Prázdnota
Stáli na hranici lesa. Nebe bylo světlé, pokroucené větve stromů se proti němu rýsovaly jako ohořelé paže vzpínající se v zoufalé prosbě o milost. Bylo ticho; teď už ano. Eärendil vyplouval, jasný silmaril se vyhoupl nad obzor.
„Kdy jsi naposled plakal?“ prolomil mlčení Maedhros.
Maglor se na něj nepodíval. Řekl jen: „Už si nevzpomínám.“
„Bojím se, že už to nedokážu, bratře.“
Maglor se zhluboka nadechl. V chřípí stále cítil pach krve. Plášť se zdál těžší a těžší.
„Mám pocit, jako by ve mně rostla prázdnota, uzlovala mi střeva a požírala mě zevnitř…“ pokračoval Maedhros.
Maglor přikývl: „Já zvracím každé ráno.“
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To je drsné. Nikdy by som si
To je drsné. Nikdy by som si nemyslela, že mi ich bude nakoniec ľúto.
Velmi dobře popsané, takový
Velmi dobře popsané, takový pocit z nich mívám taky.
Velice smutné a velice dobře
Velice smutné a velice dobře popsané.
Smutné. A dobré.
Smutné. A dobré.