Zločin a školní trest - 2. část

Obrázek uživatele Rebelka
Rok: 
2017
Fandom: 
Obdarovaný: 
Julie

Sobota 24. října 2020
Celou sobotu se Teddy myšlenkami vracel k Jamesovi s Albusem. Už v noci se rozhodl, co udělá, přesto si pořád dokola přehrával v hlavě všechny možné scénáře. Teddy tušil, že kdyby se o jeho plánu dozvěděla McGonagallová, asi by pro něj neměla moc pochopení. Jemu samotnému ale připadal dokonalý. Mohlo by to skutečně zabrat, o tom byl Teddy téměř přesvědčený.
Už po šesté hodině večerní se začalo smrákat a v osm byla tma jako v pytli. Teddy přešlapoval u vstupní brány a u pusy se mu tvořila pára. Obloha byla jasná a dorůstající měsíc na něj mžouravě hleděl jako rybí oko. Teddy mu pohled oplácel.
Hrozně rád by roztrhal tu mlhu, která se kolem něj za posledních pár let vytvořila, aniž by si toho všiml. Ten divný povlak, který ho neustále stavěl do role diváka a bránil mu věci prožívat. Jak to vlastně bylo dřív, když sem ještě chodil jako student? Potřeboval důvod, proč být šťastný? Teddy si to nevybavoval, ale předpokládal, že tehdy prostě šťastný byl. Jen tak, bez většího uvažování.
Přesně pět minut po osmé uslyšel přibližující se hlasy. První instinkt mu velel skrýt se, teprve o okamžik později si uvědomil, že je učitel a může být po setmění venku jak dlouho chce.
„… a že nám dal školní trest zrovna on. Zloděj volá, chyťte zloděje. Kdybych byl v jeho kůži, tak někam zalezu a…“
„Drž hubu, Albe, byla to nehoda.“
„Jo nehoda. Tomu fakt věříš? Víš, co si myslím já?“
„Sklapni, Albe!“
„Ty sklapni!“
Teddy cítil, jak se třese. Co si sakra nalhával, nikdy to nebude jako dřív. Nadechl se a vystoupil ze stínu. Přemýšlel, co by v této situaci udělal jeho otec, když ještě učil v Bradavicích. Podle toho, co mu prozradil Harry, Remus Lupin vždycky věděl, co říct. A co víc, Remus Lupin by se v první řadě do takové situace ani nedostal. Teddy se přinutil potlačit ten pocit beznaděje, který mu svíral hrdlo a mírně se usmál.
„Vy snad chcete trest i na zítřek.“
Bratři téměř okamžitě zmlkli.
„Teddy, neviděli jsme tě,“ vykoktal Albus.
Teddy se rozhodl neodpovídat. Vytáhl hůlku a dvakrát si klepl jejím koncem o ruku.
„Váš úkol bude velice jednoduchý.“
Z Teddyho hůlky se vyvalil obláček jiskřící mlhy. Teddy nastavil dlaň a obláček se nad ní zformoval do jakéhosi drobného víru vydávajícího měkkou mihotavou zář. Teddy potlačil úsměv. Takové věci ho vždycky bavily.
Oba bratři nechápavě zírali.
„Před pár dny jsem slíbil profesoru Longbottomovi, že mu pomůžu nasbírat pár sazeniček mordovníku.“ Zatímco Teddy mluvil obláček nad jeho dlaní na sebe vzal podobu rostliny se sytě modrými květy. „Takže to bude na vás. Doneste mi deset sazeniček mordovníku a můžete se vrátit ke své bohulibé činnosti.“
James se na něj nedůvěřivě podíval.
„Jaký to má háček, Teddy? Ty… ty kytky rostou jenom na jaře a my budeme muset ukecat dvanáct měsíčků?“
Teddy potřásl hlavou.
„Tak dramatické to nebude. I když… je tu jistý aspekt…“
Obláček se nad Teddyho dlaní znovu zavlnil a změnil podobu.
„Stromy?“ nakrčil Albus čelo.
„Zapovězený les!“ vyhrkl James a hned se obrátil na Teddyho. „Zbláznil ses?“
„Co?“ nechápal Albus.
„Ta… blbost, kterou Neville skoro jistě nepotřebuje a je to jen záminka, aby nás Teddy mohl buzerovat, roste v Zapovězeném lese,“ rozohnil se James. „Nemám pravdu, Teddy?“
„Dej si pozor na pusu, Jamesi.“
„Takže mám pravdu. A teď nás tam Teddy požene potmě, aby nás sežrala nějaká havěť.“
„No a co, já se nebojím,“ řekl Albus a zatvářil se bojovně. „Ty snad jo?“
„O to ale vůbec nejde!“ James rozhodil rukama. „Co na to říká vedení, Teddy? Vsadil bych se, že ses jim o tom jaksi zapomněl zmínit.“
To sice byla pravda, přesto Teddy promluvil docela klidně.
„Co se děje, Jamesi? Máš strach? Třepou se ti kolena?“ Už ve chvíli, kdy ta slova vypustil, se za ně nenáviděl. Koutkem oka zahlédl, jak se Albusovy rty roztáhly do širokého úsměvu.
„Jo, brácha. Seš snad připosranej nebo co?“
James vrhl na Albuse zuřivý pohled. Chvíli se beze slova přeměřovali jako dva kohouti.
Teddy v duchu zaúpěl. To jim mohl rovnou rozdat zbraně, aby si to vyřešili mezi sebou.
„Existují precedenty týkající se trestů v Zapovězeném lese,“ vysvětloval Teddy smířlivějším tónem. Nezdálo se ale, že by ho James nebo Albus vnímali. „Vašemu otci bylo jedenáct, v Zapovězeném lese se potuloval Voldemort a stejně to zvládl.“
Teddy si všiml, že při zmínce o Harrym se Jamesův výraz ještě více zatvrdil.
„A mordovník navíc roste při samém…“ začal, ale James se beze slova otočil a vykročil směrem k Zapovězenému lesu. Albus ho spěšným krokem následoval. Kužely světla vycházející z jejich hůlek se pomalu vzdalovaly, až téměř zmizely.
Teddy hluboce vydechl. Jeho plán nebyl špatný. Mordovník rostl přímo na hranici Zapovězeného lesa, sám to ještě dnes zkontroloval. Žádné nebezpečí nehrozilo. Navíc Teddy zřetelně viděl vzdalující se světlo z jejich hůlek, takže měl dokonalý přehled o tom, co se děje. Doufal, že pár strašidelných stínů a šelestění větru ve větvích kluky konečně přiměje, aby spolupracovali. Potom se vrátí zpátky, možná jim Teddy nabídne trochu horkého máslového ležáku, povypráví si zážitky a svět bude na nějaký čas klidnější místo. To už ale nepůjde, protože Teddy svou pitomou poznámkou zajistil, že na sebe budou naštvaní ještě pěkně dlouho.
Teddy kousek popošel, aby neztratil z očí světýlko pohybující se mezi keři. Náhle však světýlko změnilo směr a zamířilo přímo do lesa.
Teddy cítil, jak se mu zhoupl žaludek. Vždyť tam už dávno museli narazit na tolik mordovníku, že by to stačilo na rok dopředu.
„Jamesi! Vraťte se!“ zavolal, ale byli příliš daleko na to, aby ho mohli zaslechnout. Světýlko postupovalo stále hlouběji.
Teddy se rozběhl. Od hranice lesa ho dělila dobrá půl míle.
Teddyho napadlo, že za tohle ho ředitelka rozhodně vyhodí ze školy. Druhé šance bývají výsadou, ale třetí se zpravidla nekonají. Na okamžik mu blesklo hlavou, že by to vlastně nebylo špatné řešení. Už by nemusel řešit dilema, jestli odejít nebo neodejít, prostě by to nějak dopadlo samo. Zkusil to, vyhodili ho, měl smůlu, život jde dál. Teddy se přistihl, že si skoro přeje, aby to takhle skončilo. Okamžitě se za ty úvahy zastyděl.
Světýlko z hůlky zmizelo mezi stromy. Teddy zrychlil. Před hranicí Zapovězeného lesa proběhl modravým mořem mordovníku. Byla tam nejméně stovka rostlin, přesně tak, jak je tam Teddy našel ráno. Teddy přemýšlel, jestli je James s Albusem prostě přehlédli, nebo se jeden před druhým snažili dokázat, že se nebojí jít ještě dál.
***
Zapovězený les ho přivítal jako zubatá tlama nestvůry. Holé šedivé větve stromů ho obklopily jako klec a zastínily mu výhled na nebe a na hvězdy. Bylo absolutní ticho. Ani lístek nezašustil, všechny všední zvuky zmizely.
Teddy trochu zpomalil. Větvičky pod jeho nohama zakřupaly a jeho uším to znělo jako výstřel. Asi dvě stě yardů před sebou spatřil slabé světlo. Co nejtišeji se za ním rozběhl. Od úst mu vycházela pára. V duchu děkoval svým zbystřeným smyslům, dalšímu drobnému odkazu po otci, že vidí na cestu docela dobře, i když v lese byla téměř neproniknutelná tma.
Náhle cosi zašustilo jen nepatrný kousek od něj.
Teddy strnul a zastavil se. Stál a poslouchal. Les byl tichý, nehybný a vyčkávající. Přesto se nemohl zbavit dojmu, že jej něco velice blízkého pozoruje ze stínů.
Teddy vrhl nervózní pohled na světýlko před ním. Zatímco stál, James s Albusem se dostali tak daleko dopředu, že je Teddy téměř neviděl. Něco zašustilo, ale Teddy to ignoroval a znovu se rozběhl.
Světýlko zmizelo docela. Teddy ještě více zrychlil. Nikdy nebyl dobrý běžec, ale teď jako by nabral energii z neznámých zásob.
Vtom někdo vepředu vykřikl.
Teddyho zachvátila čirá hrůza. Jeho smysly se vzchopily jako by je nabudil elektrický výboj. Hnal se Zapovězeným lesem a vnímal každou vteřinu, každý úder svého srdce.
Po tváři ho švihla ostnatá větev, další se mu zachytila za kabát. Teddy ji popadl do holé ruky a odtrhl ji. Nevnímal trny v dlani, ani zvuk párající se látky.
Další výkřik. Podle hlasu James.
Teddy zahlédl krátký záblesk ostrého světla a přidal.
„Jamie!“
„Pomoc!“
Les znovu ozářil záblesk světla a na zlomek vteřiny Teddymu poskytl výhled na stovky hemžících se těl akromantulí. Každá z nich byla velká jako štěně. Uprostřed stál James a mával hůlkou. Albuse Teddy nikde neviděl. Bylo ale možné, že ho jen přehlédl, protože v lese nebyl kromě občasných záblesků Jamesových kouzel jiný zdroj světla.
„Arania Exumai!“
Z Jamesovy hůlky vytryskl modrobílý paprsek a odhodil několik pavouků. Mnohem víc se ale blížilo.
„Arania Exumai!“
V dalším světelném záblesku Teddy zahlédl, jak několik pavouků leze Jamesovi po těle.
Znovu tma.
„Doprdele, dělej něco!“ zařval James.
Teddy se probral z počátečního ochromení a vytáhl hůlku.
„Expulso!“
Téměř bez dechu běžel k Jamesovi. Na noze ucítil jemný dotek pavoučích nohou. Zamířil hůlkou.
„Expulso!“
Záblesk světla. Pavouk z jeho nohy spadl. Ostatní se k němu se valili jako černá lavina. James stál asi deset metrů od něj, zcela obklopený pavouky. Albuse stále nikde neviděl.
„Albusi!“ křikl Teddy. „Kde je Albus?“ Švihl hůlkou.
„Arania Exumai!“
Několik pavouků odletělo, ale bylo to málo, příliš málo.
Jakmile paprsek kouzla zmizel, les se znovu ponořil do tmy. Celá situace Teddymu připomněla jistou mudlovskou diskotéku, kam se před lety o prázdninách nenápadně proplížil. Veškeré jeho vjemy se smrskly na sérii obrazů.
Světlo.
James s napřaženou hůlkou, ústa otevřená těsně před výkřikem.
Tma.
James zařval.
Teddy se k němu pokusil po paměti přiblížit, ale pavouci mezi nimi vytvořili neprostupnou překážku. Mávl hůlkou.
„Arania Exumai!“
Světlo.
Jamesovo tělo svíralo nepřirozený úhel a bylo téměř celé pokryté hemžícími se těly. Teddy si nebyl jistý, jestli James pouze zavrávoral nebo padá na zem.
Tma.
Teddy uvědomil, že už dlouho neviděl záblesk Jamesových kouzel.
„Arania Exumai!“ zvolal Teddy.
Na místě, kde James ještě před okamžikem stál, nikdo nebyl.
Tma.
Teddym projela dávka adrenalinu a probrala jeho mozek z dočasného ochromení. Byl to podobný pocit, jako by právě vyplaval z hlubin na hladinu. Myšlenka, která mu proběhla hlavou, byla až neuvěřitelně jednoduchá a Teddy nedokázal pochopit, proč ho nenapadla dřív. Znovu mávl hůlkou.
„Lumos maxima!“ křikl.
Ohromná koule oslepujícího světla ozářila les. James ležel na zemi a jeho tělo nebylo pod pavouky téměř vidět.
Teddy na okamžik zcela ztuhnul.
„Jamie, ne!“
Někteří z pavouků, kteří je oddělovali od sebe, začali šplhat Teddymu po nohou a po zádech.
Teddy zamířil hůlkou pod sebe.
„Incendio!“
U špiček jeho bot se objevil mohutný ohnivý pás, který se šířil dopředu. Listí šustilo a větve sebou cukaly, jako by byly živé a chtěly se bránit. Pavoučí moře se roztrhlo na dvě poloviny.
Teddy okamžik počkal, až plameny ztratí svoji výšku, a rozběhl se přes ohnivé pole k ležícímu Jamesovi. Mezitím se stále rozhlížel kolem sebe po druhém z bratrů.
„Albusi! Albusi!“
Oheň pomalu dohasínal. Pavouci se znovu začali přibližovat. Teddy si klekl k ležícímu Jamesovi a zatřepal s ním. Z pod Jamese vylezl pavouk. Teddy potlačil výkřik.
„Expulso!“ Pavouk vyletěl do vzduchu a dopadl několik metrů od nich, kde zůstal nehybně ležet.
„Jamie, prober se!“ Teddyho hlas zněl jako sípání. James se ani nepohnul.
Pavouci se blížili. Teddy zaúpěl. Znovu mávl hůlkou.
„Incendio!“
Tentokrát kolem nich oheň utvořil kruh a držel pavouky venku.
„Dlouho to nevydrží!“ zařval Teddy. „Jamie!“
Teddymu se zdálo, že se Jamesova víčka jemně zachvěla, mohl to ale být pouhý klam způsobený mihotavým světlem plamenů.
Teddy s hrůzou sledoval, jak oheň znovu dohasíná. Pavouci se k nim rychle blížili jako obrovská černá vlna.
„Albusi!“ křičel Teddy.
Popadl Jamese za rameno.
„Albusi, já se hned vrátím!“ zavolal Teddy do tmy. Zavřel oči a soustředil se na kraj Zapovězeného lesa. Tam vzadu, hned u hranice školních pozemků, tam chce.
Potom zatajil dech a společně s ležícím Jamesem se přemístil. Poslední obraz, který spatřil, byl vyhaslý ohnivý kruh a pavoučí moře, jak se znovu rozlévá.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

uf, no ty bláho...

Obrázek uživatele Rebelka

Moje životně první akční scéna :D.

Obrázek uživatele Julie

Teddy, ty pitomče! To máš z toho, že se řídíš Brumbálovým příkazem.

Já chci víc! Ještě, ještě!

Obrázek uživatele Rebelka

Brumbál něco takového přikázal? To se úplně nechytám.
Už jsem dopřidávala zbytek :).

-A A +A