Skoč!
Tohle téma si o to přímo říká. Zpátky k Michalovi a jedné staré zdi.
Zeď byla prastará, stupňovitý předěl se dávno drolil pod nohama. Z ulice sem vidět není – což bylo, jak jsem si uvědomoval – tenkrát naše jediný štěstí. Štěstí jsme měli víc. Jak jsem tam tak stál, a zíral na Zeď zdola, čím dál víc mi docházelo, jak jednoduché by bylo srazit si vaz. Změnit náš život způsobem, překonávajícím všechny rvačky a dětské krádeže.
Zaclonil jsem si oči před sluncem a počítal. „Můj“ devátý schod se zdál být neskutečně vysoko. Dražanův jedenáctý skoro v oblacích. V zápěstích mně příjemně zamrazilo a špička polobotky skoro vykročila. Skoro.
Pud sebezáchovy.
Cena, kterou platíme za dospělost.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Jééééé. Když ono je to takové
Jééééé. Když ono je to takové hladivé, i když je to mrazivé.
A šup do oblíbených!
A šup do oblíbených!
včera mi to uteklo, to by mě
včera mi to uteklo, to by mě mrzelo, takový krásný drable
Ufff, mám z toho závrať!
Ufff, mám z toho závrať! Paráda
Jo jo...
Jo jo...
Působivé!
Působivé!