci, jinak bych měl opravdu jen tu košili, co jsem měl a sobě.”
“To je barbarské!” blondýnka se neudržela.
“Jediné štěstí v celé té aféře bylo, že se mi podařilo udržet identitu svého milence v tajnosti. Steva se celá věc nijak nedotkla. To vědomí pomáhalo, ale bez střechy nad hlavou a prostředků na byť jen základní věci to nebyla velká útěcha. Nastěhovat jsem se k němu nemohl, bydlel na koleji a na kampusu se žádné tajemství dlouho neudrží. Peněz nazbyt neměl a i kdyby, já byl moc hrdý na to, nechat se vydržovat… A pak tu byla moje škola. Bez armádního příspěvku jsem si školné nemohl dovolit. Na prospěchové stipendium jsem v konkurenci, co tam panovala, prostě nedosáhl…” Tmavé oči ještě potemněly nepříjemnou vzpomínkou a rty se stáhly do hořce obráceného úsměvu.
“Asi bych mohl říct 'díky Bohu za armádní trénink' – pokaždé, když všechno vypadalo bledě, jsem si opakoval, že na mě aspoň ještě nestřílejí. Kromě toho jsem měl pravidelný příjem z vystoupení. Vzal jsem v baru i pár směn navíc, pucoval jsem stoly a roznášel pití. A teprve pak se ukázalo v jak dobré společnosti vlastně jsem. Jedna z 'děvčat' mi nabídla volný pokoj u sebe v bytě. A jiná se se mnou podělila o to, jak projít školou s omezeným rozpočtem. Ten plán byl celkem jednoduchý – naše univerzita má speciální stipendium pro dívky. Konkurence je menší, než u normálního prospěchového stipendia. Nutné bylo jenom předstírat, že jsem žena… Na plastiku nosu jsem si šetřil od chvíle, kdy mě otec vyhnal – když se mnou nechtěl mít nic společného, hodlal jsem to do písmene dodržet. Pro změnu identity to byly dobře investované peníze. Získat nové doklady už byla jen dětská hříčka. Komisi jsem předvedl perfektní improvizaci na téma 'chudá altruistická dívenka hledá našla své poslání v záchraně lidských životů'. Rozhodnutí o přijetí jsem měl na stole před konce týdne.”
Blonďatý podplukovník začala vypadat trochu naježeně. Kapitán ale odhodlaně dovedl svoji historku k cíli.
“No a abych odpověděl na vaši původní otázku, podplukovníku… o dva roky později dostal Steve pozvánku na tenhle exotický, subtropický večírek. On se totiž na škole upsal letectvu. Leteckých techniků a pilotů je tady neustálý nedostatek. Byl nadšený z toho, že dostane šanci se starat o ty nejmodernější stroje a vidět je v plném nasazení, pro které byly vytvořené a určené...”
Maxine znovu zavrtěla hlavou a promnula si oči.
“Nemohl jsem ho pustit samotného. Ale jako Maxwell Klinger – usvědčený sodomita – jsem v žádné armádní složce neměl šanci. Ne, že bych to nezkoušel. Nakonec jsem se přihlásil jako dobrovolnice Maxine Leehanová – to byl můj studijní pseudonym. Armádní letecká záchranná služba bylo nejblíž, jak jsem se zvládnul dostat k umístění, na kterém byl Steve...”
Kapitánka si lokla ze skleničky, kterou svírala v dlaních, a neradostně se uchechtla.
“Věci, co děláme pro lásku...”
Teď byla řada na Margaret, aby sebou trhla. Oči jí mimoděk sjely na rozepsaný dopis na pracovním stole.
“Uvědomujete si, že bych teď… měla zařídit vaše okamžité propuštění, kapitáne?” řekla, ale jejím slovům chybělo ostří. “Proč jste mi to všechno vyprávěl… vyprávěla?”
Maxine pokrčila rameny.
“Asi už bylo načase někomu celou tuhle smutnou pravdu vylíčit. A vy jste se, podplukovníku, zeptala tou správnou otázkou. Ostatně, Margaret Houlihanová ze 4077 byla vždycky armádní spratek, který sice měl příručku na nočním stolku místo Bible, ale byla to rovná ženská, které se dalo věřit, která té příručce nedovolila, aby jí diktovala svědomí. A byla to moje přítelkyně. Ta Margaret vždycky věděla, že lidem se nedá udělat nic horšího, než je hodit do války. A když tu v tom pekle někdo chce být dobrovolně...” další trhnutí rameny dokončilo větu.
“Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, Klingere…” Margaret zavrtěla hlavou a zvedla ruku před tím, než ji druhá žena stihla přerušit. “...ale pokud armáda odmítne člověka, jako jste vy, pak si nevidí ani na špičku nosu. A není divu, že tahle 'válka' vypadá tak, jak vypadá.”
Pozvedla svou skleničku: “Na vynalézavost prostých lidí, která nám navzdory armádě dává šanci vyhrát!”
Maxine si s ní na to přiťukla a vyprázdnila zbytek ze svojí sklenky.
“Přidáte se ke mně na povinném kolečku na pooperačním?”
“Ráda.”
Obě ženy se zvedly a zamířily ven z kanceláře.
“Kdo je ta hezká rusovláska?” zeptala se zničehonic Maxine, když vyšly ze dveří.
Margaret se zmateně rozhlédla, koho myslí.
“Ta na obrázku na vašem stole...” usmívala se druhá žena.
“Katherine. Katherine Penobscott,” Margaret se dala znovu do pohybu.
“Penobscott? Snad není...”
“Je to jeho sestřenice.”
“Oh,” Maxinino obočí zmizelo v její ofině. “Myslela jsem, že se s ním nestýkáte.”
“S ním ne. Ji jsem potkala na základně ve Státech, když jsem pracovala v armádní nemocnici,” trhla Margaret rameny. “Je teď jednou z pilotek WASP.”
“Á, naši dobří andělé. Vozí nám sladké pozdravy z domova a nové spodničky. Co by si armáda počala bez statečných žen.”
Na víc se kapitán neptala a podplukovník mlčela. Ostatně v tu chvíli zrovna vcházely na pooperační. Ani ne deset minut poté tam za nimi vtrhnul radista helikoptéry.
“Pohyb, kapitáne, máme tu signál 'Dust off'!”
“Ah, hrají tu moji… omluvte mne, podplukovníku. Tak zase někdy,” tmavovláska blýskla úsměvem a zasalutovala.
“Kdykoli, kapitáne Leehanová,” Margaret opětovala pozdrav a kapitán vyběhla z místnosti.

24. prosince 1966, Tai Ninh, Jižní Vietnam
Celý personál 45. chirurgické nemocnice, i s několika dostatečně zotavenými pacienty, se sešel v jídelně u rozsvíceného stromu. Nálada byla tak slavnostní, jakou jen mletá, sušená krůta a nastavovaná kaše s připáleným pudinkem a dávkou ginu dokázaly vykouzlit. Podplukovník Houlihanová zacinkala zvonečkem, protože vidličkou o es-šálek to nezní tak dobře, a chystala se pronést přípitek. Než ale stihla říct dvě slova, ozval se rachot vrtulníku. Hlídka vyhlásila poplach. Margaret a část posádky, která měla být ve službě, vyběhli, aby se postarali o příjem. Ostatní se nenechali příliš rušit v zábavě.
Tentokrát byl vrtulník jenom jeden, ale ve vzduchu se poněkud potácel. Přistání tak bylo tvrdší, než by se pozemnímu – a jistě i leteckému – personálu líbilo. Sotva stroj sedl, pilot vypnul rotor. Ze dveří vyskočil jeden ze zdravotníků.
“Podplukovníku, máme tu dva zraněné… plus pilota. Zatracený flaky si nedají pokoj ani o Vánocích. Budeme potřebovat taky pár mechaniků...”
“Nejdřív lidi, pak stroje, kapitáne. Tak spusťte, ať vím, komu ještě budu muset zkazit párty,” Houlihanová kývla na Leehanovou, a ta si opět vzala slovo.
“Mám tu jednoho, co mu do ksichtu explodoval kus jeho vlastnoručně vyráběného ohňostroje. Ten druhý je můj kolega, má v boku kus šrapnelu z protiletadlové palby. Nevypadá, že by to zasáhlo něco důležitého, je při vědomí a spolupracuje… K pilotovi jsme se nedostali...”
“Frasere, pilotní kabina. Vemte si tam s sebou nosítka, dostaňte toho pilota dovnitř,” štěkla podplukovník.
Z nákladového prostoru se mezitím už vynořila dvoje nosítka a personál zamířil k předoperačnímu.
“Ten šrapnel si vezme na starosti McLean, a já se postarám o toho… vojáka s pyrotechnikou. Kapitáne, pokud nejste moc unavená, jděte se taky umýt, Fraser vás možná využije,” rozdala práci Houlihanová. V pochodu si zběžně prohlédla dokumentaci a stav svého pacienta. Popáleniny v obličeji byly vždycky ošemetné, musel se kontrolovat stav dýchacích cest, ale hlavním problémem budou oči.

Dvacet minut na to se rachot ozval znovu. Tentokrát se zároveň zakývala zem pod nohama, zablikala světla a na sále se ze stropu snesla sprška prachu, před kterou personál rychle zakrýval otevřené rány. Další výbuchy a další zakývání.
“Svatá matko Boží!” zamumlal kdosi. “Ty zatracený minomety jsou zpátky!”
“Desátníku, potřebujeme někoho na pooperačním, tryskem. Spusťte sirény a pošlete žádost o zásah nejbližší jednotce,” podplukovník při dávání rozkazů ani nevzhlédla od nanášení protipopáleninové sulfamyalonové masti. “Potřebuju tady ještě jeden fýzák, sestro!”
Většinu personálu to vrátilo k normálnímu fungování. Nicméně při dalším otřesu se od stolu kapitána Frasera ozvala série kleteb se stupňující se intenzitou.
Margaret se – stejně jako zbytek sálu – podívala, aby zjistila, co se děje. Fraser stál, bílý jako křída se skalpelem napřeženým před sebe jako dýka.
“...oni vědí, kde je operační sál. Zabijou nás jako zabili plukovníka Wrattena... Jestli tu chcete chcípnout, prosím… ale… ale mně to za to nestojí!”
Podplukovník pokládala nástroje, aby šla situaci uklidnit, když v tom se přímo vedle doktora odněkud objevila Leehanová se stříkačkou sedativa, kterou mu rychlým pohybem vyprázdnila do krku. Zároveň zachytila jeho padající formu. S pomocí sester ho uložila na nejbližší volný stůl. Sama se potom postavila na jeho místo, aby se postarala o pilota, jehož noha byla nejméně nadvakrát přeražená. Výbuchy pokračovaly. Náhle se ozvalo řvaní leteckého motoru nebezpečně nízko nad hlavou, následované prudkým rytmem palubního kulometu. Po chvíli – dlouhé, tiché chvíli bez zemětřesení a výbuchů – se motor ozval znovu, tentokrát opravdu blízko. Letadlo zjevně šlo na přistání poblíž tábora.
Pár minut na to dorazil na sál udýchaný desátník.
“To letadlo zachytilo naše volání a zlikvidovalo tu jednotku, která na nás útočila. Souřadnice poslali empíkům i bojovým jednotkám v okolí, někdo to tam určitě domete…” desátník vypadal poněkud v šoku. “Mířili k nám prý už předtím, mají na palubě těžce raněného… Major Grissom už ho sem transportuje.”
“Díky, desátníku. Poskytněte našim hostům, co budou potřebovat, ráda bych si s nimi promluvila, až tu skončím,” zareagovala podplukovník, dokončující poslední ošetření u svého pacienta.
Předala zbytek práce sestrám, shodila rukavice a vyšla ke dveřím sálu v očekávání dalšího pacienta. Podle ustaraného výrazu svého hlavního chirurga usoudila, že krize Štědrého večera ještě zdaleka neskončila. Stačil jeden pohled na bezvládné tělo na nosítkách, aby opravila svůj úsudek. Pravá krize teprve začínala.
“Mluvte na mě, majore,” otevřela dveře pro nosítka s posunkem k nejbližšímu stolu. Navlékla si nové rukavice a sklonila se nad pacientem.
“Spousta tržných a řezných ran, kusy šrapnelu – nejvážnější v tříslech, pravděpodobné zasažení hlavního cévního systému, díky Bohu to cizí těleso tlumí krvácení… prý jeho letadlo zchytalo tězkou flakovou palbu. Podařilo se mu vyskočit, ale dopadl moc rychle. Má zlomené obě nohy a jednu klíční kost.”
“Jak dlouho?”
“Prý ne víc než 40 minut.”
“Bude to těsné. Majore, jděte se umýt, potřebuju vaši asistenci. Poručíku, anesteziologický zásah, okamžitě. Krevní konzervy… víme jeho skupinu?”
“B negativní,” ozvalo se, tentokrát ne od majora Grissoma. Hlas, který to pronesl zněl šokovaně.
“Kapitáne?” podplukovník hleděla na Leehanovou, která vypadala, že omdlí.
“Jeho krevní skupina je B negativní,” zopakovala žena dutě.
“Znáte ho?”
“Já… je to Steve, podplukovníku.”
Margaret kývla.
“B negativní, potřebujeme tři konzervy pro začátek, další v pohotovosti, Pokud je nemáme sežeňte mi někoho, kdo může darovat. Lindo, odveďte kapitána Leehanovou do přípravny a řekněte mému pobočníkovi, ať jí přinese lék proti šoku,” pevně se podívala do tmavých očí, které metaly vzdorovité blesky. “Jdeme na to lidi, pohyb. Zubatá si svůj dárek může dneska vybrat jinde.”
Ruce I hlasivky jí fungovaly spolehlivě, po paměti nebo silou zvyku. Nedovolila si osobní myšlenky, teď ještě ne. Netrvalo dlouho a připojil se k ní Grissom. Společně odstranili kus šrapnelu, který částečně blokoval tepnu. Museli pracovat rychlostí blesku.
“Ztráta krve nebude ten hlavní problém,” promluvil tiše major. “Ale nedostatečné prokrvení by mohlo. Doufejme, že než se k nám dostal, nestihlo odumřít příliš mnoho tkáně.”
Margaret přikývla, k tomu závěru došla taky. Nicméně bylo jen omezené množství toho, co s tím teď mohli udělat. Převelela Grissoma ke zlomeninám a sama ránu douzavřela. Zakrytí a obvázání nechala na sestrách. Věnovala se menším tržným a sečným ranám po šrapnelech. Připomínalo to spíš vyšívací kroužek. Celý tým pracoval v naprosté tichosti – kromě občasných žádostí o nástroje, či jiných drobných pokynů. Soustředění přerušilo náhlé zavytí přístroje, monitorujícího životní funkce.
“Zástava, potřebujeme tu elektrody a adrenalin.”
Lidé kolem stolu se zahemžili nervózní energií. Začalo oživování. Margaret někdo odsunul stranou, aby se ke stolu dostal vozík s elektrodami.
“Nabíjím na 200, ustupte,” vykřikl hlas kapitána Leehanové. Všichni dali ruce pryč a sledovali, jak tělo nadskočilo šokem. Všechny pohledy sjely k přístroji, na kterém se poslušně objevila tepová křivka. Úlevný výdech personálu mohl vyvolat menší tornádo, ale práce pokračovala dál. Leehanová zůstala po boku podplukovníkovi Houlihanové. Před odesláním ze sálu ji zachránila jen profesionalita jejího projevu.
Byly to nejdelší tři hodiny, jaké Maxine v životě pamatovala. Steva museli resuscitovat ještě dvakrát. Krevních konzerv nakonec spotřebovali pět. Zůstala u stolu i poté, co oba chirurgové předali práci sestrám. Dohlížela na transport zraněného ze sálu na pooperační. Podplukovník Houlihanová ji našla, jak sedí u postele, Steveovu dlaň drží ve svých a recituje hebrejské modlitby. Jemně se dotkla tmavovlásčina ramene.
“Jděte se umýt, kapitáne, já tu s ním tu chvíli počkám. To je rozkaz.”
Maxine na ni pohlédla nechápavě, jako by jí narostla druhá hlava. Pak se podívala na zakrvácený plášť a roušku, kterou nervozitou málem rozžvýkala… zajela rukou do vlasů – jenom aby zjistila, že je ještě stále má čepicí připlácnuté k hlavě. Mechanicky se zvedla a s kývnutím se vydala ven z místnosti.
Margaret zaujala její místo, Její ostrý pohled zkoumal ležícího muže, jakoby mohl proniknout jeho tkáněmi a odhalit sebemenší chybu ve fungování. Pak pohledem zkontrolovala napojení kapaček a údaje v kartě. Všechno se zdálo být v pořádku. Maxine se vrátila prakticky hned. Smutně se usmála:
“Člověk by asi měl být opravdu opatrný na to, co si přeje. Takhle jsem si tedy společné Vánoce rozhodně nepředstavovala...”
Margaret jí stiskla rameno a otočila se k odchodu.
“Musím se postarat o naše zachránce… pošlu majora Grissoma, aby vás nejpozději za hodinu zkontroloval.”
Maxine nevypadala, že by ji slyšela.
Podplukovník Houlihanová zastavila prvního důstojníka, který prošel kolem a nechala se nasměrovat tam, kde se měla nacházet posádka letadla, které je zbavilo minometů.
“Čeká u vás v kanceláři, madam,” zazněla odpověď.
Margaret kývla a odspěchala naznačeným směrem. Když vstoupila do malé předsíně, kde obvykle sedával její pobočník, uslyšela ze své kanceláře hudbu. Coventry Carol. Harmonie, která se linula z nahrávky jí málem vehnala slzy do očí. Pak uslyšela hlas, který si pobrukoval společně s nahrávkou. Ženský hlas.
Otevřela dveře trochu prudčeji, než měla v úmyslu, a jako přikovaná zůstala stát na prahu. V jejím křesle, za jejím pracovní stolem seděla…
“Šťastné a veselé! Nepůjdeš dál? Ne, počkej, chápu… stojíš naprosto správně,” zazubila se Katherine, vyskočila oběhal stůl a vrhla se Margaret kolem krku. “Přesně pod jmelím,” prohlásila ještě, než ji vtáhla do hlubokého polibku. Když se o hodnou chvíli později oddělily – stále ještě v objetí, které ani jedna z nich nemínila přerušit – Margaret se nezmohla na to, položit ani jedinou z těch 'služebních' otázek, které měla v hlavě.
“Vybrala sis pěkně smutnou píseň, ke slavnostnímu dni...” podotkla nakonec a hlavou ukázala ke gramofonu.
“Venku to vypadá, že čárlíci pořádají lov na Santu a jeho létající sáně… tak nějak mi to přišlo příznačné,” pokrčila rameny Katherine.
“Cos dělala ve vzduchu? Mělas přece být v Saigonu!”
“O Vánocích se přece mají především plnit přání… a přání podplukovníka Houlihanové bylo v poslední depeši více než konkrétní. A její přání musejí pro nadporučíka Penobscottovou být rozkazem.”
Smějící se tvář rámovaná rusými vlasy najednou zvážněla.
“A vypadá to, že jsem se sem dostala právě včas. Předpokládám, že ti, kterým jsem poslala Vánoční krekry od strýčka Sama byli ti samí, kteří byli zodpovědní za smrt vašeho velícího důstojníka tři týdny zpátky?”
Podplukovník nad tou změnou tématu zavrtěla hlavou.
“Nevím. Pravděpodobně ano. Konec konců, za víc než jedu kumpanii minometů čárlíkům stejně nestojíme,” odfrkla si.
Katherine pokývala hlavou s hladovým výrazem v obličeji.
“Dobře. Alespoň na jedno místo jsem dneska dorazila včas...” hlas jí trochu zakolísal. “Málem se mi zastavilo srdce, když jsem slyšela vaše volání o pomoc a věděla, že se k vám nedostanu dřív, jak za patnáct minut.”
Na chvíli si svoji přítelkyni k sobě přitiskla pevněji – tak pevně, až to skoro bolelo. Potom ale stisk povolil a ona pokračovala.
“Jenom škoda, že jsem se dostala pozdě k tomu sestřelenému letadlu. Ten chudák, kterého jsem přivezla byl jediný přeživší. Nevím, kam letěli a proč, ale nepřítel je rozhodně nešetřil. Přistát, dostat ho do letadla a zase odletět bylo to nejděsivější, co jsem kdy musela udělat. Myslím, že chudák Viv se dneska vypije z podoby."
Viv – seržant Genevieve LaCroix – byla Katherinina navigátorka a jediný další člen posádky letounu.
“Vykřešete z toho toho kluka, žejo?”
“Děláme, co můžeme.”
Obě ženy na chvíli zmlkly a jen jedna druhou držely. Deska dohrála a jehla začala vydávat klasický přeskakující zvuk. Ani jedna z nich si toho nevšimla, ale Margaret po chvíli zaznamenala jiný zvuk. Tiché a velice nepravidelné cinkání zvonku. Zpozorněla a trochu se od své přítelkyně odtáhla.
“Co se děje?” zeptala se zrzka.
“Pst, poslouchej...”
Přicházelo to zvenku. Vypadalo to, že se válka přece jenom nakonec uklidnila, když už nepřehlušila ani takovýhle tichý zvuk. Margaret se vyvinula z objetí a přešla ke dveřím. Opatrně je otevřela a vyhlédla. Na první pohled neviděla nic, ale ten zvuk se ozval znova – a s ním dětské zajíknutí se smíchem. Tehdy sklopila zrak ke svým špičkám.
V zimním bahně tam ležel košík, ze kterého čouhala buclatá růžová ručka, ohánějící se po zvonečku, visícím z ucha košíku. Otočila se ke Katherine, která se jí dívala přes rameno.
“Bui-doi,” řekla mladší žena a ukázala na kousek papíru, ležící na přikrývce. “Prach života. Dítě obou světů – nebo spíš žádného z nich. V Saigonu a okolí jsou jich plné sirotčince. Pro matky jsou potupou, otcové o nich často ani nevědí… nečeká je tu nic dobrého.”
Margaret mezitím vnesla košík dovnitř, dítě opatrně vyndala a položila na stůl, aby je prohlédla.
“Je to kluk, a vypadá naprosto zdravý,” prohlásila po chvíli. “Jen by potřeboval nějaké lepší oblečení.”
Katherine si už mezitím s krku odmotala svou leteckou šálu a teď se do ní snažila dítě zabalit.
“Tady, maličký, v tomhle ti zima nebude.”
“Náš kaplan se stará o místní sirotky, bude vědět, co s ním,” prohlásila Margaret. “Pojďme ho najít.”
Otce Halea našly obě důstojnice na pooperačním, kde rozdával pacientům, kteří se nedostanou do jídelny ke stromečku, drobné dárky. Kapitán Leehanová seděla u postele svého přítele, tak, jak ji tam Margaret nechala.
“Otče, přede dveřmi mé kanceláře někdo nechal ještě jeden dárek. Nejsem si jistá, jaký je v těchto případech protokol...” oslovila pátera Margaret a ukázala za sebe, na Katherine, která držela malého nalezence v náručí.
Otci Haleovi stačil jediný pohled na dítě a na lístek, který mu podplukovník Houlihanová podávala.
“Tohle byla jediná 'identifikace', kterou ten, kdo ho odložil, zanechal.”
“Ah, jistě. Nebohé dítě. Inu, musíme vyplnit příslušné formuláře a ráno ho vezmu do sirotčince. Je to tragické, skutečně tragické.”
Kněz natáhl ruce, aby mu mladá žena dítě předala. Ta se ovšem tvářila, že s navrhovaným postupem naprosto nesouhlasí a nemá nic takového v úmyslu. Na Halea se zamračila a dítě si trochu pevněji stiskla v náručí. Otec se zatvářil zmateně a hleděl z jedné ženy na druhou.
“Ah, promiňte Otče, tohle je nadporučík Penobscottová, pilotka toho letadla, které se postaralo o ty minomety… byla se mnou, když jsem dítě našla. Nadporučíku, toto je Otec Hale, kaplan 45. chirurgické. Jsem si jistá, že u něj bude situace v nejlepších rukou.”
Formulovala to tak jemně, jak dovedla, ale přesto byl v jejích slovech rozkaz.
“Půjdu s Otcem vyplnit formuláře. Jistě má důležitější starosti, než se celou noc starat o kojence. Když už jsem tady, můžu být aspoň užitečná, podplukovníku,” mladá žena opětovala pohled nadřízené důstojnice s neústupností, kterou většina lidí tváří v tvář Margaret Houlihanové rozhodně nevykazovala.
Podplukovník neměla nakonec jinou možnost, než s poněkud udiveným výrazem kývnout. Kaplan rychle dokončil kolečko u pacientů s několika přísliby, že se k nim ještě vrátí. Na Vánoce nikdo nechtěl být v nemocnici a ještě sám.
Podplukovník Houlihanová se rozhodla využít příležitosti a zkontrolovat stav svých zraněných. U Steva se zastavila naposledy.
“Ještě se neprobral, ale vzhledem ke zraněním a utišujícím prostředkům je to asi dobře,” řekla jí kapitán Leehanová. “Všechny hodnoty jsou jinak v normě...”
“Pokud se neprobere do rána, budeme se ho muset pokusit vzbudit. Ale do té doby buďme rádi, že jeho tělo má čas na hojení, bez komplikací, které s sebou přináší vědomí,” odpověděla Margaret.
“Rozuměla jsem dobře, že ho přivezla vaše Kat-, nadporučík Penobscottová?”
“Ano. Jeho letadlo bylo sestřeleno. Podle všeho byl jediný, kdo se dostal ven. Viděla to, když prolétala kolem a rozhodla se ho vyzvednout. Oba měli štěstí, že její letadlo protiletecké palbě uniklo.”
“O štěstí budeme mluvit až za pár dní…” kapitán Leehanová zavrtěla hlavou. “Ale vyřiďte prosím nadporučíku Penobscottové moje nejupřímnější díky.”
Margaret kývla a vydala se za Katherine. Ať už se svět rozhodl bláznit jakkoli, nemínila si nechat ujít ani minutu času, kterou mohla strávit s ní. Našla ji v jídelně. Kdoví kde splašila lahvičku a trochu mléka, a teď za cvrlikání sester, které ji obklopovaly, krmila malého nalezence.
“Myslím, že bychom ho měly nějak pojmenovat,” prohlásila Katherine, když ostatní uvolnily Margaret místo a ona se usadila vedle ní. “Máš nějaký návrh?”
“Myslím, že bychom to spíš měly nechat na sestrách v sirotčinci,” oponovala Margaret.
“Ale no tak. Co si myslíš o jménu Jesse? Sama jsi řekla, že je to takový náš 'dáreček'. Myslím, že to je příznačné. A navíc se tak jmenoval můj děda.”
Starší žena zavřela oči a promnula si kořen nosu. Bylo toho na ni za posledních pár hodin akorát tak dost.
“Já si myslím, že Jesse je zatraceně pěkný jméno… pro někoho s šikmovokým ksichtem možná až moc...” ozval se z druhé strany hlas, kterému se slévaly slova.
“Seržante LaCroixová, myslím, že už jste měla toho punče dost. Podplukovníku, mohl by někdo doprovodit moji navigátorku do její ubikace? Preferovaně přes hodně ledovou sprchu,” nadporučík Penobscottová měla zjevně věcí taky tak akorát dost.
“Jistě. Jane, doprovoďte seržanta LaCroixovou, buďte tak hodná,” kývla Margaret na jednu ze svých sester. “A vás, když dovolíte, doprovodím já, nadporučíku,” dodala tišším hlasem, sotva za těmi dvěma zapadly dveře.
Nyní byla řada na Katherine, aby přikývla. Přehodila si klučíka tak, aby si mohl odříhnout a vstala, aby následovala Margaret do jejího stanu. Přesto, že toho ani jedna moc nenaspala, dostavily se ráno na snídani ve výborné náladě a zastupující velící důstojnice oznámila celému táboru, že chlapeček se bude jmenovat Jesse a blíže neurčený čas zůstane s jednotkou.

Epilog: Vánoční svátky se naštěstí ve 45. chirurgické nesly v klidnějším duchu, než Štědrý večer. Steve se probral k vědomí 25. v brzkém dopoledni. Žádná vážnější komplikace v jeho zraněních se naštěstí neobjevila. Díky frakturám obou nohou pro něj ale válka skončila. Kapitán Leehanová ho v letadle nadporučíka Penobscottové po Novém roce doprovodila do evakuační nemocnice, odkud se měla vrátit k vlastní jednotce. Posledním pasažérem na daném letu byl malý Jesse, který měl spolu se Stevem odletět do Států, ke Katherinině rodině. Ona sama požádala o přeložení z válečné zóny zpět do zázemí, aby se o něj mohla starat. Podplukovník Margaret Houlihanová byla potvrzena ve funkci velící důstojnice 45. chirurgické nemocnice v Tay Ninh a krátce na to povýšena do hodnosti plukovníka.

Komentáře

Obrázek uživatele Kleio

Tak na tohle se vyplatilo čekat!
Maxine mě dojala a Margareth, to je kus silný ženský me gusta.
A malý Jesse, jo, rozbrečel mě.

Díky, Ježíšku. <3

Obrázek uživatele Blanca

A to jsem si říkala, že tentokrát tě těch slz snad uchráním... no, tak příště.
Jsem ráda, že se líbí :)

Obrázek uživatele Kleio

Já mám poslední dobou takové zvláštní pocity ohledně nalezeňat.
A jen pro pořádek - Maxine je pořád fyzicky muž, pochopila jsem?

Obrázek uživatele Blanca

Ano, je. Dokonce i psychicky :) A úplně gay. (Ať už Klinger ve čtvrtém díle seriálu tvrdí cokoli)

EDIT: Akorát armáda se to nesmí dozvědět, pže by ho vykopli. Takže tam, kde jsou cizí uši a oči musí být ženská se vším všudy...

Obrázek uživatele Kleio

Miluju frňák jako poznávací znamení. :-)
A fakt se mi líbí, jak v jeho případě funguje paradox "ženské hadry měly být propustka ven, ale je z nich vstupenka dovnitř".

Obrázek uživatele Aries

M.A.S.H. mi vůbec nic neříká, ale to je jedno. Je to dobrý příběh sám o sobě

Obrázek uživatele Blanca

Tak to jsem ráda, že to funguje i bez kontextu :)

Obrázek uživatele Zuzka

Aaaaaawwwwwwwwwwwwww!
To je dokonalý pokračování starejch známejch příběhů.

Obrázek uživatele Blanca

Děkuju! MASH po deseti letech... akorát jsem retconovala veškerá poseriálová spin-offová a knižní univerza... teda, kromě Hawkeyho a Trappa, kteří tropí hlouposti v Crabapple Cove. Ty si nechám, ti mě bavěj :D

Obrázek uživatele neviathiel

Taky jsem z MASHe viděla jen pár dílů, ale kdo je nová "sestra", mně došlo docela rychle. :) Hezké, dramatické, plné odborných detailů, to se mi líbí!

Obrázek uživatele Blanca

Děkuju :) odborné detaily mě tam hrozně bavilo pašovat, se přiznám :D

Obrázek uživatele neviathiel

Jsi z oboru? :)

Obrázek uživatele Blanca

Hned z několika :D ale tady hrála hlavní roli historie. Vojenství mám přes muže, který ví všechno, a medicína je obor, ke kterému se možná profesionálně jednou taky dostanu, ale zatím zůstává čistě koníčkem (tedy teoreticky vím jak lidi zranit a zase je z toho zranění dostat, ale prakticky volám záchranku :D).

Obrázek uživatele Profesor

Moc pěkný a silný příběh.

Obrázek uživatele Blanca

Děkuju :)

Obrázek uživatele Rebelka

Přečetla jsem to jedním dechem. MASH mám moc ráda, ale přiznávám, že jsem Klingera sama neodhalila :). Povídka se mi hrozně líbila, vážnější tón vůbec nebyl na škodu, právě naopak. Každopádně obrovské plus za Margaret, vystihla jsi ji naprosto dokonale.

Obrázek uživatele Aveva

Já přiznávám, že jsem MASH viděla kolikrát, ale Klingera jsem neodhalila. Což není vůbec na škodu, já mám ráda překvapení :o) A povídka se mi líbila, jen to dítě už se mi tam zdálo trochu navíc. Já bych si tu trochu melancholickou atmosféru užila víc bez něj.
Obrázek uživatele Aries

To je zvláštní, protože já jsem na MASH nekoukala v podstatě vůbec, ale Klingera jsem okamžitě odhalila :-)

Obrázek uživatele Aveva

Jsi prostě na rozdíl ode mě velký detektivní mozek ;o)
Obrázek uživatele Blanca

Já se přiznám, že dítě byl takový nápad, který prostě přišel a pak odmítl odejít, i když byly chvíle, kdy jsem se ho snažila vyhnat pryč... zejména proto, že mi bylo strašně proti srsti udělat ten skok á la Rowla, kdy se vymažou všechny ty problémy, co by nutně musely být mezitím... takže úplně rozumím.

Obrázek uživatele strigga

Tohe je prostě úplně dokonalý. Vlastně jsem tu původně hledala něco úplně jinýho, ale jak jsem se jednou začetla, už nešlo přestat.. nejdřív jsem četla komentáře a fandom a čekala něco naprosto jiného, a o to víc mě to překvapilo a.. hrozně se mi to líbí!

Obrázek uživatele Blanca

To jsem ráda, že to příjemně překvapilo :) Děkuju!

-A A +A