Důvodná pochybnost (kapitoly 6.-10.)

Obrázek uživatele Julie
Rok: 
2017
Fandom: 
Obdarovaný: 
Gleti

Kapitola 6. – Nejdůležitější
Soundtrack: Metallica: Nothing Else Matters (já vím, že je ohraná a provařená, ale v tomhle momentě se prostě strašně hodila.

Remus si byl docela jistý, že si nezaslouží jedno ráno s fyzickou a další s morální kocovinou. Jenomže o to, čemu pracovně říkal noční můry, stál ještě míň. Navzdory všem rozpakům byl rád, že tam Black byl. U Merlina, nebyl si jistý, jestli mu náhodou časem (za velice dlouhou dobu) nepřestane říkat Black. Kdo by to byl v Bradavicích řekl.
„Není taková svině, jak jsme si mysleli,“ oznámil Jamesovi, který se vždycky pohyboval na okraji jeho zorného pole. Poslední dobou byl laskavější. Nevyčítal tolik jako v Azkabanu. Někdy se skoro i tvářil, že by možná mohl Removi odpustit.
Vymotal se z pokoje a spolkl rozpaky. Našel Blacka dole v kuchyni. Tvářil se přesně tak nejistě, jak se Remus cítil.
Nastala chvíle pro špinavý trik zvaný naprostá upřímnost.
„Díky.“
„Já... asi není zač.“
„Je,“ zavrtěl hlavou Remus.
„Tak dobře, je, ale popravdě... mám kámošku, co by měl přerazila, kdybych to neudělal.“
Už zase ten opatrný úsměv. Takhle Remus Blacka neznal.
„Tu bych nejspíš rád poznal.“
„Ifi?“ Black se zasmál. „ Ifi je super, ale má i svoje nevýhody. Loupe tě jak cibuli, dokud nezjistí, co jsi doopravdy zač. Živí se tím, že skládá lidi dohromady.“
„Tak ta by se nám tu asi hodila.“
Remus se posadil ke stolu s pocitem, že balancuje na ostří velice dobře nabroušeného skalpelu.
„Snažil jsem se ji sehnat,“ kývl Black. „Nějak jsem pořád neměl kliku. Všichni moji přátelé jsou na druhém konci světa.“
Remus si odpustil poznámku, že jeho přátelé jsou buď mrtví, nebo zrádci.
„Ale to je teď jedno. Nějaký nápad? Myslím, jak pokračovat.“ změnil Black téma.
„Netuším,“ pokrčil Remus rameny. „Vážně. Nenapadá mě vůbec nic.“
„Poslyš, Lupine, jak já to vidím, jednoduše potřebujeme pauzu. Oba.“
Removi zatrnulo.
„Ale máme přece úkol. Nemůžeme jen tak všeho nechat.“
Black si mohl dovolit utéct. Remus ne. Neměl kam utéct. A potřeboval jeden každý galeon, který si tu vydělal.
„Zpomal, zpomal. Já tady nemluvím o dovolené v Karibiku,“ ohradil se Black. „Myslím obyčejný volný den. Pokud ti tahle myšlenka náhodou není známá, tak je to den, kdy budeš dělat věci, které tě těší a u kterých si odpočineš. Ne, že vyrazíš na hřbitov.“
„S volnem mi jdi někam,“ zavrčel Remus. „Volného času jsem měl dost. Měsíc jsem coural po Londýně a neměl nic než volný čas.“
„Když máš peníze, je to něco trochu jiného.“
„Nemůžu si dovolit utrácet peníze. Zas tak dobře mě neplatíš.“
„Je spousta věcí…“
„Ne, není spousta věcí. Mám povinnosti, Blacku. Pokud ti tahle myšlenka není známa, tak to jsou věci, které musíš udělat, protože jinak by sis připadal jako naprostá svině.“
„Tak víš co, Lupine? V tom případě jdi do hajzlu!“
Black za sebou zabouchl dveře, až hrnky na stole poposkočily. Remus zůstal sedět u stolu. Poválel na jazyku trochu studeného čaje a pak složil hlavu do dlaní. Trochu zbytečně dramatické gesto, ale vzhledem k tomu, že ho nikdo nemohl vidět…
Samozřejmě věděl, jak by chtěl strávit volný den. Zajít k Potterovým na čaj a pak možná vytáhnout Jamese na pivo. Nebo pohlídat Harryho, aby si James a Lily mohli vyrazit do kina. Stavit se u Petera, protože Peter byl vždycky nadšený, že Rema vidí.
Spolkl ten divný pocit, co měl v puse. Zvedl se a šel najít Blacka. Objevil ho, jak sedí na schodech. Zacpával si uši. Z přízemí sem pořád doléhal jekot paní Blackové.
Poklepal mu na rameno.
„Co chceš?“
„Omluvit se.“
„To se u vás v Nebelvíru dělá?“
„Rozhodně častěji než ve Zmijozelu.“
Posadil se vedle něj. V průběhu posledních pár dní se z kolejní rivality stalo znamení smíru.
„Neměl jsem tak vyjet. Já jen...“
„Nemusíš se omlouvat.“
„Ale já chci.“
„U Merlina,“ obrátil oči v sloup Black. „No tak se teda omlouvej.“
„Volné dny jsou... minulost. Nemám na ně právo myslet. Není dobrý nápad na ně myslet. Potřebuju peníze.“
Sakra, nevyznal se ve vlastní hlavě.
„Proč?“ zabodl do něj Black pohled.
Obraz se trochu ztišil. Už si jen sama pro sebe mumlala cosi o Regulovi.
„Vlkodlak si nikdy nemůže dovolit utrácet. Slíbil jsem Jamesovi a Lily, že pokud se jim něco stane, postarám se o jejich syna, o Harryho. Vlkodlak nemůže legálně být kmotrem, takže nemám žádná práva, ale potřebuju alespoň zjistit, kde je.“
„Takže kromě Petera hledáme i Harryho? Brumbál ti nic neřekl?“
„Já hledám Harryho, Blacku. A ne, Brumbál se na mě útrpně podíval a prohlásil, že nemůže ohrozit chlapcovo bezpečí. Proto potřebuju prachy, Ministerstvo má systém pro sledování nezletilých kouzelníků. Doufal jsem, že se mi třeba podaří někoho podplatit. Nejspíš to nevyjde, určitě tam nikdo nebude tak nečestný, ale ...“
„U Merlina, Lupine. Ty se nikoho podplácet nepokoušej. Vážně ne.“
„A co mám podle tebe asi tak dělat?“
„Mohl by sis zkusit říct zaměstnavateli o speciální bonus.“
Nebylo mu až tak jasné, jak to Black chce udělat, ale slovo posledního dědice jedné z velkých dvaceti osmi ještě pořád něco znamenalo. Black měl kontakty, měl peníze a Removi skoro zatrnulo, když mu došlo, jak snadno může někdo zjistit, kde Harryho najít.
Black jen pokrčil rameny a zasmál se.
„Zjistím, kde je,“ řekl. „A klidně tam i půjdu s tebou.“
Remus se zamyslel. Nemohl popřít, že Black si jeho důvěru zasloužil. A nemohl popřít, že nedokáže odhadnout, co on sám udělá. Za posledních pár dní se mu podařilo usnout, jen když byl naprosto na mol. V Azkabanu neexistovaly šťastné vzpomínky, ale občas – za klidnějších dní, kdy se od vodní hladiny odrazil dostatek světla a mozkomoři se stáhli hluboko do sklepení – dokázal některé ukrýt pod smutek a pocit ztráty.
Noc, kdy se narodil Harry, byla jednou z nich.
Lily byla u Svatého Munga a James chtěl oslavovat. Peter odpadl krátce o půlnoci, ale oni dva pili dál. Už skoro vycházelo slunce, když James řekl:
„Jestli se něco stane, postarej se o něj, Moony, prosím.“
Ta myšlenka se mu hlavou proklikla jen na kratičko. Kéž by. Kéž by s stalo něco, co by mu dovolilo mít vlastní rodinu.

Byla to šťastná noc, ale v Azbabanu z ní nezbylo nic než pachuť závisti.
Teď Remus trávil noci tím, že se ptal sám sebe, jestli vůbec je dostatečně dobrá bytost na to, aby si zasloužil Jamesovo přátelství. Aby měl právo starat se o Harryho. Nedokázal najít odpověď a čím míň spal, tím mín věřil sám sobě.
Black ho pořád tázavě pozoroval. Remus pomalu přikývl. Neměl právo nepřijmout.

Některá místa v Anglii měla tendenci být stejná. Jednovaječní sourozenci rozesetí po celé zemi. Šedé ulice lemované pečlivě upravenými předzahrádkami. Plné vzájemně si podobných lidí. Naprosto nudné.
Možná to byl dobrý úkryt. Možná byl bezpečný. Jenomže Black zjistil, kde Harry je, během tří dní. Stačilo pár galeonů a šermování rodinným jménem. Remus měl chuť najít někde Brumbála a několik hodin na něj ječet.
„Předměstí,“ přerušil Black jeho naprosto nezjistitelný záchvat vzteku. „Takhle si myslím, že musí vypadat peklo.“
Remus se rozhlédl okolo sebe. Po šedých cihlách tančilo slunce a okna byla plná truhlíků s barevnými muškáty. Občas bylo možné přes plot zahlédnout verandu a stádo plastových židlí.
„Proč?“ zeptal se.
„Takhle přece nemá život vypadat,“ potřásl hlavou Black. „Život má být dobrodružství, pohyb. Ne tohle ubíjející maloměšťáctví. Jeden stereotyp vedle druhého.“
Remus se usmál a představil si život v malém domku z šedivých cihel a s prosklenou verandou. Představil si muškáty a geometricky přesně ostříhaný plot. Pískoviště v koutě zahrady. Plastové ubrusy.
Neřekl nic.
„Tady,“ ukázal Black na jeden z domů. „Privet Drive číslo čtyři. Tady žije.“
Domek vypadal úplně stejně jako ty ostatní. Dveře měl natřené nenápadnou hnědou barvou a ozdobené ještě nenápadnější měděnou cedulkou.
„Dursleyovi.“
„Lilyina sestra,“ vysvětlil Remus. „Byla na svatbě, ale jen na obřadu. Bez manžela. Popravdě vypadala dost pohoršeně.“
„Předpokládám, že na Potterově svatbě by vypadal pohoršeně každý svéprávný jedinec.“
„Jo, to máš pravdu,“ zašklebil se spokojeně Remus. „Byla to bezvadná svatba.“
„Chceš zaklepat? Nebo je budeme chvíli pozorovat?“
„Nebudu svého kmotřence šmírovat přes plot, jak nějakej úchylák.“
„Jak chceš. Ale možná by to bylo rozumnější.“
Remus zkusil něco zahlédnout skrz okno. Ale pokud uvnitř byl nějaký život, držel se zrovna spíš v zadním traktu.
„Takže?“ Black stál před dveřmi se zvednutou pěstí. „Mám zaklepat?“
Přikývl. Najednou měl potíže dýchat.
Black zabušil na dveře.
„Padej otevřít,“ ozval se zevnitř hlas ne nepodobný paní Blackové.
Vzápětí se otevřely dveře. Removi se zastavilo srdce.
„Harry?“
„Ano, prosím?“
Mrňavá verze Jamese s jizvou na čele. Remus se ani nemusel ptát, jestli tohle je Harry.
„Ahoj,“ usmál se. Chtěl říct i něco dalšího. Ale najednou měl hlavu plnou ztuhlého vosku. Světlo se kamsi vytratilo. Po kůži mu přejel chlad. Chlad a jejich prsty pokryté zkrabatělou kůží nasávající radost. Nedokázal najít jediné slovo. Nedokázal ani zavřít oči.
Uslyšel, jak Black něco říká.
„Můžeme mluvit s tvými rodiči?“
„Já nemám rodiče,“ odpověděl mu Harry.
„Ale určitě tu nebydlíš sám,“ dřepl si Black, aby měl oči v jedné rovině s Harrym. „Takový malý kluk by ani neměl sám otevírat dveře.“
„Strýček Vernon mě poslal,“ ohradil se Harry.
Remus se nedokázal pohnout. Hluboko v jeho mozku cosi šílelo, ale on se nedokázal ani pohnout.
„To ti strýček musí hodně věřit, když tě posílá samotného otevírat.“
„Ne, pane,“ zavrtěl Harry hlavou.
„Myslíš, že ne?“ zeptal se Black.
Harry horlivě zakýval hlavou.
„Kdo to je?“ ozval se z budovy ječivý hlas.
„Nevím,“ pípnul Harry. Black přejel Rema ustaraným pohledem.
„Kdo to je?“
„Nevím,“ zkusil to Harry ještě jednou.
„Nemůžeš mluvit hlasitěji ty budižkničemu?“ vynořila se žena s koňským obličejem a skoro automaticky vrazila Harrymu pohlavek. Remus si uvědomil, že by měl něco udělat.
„Co chcete?“ vyštěkla. „A ty padej dovnitř.“
Black se pomalu narovnal a zářivě se na ženu usmál.
„Rádi bychom s vámi mluvili o příchodu božího království.“
„Cože?“ žena zároveň svraštila obočí a vykulila oči. „A pryč! Ať už jste pryč, vy hnusní... co si to dovolujete?! My jsme slušná rodina, nebudete nám tu cpát do hlavy ty svoje... Pryč! Okamžitě.“
Zabouchla jim dveře rovnou před nosem.
„Pojď,“ chytil Black Rema za loket. „Tohle se vůbec nepovedlo.“

Probrala ho ledová voda stékající mu po vlasech.
„Doufám, že to oceňuješ. Sprchu jsem si tu vydupal já.“
Black mu držel hlavu pod proudem vody. Remus jí měl plné oči a pravé ucho mu zalehlo.
„Co to, sakra…“
„Už funguješ?“
Black vypnul sprchu. Remus vyplivl trochu vody.
„Co se stalo?“
„To řekni ty mě.“
Black se oklepal jako pes. Teprve teď si Remus všiml, že jsou oba oblečení. Podél páteře mu stékaly studené kapky. Blackovi se košile lepila na ramena a ukazovala ostře vyrýsované svaly.
„Co se stalo?“ zeptal se znova.
Black si jen projel vlasy rukou. Konečky měl mokré a špičaté.
„Nemám ponětí. Pamatuješ si, že jsme viděli Harryho? Jo? Pak jsi na něj promluvil a úplně vytuhnul. Pamatuješ si něco z toho?“
„Všechno,“ přiznal Remus. „Ale je to jako... v mlze?“
Byla to příšerně neoriginální a navíc i nepřesná metafora. Ale nedokázal vysvětlit, co se stalo.
„Jako bych tam nebyl,“ pokračoval. „Jako ve snu, v těch, co jsi jen pozorovatel. Já nevím, co se stalo.“
„Jo,“ potřásl Black ještě jednou hlavou. „Tak na tom se teda shodneme.“
Remus se pokusil najít ve věcech smysl. V první řadě tu byl Harry. Vypadal, že je o něj postaráno. Nebo snad ne? Co on věděl o dětech?
„Můžeme si promluvit?“ zeptal se trochu zoufale Blacka.
„Ale jo. Někde v suchu,“ přikývl Black a hodil po Removi župan.

Přesunuli se do salonu. Většinu času tenhle pokoj oba svorně nesnášeli, ale takhle za pozdního letního odpoledne sem oknem proudilo příjemně zlatavé světlo a dodávalo tapetám příjemně čokoládový odstín.
„Já... nejsem si jistý, co si mám myslet. Nevím nic o dětech. Nevím, jak má vypadat šťastná mudlovská rodina. Zdál se ti šťastný? Myslíš, že je všechno v pořádku?“
„Ne,“ Black nezaváhal ani na okamžik.
Zaťal pěsti a zvedl oči. V tuhle chvíli bylo jedno, jestli působí trapně a zoufale.
„Ne,“ zopakoval Black. „Nic z toho, co měl na sobě, nebylo jeho. Brýle měl slepené izolepou. Bál se. Když vyšla jeho teta, tak sebou trhnul. To, jak s ním mluvila.“
„Třeba jen šetří.“
„Její oblečení rozhodně z druhé ruky nebylo.“
„Jak to můžeš vědět? Jak to, u Merlina, můžeš poznat?“
Věděl, že teď zrovna Blackovi křivdí. Ale představa, že Jamesův syn žije u někoho, kdo se o něj pořádně nestará a kdo mu možná ubližuje...
„Lupine,“ položil mu dlaň na předloktí. „Ifi, ta co jsem ti o ní vyprávěl, pracuje se ženami, i dětmi, které mají doma potíže. V rodinách, kde se lidé nechovají, tak jak by měli. Naučila mě po čem se mám dívat.“
„Myslíš, že mu... ubližují?“
Remus měl nejasnou touhu ohryzat si prsty až na kost.
„Nevím. Nezdálo se mi... Neviděl jsem modřiny, ale i to, co jsem viděl...“
„Co?“
„Musíme tam znova. Musíme to ověřit. Ale pokud mám pravdu... Lupine, pokud mám pravdu, tak ho tam nemůžeš nechat.“

Kapitola 7 - Pevný bod
Soundtrack: R.E.M.: Stand

Sirius poslal přes oceán pět dopisů, čtyři telegramy a nepočítaně pokusů o telefonní spojení. Jenomže San Francisko bylo daleko a Ifi bylo těžké zastihnout, i když ještě bydlel dva vchody od ní. O to větší šok nastal, když se jednoho rána podíval z kuchyňského okna a zjistil, že po Grimmauldově náměstí bloudí vychrtlá osoba s hladkým účesem střiženým přesně podle hrnce a s brýlemi rámovanými tlustými černými obroučkami. Na okamžik se zastavila, aby si zapálila cigaretu. Skoro slyšel, jak nadává.
Natáhl si přes pyžamo kabát a vyběhl ven.
„Ifigenie,“ křikl na ni z druhého schodu, kde už ho mohla slyšet.
„Sirie,“ zaradovala se. V celém Novém světě jen ona dokázala správně skloňovat jeho jméno. „Je sice fajn, že ses obtěžoval se zpáteční adresou, ale obávám se, že tvoji předkové jaksi nepochopili lineární posloupnost čísel.“
„Jen nesnášeli společnost,“ zazubil se. „Kde se tady bereš?“
„Blázníš? Zavolals o pomoc, a tak jsem tady. První dopis a začala jsem balit.“
„Ifi.“
„Co?“
„Nekecej.“
„Dobře, Miranda čte zbytečně moc populárně-naučných blábolů. Zabila bych toho idiota, co vymyslel syndrom vyhoření.“
„Miranda,“ rozesmál se. Jo, Miranda byla přesně to, co by si tenhle zatracenej britskej čistokrevnej bordel zasloužil. „Jak se má?“
„A nebyl bys od tý lásky a pozval mě napřed dovnitř? Už tu korzuju celý hodiny a i když uznávám, že tahle dlažba je jistě historicky interesantní, na jehlách je to peklo.“
„Jasně, promiň.“
Ifi si potrpěla na zatraceně vysoký podpatky, cigarety, kafe a na absolutní neúctu vůči kravinám typu čistá krev a osud.
Zavedl ji do obýváku.
„Jééé, ten krb je funkční... A piano... Sirie, tohle je tak...“
„Temná viktoriánská snobská haluzna.“
Tušil, že Ifi to tu bude milovat.
„Přesně. Má to tak skvělou atmosféru. Tady by se dělaly večírky.“
„Je sedm ráno.“
„Ne teď. A mimochodem, kafe by nebylo?“
„Už jsem se bál, že jsi nemocná.“
Luskl prsty.
„Kráturo, přines kávu pro dámu.“
„Co to bylo?“
Ifi nevěřícně zírala na domácího skřítka, který se poslušně objevil a zmizel.
„Domácí skřítek,“ pokrčil rameny Sirius. Ve vzduchu bylo cítit lekci.
„A otrocká práce ti něco říká?“
„Je v rodině celá léta, když ho osvobodím...“
„A že by ses k němu alespoň choval jako k myslící bytosti?“
Vzpomněl si, že ho ani nenapadlo zeptat se Krátury, co přesně se stalo Regulovi, a znova se zastyděl.
„Přinutil jsi mě slíbit, že kdykoli se budeš chovat jako syn svých rodičů, otluču ti to o hlavu.“
Krátura se s tichým lupnutím vrátil. Ifigenie od něj převzala šálek kávy.
„Děkuji,“ řekla a trochu usrkla. „Je výborná.“
„Paní neschvaluje srkání,“ zamračil se Krátura.
„Máš pravdu,“ usmála se Ifi. „Příště si dám pozor.“
Krátura se zamračil ještě víc a vzápětí zmizel.
„Dobře, trochu tě chápu,“ přiznala Ifi. „Ale k věci, co se tady děje? Máš tak deset minut. Pak v sobě budu mít dost kofeinu na to, abych se ptala.“
Odvyprávěl jí všechno. Nebo alespoň zkrácenou verzi nejnovějších událostí. Historii epického boje mezi Siriem Blackem a Jamesem Potterem beztak znala.
„Musím se ti k něčemu přiznat,“ řekla, když skončil. „Kromě toho, že ti samozřejmě chci pomoct a že mě Miranda více méně vyhnala z kanceláře, mám ještě jeden důvod. Asi vím, co tvému příteli...“
„Nejsme přátelé.“
„Co mu je. Respektive, mám přinejmenším představu. Říká se tomu Azkabanský syndrom. Tedy, oficiální název je Specifická porucha zpracování emoční paměti. Vaše vláda z jakýchkoli zmínek o Azkabanu dost vyšilovala, ale pravda je, že nikde jinde si to nepořídíš. Příčinou je dlouhodobé vystavení působení mozkomorů. A popravdě... Sirie, vím, že Británie je tvůj domov, ale tohle je odporné. Jsem ochotná diskutovat o trestu smrti, ale mozkomoři...“
„Ifi,“ zarazil ji, „vynech debatu o morálce. Máme tu konkrétní problém.“
„Dobře. Azkabanský syndrom je sice strašné svinstvo, ale ve Státech na něj prakticky nenarazíš.“
„Chceš říct, že tě sem přitáhl odborný zájem?“
Povzdechla si.
„Moje práce je důležitá. Nemůžu si jen tak dovolit odjet.“
„I když si Miranda myslí něco jiného.“
„Miranda má svých starostí dost. Mimochodem, je těhotná.“
„Cože? A ona a Ian?“
„Vzali se,“ Ifi se tiše zachichotala. „Ale nemusíš se bát o její feministické ideály. Ona požádala o ruku jeho.“
„Páni, to je... fajn,“ ucítil, jak se mu na tváři objevuje úsměv. „Zrovna oni dva si to fakt zaslouží.“
„Samozřejmě, ale my teď máme práci. Nechci, aby sis myslel, že jsem Lupina přijela studovat. Pokusím se pomoct, ale popravdě, o Azkabanském syndromu se toho ví strašně málo. Obvolala jsem pár kolegů, ale ve Státech existuje jediný znamenaný případ.“
„A?“
„Nechceš vědět.“
„Takže jak? Dokážeš nám pomoct?“
„Vám?“
„Lupinovi. Potřebuju ho, abych zjistil, co se stalo Regulovi.“
„Já vím, promiň. Chtěla bych s ním mluvit.“
„Tak to budeš muset počkat.“
Zvedla obočí a popotáhla z cigarety.
„Pokud chceš najít společné téma, tak se s ním můžeš zkusit pobavit o tom, že myslící bytost by neměla být nucena fungovat dřív, než vypije první kafe nebo teda v jeho případě čaj. Nesnáší ranní vstávání stejně upřímně jako ty.“

„Mysloléčitelka? Tys na mě zavolal mysloléčitelku?!“
Siriovi zaškubalo v oku. Ani ne tak z chraplavého jekotu, kterým ho vlkodlak právě obdařil, jako spíš z terminologie. Ifi měla doktorát z psychologie, ne nějaký stupidní kouzelnický kurz.
„Ten poslední, ke kterému mě poslali,“ pokračoval Lupin, „se mě snažil naučit smíření s mým vnitřním zvířetem. A měl předložku před krb z pravé vlčí kůže, což mělo zřejmě pomoct. Než tohle, tak raději Azkaban.“
Ifi si přehodila nohu přes nohu, zapálila si další cigaretu a zvědavě je pozorovala.
„Ifi je psycholožka,“ zkusil vysvětlit Sirus. „To je…“
„Vím, co to, sakra, je. Nepotřebuju, aby se mi někdo hrabal v hlavě!“
Sirius vdechl jeden z kolem letících pramínků kouře. Lupin vypadal jako kostra potažená kůží, ze které vystupovaly jizvy. Kupodivu ale právě teď, když se vztekal, vystoupilo na povrch to, co zbylo z tichého knihomola, který kdysi přičaroval všem Siiriovým tkaničkám vlastní inteligenci.
„Potřebuješ,“ řekl Sirius tiše.
„A já potřebuju svůj článek,“ ozvala se konečně Ifi. „Se slušnou studií o Azkabanském syndromu bych se mohla dostat možná i do Magic.“
„Takže jsem pokusný králík? Nebo co?“
„Můžu ti pomoct,“ pokrčila rameny. „Zasloužíš si to. Popravdě kdokoli zasažený imbecilní britskou kouzelnickou justicí si to zaslouží.“
Zapálila si další cigaretu.
„Víš, že to škodí zdraví?“ zeptal se jí.
„Mému zdraví,“ poučila ho. „Vlkodlaka by to nemělo zajímat. Nemluvě o tom, že celá tahle vaše sranda s Pánem zla a podobnou verbeží je o dost škodlivější.“
„Nemůžu než souhlasit, ale to na věci nic nemění. Děkuji, ale nechci.“
Popotáhla z cigarety a nahnula se k němu přes stůl.
„Koukni, Lupine, já nevím, jestli dokážu něco změnit. Ale vím, že cokoli, co jsi považovat za šťastnou vzpomínku, ti najednou ubližuje. Všechno dobré, co máš v paměti, se najednou pokřivilo. Nevím, jaké to je. Nedokážu si to představit. Nechci si to představovat. Ale vím, že se to děje. Je mi jasné, že to nedokážu pobrat. Ale mám vzdělání a zkušenosti. Po tom všem už si, sakra, zasloužíš, aby ti někdo pomohl. Možná to nezvládnu. Ale pokusím se ti neublížit. Jestli to podělám... no, řekněme, že Sirius je jeden z mála osob, které opravdu vědí, jak mi něco vrátit. Nicméně teď myslím nastala ta správná chvíle, vyrazit ho za dveře.“

Vykopli ho za dveře v jeho vlastním domě. Ve starobylém sídle rodu Blacků. Poposedával na schodech a připadal si, jako by mu bylo zase šestnáct.
Muselo to být někdy v pátém ročníku. Skončil tehdy na ošetřovně se zlomeným nosem a hlavou třeštící od kletby, na kterou vážně nečekal, že se to pako Nott zmůže.
Madam Pomfreyová ho z nějakého důvodu, který měl pravděpodobně něco společného s tím, že se pod ním vlnila podlaha, nesmlouvavě strčila do postele.
„Chci vás mít pod dohledem, pane Blacku.“
Něco na tom bylo, protože odpadl v momentě, kdy položil hlavu na polštář. Když se o pár hodin později (nejspíš) vzbudil, docela ocenil, že vedle něj umístila kbelík, do kterého mohl potupně zvracet.
Možná by to ani nebyla taková ostuda, kdyby záhy nezjistil, že postel vedle něj není prázdná.
„Měl bys vidět toho druhého,“ prohlásil směrem k Lupinovi, který popravdě řečeno vypadal hůř než se Sirius cítil.
„Ten druhý,“ řekl Lupin chraptivě, „není na ošetřovně.“
„Měl kliku,“ odsekl Sirius a odplivl si do kbelíku.
„Na stolku je voda.“
„Díky,“ odpověděl Sirius dřív, než si stačil uvědomit, že nebelvírům se neděkuje.
Voda pomohla, což znamenalo, že si mohl Lupina pozorněji prohlédnout. Nebelvír odjakživa vypadal jako by zrovna vylezl z kanálu, ale tentokrát ho ve stoce očividně něco zmlátilo.
„Copak? Někdo kdo ti dal přes držku?“ rýpl si, i když tohle nevypadlo na rvačku.
„Od toho jsi tu ty.“
„Podcenil jsem protivníka. Nehodlám to opakovat.“
„Co se stalo?“
V Lupinových očích se mihl zájem. Vážně vypadal uboze. Sirius usoudil, že ho může pobavit historkou.
„Jak je ti možná známo,“ ušklíbl se Sirius. „Bradavice jsou navrženy tak, aby v každé koleji bylo zhruba stejně žáků. Což bohužel, vzhledem k tomu, že tu studuje víc idiotů, než je míst v Nebelvíru, znamená, že sem tam nějaký ten odpad skončí u nás.“
„Neříkej, že tě takhle zřídil někdo s poloviční krví,“ zasmál se Lupin. „Neměl sis dovolovat, sem tam se i my na něco zmůžem.“
„Pch,“ odfrkl si Sirius. „Možná se budeš divit, ale když říkám idiot a odpad, tak tím nutně nemyslím žádného z vás šmejdů. Čistá krev nutně neznamená inteligenci.“
„Omlouvám se,“ kývl Lupin a skoro to neznělo jako posměch.
„Ten kretén Nott doma vyhrabal nějakou plesnivou bichli a nenapadlo ho nic lepšího, než si kouzla z ní zkoušet na jedný mrňavý prvačce. Tak nějak se stalo, že jsem to místo ní schytal já. Pro některý lidi je vzdělání škoda.“
„Ještě mi řekni, že byla z Nebelvíru, zhroutí se všechno, čemu věřím,“ zasmál se Lupin a vzápětí zasyknul bolestí. Přes pusu se mu táhl sotva srostlý krvavý šrám.
„To samozřejmě nebyla.“
Byla z Havraspáru a zkoušela se docela šikovně bránit.
Od toho rozhovoru se datovalo období, kterému Sirius soukromě říkal příměří. Samozřejmě se z nich nestali kamarádi. To rozhodně ne. Ale občas se na chodbě pozdravili a občas si dokonce povídali. Lupin měl velice legrační, ale zároveň i slušně vyargumentované názory na čistotu krve. Sem tam musel Sirius dokonce uznat, že má nejspíš pravdu.
Po pár měsících příměří skončilo díky tomu, že Sirius nebyl schopný některé věci nevidět. A když už je viděl, dal si je do souvislostí. A když už si je dal do souvislostí, nedokázal je nechat být.

Doufal, že Ifi něco zmůže. Věci byly většinou lepší, když u toho byla. Sirius měl dojem, že se mu život rozpouští v dlaních jako kostky ledu a pomalu odtéká do kanálu. Ifi byla živým důkazem toho, že San Francisko pořád ještě existuje. Lupinovi by se tam určitě líbilo.

Sirius neměl sebemenší tušení, co Ifi s Lupinem probírala. Ale rozhodně nechtěl zjistit, co by se stalo, kdyby se jí zeptal. Ifigenie měla v otázkách ochrany soukromí velice jasno. Pokud se někdo snažil strkat nos do záležitostí jejích pacientů (a obecně kohokoli, kdo se jí odhodlal svěřit), začala být velice kreativní. A vůbec k tomu nepotřebovala magii.
Lupin sám se taky netvářil zrovna sdílně. V dojemné ignoranci Kráturových názorů usrkával osmý dnešní šálek čaje a jestli něco, tak byl spíš mírně otřesený. V dobrém slova smyslu. Jako někdo, kdo zjistil, že světlo na konci tunelu je vážně obloha.
„Ifi, je tu ještě jedna věc, kterou bychom s tebou potřebovali probrat.“
Vlkodlak po něm střelil tázavým pohledem. Sirius si ho nevšímal a pokračoval.
„Harry, syn Jamese Pottera a Lupinův kmotřenec žije v rodině své tety. Pokusili jsme se ho navštívit a popravdě nemám z toho, co jsem viděl, zrovna dobrý pocit.“
„A cos viděl?“
„Kluk měl očividně obnošené oblečení, které mu bylo pár čísel větší. Brýle měl slepené izolepou. Ječela na něj jak fúrie.“
„Neprůkazné,“ zavrtěla hlavou. „Existuje hromada naprosto nevinných důvodů, proč by dítě mělo mít na sobě staré oblečení. Brýle mohou být krátkodobá záležitost nebo dokonce něco, co vyžaduje. Křik je horší, ale mohl to být zkrat. Kdybych, nedejbože, měla dítě vychovávat já, tak mi ty nervy taky sem tak vytečou.“
„Jeho teta nevypadala, že by museli šetřit na oblečení.“
„Ale no tak. Člověk nemusí být zrovna škrt, aby nechal dítě doma pobíhat se starém oblečení. A i kdyby, to, že je někdo škrt ještě nemusí znamenat, že zanedbává děti.“
„Bál se jí! A křičela na něj, že je budižkničemu.“
„Nerozčiluj se. Netvrdím, že jsi úplně mimo. Jen, že je to třeba ověřit. Reme? Co ty? Na rozdíl tady od někoho, jsi dítě dřív znal.“
Lupin pokrčil rameny, ale nebylo to bezstarostné gesto. Spíš to vypadalo, že se mu zrovna lámou kosti. „Moc jsem nevnímal.“
„Dobře. Jak rodina reagovala? Domluvili jste si další schůzku?“
„Ehm... tvrdil jsem jim, že jsme Svědkové Jehovovi.“
„Cože?“ chytila se za hlavu. „Teď si kvůli tobě zničím účes. Na cos, sakra, myslel?“
„Ifi,“ začínaly mu rudnout uši, „kdybys ji viděla. Byl to ten nejhorší druh mudly vůbec...“
„Kráturo,“ Ifigenie luskla prsty. „Byl bys tak laskav a podal mi prosím nějakou knihu pojednávající o historii rodu Blacků?“
Skřítek jí podal těžký svazek vázaný v kůži, který Sirius znal výrazně lépe, než by chtěl. Vstala a praštila ho s ním po hlavě.
„Tak,“ prohlásila a zamyšleně se usmála. „Netušila jsem, že se mi někdy povede tvé přání splnit až tak doslovně.“
Lupin se rozkašlal a začal se dusit čajem.
„A ty se nesměj,“ pokusil se ho Sirius spražit pohledem. Už tu chyběl jen žertík o siriózním přístupu.
„Promiň,“ Lupin se pokusil nasadit velice špatnou imitaci vážné tváře. „Ale mám to předepsané od doktora.“
„Tys mu poradila, aby se mi posmíval?“
„Více méně,“ pokrčila rameny.
„Dobře, dost,“ zvedl Lupin smířlivě ruce. „Očividně jsme to podělali a není to jen Blackova chyba. Myslím, že v tuhle chvíli je třeba udělat dvě věci. Ifigenie, ty jsi tvrdila, že dokážeš zmírnit příznaky toho... syndromu.“
Očividně mu to slovo nešlo přes pusu. Sirius se přistihl, že tak trochu obdivuje jeho odvahu. Některé věci nebelvírům záviděl.
Ifi přikývla.
„Dobře, takže v momentě, kdy budeme mít alespoň naději, že znova nevytuhnu, se vypravím zpět k Dursleyovým. Zjistím, jak velké a jestli vůbec, tam Harry má potíže. A začnu tím, že se omluvím.“

Kapitola 8 - Ze dna
Pink Floyd: Another Brick in the Wall (pokaždé, když ji slyším, vzpomenu si Dursleyovic výchovu)

„Mohli byste mi vysvětlit, jak se možné, že se moje kamarádka spřáhla s přítelem mého úhlavního nepřítele?“
Removi trochu zatrnulo jako ostatně pokaždé, když slyšel o Jamesovi. Připomněl si, co říkala Ifigenie. Soustředil se na pozitivní stránku vzpomínek. Blackův nespokojený výraz by Jamese pobavil. Stáhl se mu krk a zrychlil dech. Myslel na to, jak se dech pohybuje jeho tělem. A přinutil se usmát.
„Vždycky jsem tušila, že za svého úhlavního nepřítele pokládáš racionalitu,“ odsekla Ifigenie Blackovi. „Přemýšlej, prosím. Pokazil jsi to ty a navíc nejsi zrovna druh člověka, který by dokázal okouzlit upjatou středostavovskou paničku.“
„To si jen myslíš.“
Black se vztekal, protože mířili k Dursleyovům a jeho se rozhodli nechat v hospodě o dva rohy dál. Remus taky nebyl nejklidnější. Jeho matka nebyla čarodějka, takže byl na mudlovské oblečení zvyklý. Nicméně, šedý oblek, který ho Ifigenie donutila koupit, by na sebe rozhodně nikdy nevzal. Ne, že by na něm bylo něco zásadně špatného. Jen si v něm prostě nepřipadal jako Remus Lupin. I Ifigenie se přiklonila spíš ke konzervativní mudlovské módě. V béžové halence s mašlí pod krkem rozhodně nevypadala jako někdo, kdo by dokázal efektivně specifikovat Blacka. Jen vysokých podpatků se nevzdala, a to navzdory své zjevné a velice hlasité nenávisti vůči anglickým chodníkům.
Před vchodem čísla čtyři stáli dříve než by chtěl. Nenechala mu ani chvíli na rozmyšlenou. Rovnou zvedla ruku a zazvonila. Tentokrát otevřel vysoký zavalitý muž s tupým výrazem.
„Stoneová, Společnost pro pomoc rodinám v nouzi,“ oznámila Ifigenie a zamávala mu před nosem jakousi průkazkou. „Můžeme dovnitř?“
„Co chcete?“ obořil se na ně muž.
„Vy jste, pokud se nemýlím, pan Dursley? Toho času opatrovník jistého Harryho Pottera?“
„Co ten spratek provedl? Jestli nás někdo...“
„Můžeme si promluvit uvnitř?“ zopakovala svou otázku.
„A tohle je kdo?“ zachmuřil se Dursley.
„Uvnitř, prosím.“
Rezignovaně pokrčil rameny.
„Petunie, pojď sem,“ zakřičel směrem do domu. „Je tu někdo kvůli tomu... tvému synovci.“
Zavedl je do obýváku. Když procházeli okolo schodů, ucítil Remus slabou stopu známého pachu. Zdálo se mu, že z přístěnku zaslechl zaštrachání. Vzduch mu protékal tělem v měkkých kudrnatých vlnách.
„To je ten chlápek z minulého týdne,“ zapištěla Petunie Dursleyová, sotva je spatřila.
„Omlouvám se, madam,“ usmál se na ni. „Ve skutečnosti jsem s vámi nepřišel mluvit o božím království.“
„Pch,“ vyšpulila pusu. „Dáte si čaj?“
Společenská fráze zněla jako vyhlášení války.
„Mé jméno je Remus Lupin. Neznáme se, ale jsem kmotrem Harryho Pottera,“ oznámil jim, jakmile paní Dursleyová položila na konferenční stolek podnos s čajovým servisem. Tuhle část nacvičovali. Usoudili, že detaily kouzelnického práva nemusí mudly zajímat.
„Ale to je mi novinka,“ Dursley se nafoukl jako žába. „Takže vy ste jeden z nich? Že byste se konečně o toho spratka začali zajímat?“
„Počkat,“ přerušila ho Ifigenie, „pane Dursley, nejsme tu, abychom...“
„Nejste?“ vyprskla vztekle Dursleyová. „A proč tu jste? To se konečně někdo z vás budižkničemů začal zajímat o dítě, které jste nám jen tak pohodili na schody?“
„Cože?“ Remus vytřeštil oči. I Ifigenie se nespokojeně zavrtěla. „Myslel jsem, že Brumbál...“
„Ten váš Brumbál,“ pokračovala Dursleyová a plivala slova jako kulky, „nechal roční nemluvně ležet uprostřed listopadové noci jen tak na schodech. Bez jakéhokoli vysvětlení. I když pardon... nechal nám tu dopis. Velice milý a přátelský dopis. Prakticky vyděračský.“
Ten lék, co mu dala Ifigenie, nejspíš musel účinkovat, protože Remus se nezvedl a nevyrazil do Bradavic zabít nejmocnějšího kouzelníka světa.
„To jsem nevěděl,“ řekl místo toho.
„Vidím, že vám na kmotřenci skutečně záleží.“
Dursleyové žhnuly oči vzteky. V tuhle chvíli bylo poznat, že byly s Lily sestry.
„Byl jsem ve vězení.“
„Cože?! Vernone, tys do našeho domu pustil kriminálníka? Proboha...“
„Klid, paní Dursleyová,“ zasáhla Ifigenie. „Jednalo se o justiční omyl.“
„Omyl, tyhle věci nikdy nejsou jen omyl. Co když...“
„Paní Dursleyová,“ věnovala jí velice oficiální úsměv. „Kouzelnická justice je bohužel v žalostném stavu. Mluvila jste o panu Brumbálovi, právě ten na ni má výrazný vliv.“
„Pch, to se nedivím,“ odfrkla si, ale trochu se uklidnila.
„Jsme tu proto, abychom zmírnit dopad chyb, které se staly.“
„A co nějaká kompenzace?“ zeptal se náhle Dursley, který se mezitím stačil přesunout na nejvzdálenější konec kanape.
„Jistě, kompenzace,“ Dursleyová se narovnala jako pravítko. „Dovedete si představit, jaké to je muset se znenadání místo jednoho batolete starat o dvě? Už jen co to stojí. A ten čas. Víte vy vůbec, že jsem musela obětovat kariéru? Ta vaše sebranka absolutně nebere ohledy na život kohokoli jiného.“
Remus poněkud překvapeně zjistil, že s ní skoro souhlasí.
„Mohli bychom s chlapcem mluvit?“ zeptala se Ifigenie klidně.
„Mluvili jsme o kompenzaci,“ připomněl Dursley.
„Napřed bychom si s Harrym chtěli promluvit.“
„Zavolej ho!“
Muž se se zafuněním zvedl a vyšel na chodbu.
„Hej ty,“ zabušil na přístěnek pod schody. „Vylez.“
„Je zamčeno,“ ozvalo se zevnitř.
Removi se na kůži vyrazil studený pot. Nádech a pak výdech. Hezky pomalu. Nevěděl, jestli je to panika nebo vztek, ale ani jedno teď nesmělo vyhrát.
Dursley otočil klíčem a ze dveří vykoukla střapatá hlava.
„Na kanape. A slušně pozdrav,“ nakázal Harrymu strýc.
„Dobrý den,“ řekl Harry poslušně, zatímco si sedal. Očividně měl sloužit jako nárazník mezi Dursleym a Remem.
„Ahoj,“ usmál se Remus.
„Vážně jste znal moje rodiče?“
„Ano, Harry, byli to moji přátelé.“
Vypadal jako James. I když James by se určitě v pěti letech nedokázal tvářit takhle vážně. Hlavou mu projelo tolik vzpomínek.
„Tvůj tatínek byl můj nejlepší kamarád,“ protlačil slova skrz ten zmatek, který se mu formoval v hlavě. „Jsi mu moc podobný.“
„Fakt?“ rozzářil se Harry. „A jaký byl?“
„A dost,“ vyštěkla jeho teta. „Tvůj otec byl... Nebavíme se tu o tvém otci. Chtěli jste s klukem mluvit, tak se ptejte.“
„O samotě, prosím,“ usmála se na ni Ifigenie.
„Kdo vám dal právo...“
„Pokud máte získat nárok na finanční kompenzaci, musím s chlapcem mluvit o samotě.“
Dursleyová si založila ruce v bok. „Ptám se, do vám dal právo! Ukažte mi nějaký průkaz! Nenechám svého synovce o samotného s kriminálníkem a kdoví kým.“
Ifigenie zvedla obočí.
„Dobře, Harry, mrzí mě, že musíš vstávat, ale ráda bych viděla, kde spíš.“
Harry začal vstávat, ale Dursleyová ho zarazila.
„Teď přespává v přístěnku pod schody, ale je to jen proto, že renovujeme jeho ložnici. Jakmile to bude hotové...“
„To není pravda,“ ozval se Harry. „Nemám žádnou ložnici. Pořád spím v přístěnku.“
„V přístěnku?“ zopakovala Ifigenie a podívala se paní Dursleyové přímo do očí. „Ale to není vhodné místo pro malého chlapce.“
Remus bojoval s touhou Harryho obejmout.
Dursley se nespokojeně ošil.
„Ten kluk ani oficiálně neexistuje,“ rozkřikl se Dursley. „Víte, co s ním máme starostí? A teď ještě chcete, abychom se k němu chovali jako k nějakému princátku?!“
„Chceme, abyste se k němu chovali jako k dítěti,“ vytasil Remus hůlku. „Nemůže za to, že vám způsobuje problémy.“
„A tím se dostáváme zpět k otázce kompenzace,“ prohlásila ledově paní Dursleyová.

„Kolik chtějí? Vážně, jestli jim jde o o prachy, tak není problém.”
„Nechci tvoje peníze, Blacku,” zamračil se Remus.
„Bereš ode mě plat.”
„Za práci.”
Zatraceně, nemohl si dovolit Blacka odmítat.
„Pánové, nechte si to od cesty.”
Ifigenie vypadala unaveně. Buď navzdory, nebo díky tomu, že do sebe už zase lila kafe.
„Žije v přístěnku pod schody,“ řekl Remus tiše. „Jednají s ním jako se špínou. Jako s nevycválanou cvičenou opicí.”
„Hádal se s nimi,” prohlásila zamyšleně Ifi. „To je dobré znamení. Nebojí se jich.”
„Nebelvír po tátovi,” usmál se Remus.
„Ne v pěti letech. Podívej, jednají s ním hnusně, ale vysloveně týrané dítě by vypadalo jinak. Nemyslím si, že je v bezprostředním ohrožení.”
Složil hlavu do dlaní. „Nevím, jestli ho tam dokážu nechat.”
„Nemáš jinou možnost,” podotkla Ifi.
„Má,” řekl Black. „Nemám problém s tím, aby tu Harry byl.”
„U Merlina, Blacku,” rozesmál se Remus. „A jak dlouho si tu necháš mě? Jak dlouho tu zůstaneš ty? Myslíš, že mám šanci získat jinou práci? A když už jsme u toho, co bych asi s Harrym dělal za úplňku?”
„Jenomže já vím, jaké to je být ne až tak úplně týrané dítě.“
„Jsem tu jen proto, že potřebuješ zjistit, co se stalo Regulovi. Nezapomínej, že jsme pořád nepřátelé, Blacku.“
Black sevřel pěsti a vztekle kopl do stolu.
„Za jak velkýho hajzla mě, sakra, máš? Fakt si myslíš, že se hodlám dál patlat v pubertálních bitkách? Že se budu mstít na dětech?“
Odmlčel se. Remus nevěděl, za co ho má. Nevěděl ani za co má sebe.
„Trochu klidu, pánové,“ ozvala se Ifigenie. „Harry není v bezprostředním nebezpečí. Nemá cenu cokoli uspěchat. Předpokládejme, že je u Dursleyů z nějakého rozumného důvodu.“
„Nechal ho ležet na schodech,“ zavrčel Remus.
„Musíme mluvit s Brumbálem,” prohlásil najednou Black. „Jasně, to je ono. Je to blázen, ale nejspíš měl nějaký důvod. Třeba z něj něco dostaneme. Nevěřím mu, ale musíme to zkusit.”
Jeho první reakce byla, že by měl Brumbála bránit. Velkého představitele dobra v kouzelnickém světě. Moudrého starce, ke kterému si všichni chodí pro radu.
„Taky mu nevěřím,” řekl místo toho.
Blackovi blikl na tváři úsměv. Rema napadlo, že svět se musel hodně změnit, když mu najednou věří víc zmijozelovi než samotnému Brumbálovi.
„Jaký typ emocionální reakce na něj bys čekal?” vložila se do věci Ifigenie.
„Vztek, výčitky,“ zamyslel se Remus. „Možná i naděje, že se všechno vyřeší. Ani to není úplně vyloučené. Jenomže Brumbál je v Bradavicích. To je místo… Nevím, jestli zvládnu Bradavice.”
„Zvládneš,” ujistila ho Ifigenie. „Zvládneme. Ale až po úplňku. Nemá cenu to komplikovat víc než je nutné.”
„Co budeme dělat do té doby?” zeptal se Black, kterého očividně postihl náhlý záchvat aktivity.
Rozhlédla se a típla cigaretu o Historii rodu Blacků.
„Pořád si myslím,” usmála se. „Že tenhle pokoj si přímo říká o pořádnou párty.”

V lidské mytologii figuruje vlk samotář. Velký zlý vlk. Vraždící stvůra, která má jen krůček k vlkodlakovi. Vždy krutá, vždy nelítostná a vždy osamělá. Nejspíš proto, že setkání s osamělým vlkem měli lidé ještě šanci přežít. Ti, na které zaútočila celá smečka, o tom většinou nevyprávěli. Vlci jsou sociální zvířata. Remus si nikdy nebyl úplně jistý, jestli po přátelství a po společnosti touží spíš jeho lidská nebo vlčí část. Když se ale v noci po návštěvě Harryho opatrovníků převaloval na posteli, slyšel vlka. Člověka by taková věc určitě nenapadla. Dobrého člověka jistě ne.
Když odcházeli, vzala si ho paní Dursleyová stranou a naznačila, že „tomu klukovi“ by mohlo být někde úplně jinde než u nich výrazně lépe. V jeho světě. U někoho, kdo by ho byl schopen zajistit. Samozřejmě by Dursleyovým musel být schopen své schopnosti dokázat. Hlavně po finanční stránce. Nedovedete si představit, kolik dnes děti stojí.
Pokusila se mu ho prodat. Zkusila prodat vlastního synovce. Nemohl u nich Harryho nechat.
Možná by ho to nenapadlo, kdyby úplněk nebyl tak blízko. Nebo možná, kdyby se Black sám nenabídl, že pomůže. Zatímco Ifigenie a Black připravovali večírek, rodil se mu v hlavě plán, za který věděl, že by se měl stydět.

Kapitola 9. – Slunce
Soundtrack: Nina Simon: Here Comes a Sun (Ano, vím, že původně to jsou Beatles, ale tahle verze je lepší. A je tam to piáno.

Proti pořádání párty bylo samozřejmě vysloveno několik námitek. Nebyl na ni vhodný čas, měli důležitější starosti a samozřejmě bylo naprosto nevhodné podobnou akcí zneuctít sídlo staroslavného rodu Blacků. A bylo jich příliš málo.
„Vždycky je vhodný čas na párty a tři jsou dav,“ odpálkovala Ifi Lupinovy námitky. S těmi Kráturovými se neobtěžovala.
„Ve Zmijozelu se říkalo, že párty dělá nahej potomek starýho rodu na piáně,” prohlásil Sirius, protože se mu vážně nechtělo přemýšlet o tom, že v Anglii naprosto žádné přátele a možná už ani náhodné známé nemá. „Máme piáno, i potomka starého rodu. Když trochu přitopíme, jsem ochotnej se obětovat.“
V průběhů diskuzí o tom, jestli večírek pořádat či ne, zcela svévolně sám od sebe začal.
„Jak šlechetné,“ ušklíbl se Lupin. „Ale u Merlina, ne!“
„Copak, urazil bych tvůj jemnocit?”
„Ale kdepak, jen se bojím, aby ses nám nenastydl.”
„To je od tebe laskavé,” spráskl ruce Black. „Kdybych věděl, že jsi tak čistá duše, nikdy bych ti do bot nesypal svědivý prášek.”
„Do bot, do povlečení, do šamponu a do spodního prádla, Blacku.”
„Internátní školy jsou zlo,” ozvala se Ifigenie a zvedla skleničku, kterou si hned ze začátku večera pečlivě označila otiskem jasně rudých rtů.
Párty se konala v obývacím pokoji. Měli víno, whisky a mísu jednohubek, které si museli udělat sami, protože v tomhle případě Krátura vzdoroval i přímému rozkazu. A ano, bylo tu i to piáno. Prozatím jen posedávali na podlaze a ze všeho nejvíc si povídali.
„A vůbec, Ifi, vy tam u vás vůbec netušíte, jak skvělá taková internátní škola je,” zašermoval prstem. Byl střízlivý, ale doufal, že to nevydrží dlouho.
„Cože?! Sirie, nezlob se, ale v souvislosti se svým středoškolským vzděláním s oblibou používáš výraz zatracenej ústav. Myslela jsem, žes to tam nesnášel.”
„Nesnášel?” vyprskl Lupin. „Black šéfoval celýmu Zmijozelu. Prváci mu leštili boty.”
„To je blbost.”
„Jenom jestli. Netvař se. Stačilo ti kývnout prstem a všichni skákali, jak jsi pískal.”
Byla to pravda. Sirius, věděl, že ano. A zároveň to byl i důvod, proč Bradavice nenáviděl. I když tehdy o té nenávisti ještě nevěděl.
„Nemusí to být výhoda,” procedil mezi prsty.
Lupin se na něj zkoumavě zadíval a pak se trochu usmál.
„Takže jsem měl pravdu?” maličko naklonil hlavu. „Už tehdy jsi byl víc než čistá krev a spousta arogance?”
Něco bylo špatně. Tohle znělo skoro jako kompliment a Lupin komplimenty jen tak nerozdával.
„A nemohli bychom si raději povídat o Kantovi?” přerušila je Ifi, protože Ifi měla momenty, kdy byla naprosto dokonalá.
Lupin vzhlédl ke stropu.
„Jsme uvnitř. Hvězdné nebe v nedohlednu.”
„Hvězdné nebe sedí vedle vás,” připomněl Sirius.
„Sirie, prosím, ne!”
„Co ne? Jsi v sídle rodu Blacků. Můj rodokmen vypadá jak astronomický atlas. Nicméně v jednom máš pravdu. Uvědomuji si, že bych měl být nad vámi.”
Postavil se a upřel vyzývavý pohled na piáno.
„To bude bolet,” zašeptal Lupin směrem k Ifi.
„Ale kdepak,” zavrtěla hlavou. „Umí hrát. Jen ho budeme muset zastavit dřív, než se pustí do Beethovena.”
„Proč?”
„Protože ho nesnáším. Ale hodlám tvrdit, že by u tebe mohla měsíční sonáta vyvolat proměnu.”
Sirius usoudil, že starodávné sídlo rodu Blacků potřebuje koledu v červenci a spustil bleskurychlou verzi Wish You a Marry Christmas.
„Sirie,” zaškemrala Ifi, „něco intelektuálnějšího, prosím.”
Obrátil oči v sloup a pak mrkl na Lupina. Teď zrovna si nebyl schopný vzpomenout na jedinou píseň o měsíci. Ale napadlo ho něco těsně vedle.
Vyťukal prvních pár tónů. Ifi mu věnovala lehce zasněný úsměv a zvedla skleničku. Kývl na ni a začal zpívat o slunci a tom, že to byla dlouhá, studená a osamělá zima.
Když se dostal k tomu, že lidem se na tvář vrátil úsměv, Lupin zvedl hlavu a ano, v jeho očích začal pomalu tát led.

O zcela neurčitelný počet hodin a skleniček později stál Sirius na chodbě, a kdyby toho alkoholu bylo o něco míň, nejspíš by naprosto nechápal, co to toho zatracenýho vlkodlaka popadlo. Jenomže chlastu bylo hodně, a tak Lupinův jazyk, který se najednou ocitl v jeho ústech, nijak nerozporoval.
Remus (i skrz ethanolovou mlhu Siriův mozek chápal, že tohle už fakt není Lupin) líbal jinak než Damien a bylo to dobře. Nepotřeboval Damiena, nepotřeboval vzpomínky na Damiena a sakra, neměl by myslet na Damiena.
Otevřel oči a opřel si hlavu o zeď.
Remus vypadal skoro vyděšeně. Na některý lidi tak Beatles prostě působili. Sirus mu položil dlaň na tvář.
„Nejsi Damien,“ řekl, protože byl zrovna teď ožralej idiot. „A já jsem idiot.“
„Jsi,“ kývl Remus.
„Nechci, abys byl Damien.“
„A chceš, abych byl já?“
Sirius svraštil čelo. Myšlenky mu proplouvaly mozkem jako obrovské a extrémně pomalé ledovce. Vlkodlakova otázka byla příšerně složitá.
A zároveň krásně jednoduchá.
„Jo,“ přikývl. „Promiň, jsem idiot.“
„To už si říkal,“ zasmál se Remus a najednou se svět zase přepnul do módu intimní komunikace.
V Siriově mozku se rozsvítilo přání, aby to vlkolakovi líbilo a začal tahat z rukávu všechny triky, co znal. Převzal iniciativu. Zajel mu rukama pod svetr. Pod bříšky prstů cítil kůži zvrásněnou jizvami. Připomínaly mu písmo. Jasně rozpoznatelné značky přenášející informaci. Tvrdily, že tohle je dobrý nápad. A že by měl být opatrný.
Sevřel vlkodlakova zápěstí a odstrčil ho od sebe. Pak ho v rozporu s tímhle skoro násilným gestem políbil na špičku nosu.
„Můžu tě pozvat na rande?“ zeptal se.
Remus zalapal po dechu, což byla vzhledem k tomu, co ještě před chviličkou prováděli, více méně fyziologická reakce.
„Bude mi ctí,“ usmál se po chvíli.
Sirus měl sto chutí zanotovat mu do ucha něco od Beatles. Pak ale usoudil, že by to mohlo být trapné a spokojil se s jemným dotykem rtů na rty,

Sirius si uvědomoval, že to není něco, čím by se měl chlubit, ale miloval rána po té, co se mu v opilosti stalo něco zábavného a nečekaného. Tím pádem si docela užíval chvíli, kdy se Remus vpotácel do kuchyně. Nevypadal zrovna vyspale. Místo očí měl úzké narůžovělé štěrbiny a pod nimi kruhy jak namalované inkoustem.
„Čaj?” zeptal se Sirius.
Remus maličko ožil a dychtivě zakýval hlavou.
„Doufám, že si toho vážíš,” poznamenal Sirius, zatímco obsluhoval konvici. „Kvůli tvému čaji jsem opustil svůj předchozí plán tiše umřít v temném koutě.
„Je před úplňkem,” pokrčil Remus rameny. „Vyměním za libovolnou kocovinu.”
„Tu moji bys nechtěl.”
Postavil před něj šálek.
„A mimochodem,” usmál se, „pokud si vzpomínám, slíbil jsi mi v noci rande.”
Remus trochu zklamal. Jen velice mírně se začervenal a vůbec se netvářil překvapeně, že si Sirius na včerejší noc (nebo možná dnešní ráno) pamatuje a že si nepořídil sebemenší náznak morální kocoviny.
„Kdykoli kromě dneška.”
Ztěžka se posadil a začal uždibovat suchý a dávno studený toast. Vypadal trochu jako přerostlý vrabec. Bylo to roztomilé. Siria nenapadal jediný důvod, proč by se neměl hlásit je svým včerejším činům. To ale neznamenalo, že si teď nemohl rýpnout.
„Až se oklepeš, budeme muset do Bradavic. Nikdy se mě nikdo neodvážil pozvat k madam Pacinkové.”
„Jak jen můžeš žít. V tom případě je to jasné. Pokud přežiju úplněk, jdeme k madam Pacinkové.”
Sirius si uvědomoval, že o odstín zbledl. Tahle provokace se mu nevyplatila. Nicméně odpovědět mohl jen jedno.
„Přesně to jsem si celý život přál. Dáš si ještě čaj?”
Remus přikývl a v očích měl upřímnou vděčnost a ještě upřímnější pobavení.

Úplněk proběhl nad očekávání dobře. Ifigenie Siriovi pomohla nastavit parametry bariérového kouzla vzhledem k Removým individuálním potřebám. Sirus vytvářel špičkou hůlky ve vzduchu složitý obrazec, vyvažoval magické proudy útržky zaklínadel a připadal si kompetentně. Snad prvně od chvíle, kdy přistál na Heathrow. Byl to fajn pocit. Zvuky těla narážejícího do zdí už byly horší. Ráno se ale Remus vypotácel ze sklepa jen s pár šrámy a Siriovi se ulevilo tak strašně moc, až ho to vyděsilo. Investoval do vlkodlaka víc než jen peníze.
Beze slova mu podal župan a užíval si adrenalin v krevním řečišti.
Remus se ušklíbl skoro jako by mu četl myšlenky.
„No co?“ pokrčil Sirius rameny. „Nemáš pocit, že se věci začínají měnit k lepšímu?“
Vlkodlak se opřel o zeď a zhluboka se nadechl.
„Idiote. Cokoli je lepší než Azkaban.“
Nepřestal se usmívat. Siria náhle přepadly pocity, které romantická literatura obvykle spojuje s křehkým porcelánem, růžovými lístky a sem tam i s koťátky. Přidala si jako idiot a bylo mu to naprosto jedno.
„Dej mi den, prosím,“ řekl Remus. „Teď zrovna… teď zrovna Bradavice nedám.“
„Jistě,“ přikývl Sirius. „Myslíš, že bych teď mohl být doopravdy idiot?“
Vlkodlak překvapeně zamrkal a přikývl.
Sirius ho objal a políbil do vlasů. I jemu samému se ze vší té romantiky zvedal žaludek.

Famfrpálové hřiště bylo zalité sluncem. Vlkodlak se po něm rozhlédl a na tváři měl široký úsměv, který u něj Sirius viděl naposledy před osmi lety.
„Nemůžu se zbavit dojmu, že bych ti měl dát do zubů za to, že špehuješ na našem tréninku.“
„Za to jste nám nikdy nestáli,“ odsekl Sirius.
„Ne? A co v páťáku? Panoramatická špehýrka přímo na zlatonce?“
„A nebyla skvělá? Dělal jsem to, abych si zkusil kouzlo, ne že bychom nějak extra potřebovali znát vaši tááák děsně sofistikovanou strategii.“
„Naše strategie byla vždycky naprosto skvělá. A přizpůsobená tomu, že ji někdo bídně vyšpióní.“
„Ale my jsme špehovali jen proto, abychom vám udělali radost.“
„Ach,“ zalomil rukama. „To kdybychom věděli…“
„Tak co?“ zvedl Sirus obočí a zkusil se tvářit nebezpečně.
„Tak bychom… tak bychom…,“ Remus nasadil rádoby sexy výraz. „Tak bychom se vám odvděčili.“
Vzal Siria kolem pasu a políbil ho. Bylo to hezké. A trochu trapné. Sirius si připomněl, že Remus strávil několik let v Azkabanu a nedá se od něj čekat, že by podobné věci zvládal. Zajel mu prsty do vlasů a najednou to vůbec trapné nebylo.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se tiše.
Remus se zasmál.
„V pohodě? Nikdy už nebude všechno v pohodě. Ale dík za optání.“
„Promiň.“
Sirisu měl sto chutí sám sebe nakopat do prdele.
„To nic. Moje blbost, já jen nejsem… zvyklej. Měl jsi někdy pocit, že…“
Odmlčel se. Na strašně dlouho.
„… že žiješ v úplně jiným vesmíru, než kde bys měl.“
Sirius se nahlas rozesmál, protože zrovna tohle bylo naprosto přesné.
„Celá tahle zkurvená země,“ zašeptal vlkodlakovi do ucha, protože najednou měl ruce okolo jeho krku a tak, „je úplně špatnej vesmír. Všechno je tu špatně. Lidi řeší kraviny. Zabíjejí se kvůli kravinám. Já bych sakra pochopil, kdyby se zabíjeli kvůli něčemu důležitýmu, ale zkurvená čistá krev. Proč? Proč ne něco pochopitelnýho jako prachy nebo žárlivost?“
„Taky nic moc důvod k vraždě.“
„Alespoň ho chápu. Sakra.“
Polkl. A zhluboka se nadechl. Netušil, že s ním takhle moc zamávají zrovna pitomý Bradavice. Jenomže tady byl vždycky střed. Centrum. Místo, kde se věci děly. A kde žil. Sakra, nechtěl tu být. Nebo chtěl, aby tu alespoň byla Ifi.
„Ale no tak,“ Remus mu položil hlavu na rameno a teprve teď si Sirius uvědomil, jak blízko jeden druhému celou dobu jsou. „Hrabat tu má mně. Neboj, bude to dobrý. Zas vypadneš.“
„Nemohl bys říct něco lepšího?“
„Celý roky jsi tu nebyl,“ ušklíbl se Remus. „A celý roky sem zas nebudeš muset vrátit.“
Sirius si promnul spánky špičkami prstů. Tahle země už nebyla jeho domov a Bradavice nebyly místo, kde by musel žít. Nechtěl tu žít. Ale ať dělal co dělal, nedokázal se vykašlat na ty, které za sebou pořád nechával.

Kapitola 10. - Do stejné řeky
Soundtrack: Billy Bragg nad Wilco: When the Roses Bloom Again

Cestu do ředitelny i místnost samotnou znali oba. Jeden jak druhý tam strávili spoustu času. V nekonečné válce mezi Nebelvírem a Zmijozelem byl Sirius generálem a Remus pobočníkem nejvyššího velitele. Teď tu stáli jeden vedle druhého jako spojenci. Remus svíral hůlku. Až příliš přesně si vybavoval svůj minulý rozhovor s Brumbálem.
„Zdravím tě, Reme,” usmál se starý čaroděj.
Vlkodlak jen kývl.
„Tvá sova mě překvapila. Měl jsem za to, že už jsme si vše vyjasnili.“
„Jeho příbuzní o něj nestojí. A tys ho nechal na schodech!“
Vypadlo to z něj výrazně rychleji než by chtěl.
„Ale no tak, drahý chlapče. Dělal jsem jen to, co jsem musel. Nebylo, kam jinam…“
„Nebylo?“ vložil se do debaty Black. „Vážně ne? A proč?“
„Pane Blacku, tohle není…“
„Je mi fuk, čí je to věc. Četl jsem záznamy z Remova prvního soudu. Svědčil jste proti němu.“
Remus málem přestal dýchat. Náhle si až příliš jasně vzpomněl na soudní síň. Na vinu, která mu bublala v krvi. Měl chuť přikyvovat, když Brumbál mluvil.
„Jsem starý člověk a udělal jsem mnoho chyb, ale toto je snad jedno z mých největších zklamání,“ řekl tehdy starý čaroděj a tvář se mu zkřivila nefalšovanou bolestí. „Myslel jsem, že do Bradavic přijímám chlapce stiženého tragédií. Nemocné dítě, které svůj stav nezavinilo a které si zaslouží přinejmenším naději na normální život. Dostal vzdělání a našel si i přátele, kteří smýšleli stejně jako já. Statečné chlapce s čistým srdcem, kteří mu důvěřovali stejně jako jsem mu věřil já. Nepovažovali ho za monstrum.“
„Byla ta důvěra oprávněná?“ zeptal se prokurátor.
„Ne. Remus Lupin zradil své přátele i mě. Do konce života si budu vyčítat, že jsem přistoupil k tak nebezpečnému experimentu.“

„Pane Blacku, vy si ani v nejmenším nedokážete představit…,“ Brumbálovi stekla po tváři slza. Tentokrát už na Rema dojem neudělal. „Drahý chlapče, vím, že jsi trpěl, ale ani na okamžik si prosím nemysli, že mně se bolest vyhnula. Smrt Jamese a Lily mi zlomila srdce. A nebyli jediní… Tolik přátel, tolik dětí, které jsem viděl vyrůstat. Umírali kvůli mým chybám. Byli jsme ve válce a já rozhodoval o tom, kdo bude obětován.“
„A co to má společného s Removým procesem?“ odsekl Black.
Brumbál se ztěžka posadil za stůl a pohladil zářivé peří svého fénixe.
„Je tak těžké pochopit,“ řekl tiše, „že jsem si přál, aby byl za všechno to utrpení alespoň někdo potrestán?“
Remus mu rozuměl. Pamatoval si, jak přicházely další a další zprávy a všechny byly špatné. Chtěl, aby za to někdo zaplatil.
„Takže jste na Lupina prostě ukázal prstem?“ vyštěkl Black. „Bez ohledu na to, jestli…“
„Já tě chápu,“ skočil mu Remus do řeči a podíval se Brumbálovi přímo do elektricky modrých očí. „Na tvém místě bych udělal to samé. Ale mýlil ses. Byla to moje vina, ale ne moje zrada. Jsem tady. Můžu se o Harryho postarat. Nechceš mi to dovolit a já potřebuju vědět proč.
Profesor si zamyšleně prohrábl vousy, ale ani na okamžik neuhnul očima. Remus by byl dal hodně za to, aby skutečně stál ten moudrý a mocný čaroděj, na kterého ho tak dlouho spoléhal.
„K něčemu se ti přiznám, pořád ještě ti nevěřím. Ne, když jde o Harryho,” promluvil konečně Brumbál. „Ale možná víra nevyžaduje důvody. Harry porazil nejmocnějšího černokněžníka naší doby. Dokázal něco, co jsem nedokázal já. To z něj dělá cíl. Nejsem si zcela jistý, že je Voldemort jednou pro vždy pryč a mám víc než dost důkazů, že po světě chodí hodně jeho následovníků. Jsem povinen Harryho chránit.”
„Tím, že ho strčíš k mudlům?”
„Tím, že ho vychovává rodina jeho matky. Mateřská láska je mocné kouzlo. Mocnější, než si Voldemort sám dokázal představit.”
Nelhal, ale něco tajil.
„Nemluvě o tom,” pokračoval ředitel, „že chlapci, který přežil, by pobyt v kouzelnickém světě jistě nesvědčil. Jak by se na něm asi odrazilo to, že je považován za celebritu a za vítěze nad Voldemortem? Co myslíš? Co by z něj vyrostlo?”
„A co z něj vyroste takhle? Spí v přístěnku pod schody. Nemá přátele…”
Ředitel trochu rozpačitě poklepal na stůl. Přesto ale zavrtěl hlavou.
„Nehodlám a nemohu své rozhodnutí změnit.”
„Brumbále,” vložil se do rozhovoru Sirius, „řekl jste, že Harry už jako dítě porazil Voldemorta. Pokud má tolik moci, jak se všichni domnívají, nemělo by mu nic hrozit.”
Remus sebou trhl a zadíval se mu překvapeně do očí. Sirius jen pokrčil rameny.
„Neříkej, že jsem jediný, kdo v tom vidí díry.“
„Dobrá úvaha, pane Blacku. Nicméně obávám se, že detaily toho, jak Harry porazil Voldemorta musí zůstat skryty. Pro jeho vlastní bezpečí.”
„Proč by se Voldemort měl vrátit?“ zeptal se Black a Remus mu náhle záviděl lehkost s jakou dokázal vyslovit černokněžníkovo jméno.
„Mám své důvody…“
„Jistě, máš důvody. Vždycky máš důvody. A já bych, sakra, alespoň jeden z nich chtěl znát.“
„Dobrá, mám… řekněme více než podezření, že temný pán se ještě před svou smrtí pojistil. Vytvořil jisté předměty, do kterých ukryl svou duši.“
Remus se už už nadechoval, aby Brumbálovi řekl o Regulovi. Sirius by ale rychlejší.
„Fajn vědět,“ ušklíbl se. „Díky za důvěru. Ozvěte se, až budete zase něco potřebovat.“
Vlkodlak spolkl, co chtěl říct. Brumbál mu věnoval tázavý pohled, ale nechal je odejít.

Cestou přes školní pozemky k Prasinkám Remus neřekl ani slovo. Ticho se mezi nimi táhlo jako pavučiny. Doufal, že ho někdo přeruší dřív, než se do něj zamotají. Zelený trávník a modrá obloha najednou vypadaly jako tapeta nalepená na zdi.
„Nemělo smysl riskovat,“ promluvil konečně Sirius.
Vlkodlak jen přikývl.
„Nevíme, co Brumbál ví a hlavně ani nevíme, co vlastně víme my.“
Pokud zvedne ruku, tapeta se protrhne a za ní bude popelavě šedá obloha vpíjející se do Severního moře. Ucítil, jak mu po tváři sklouzl rozedraný plášť. Vysmát se tomu. Tak to řekla Ifigenie. Jako by to byl jen bubák.
„Trochu moc víme za sebou, ne?“ řekl.
Třásl se mu hlas a Sirius mu věnoval nejistý pohled.
„Vždycky jsem měl mizernej sloh. A poslouchej, neslíbil jsi mi náhodou rande?“
Remus se vděčně usmál. Není nad změnu tématu.
„Pochopím, jestli nemáš náladu na madam Pacinkovou,” nadhodil Black.
„Nemám. Ani trochu. Pravděpodobně bych rozkousal krajkovou dečku.”
„Fakt je tam mají? Tak trochu jsem doufal, že je to drb.”
„Tys tam vážně nikdy nebyl?”
Scházeli k Prasinkám. V těchhle místech už se určitě dalo přemisťoval, ale Remus potřeboval dýchat čerstvý vzduch a cítit vítr ve vlasech. Alespoň na chvíli, aby si mohl utřídit myšlenky. Na obzoru se černal Zapovězený les. Zabolelo ho vědomí, že Bradavice už nejsou jeho domov.
„Vážně jsem tam nikdy nebyl. Madam Pacinková byla pod úroveň dědice rodu Blacků.”
Remus jen zvedl obočí.
„Jo, dobře, měl jsem hrůzu z háčkovaných deček. A každý Valentýn se mi zdály noční můry o jednorožcích. Všimni si, že všichni kluci čajovnu nesnášeli, ale já byl jediný, který se jí dokázal vyhnout.”
„Jednorožce tam nemá. I když mám dojem, že jednomu zákusku říkala jednorožčí kopýtka. Vážně budu muset vzít. Není fér, žes tomu unikl.”
„Ale dnes ne.”
„Dnes ne.”
„Takže Prasečí hlava? Nebo jsme dost spořádaní na Košťata?”
„Prasečí hlava. Nezapomeň, že navzdory důvěře, kterou do mě Brumbál tak dojemně vkládá, jsem kriminálník.”
Slyšel ve svém hlase hořkost, kterou necítil. Cokoli bylo lepší než Azkaban. Potlačil touhu zase jednou Blackovi poděkovat. Pořád se ještě nevzdal svého předúplňkového rozhodnutí ohavně ho využít.
V jasném světle pozdního dopoledne vypadala hospoda nepřátelsky. Přesněji řečeno měla zavřené dveře a zevnitř se neozývaly žádné zvuky.
Sirius ale přesto vzal za kliku, a když nepovolila, zabouchal. Až na třetí pokus cvakl zámek a dveře se pootevřely.
Podívali se na sebe a pokrčili rameny.
Tahle za dne se to tu zdálo být světlejší a o něco víc zaprášené, než večer ve světle svíček. Vy výčepu postával muž s šedým rozcuchaným plnovousem.
„Pivo,” zamručel.
Remus přikývl, i když to očividně nebyla otázka.
Posadili se k jednomu ze stolků ukrytých v koutě, do kterého nebylo možné dohlédnout ani z výčepu.
„Mám dobrý uzený,” prohlásil o trochu přátelštěji hospodský, když přinesl sklenice plné lehce zakalené zlatavé tekutiny. „S křenem a hořčicí.”
„S radostí si dáme,” usmál se zářivě Black. Muž kývl, ale jinak výraz nezměnil.
Přiťukli se a Remus se napil. Pivo bylo hořké a maličko nakyslé a chutnalo naprosto úžasně.
„Čemu se tak směješ?”
„Tohle je poprvé od Azkabanu,” odpověděl Remus, „co mám obyčejný pořádný pivo.”
„Kdybych věděl, že se na něj budeš tvářit takhle, vzal bych tě na jedno už dávno.”
„Sám jsem to nevěděl.”
Napil se ještě jednou a pečlivě si doušek vychutnával. Někde vzadu v mozku něco vztekle ječelo, že takové pocity si nesmí dovolit a že za ně za chvíli zaplatí. Ignoroval to. Usmál se ještě víc. Přesně tak, jak ho to Ifigenie učila. Nehodlal nechat mozkomory zvítězit.
„Nerad přerušuju tvou dojemnou chvilku s pivem,” ozval se Black. „Ale připadám si trochu opomenut.”
„Máš vlastní,” připomněl mu Remus.
„Nejspíš to zdaleka tak neocením.”
Měřil si ho očima. Teď zrovna by Remus užil slušnější znalost nitrozpytu.
„Doufám, že na tebe ten Brumbálův projev neudělal dojem,” pokračoval Black. „Všechny ty kecy o důvěře…”
„Řekl jsi jeho jméno,” uvědomil si najednou Remus.
„Cože?”
„Ty-víš-koho, jen málokdo se ho odváží vyslovit.”
Black si nespokojeně odfrkl.
„Tahle vaše pitomá válka. Že jsi to ty, tak ti to zkusím vysvětlit, i když nevěřím, že někdo, kdo vyrostl v tomhle zatraceným bordelu, to dokáže pochopit.”
„Vyrostl jsi v něm taky.”
„Jo, to je fakt. Ale taky mi to trvalo. Máte všichni pocit, že Voldemort je to nejhorší, co vás mohlo potkat. Že se ho zbavíte a všechno bude krásný. Jenomže tak to vůbec není.”
„Zas tak naivní nejsem.”
„Já to myslel trochu jinak. Možná to byl nebo je strašně zlej černokněžník, jenomže to by samo o sobě nestačilo. Kdyby tady všichni nešíleli na jedný straně z toho, jak je úžasná čistá krev, a na druhý, jak jsou kouzelníci děsně nadřazený a báječný, tak by si ani neškrtnul. Neříkám, že v Americe nemají svoje problémy, ale zatočili by s ním za pár dní. A víš proč? Protože by si o něm všichni mysleli, že je idiot. Jen vy ho tu berete vážně. Každej kouzelník v Anglii je naučenej, že magie je něco speciálního. Čím víc jí máš, tím jsi lepší. Za oceánem to neplatí. Všiml sis, že Ifi za tu dobu, co je tady, ani nevytáhla hůlku? Nemůže čarovat. Je moták. Tady by si o ní nikdo ani neopřel koště. Doma je jedna z nejuznávanějších odbornic na vztah magie a psychických traumat.
Já vím, že za dost z toho může moje rodina a všechny ty kecy o čistý krvi. Jenomže vaše strana není lepší. Místo abyste uznali, že i lidi, co neumí čarovat, můžou být užitečný, pohrdáte jima. Máte je jako domácí mazlíčky. Máte z nich srandu.”
Remus mlčel. Pamatoval si, jak si s tátou občas utahovali z maminky za to, že neumí kouzlit. Pamatoval, jak moc se toužil stát částí kouzelnického světa.
„Ale proti zlu je třeba bojovat.”
„Jo, to máš pravdu,” Black se usmál jako někdo, kdo nechce dát najevo, že si zrovna připadá o dost chytřejší než ten, se kterým mluví. „Jenomže, co je to zlo? Že někdo pobije pár mudlů? Jasně, v tom s tebou souhlasím. Že jim někdo promázne paměť pokaždý, když se to hodí? Víš, jaký to má následky? Zeptej se Ifi, až se někdy budeš cítit dostatečně odvážně a budeš mít pár volných hodin. A vůbec, nestvůra, co běhá po nocích a žere lidi je taky zlá, že, můj milý vlkodlaku?”
„Některé věci nejsou relativní.”
„Nejsou, to je fakt. Jenomže víš, co? Já už odmítám být část celý týhle šaškárny. Je to děsně zbabělý, ale já mám život jinde. Tam jsem užitečnej. Tohle není moje válka. Je to válka mojí rodiny, ze který nikdo nezbyl. A bojujou v ní přátelé, který jsem stejně nikdy neměl.”
Remus se zhluboka napil. Venku zřejmě slunce o něco popolezlo, protože na dřevěné desce stolu se objevila duha.
„Možná máš pravdu,” řekl pomalu. „Vlastně ti asi závidím. Jo, máš pravdu. Bojuju proti zlu, za které kouzelníci považují mě. Jsem blázen. Měl bych to vzdát. Ale nemůžu. Chtěl bych, ale nemůžu. Nezbyli mi přátelé, ale pořád jsou tu lidé, kteří si nezaslouží umřít. James si nezasloužil umřít. Lily si to nezasloužila. Někde nejspíš pořád ještě běhá první kluk, kterýmu jsem kdy dal pusu, a ten si taky nezaslouží umřít. A Harry. Možná s tím nedokážu nic udělat, ale musím to alespoň zkusit. I tvůj bratr to nakonec alespoň zkusil.”
Black sebou trhl a sklopil oči.
„Nemusíš mi to říkat, víš?” zamračil se. „Vím, že jsem zbabělec. Jenomže tam je všechno tak jiný. Věci dávají smysl. Tady to, alespoň z mojí strany, nikdy smysl nedávalo. Víš kolik z mých příbuzných byli smrtijedi? Nikdo z vás by mi nikdy nevěřil.”
„Já ti věřím.”
„Proč?”
„Na to, jak moc tvrdíš, že se tě tahle válka netýká, se podezřele moc zajímáš. A nejen o Regula. Snažíš se pomoct i Harrymu.”
„Protože Harry je jasnej. Každýmu, kdo celej život nestrávil v týhle vymejvárně, by bylo naprosto jasný, že nechat malýho kluka v rodině, která ho nechce a nesnáší, je prostě špatně. Ať si Brumbál klidně blábolí o matčině krvi, ale tohle je blbě. Já ti nedokážu vysvětlit proč. Ifi sice tvrdí, že Harry není vysloveně zanedbávaný, ale co se mě týče, dítě má být u někoho, kdo ho miluje. A pardon, sice seš stvoření temnot, ale rozhodně budeš lepší rodič než ty dva. A ne proto, že jsou to mudlové. Protože jsou to kreténi.”
„Chm chm,” ozvalo se nad nimi zakašlání a na stole vzápětí přistály dva talíře a spolu s nimi i další dvě sklenice, protože ty jejich se v průběhu debaty zcela vyprázdnily.
„Vomlouvám se, že vám skáču do řeči pánové,” řekl hospodský. „Ale slyšel sem něco z toho, co si povidáte a mám k tomu co říct. Nebudu se vyjadřovat k řečem o dobru a zlu a tak, ale můžu vám říct jednu věc. Pokud máte nějaký vopletačky s Albusem, dejte si na něj bacha. Von sleduje svý děsně ušlechtilý cíle, ale je mu jedno, jak si to kdo vodnese. Dovede to děsně zamotat, aby to vypadalo správně, ale neni. V tom má tady vašnosta naprostou pravdu.”
„A co vy víte o Brumbálovi?” přimhouřil oči Remus. Hospodský mu byl povědomý. Nikdy k Hlavě moc nechodil, ale na muži bylo něco známého.
„Sám sem Brumbál,” uchechtl se. „To nevíte? Sem myslel, že je to veřejný tajemství. Abelforth Brumbál k vašim službám. Ta děsná bradavická kapacita je můj bratr. Informace o jeho vochotě vobětovat všecko pro velkej spravedlivej cíl mám z první ruky.”
Zamrkal na ně a odešel. Remus nevěděl, co říct. Uzené bylo výborné. A on měl hlad.
„Do háje,” Blackovi náhle vypadly příbory na stůl. „Já už vím. Celou dobu mi byl něco podezřelýho. Magie rodinných konstelací. Na to Brumbál s Harrym hraje.”
„Cože?”
„Krev matky a tak. Je to děsně stará magie. Takovej ten druh, co se obejde bez hůlky a zaklínadel. Zeptáme se Ifi, ta ví víc. V tý jejich organizaci se to sem tam vynoří. Nebo alespoň bude vědět, koho se zeptat.”
„Dobře,” kývl Remus a zadíval se na svůj talíř. Bylo po úplňku. Potřeboval energii.
„Jo,” odtušil Black. „Dojíme to. Máme čas.”
Chvíli žvýkali úplně tiše. Ale Removi se v hlavě povalovala ještě jedna věc, která chtěla být vyslovena. Počkal s ní až na konec uzeného a na samé dno sklenice.
„Sirie, nejsi zbabělec. To, že já… že já nemůžu přestat, neznamená, že bys měl být stejný. Máš vlastní život a co se mě týká, nikomu tady nic nedlužíš.”
„Sakra,” Sirius se málem utopil v posledním doušku piva, „a věřil bys, že si jedinej, u koho mě to vůbec zajímá?”

První, co udělali, když dorazili na Grimmauldovo náměstí, bylo, že všechno vyklopili Ifi. Na jeden zátah do sebe obrátila neskutečně maličké italské espresso, o kterém by Remus přísahal, že se v Londýně nedá sehnat. Pak si samozřejmě zapálila.
„Rodinné konstelace je termín, který se používá pro poměrně špatně definovatelnou oblast takzvané staré magie,“ začala vykládat. „Stará se jí říká hlavně proto, že si už staletí funguje pořád úplně stejně nenechá se vůbec ovlivňovat kouzelníky. Omlouvám se, Reme, teď možná budu říkat věci, které pro tebe nebude jednoduché poslouchat. Z hlediska staré magie je princip naprosto dobrovolné a nezištné oběti jedním z nejsilnějších možných. Je to síla, která prakticky nemá obdoby. Pokud si dobře vzpomínám, píše se to už v Bibli. Není mocnějšího kouzla. Za předpokladu, že ten váš Voldemort Harryho matku zabít nechtěl a za předpokladu, že dobrovolně zemřela při jeho ochraně, není vůbec divu, že Harrymu nedokázal ublížit.“
„A co má společnýho s tím, že musí Harry žít u těch… lidí?“ Remus se kousl do rtu.
Ifi pokrčila rameny.
„Tady do toho právě vstupují rodinné konstelace. Tenhle typ staré magie je svázaný s krví. Respektive s příbuzenstvím. Předpokládám, že tomu musel Brumbál trochu pomoci, ale rodina ženy, která se za něj obětovala, to má jednoduše řečeno v krvi.“
„Takže Harry musí u Dursleyů zůstat?“
„Co já vím? Tohle je nejsložitější existující typ magie. Nemá jasná pravidla. Vstupuje tu do hry neuvěřitelné množství faktorů. Třeba magie příběhu, je možné, že Harryho svým způsobem chrání i to, že žije u zlé macechy, tedy tety.“
„Do háje,“ Remus praštil do stolu až šálky nadskočily. „Nejsme v pohádce. Přece nenecháš malého kluka trpět jen kvůli potenciální…“
„Uklidni se,“ položila mu dlaň na paži. „Jen se domnívám, že tohle mohou být Brumbálovy motivy. Nejsem si jistá, nevíme ani, jestli se za něj jeho matka opravdu obětovala.“
„Lily by se nikdy nepokusila zachránit na úkor svého syna.“
„Pokud ovšem měla jinou možnost.“
„Stejně to ale na věci nic nemění,“ potřásl hlavou Sirius. „Pokud to půjde, musíme Harrymu pomoct.“
„Začala bych pravidelnými návštěvami,“ navrhla Ifi. „Harry potřebuje někoho, na koho se bude moct spolehnout. Vzor. Nemusí to být nutně člověk, se kterým žije.“
„A potom?“
„Sirie, neuslyšíš to rád, ale napadá mě jediný člověk, který se ve staré magii doopravdy vyzná.“
„Do prdele, to nemyslíš vážně!“
Remus zmateně zvedl obočí.
„Můj bejvalej,“ vysvětlil Black.
„Bisexuální hajzl?“
„Přesně ten. Vystudoval děsně snobskou univerzitu a je velkej pan vědec přes starou magii. Do háje, Ifi máš pravdu, Damien by se nám tu zatraceně hodil.“
Z očí Blackovi koukala panika. Jeho pocity byly víc než pochopitelné.
„Má to čas,“ usmála se Ifigenie. „Nemyslím si, že bychom v tuhle chvíli potřebovali vědět víc.“
V ten moment se uprostřed místností s hlasitým prásknutím objevil Krátura. Na tváři měl nejnepravděpodobnější výraz ze všech - úsměv.
„Vzácná návštěva. Poctila nás vzácná návštěva!“
„Tak ji uveď dál,“ povzdechl si Sirius a Remus začal zvažovat strategický ústup.
Jenomže když sešli do haly, nečekala tam Narcissa ani jakýkoli jiný astronomický úkaz.
Vlkodlak ucítil, jak mu z prstů vyrážejí špičky drápů.
Na prahu roztřeseně postával Peter Pettigrew.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

To ještě není konec, že ne? Tahle část mi přijde ještě mnohem lepší než ta první, nedá se od toho odtrhnout, skvělé! Sakra, tohle bych strašně chtěla, aby si někdy přečetla Rowla, třeba by jí konečně něco došlo

Obrázek uživatele Julie

Konec to rozhodně není. Ještě přijdou ošklivé kapitoly, kde budu vraždit postavy. Nejsem si jistá, kolik toho ještě bude. hrubým odhadem bych řekla tak sedm až deset kapitol, ale konec mám spíš načrtnutý než napsaný, takže se tam může stát leccos.
Moc děkuju za chválu! Ale Rowle se s tím asi překládat nebudu:-)

Obrázek uživatele Rebelka

Jsem si říkala, že si dneska v práci přečtu jenom jednu kapitolu a pak půjdu něco dělat. Výsledek je takový, že už jsem zase zaměstnanec roku (a to máme teprve druhého ledna), protože jsem to přečetla všechno a chci další, další, další ;).
Ifi je boží a ti dva taky. A souhlasím s Aries, je to ještě lepší než první část :).

Obrázek uživatele Julie

Jééé, děkuju! Hlavně za Ifi, já měla obavy, jestli není moc Mary Sue a podobně.
Další kapitola bude na A3O určitě (teda snad) do konce týdne. Když už jsem to slíbila:-)

Obrázek uživatele Aveva

Jak už jsem ti říkala, je to tak čtivé, že kdybys to měla dopsané, s radostí to přečtu na jeden zátah :o)
A Brumbál je vážně prevít.

Obrázek uživatele Julie

Však já to jednoho dne budu mít dopsané:-)
Brumbál se nám ještě vybarví.

-A A +A