Pozůstalí
Nesoutěžní, psáno mojí tetou. :)
Autorka: Sto slov je nesnesitelně málo! Začínám chápat strohost drabblat a hojné užívání přímé řeči.
Moře a déšť.
„Proč?“
„Měl bys být rád, bratře. Vždyť tě pronásledovali. Třeba spravedlnost konečně zvítězí.“
Netušil, že to budou jejich potomci. A spravedlnost?
Jeho žena neřekla nic. Jednou zdědí zemi. Promluvil třetí bratr. „Měli dostat další šanci. Nikdo z nich nebyl doopravdy zlý.“
Ani druhá žena nepromluvila. Chudá duchem, ale jinak, než se zdálo.
Přiběhla švagrová. „Přestaňte lelkovat! Do práce!“ Chtěli se ohradit, ale matka je předběhla. „Jistě, už jdeme. Snad také zapomeneme.“ Teprve teď si všimli zarudlých očí své činorodé příbuzné. Dře se, aby alespoň ve dne neplakala. „Šéme, Cháme, na zadní palubu. Jafete, ty pojď se mnou.“
Téma je tam vlastně dvakrát. (Dobrá, možná spíš sedm z osmi, ale to by se snad dalo přijmout.) Pevně doufám, že je patrná i ta druhá sedmice. A že to dává alespoň trochu smysl i po brutálním krácení (první verze – a to jsem se snažila o stručnost – měla cca 180 slov; jenže už mi bylo líto toho nápadu :-)).
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To se jí povedlo!
To se jí povedlo!
Děkuji, komentář ji dozajista
Děkuji, komentář ji dozajista potěší. :)
Dobře ségra!
Ale nechci se vytahovat, i Noeho jsem předpovídal (viz Xantin)!
Ale jo, ty proroku
Ale jo, ty proroku havranovitej! Radši létej, jestli už je sucho!
Moc pěkné. No jo, jak
Moc pěkné. No jo, jak nesnadné je občas zapomenout.