Temnotou ke světlu
Ožil. Vzrušení, strach a ta živá, tak úžasně živá naléhavost okamžiku, pocit, že prostě musí něco dělat (proč to nikdo nechápe?), mu ubraly deset let.
Mluvil a mluvil o nové Pravdě, věřil a ona byla přes hukot v uších sotva schopna vnímat.
Bylo to tu zas. Temnota.
Znala ho. Nedokázal žít jinak než na okraji propasti. Nedokázal se do ní přestat dívat, nedokázal dlouho odolávat nutkání skočit.
„Žijeme na vypůjčený čas, Scullyová. Od konce světa, který nenastal. Nechceš vědět, proč?“
A ona ho v tom nedokázala nechat samotného. Vždycky bývala jeho světlem ve světě, kterému nerozuměla.
Otevřela oči.
A vykročila.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Ach, to jsou přesně oni :) A
Ach, to jsou přesně oni :) A koukám, že nás téma inspirovalo podobně :D
Díky. :)
Díky. :)
Upřímně řečeno, prostě jsem ze zoufalství nějak napsala první (a jedinou) věc, která mě napadla. :D
Líbí moc.
Fandom znám málo, ale popsáno univerzálně, mnoho zvláštních, zajímavých a nesnesitelných lidí by se nikdy neprosadilo bez zázemí, tichých hrdinů v pozadí. Forma bezvadná, ni slůvko navíc.