Tenkrát na západě

Obrázek uživatele Elrond
Rok: 
2015
Fandom: 
Obdarovaný: 
Iantouch

Nezvyklé ticho. Na tichu by nebylo nic divného, kdyby vřava neustala tak náhle. Byl uprostřed boje, zmatku, naproti němu byl Gothmog s děsivými rohy. Dlouhým bičem se jej snažil zasáhnout a jemu už ubývalo sil. Všichni kolem byli mrtví. Náhle si uvědomil, že už se nemůže nadechnout.
Celým tělem mu projelo uvědomění.

„Jsem rád, že sis to uvědomil,“ ozval se zvučný hlas, který zněl odevšad.

Co se stalo s armádou Maitima a Macalaureho? Podařilo se jim uniknout? A hlavně je Maitimo naživu? Zaplavil jej strach, když si uvědomil, že je v tom nechal.
Udělal chybu. Hodně chyb... Poprvé, když poslouchal. Podruhé, když místo ptaní, vytáhl meč. Potřetí, když se nevrátil. Možná nebylo vše ztraceno, možná stačilo poprosit. Počtvrté, když jej zachránil? A naposled nepočkal a zmařil tolik životů.

Litoval všeho. Klesl pod nesnesitelnou tíhou svědomí na zem. Pokud to vůbec byla zem. Schoulil se a pokoušel se spát. Byl naivní. Všechno to viděl znova. Přemýšlel, co měl udělat jinak. Byl zoufalý. Chtělo se mu brečet, ale ani této úlevy mu nebylo přáno.

Po hodinách, dnech možná i týdnech (nebyl si vlastně jist, jestli tady vůbec plyne čas), zjistil, že sice nelze nemyslet na nic, ale může myslet na něco konkrétního. Vybavoval si, jaké to bylo ve Valinoru, když byli šťastní a ještě si toho uměli vážit. Nejdéle se dokázal soustředit na momenty, kde figuroval Maitimo.

Znal jej od narození. Kdo by ho také neznal. Vždyť byl váženým lordem a nejstarším synem Fëanára. Prý se o něj jako o malého staral, ale jeho otec to neviděl rád, protože neměl rád svého bratra.
Jejich přátelství začalo později, když už byl mladým mužem. Načapal svého staršího bratrance, jak leze po jabloni v jejich zahradě a krade ovoce. Nejprve jej chtěl hlasitě obvinit, aby se to doneslo služebnictvu. Ale Maitimo se na něj spiklenecky zašklebil a slíbil mu, že mu něco dá, když bude mlčet. Pak seděli skryti v keřích a pojídali jablka. Hladil jej po vlasech. Když se dožadoval své odměny za mlčení, políbil jej na rty.

Někdy se jej zmocnila neutuchající beznaděj. V takových chvílích myslel na jeho pevné objetí, při kterém mu málem praskaly žebra. Zároveň mu však dodávalo pocit, že je v bezpečí a milovaný. Nevěděl, jestli mu tyhle vize pomáhaly nebo jej spíš posílaly do ještě hlubší beznaděje. Možná to byla jen malá výhra oproti tomu ostatnímu, na co byl nucen myslet.

„Jsi chytrý,“ řekl uznale hlas. „Odpočiň si.“
Tentokrát se mu zdálo, že vidí postavu s tmavými vlasy oděnou v tmavý háv. Než se na ni stačil zaměřit pořádně, propadl se do hlubokého bezvědomí.

Probudil se odpočatý po bezesné noci. Zdálo se mu, že okolí už není ponořeno do stejně pochmurných tónů a neurčitých tvarů. Barvy byly sice vybledlejší, než jaké si pamatoval. Pokud si je teda ještě dokázal vybavit takové, jaké je vnímal za života. Některé mu teď začaly připadat jako tmavě zelená, modrá a červená nebo snad hnědá. Snad to byl les nebo snad sloupová místnost. Dokonce měl pocit, že slyší vzdálené hlasy.

„Nechtěl bys jít za ostatními? Není mou snahou, aby tady tvá duše zešílela anebo se zatvrdila ještě víc. Vrátí se do světa živých teprve, až dojde klidu a vyrovnanosti,“ promluvil k němu opět vládce síní Mandosu.
„Ne. Není tam nikdo, jehož přítomnost by mi byla potěšením,“ Findekánova odpověď byla protkána hlubokým smutkem.
„Mýlíš se, máš tam spoustu přátel. Jakmile budeš připraven, budeš vědět, kde hledat,“ s těmito slovy se rozloučil.

---

Maitimo se rozeběhl proti zdi. Pološílený vztekem řval, ať jej pustí ven. Hnal se nekonečným prázdnem, aby se pak obrátil a pokračoval zpátky. Nakonec se zastavil a zhroutil se na zem. Ne vyčerpáním, ale zoufalstvím z bezmoci. Chtěl udeřit pravou pěstí o zem, ale tu ani teď neměl.

Hlavu mu zaplavily zmatené obrazy. Chvíli trvalo, než se v nich zorientovat, pak se je hned snažil dostat z mysli ven. Nešlo to. V zoufalství si rval vlasy. Řval a zuřil. Mlátil hlavu o zem, když se mu nepodařilo dosáhnout stěn.

„Bude tě to držet dlouho?“ hlas se mu prodral skrz vzpomínky. „Unavuje mne to.“
„Tak mi to vrať!“ vykřikl napůl šílený.
„Co? Život? Silmaril?“ zeptal se hlas podbarvený pobavením.
„Nech mě být!“ urazil se Maitimo.

Nebude mu pro smích. Sedne si tady a bude v klidu. Pak dostane, co chce. Jenže co vlastně chce?
Seděl dlouho bez hnutí a snažil se nevšímat si myšlenek, které mu neustále plynuly hlavou. Docela mu to šlo, dokud se nezačaly týkat Findekána. Byl klidný a neuvěřitelně krásný. A tak živý. Zdálo se, že stačí jen natáhnout ruku a dotkne se jeho hebkých vlasů.

Chtěl Findekána. Naposledy jej viděl v marném a předem prohraném boji. A předtím to bylo, když jej osvobodil. Jak jen jej za to nenáviděl. Kdyby mu odpustil dřív… Nicméně teď by tady někde měl být, ne? Musí ho najít. Najde jej!
Nový smysl „života“ jej posedl natolik, že nedokázal přestat, dokud nedojde cíle. Vytyčil si směr a umanutě jím kráčel, nehodlal se zastavit.

---

Cítil pohlazení po vlasech. Nebo něco, co mu to připomnělo.

„Trápíš se zbytečně a on se trápí také. Pojď se mnou,“ lákal jej milý hlas.
Zamžoural do tmy a zeptal se: „Kdo jsi?“
„Vairë, Námova manželka,“ odpověděla.
„Proč mě vedeš pryč? Mé místo je tady. Mám přece truchlit, vzpomínat a potom se možná někdy moje fëa vrátí,“ řekl rozhodně a otočil se k ní zády.
„Nevěřila jsem, že by mohl být někdo tak umanutý. Pojď, jen ti něco ukážu.“

Vedla jej stíny směrem ke světlu. Vešli do rozlehlé sloupové síně. Na jejím konci byl prázdný trůn. Tady nejspíš Námo vyslovuje své soudy. Vedla jej kolem stěny, na níž visely mnohé gobelíny, jež utkala. Zastavila se.

Bitevní vřava. Maitimo se zoufale dívá na vojsko s modrými praporci. Snaží se k nim dostat, ale dělí jej spousta nepřátel.

Pohladila jej po ruce. Otočil se, ale ona už pokračovala dál.

Rudovlasý elf sklánějící se nad rozbitými těly smísenými s bahnem a krví. V ruce něco držel. Snad kousek látky?

„Opravdu myslíš, že tady není nikdo, kdo by o tebe stál?“ zeptala se s úsměvem na rtech.
„Nevím. Moc jsem mu ublížil,“ odpověděl, ale Vairë už byla pryč.

Chvíli se ještě díval na tento výjev, ale pak se vydal okolo ostatních. Ne všechny události mu byly známé a také neznal všechny, kdo na nich byli vyobrazeni. Naopak jiní mu byli důvěrně známí.

Tady jej našel znovu. Rusé vlasy vlající ve větru a v ruce něco držel. Mohl to být silmaril. Jenže co dělá? Snad se nechystá skočit do lávy pod ním. Čím déle se na výšivku díval, tím mizely poslední pochybnosti. Je tady. Možná by mě přeci jen najít ostatní.
---

„Vairë,“ oslovení ženy bylo důrazné a nesouhlasné.

Findekáno se otočil za zvukem. Na trůně teď seděl Námo oděn v černé roucho a hněv.

„Zakázal jsem ti jej přivést! Tady není místo pro lásku! Je to dům smrti a smutku,“ dunivý hlas byl pevný a nepřál námitkám.

Spustil oči se svrchovaného vládce a stočil pohled k jeho ženě. Jestli zaváhala, nedala to znát. Stála hrdě a klidně opětovala zlobný pohled svého manžela. Za ní byl nějaký stín. ,Takhle teď tedy vypadá i on, problesklo mu hlavou. ´ Musel se hodně soustředit, aby v něm rozeznal mužskou postavu. Měl husté vlasy, snad tmavě hnědé. Všiml si, že mu chybí ruka.

Rozeběhl se k němu.

„Stůj!“ řekl klidně Námo.

Zastavil se na místě, ale nemohl odtrhnout oči od něj. Maitimo se pokusil učinit to samé, ale Vairë jej zadržela.

„Jak tedy hodláš dosáhnout toho, aby jejich fëa nabyla ztracený klid a rovnováhu? A proč se zrovna oni nemohou shledat jako ostatní?“ zeptala se klidně Vairë.
„To je jejich věc. Nikdy jsem taky neřekl, že tady nemůžou být věčně,“ oponoval jí Námo a druhou otázku nezodpověděl.
„Je to proti pravidlům. Nemůžeš jim bránit,“ řekla rozhodně.

Kývla na Findekána, poklonila se Námovi a s oběma po boku odcházela.

Odešli ze síně a procházeli chodbami lemovanými gobelíny. Na konci poslední chodby bylo vidět jasnější světlo a ozývaly se odtamtud hlasy. Zastavila se a pokynula jim rukou, aby pokračovali.

„Opravdu můžeme?“ zeptal se pochybovačně Findekáno.
Vairë přikývla.
„Ale-“ chystal se namítnout.
„Možná nemá srdce, ale ví, že mezi vás nesmí vrážet klín,“ usmála se na ně a zmizela za roh.

Nejprve je oslnilo světlo. Tady to vypadalo jinak, než v síních Mandosu, ve kterých doteď byli. Byla to zahrada nebo les. Mezi listnatými stromy byla spousta nevýrazných postav. Skupinky seděly v měkce vypadající trávě, jiné postávaly v hloučcích a bavili se spolu a někteří odpočívali na stromech.

Nepředstavovali si, že by to v síních smrti mohlo vypadat takhle. Snad tuhle část projektoval Námův bratr Irmo. Tohle místo se něčím opravdu podobalo jeho říši Lórienu. Možná přece jen Mandos není místem, kde by se měli trápit, ale naopak se uzdravit.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Iantouch

Aaaaw, můj OTP! <3
Děkuju, Ježíšku.

-A A +A