Důvodná pochybnost (kapitoly 16.-20.)

Obrázek uživatele Julie
Rok: 
2017
Obdarovaný: 
gleti

Kapitola 16. – Pohledy do zrcadla
Soundtrack: Velvet Underground: I'll Be Your Mirror

Sirius nevěřil vlastním očím, když ho uviděl. V první chvíli měl dokonce radost. Strávil několik let tím, že ho rád viděl. Takového zvyku se nedalo jen tak zbavit. Pak na něj ale v těžkých páchnoucích vlnách začala dopadat realita.
„Co tu, sakra, děláš?” vyštěkl bez pozdravu. „Chceš dopadnout jako Ifi?”
„Nejsem Ifi. Při vší úctě, mě, s mým vzděláním a schopnostmi, by nic místního nemělo ohrozit,” prohlásil a položil kufry na zem.
„Co tu děláš?” zopakoval Sirius. „Do háje, máš přece rodinu.”
„I ty jsi svým způsobem rodina,” usmál se Damien a pohladil ho po tváři.
Objal ho. Nemohl s tím nic dělat. Byla to automatika, která se mu spustila v mozku. Damienova vůně byla uklidňující. Damienova přítomnost byla uklidňující.
„Do hajzlu, máš rodinu,“ odstrčil ho od sebe.
„Klid, Hvězdičko, už několikrát jsem se ti snažil vysvětlit, že můj vztah s Catherine neznamená, že bych tě přestal milovat.“
Sirius švihl rukou, aby mu vrazil facku. Damien ho bleskově chytil za zápěstí.
„Ale no tak. Jestli se chceš prát, musím ti připomenout, jak rvačky mezi námi dvěma obvykle končí.“
Přitáhl ho k sobě a políbil. Dlouze a zkušeně. Přesně věděl, co má Sirius rád.
„Nech toho, sakra,“ vytrhl se mu. „Za chvíli se objeví Remus.“
„Kdo že?“
„Remus Lupin, můj současný přítel. Vážně sis myslel, že se kvůli tobě budu užírat marnou nadějí, že se třeba náhodou vrátíš?“
„Ach,“ Damien teatrálně rozhodil rukama. „Ty sis za mě našel náhražku. To je rána přímo do srdce, Hvězdičko.“
„Měl jsem za to, že to tvoje naložili do lihu v Ilvermorny.“
Přiložil si dlaň na hruď.
„Pravda, proto jsem ten šok také unesl. Nicméně, Hvězdičko,“ vzal Siria za ruku. „poslala mě Miranda. Chtěla přiletět, ale za čtrnáct dní má termín porodu. Vím, že nejsem ten pravý, ale někdo z nás by tu teď měl být s tebou.“
Sirius si položil hlavu na jeho rameno a konečně se rozplakal.

Remus věděl, že se dívá do toho druhého Siriova světa. Možná do jeho jediného skutečného. Nemohl si být jistý, kdo ten muž je. Ale měl jisté tušení. Odmítl být zosobněním klišovitého vrcholu milostného trojúhelníku. Hlasitě zakašlal.
Sirius sebou trhl. Takže měl špatné svědomí. Blonďák se široce usmál.
„Damien Masters,” představil se. Vypadal jako Siriův negativ. Světlá místo tmavé. Stejná nenucená elegance. Hodili se k sobě.
„Těší mě,” zamumlal Remus a došlo mu, že se nutně potřebuje vysprchovat.
Masters měl perfektní vychování a dokonalou schopnost udržovat nezávaznou konverzaci. Ani na jedno teď Remus neměl náladu. Potřeboval Siriovi sdělit, že stanovili datum soudu. Popravdě, potřeboval začít panikařit a možná do něčeho kopnout. Místo toho upíjel čaj z tenoučkého porcelánového šálku a nezdravě moc se soustředil na to, aby nesrkal. Zřejmě při něm nějaké štěstí přece jen stálo, protože trapná situace trvala jen slabou čtvrt hodinku. Potom dovnitř vtrhl Peter a mával novinami.
„Je to pravda? Moony, je to pravda? Oni tě vážně chtějí soudit?!”
„Soud? Proč jsi něco neřekl?” probral se náhle Sirius a shodil svůj šálek na podlahu.
Střepy se rozletěly na všechny strany a Remus poněkud iracionálně zadoufal, že se ze slavného Damiena nevyklube špičkový právník, který ho přišel nezištně zachránit.
„Za týden,” přikývl a vzal si od Petera noviny. Nehodlal je číst, ale nechtěl se dívat, jak je čte někdo jiný.
„Koukám, že se tu nenudíte,” poznamenal Masters.
Článek vypadal přesně tak, jak se dalo čekat. Na povrchu zdánlivě neutrální. Mluvil o důkazech a o vyšetřování. Ale také se tam dopodrobna rozebíraly účinky polibku na vlkodlaky. Remus se rozhodl, že bude raději ještě chvíli žárlit. Přece jen to bylo příjemnější téma k úvahám.
„Co tu vlastně děláte?“ zeptal se ledově.
Masters mu věnoval další ze svých falešných úsměvů. Petr je sledoval vykulenýma očima.
„Copak? Žárlivost začíná vyhrávat? Není třeba, já se rád podělím.“
„Damiene,“ napomenul ho Sirius unaveně.
„Vážně Hvězdičko, trocha povyražení by mohla být přesně to, co potřebuješ. Nicméně, ano, mám oficiální důvod. Ifigeniina rodina mě požádala, abych nechal namalovat portrét.“
Mizerný důvod. Portrét mohl zařídit kdokoli. Jenomže Remus neměl čas uvažovat, proč se sem Masters táhl přes celou planetu. Jakmile Sirius uslyšel Ifigeniino jméno, sevřel pěsti. Nic víc, ale záprstní kůstky se mu vlnily pod kůží jako hadi.
„Omluvte mě,“ řekl a vyšel z místnosti.
Masters prudce vydechl a podíval se na Rema. V ten okamžik si rozuměli.

Sirius to viděl. Remus žárlil. Kde se v něm sakra bralo právo žárlit? Co si vlastně zrovna on představoval, že má za práva? Damien, Remus… Koho zajímali? Nehodlal se patlat v jejich zatracených emocionálních potížích. Chtěl být sám. Zasloužil si být sám a nemohl být nic jiného než sám, protože Ifi byla pryč.
Měl se Rema zeptat, jakou má představu o obhajobě. Měl by mu sehnat právníka. Měl mu říct, že tam bude s ním. Za všech okolností. Až do konce a pokud možno i potom. Místo toho ale mlčel, protože zármutek byl jako rybí kost v krku.
Měl přiznat, že vůbec netuší, co se děje v jeho vlastní hlavě. Měl poprosit o pomoc.
Zabouchl za sebou dveře. Byl to známý zvuk. Z dětství i z dospívání. Posadil se na podlahu a opřel se o postel. Propletl prsty řetízkem medailónu, který ho tolik uklidňoval.
Nemůže se teď starat o vlkodlaka. Ani o Damiena. Smutek připomínal únavu a byl ochromující. Všezahrnující. Nedovolil mu myslet na cokoli jiného. Smutek, pod jehož povrchem bublal vztek na kohokoli, kdo se cítí líp.

„Nerad obtěžuji,“ řekl po chvíli rozpačitého ticha Masters. „Ale netušíte, pánové, jestli Sirius disponuje hostinským pokojem? Velice nerad bych si v tuhle denní dobu vyrážel hledat hotel.“
„Jsou čtyři odpoledne,“ upozornil ho Remus.
„Irelevantní. V první řadě do hotelu nechci.“
„Krátura vám…“
„Kdo je Krátura,“ zvedl Masters obočí místo toho, aby se jako každý jiný obtěžoval vyslovit otazník.
„Domácí skřítek rodiny Blacků,“ vysvětlil Peter.
„Domácí skřítek?! Myslel jsem, že si Sirius vymýšlí. Tady vážně vládne středověk.“
„Většinou je v kuchyni nebo poblíž, ale teď se hlavně stará o Siria,“ pokrčil rameny Peter. „Je jediný, kdo se dostane dovnitř, když se rozhodne zamknout kouzly.“
„Jistě, skřítci dokáží pracovat se starou magií, což je přesně ten důvod, proč se je naši předkové rozhodli zotročit. Je to praktické, ale má to nepříjemné vedlejší účinky,“ prohlásil Masters.“
V ten moment se v Remově mozku něco sepnulo. Krátura nebyl jediný, kdo dokázal pracovat se starou magií. Změřil si Masterse pohledem. Nehodlal mu věřit.
„Kráturo,“ zakřičel.
Skřítek se objevil skoro okamžitě.
„Co si vlkodlačí špína přeje?“ zeptal se. Jeho urážky zněly o poznání přátelštěji než ty novinářské.
„Odveď, prosím, pana Masterse do hostinského pokoje. A jestli bude třeba, tak tam ukliď.“
Blonďák tázavě naklonil hlavu, ale neprotestoval. Očividně měl slušné vychování a poznal, kdy jeho přítomnost není vhod.
„Péťo,“ řekl Remus, jakmile byli sami. „Co když Brumbála zabil Harry? Možná ho Albus nějak ohrozil nebo vyděsil. Harry má moc, které nikdo pořádně nerozumí. Mohl ji nevědomky použít.“
Peter se poškrábal na bradě.
„Ale ty jsi ho po Brumbálově smrti viděl. Vypadal vyděšeně? Zdálo se ti, že je s ním něco v nepořádku?“
„S Harrym je všechno v nepořádku. Ale ne. Já si nemyslím, že by věděl, co udělal. Ale jestli za ním Brumbál přišel a vystrašil ho… Zatraceně. Já nechci, aby to tak bylo. Ale je to naše jediná…“
Ani se to slovo nedokázal přinutit vyslovit. Věřit na naději bylo nebezpečné. Nechovala se tak, jak jí předepisovala přísloví, a její smrt pokaždé zatraceně bolela.

„Prosím, pane Sirie, ona s vámi opravdu chce mluvit!“
Pololežel poloseděl natažený na podlaze. Skřítek měl pro jednou obličej ve stejné výšce jako Sirius. Takhle zblízka byl ještě ošklivější. Kůži měl červenou a zdál se být udýchaný. Před chvílí sem přiběhl z hostinského pokoje, kam odvedl Damiena.
„Táhni,“ nařídil.
Doufal, že ta obluda neposlechne a pak si rozmlátí prsty stojanem od lampy.
„Paní s vámi chce mluvit,“ trval si na svém skřítek a vzápětí uhodil čelem o zeď. Dřevěné obložení zapraskalo.
Další úder do hlavy. Copak jich Sirius ještě pořád nezpůsobil dost?
„Nech toho. Co ta stará čarodějnice chce?“
„Je to vaše matka,“ připomněl Krátura.
„Málokdy se tak chovala.“
„Má o vás strach.“
Sirius se nerozesmál, ale rozhodně ho napadlo, že by to byla správná reakce. Nechtěl s ní mluvit. Představil si, jak by to asi tak vypadalo. Jekot, výčitky, možná sem tam nějaká urážka.
To ho zvedlo ze země. Protože přesně tohle si zasloužil.

„Potichu, matko,“ připomněl jí dřív, než se stačila nadechnout. „Chápu, že na mě chceš ječet a pro jednou jsem tě ochotný i poslouchat, ale pokud nás uslyší, nejspíš mi to přijdou rozmluvit.“
Přikývla. Mlčela. Jako by se rozmýšlela, co mu chce říct, což jí nebylo podobné. Vždycky měla pro všechno dost slov. Jasný názor a nekonečné množství vět, které ho popisovaly.
„Myslíš, že jen ječím, ale já i poslouchám,“ řekla konečně. „Vím, co se tu děje…“
„Jsi zatracenej pohyblivej obraz, nemůžeš chápat…“
„Ticho,“ vyštěkla. „Jsem obraz tvojí matky a mluvím na tebe, tak poslouchej. Jsi dědic rodu Blacků a budeš se tak chovat. Sedíš ve svém pokoji a užíráš se. Musíš konečně dospět, Sirie. Máš povinnosti. Musíš pomstít svého bratra…“
„Pomstít?“ měl chuť začít si rvát vlasy. „Černokněžník, který ho zabil, je už čtyři roky po smrti. Nemám se na kom mstít.“
Dala si ruce v bok. Až do teď to zakrýval černý krajkový hábit, ale byla nezdravě hubená. Samozřejmě, že u obrazu to bylo jedno, ale i obraz zachycoval skutečnost. Matka byla vždy štíhlá, ale nikdy vychrtlá.
„Ta věc, se kterou si tam nahoře pořád hraješ… A netvař se tak, Krátura mě pravidelně informuje. Patřila tomu, co zabil Regula. Ta věc je příčinou jeho smrti. Přikazuji ti, aby sis od ní nenechal ublížit.“
Teď už se Sirius rozesmál. Slyšel, jak mu smích skřípe v plicích a střídá se s kašlem.
„Ze všeho, co se tu stalo, sis vybrala zrovna tohle, matko? Věděl jsem, že nemáš srdce, ale doufal, jsem, že alespoň tušíš, jak my lidé fungujeme. Umřela mi nejlepší kamarádka. To mi ubližuje. Tomu se nějaká cetka ani zdaleka nemůže vyrovnat.“
„Pan Sirius by neměl takhle mluvit o své matce,“ zastal se paní Krátura.
Na okamžik vypadala, že ji to, co řekl, skutečně zasáhlo. Pak se ale začala nadechovat a na tvářích jí naskočily rudé skvrny, které naznačovaly, že co nevidět začne ječet.
„Tady jsi,“ přerušil ji Remův hlas.
Sirius se ušklíbl. Byla jen otázka času, kdy ho vlkodlak najde. Jenomže Remus neměl svůj obvyklý výraz vyděšeného soucitu. Tedy, vyděšený byl, ale z očí mu koukalo odhodlání.
„Potřebujeme tvou pomoc,“ řekl. „Myslím, že Brumbála mohl zabít Harry.“
„Zbláznil ses?“ vyštěkl Sirius. „To už seš tak zoufalej, že se to snažíš hodit na...“
„Poslouchej mě, sakra. Brumbál je nejmocnější kouzelník v Británii. Musel narazit na něco hodně silného. Harryho chrání magie rodinných konstelací. Neříkám, že mu ublížil záměrně, ale mohlo se to nějak obrátit proti němu. Myslím proti Brumbálovi. Je to jen možnost, ale musíme to ověřit.“
„Ten taky může za Regulovu smrt,“ zasyčel obraz. „Nemyslete si, že jsem Petera neposlouchala.“
„U Merlina,“ vydechl Sirius a na okamžik si připadal zpátky ve své staré kůži. „Na tohle se musíme zeptat Damiena. Ví toho o magii krve víc než by bylo zdrávo. Ale i kdyby to byla pravda, jak chceš něco takového dokázat?“
„Moody už vyrazil vyšetřovat Harryho. Není to zrovna ideální, ale alespoň si můžu být jistý, že mu neublíží. Nevím, kde jinde něco zjistit. Jediný další, kdo něco ví, je Brumbál.“
„Mám ti připomínat, že ten je po smrti?“
„Sirie, drahoušku,“ ušklíbla se matka s výrazem, který Siriovi připomněl pohled do zrcadla. „Mám ti připomínat, že my portréty si uchováváme většinu vzpomínek? A že obraz Bradavického ředitele se po jeho smrti už tradičně objevuje v jeho pracovně? Je možné, že u Brumbála udělali výjimku, ale Phineas bude jistě ochoten zaskočit to zkontrolovat.“
„Zatraceně,“ vydechl Sirius. „U Merlina, to je pravda. Obraz bude vědět.“
„A kdo jiný než my, by se měl být schopný bez problémů vloupat do Bradavic?“ nadhodil Remus.
Sirius si představil hrad protkaný tisícem tajných chodeb. Voněly po sladkostech z Medového ráje a tlejícím listím, které tam tahali na botách ze Zapovězeného lesa.
„Vsadím se, že se dovnitř umím dostat víc způsoby než vy,“ odsekl opatrně.
Nejspíš za to mohlo to, že už se zase něco dělo, ale cítil, jak se mu zvedají koutky.
„Ani náhodou,“ zavrtěl Remus hlavou, aniž by z něj spustil oči. „Nikdo nezná tolik tajných vchodů do Bradavic jako Pobertové.“
„Zmijozel skrývá mnohá tajemství.“
„Tak to beru,“ ušklíbl se Remus. „Třeba já vždycky věřil, že tam máte kolonii inteligentních mloků, kteří vám píšou úkoly, protože netuším, jak jinak mohl Crabbe prolézt.“
Dřív než mu došlo, co se děje, začal se Sirius smát.

Kapitola 17. – Devět dovnitř, žádná ven
Soundtrack: Pixies: Where Is My Mind?

Seděli v kuchyni a na zadní stranu starého ubrusu kreslili detailní mapu Bradavic. Dohromady věděli o devíti tajných chodbách vedoucích dovnitř. Remus měl lehce neskutečný pocit návratu do minulosti. Zapadli do kapsy v čase, která je náhle odstřihla od všeho, co se dělo v přítomnosti. Doufal, že to vydrží. Ještě alespoň chvilku. Bylo to jako by žil v jiném světě. Čekal, že se každou chvíli objeví James a oproti vší pravděpodobnosti si se Siriem okamžitě nevjedou do vlasů. Třeba by to někde šlo. Třeba někde byl svět, kde byli Sirius s Jamesem kamarádi a kde nikdo z nich nezemřel.
„Jste si opravdu jistí, že tohle je dobrý nápad?“ zeptal se Damien. „Stará magie je vážná věc a vám do detektivky pro mládež chybí už jen mluvící pes.“
„Co se ti nelíbí na vloupání do nejprestižnější a taky jediné magické školy v Británii?“ zašklebil se Sirius. I na něj to působilo. Tohle bezčasí, které jejich životům změnilo žánr.
Damien neodpověděl. Jen mu věnoval zkoumavý pohled, který naznačoval, že ho ztráta vazeb na realitu znepokojuje.
„Zívačka,“ zabodl Peter prst do mapy. „Jediný trochu větší problém je chrlič, ale heslo se dá vytáhnout z ozvěnového kouzla.“
„Mluvím vážně,“ ozval se Damien. „Co takhle právníci? Nebo ti vaši slavní bystrozorové. Zločiny by měli vyšetřovat profesionálové.“
Remus ho probodl pohledem. Nestál o hlas rozumu. Stál o dobrodružnou výpravu do Bradavic.
„Bystrozoři mě mají za mrtvého,“ ozval se Peter. „A Remus je podle nich vrah. Bude lepší, když důkazy přineseme před soud sami. Navíc obraz nemůže svědčit. Může nám jen napovědět, kde máme hledat.“
„Co si člověk neudělá, to nemá,“ zasmál se Sirius.
Remus se snažil neslyšet hysterický podtón v jeho smíchu.
„Bude to v pořádku, Mastersi,“ řekl. „Všichni tři známe Bradavice jak své boty.“
„Popravdě, toho se zrovna nebojím,“ pokrčil rameny Masters.
„Ale no tak,“ kopl ho pod stolem Sirius. „Co by byl život bez trochy rizika?“
Blonďák si ho jen změřil pohledem.
„Přesně tohle vždycky říkal Regulus,“ poznamenal neutrálně Peter.

Sirius měl pocit, že se pohybuje příliš rychle. Tak rychle, že jeho duše nestíhá a zoufale povlává někde vzadu. Chtěl, to tak. Chtěl, aby byla pryč a daleko a pokud možno, aby se spojení mezi ní a jím přerušilo, protože v tomhle stavu ho nic nebolelo. Plánoval, připravoval se a utěšoval horečnou aktivitou. Sem tam mu prsty sjely k medaliónu ukrytému v kapse. Kov chladil a mlčel. Jen sem tam hlas schovaný hluboko pod vrstvami tekutého skla, které mu konzervovalo mozek, zašeptal něco o zbabělosti.
Bradavický hrad se majestátně rýsoval proti noční obloze. Nad jeho věžemi vycházel neesteticky polovičatý kus měsíce.
„Úplněk by vypadal líp, co?“ poznamenal Pettigrew.
Remus se, místo, aby vztekle odsekl, jen zasmál.
„Ale měl by jiné nevýhody, Péťo.“
„Nejsem si jistý, jestli se teď zrovna nebojím víc mrtvýho Brumbála než živýho vlkodlaka.“
„Nebelvír, zdroj vší odvahy,“ odsekl Sirius automaticky. „Pohněte. Nesmíme tu courat moc dlouho.“
Vklouzli do chodby. Soustředil se na kluzkou zem pod nohama a na stěny pokryté pavučinami. Smrdělo to tam. Zatuchlinou a zkaženou vodou.
„Hoďte sebou,“ popoháněl je.
Ani jeden se neohradil. Věděl, že Remus ví, že utíká. Skoro mu byl vděčný, že to nevyslovil nahlas.
Dorazili ke konci chodby. Nechali tam Pettigrewa. Nemohli dovolit, aby ho někdo zahlédl. Respektive Remus a jeho nově nalezený pocit loajality to nechtěl dovolit. Siriovi to bylo jedno.
Dál šli sami. Pohyb bradavickými chodbami byl jako jízda na kole (což byla věc, kterou se Sirius naučil až ve dvaceti), ani nemusel přemýšlet o tom, kde a kam zahnout. Remus na tom byl očividně podobně.
„Co takhle odbočka do Astronomické věže?“ pošeptal mu.
Vlkodlak mu místo odpovědi věnoval jen lehce vytřeštěný pohled. Vytřeštěný, ustaraný a, jak si Sirius z nedostatku jiných výrazů musel přiznat, něžný.
„Nehodí se to,“ řekl. „Nemluvě o tom, že nemáme čas.“

„Srabe,“ procedil skrz zuby Sirius, ale pokračoval. Rema to moc neuklidnilo. Chodby pod jejich nohama ubíhaly a a oni se, přesně podle plánu, blížili k ředitelně. Obraz tam byl. Phineas Nigelus, Siriův praprastrýc či co, jim to potvrdil a navrch přihodil i informaci o zvycích aktuální ředitelky. Většina učitelů netrávila prázdniny ve škole. Všechno mělo proběhnout bez problémů.
Nevšiml si ho hned. Zrovna se díval pod nohy, protože věděl, že někde tady je uvolněná dlaždice. Možná ji mezitím spravili, ale nechtěl riskovat. Když zvedl oči, uviděl ho.
Dlouhý černý hábit, mastné vlasy a nos, co chodil vždycky o tři kroky napřed.
„Zatraceně, proč zrovna ty!“ vyjekl a mávl hůlkou.
Snape beze slova kouzlo odrazil a vzápětí z jeho hůlky vylétl temně modrý blesk. Čarovat ten blb vždycky uměl.
Remus měl po čtyřech letech v Azkabanu o dost horší reflexy. Kouzlo se mu zařízlo do masa a podtrhlo nohy.
„Nestačí ti, že jsi Bradavice připravil o ředitele? Musíš se tu plížit po nocích a…“
„Severusi!“
„Sirius Black?“ Snape se prudce otočil. „Ty? Takže Denní věštec pro jednou nelže? Spřáhl ses s touhle kreaturou? Vím, že jsi zbabělec, ale tohle…“
Siriova hůlka se pohnula tak rychle, že ji Remus ani neviděl.
Snape nad sebou oběma rukama držel štítové kouzlo.
„Bývali jsme přátelé,“ vyčetl Siriovi.
„Nechci ti ublížit,“ odpověděl Sirius a jediným mávnutím hůlky proťal štít.
Snape klopýtl o kouzlo a vzápětí ho další kletba odhodila do kouta.
„Jsi si jistý?“ odsekl a třel si naražený loket.
„Mdloby na tebe,“ probral se konečně Remus. Tentokrát už se trefil.
Zvedl se a přešel ke Snapeovi.
„Je v pořádku?“ zeptal se Sirius roztřeseně.
Tyhle kouzla ve škole použili tisíckrát. Vždycky byli všichni v pořádku. Proč se najednou… Remus si uvědomil, jakým kouzlem Sirius podtrhl Snapeovi nohy.
„Je v pohodě. Za chvíli se probere, měli bychom si pospíšit.“
Sirius přikývl.
„Je v pohodě,“ zopakoval.
„Jo,“ Remus k němu přešel a položil mu ruku na rameno. „Klid, nic se nestalo.“
„Nic,“ ušklíbl se Sirius a vytrhl se mu. „Dělej. Máme tu práci.“

Ředitelna byla temná a bez Brumbála vypadala jako úplně jiná místnost. Tedy alespoň v Siriových očích. Poslední dobou svým očím moc nevěřil. Obrazovou informaci pořád předávaly bezchybně, ale překrývaly ji závojem, který měnil význam toho, co vidí.
Viděl přítele padat k zemi a jeho vlastní ruka držela hůlku, ze které vyšla potenciálně smrtící kletba.
„Alespoň, že se snadno hledá,“ poznamenal Remus a posunul si židli, aby lépe dosáhl na velký portrét visící přímo nad stolem. Zdálo se, že Brumbál spí. I když u něj si jeden nikdy nemohl být jistý. Každopádně na jeho výslech teď stejně neměli čas.
„Jsi snad kouzelník,“ ušklíbl se Sirius automaticky a mávl hůlkou.
Obraz se po elegantní křivce snesl na podlahu.
„Čekal jsem, že tu bude nějaké zabezpečení,“ pokrčil rameny vlkodlak.
Bylo. Tři vrstvy antimagické ochrany a hlídáček, který případní zloději neměli objevit. Docela slušná práce. Autoři kouzla zřejmě nepředpokládali, že se obraz vypraví ukrást odborník z oboru.
„Doma to budeme muset ještě zkontrolovat,“ řekl Sirius.
Nevěřil tomu, co udělal. Hlas hluboko v jeho hlavě se smál. Ani nevěděl, proč to udělal. Jen to nedokázal změnit. A přitom by stačilo jediné kouzlo.
Věděl, jak hlídáček funguje. Tedy alespoň, jak pracuje tahle jeho verze. Někde, možná v Hagridově boudě nebo rovnou na Ministerstvu, se spustil alarm. Vyletělo z něj hejno barevných jisker, které nedají pokoj, dokud na poplach někdo nezareaguje. Pokud to dělal někdo alespoň trochu příčetný, budou nastavené na konkrétní osobu. Dotyčný už bude vědět, co dělat.
Sirius měl zhruba patnáct sekund na to, aby celý proces zastavil.
Rozesmátý hlas v jeho mysli je jednu po druhé odpočítával.
Nemohl nic dělat. Nedokázal se pohnout. Ruku měl v kapse a svíral medailón.

Zabalili obraz do ubrusu přivolaného z kuchyně. Remus doufal, že z toho skřítci nebudou mít potíže.
„Nešel by zmenšit?“ zeptal se. „Sirie, nešel by zmenšit?“
Sirius sebou trhl, jako by si právě uvědomil, kde je. Svraštil čelo.
„Ne, nešel. Teda pokud vím, existuje jen pár kouzel, které nedegradují obsah obrazu, ale všechna jsou dost časově náročná. Jednak žádný pořádně neumím a druhak nestíháme.“
„Tak nic,“ pokrčil Remus rameny. „Otevřeš mi, prosím, dveře?“
Měl se podívat, jestli za nimi nikdo nestojí. Nebo o to alespoň požádat Siria. I když ven stejně vedla jen jedna cesta.
Na chodbě stál Hagrid a společně s ním několik čarodějů, které si Remus matně pamatoval z ústředí bystrozorů. Čarodějové na něj mířili hůlkami a Hagrid rozlobeným, uplakaným pohledem.
„Ty si zabil Brumbála,“ popoptáhl Hagrid. „Jaks moh zabít zrovna Brumbála, Remusi. Myslel sem, že mu budeš vděčnej.“
Po tvářích se mu koulely slzy a Remus věděl, že jsou upřímné. O to to bylo horší. Otočil se k Siriovi. Ten před sebou v natažené ruce držel hůlku rukojetí dopředu. Vzdával se. Jediná rozumná věc, kterou mohl udělat.
Remus zvedl ruce nad hlavu. Navzdory tomu, že jemu už žádné rozumné věci pomoct nemohly.

Siriovi všechno připomínalo propařenou noc. Dokázal zahlédnout mlhavé obrysy prožitých událostí. Detaily se ovšem z paměti sveřepě odmítaly vynořit. Nebyly důležité. Nic nebylo důležité. Seděl za stolem a v ruce měl hrnek. Napil se. Hořké a kyselé. Káva. Nebo tedy spíš něco, co by Ifi prohlásila za zatracenou instantní břečku.
„Můžeš mi, prosím, říct, co se tam stalo?“
Zaostřil. Damien. Jistě, Damien je v Anglii.
„Lupina zatkli,“ odpověděl. „Za vloupání do Bradavic. Mě ne, jen zaplatím pokutu.“
„Do háje, Hvězdičko, to přece vím.“
Damien byl vyděšený. Vždycky používal laskavý tón, když se o Siria bál. Proč se bál? Vždyť už tu nebylo nic, co by mu mohlo ublížit.
Náhle ho Damien držel za ruku.
„Co se stalo? Proč vás chytili?“
„Obraz byl zajištěný alarmem,“ odpověděl Sirius. „Nevypnul jsem.“
„Ale proč jsi…“
Vytrhl se mu a odešel. Slov bylo moc. Nechtěl poslouchat další slova. Chtěl do svého pokoje na svou zem. Chtěl mezi prsty cítit očka kovového řetízku.
Na chodbě narazil do čehosi, co zřejmě bylo lidské tělo. Živé. Trochu ho to překvapilo.
„Co jsi to udělal?“
Pettigrew svíral pěsti a vypadl, že se Siriovi chystá jednu vrazit.
„Oni ho odsoudí. Znova… U Merlina, Blacku… Regulus vždycky říkal… Regulus.“
Potřásl hlavou. Neměl mu co říct. Byl zbabělec. Nebyl Regulus, který umřel kvůli něčemu, čemu věřil.
„Sakra, co se s tebou stalo?“
Zacpal si uši a šel dál. Potřeboval se dostat do svého pokoje.

„Tak teď už ses definitivně dostal do sraček, Lupine,“ řekl Moody.
„Myslíš, že to nevím?“ procedil mezi zuby Remus. Nezbývalo mu nic než vztek. Cokoli jiného by ho přibilo k podlaze tý zatracený kovový klece, do který ho strčili, i když nebyl úplněk.
„Vloupání do Bradavic ti rozhodně nepřilepší,“ pokračoval Moody.
„To vím taky. Pomohlo by mi… Moody, zjistil jsi něco? Já mám teorii. Myslím si, že…“
Odmlčel se. Moodymu věřil. Dost na to, aby mu svěřil vlastní život. Ale ne Harryho.
„Čertví, proč ho tam Brumbál toho mrňouse strčil. Rozhodně to teda není milující rodinka. Skoro se obávám, že jsem měl trochu víc držet pusu. Ale nevím nic. Brumbál tam nebyl. A ta ženská skoro padla do mdlob, když se dozvěděla, že umřel.“
„Petunie Dursleyová,“ napověděl mu Remus. „Má s Brumbálem nějakou dohodu, ale nejsem si jistý jakou.“
„Každopádně to byla slepá stopa, Lupine. Máš ještě něco jinýho? Protože jestli ne, tak jsi definitivně v háji.“
Remus se kousl do rtu. Na jazyku ucítil krev. Teď už mu zbývala jen tajemství, která nesměl prozradit. Sklepení pořád ještě slabě páchlo lyzolem a prvně v životě ho napadlo, že už možná neuvidí další úplněk.

Kapitola 18. – Klece
Soundtrack : Johnny Cash: Mercy Seat (Ano, je to fanvid na Star Gate: Atlantis. A co jako?)

Vzhledem k tomu, v jakém stavu byl při svém minulém procesu, si Remus nemohl být jistý svou pamětí, ale přísahal by, že Sirius má nekonečné množství právníků, protože pokaždé přišel někdo jiný. Tentokrát dorazila vychrtlá blondýna, která byla zřejmě o hodně starší než vypadala.
„Irina Juriová,“ představila se a podala mu ruku, což rozhodně nebylo samozřejmé. Už jen proto, že ji musela provléknout mezi mřížemi.
„Vaše situace je vážná.“
Přikývl. Alespoň, že si na nic nehrála.
„Bohužel nebojujete proti právnímu systému, ale proti veřejnému mínění, které se stále ještě nesmířilo s tím, že jste ještě nedokázal svou nevinu v případě Potterových. Přiznávám, že si nedovedu představit prakticky nic, snad kromě jednoznačného odhalení skutečného vraha, co by vám mohlo pomoci. Stejně jako minule však můžeme pracovat s tím, že o vaší vině existuje důvodná pochybnost. Zřejmě bychom mohli dosáhnout alespoň toho, že nebudete odsouzen k mozkomorovu polibku.“
Spolkl poznámku o tom, že to rozhodně nepovažuje za úspěch. A pak další, o tom, že se za žádných okolností nehodlá do Azkabanu vrátit.
„A Sirius, tedy pan Black… jeho svědectví v můj prospěch by mohlo pomoci, když jde o veřejné mínění.“
Urovnala si manžetu rukávu.
„Nejedná se o výhodu, na kterou bychom mohli spoléhat,“ řekla po chvíli.
Remus zakroutil hlavou, aby si alespoň trochu protáhl krk. Pochopil, co se mu právnička snaží naznačit.

„Nemůžeš ho tam jen tak nechat,“ kopl Peter do dveří. „Dělej něco, sakra, jsi Black, ne?“
„Nepokoušej se,“ zmrazil mu kouzlem ruce Damien. „Naše hvězda jasná pohasla. Vážený pan Black je povznesen nad osudy běžných smrtelníků. A přestaň tady sebou mlátit o dveře. Koupím ti za to panáka.“
„Ale já bych neměl chodit ven.“
Vykulil oči Peter.
„Když říkám koupím, myslím ukradnu z Blackových zásob.“
„Musíš jít svědčit,“ kopnul Peter ještě naposledy do dveří.
Neměl ponětí, jak by se znovu smířit s tím, že je naprosto absolutně sám. Ne po té, co alespoň chvilku nebyl. Navíc Remus si Azkaban znovu nezasloužil. Ne, že by si ho zasloužil prvně. Zasloužil by si něco jako tropický ostrov nebo farmu na prosluněné louce. A čokoládu. Strašně moc čokolády.
„Pojď dolů,“ položil mu Damien ruku na záda. „Tady nejsme v k ničemu.“
Peter staršího z Blackovic bratrů nikdy neznal moc dobře, ale stejně se mu tohle nepodobalo. Sirius, kterého si pamatoval ze školy, a ten, o kterém mu vyprávěl Regulus, by se ani jeden nezavřeli v pokoji a nezačali trucovat. Věřil by, že Sirius dokáže truchlit nějakým pořádně spektakulárním způsobem. Čekal by výbuchy a klidně by přistoupil i na to, že by byl schopný někomu ublížit. Možná by i věřil, že uteče zpátky do Ameriky. Ale ne, že zaleze a bude ignorovat zbytek světa. Obvzlášť v případě, kdy se po něm chce něco tak jednoduchého jako říct pár vět před soudem. Takhle zbabělý by nebyl ani Peter sám a že zrovna on o zbabělosti něco věděl. Kdyby byl Regulus tušil, komu posílá tu zatracenou věc, kvůli které umřel…
Byli už skoro dole v kuchyni, kam ho Damien vedl, protože svou nabídku alkoholu očividně myslel vážně.
„Ten medailón,“ vyjekl Peter. „Ta věc se Siriem něco dělá…“
„No, nepovídej,“ ušklíbl se Damien. „A tiše. Nepotřebujeme, aby Sirius slyšel, že o tom víme.“

Soudní síň připomínala propast. Na první pohled se zdálo, že Remu stojí na jejím dně, ale ve skutečnosti se propadal pořád hloub a hloub s každým dalším slovem, které obžaloba k natřískanému auditorium pronesla.
„Tento muž, který byl přímo svou nevinnou obětí vyloučen z Bradavic. Tento muž, který ani není mužem…“
Tím odbyli motiv. Že prý Brumbálovi zazlívá předčasný odchod ze školy.
„A proč byl nucen školu opustit? Protože představoval nebezpečí pro své spolužáky. Albus Brumbál, jak už bylo jeho zvykem, dal nelidskému mláděti dravého tvora příležitost prokázal, že ej schopno koexistovat s lidskou společností. Ale jak se mu tento tvor odvděčil? Ničím jiným než strachem, který pronásledoval naše nevinné děti!“
Juriová měla odvahu. Nebo si vytáhla nejkratší slámku, protože ho obhajovala právě ona a ne žádný jiný z nekonečné řady právníků, se kterými se Remus setkal. Teď, ale téměř neznatelně zvedla obočí. Mluvili o tom před procesem.
„Ohnivé projevy o sociální spravedlnosti nemají smysl,“ řekla. „Jen je obrátí proti vám. Nechtějí věřit, že jsou nespravedliví. NIkdo nechce vidět monstrum sám v sobě. Vaše zločiny dokazují jejich nevinu.“
„Ale jak jinak mě chcete hájit?“ zeptal se Remus. Cítil naprostý a všeobjímající klid. Vteřina ticha před výbuchem.
„Nebude se vám to líbit,“ uhladila si účes. „Ale věřím, že je to naše jediná naděje.“
„Tento vlkodalk není typickým představitelem svého rodu. Všichni z vás slyšeli o krutých monstrech potulujících se divočinou. O bestiích zabíjejících naše děti. Buďme však sobě upřímní. Osoba, která stojí před vámi nemá s těmito krutými leč hrdými bestiemi nic společného. V každém rodu se čas od času najde nepodarek. Odrodilec. Slabý kus. Jako toulavý pes se plouží v lidských stopách a živí se odpadky. Není schopen podívat se svým nepřátelům zpříma do očí.“
Pohrdavě usmála. Remus sklopil hlavu. Vařila se v něm krev. Chtěl začít křičet a hájit se. Chtěl přejet pohledem obecenstvo tohohle tyjátru a najít alespoň jednu přátelskou tvář. Místo toho ohnul ramena a tvářil se tak bezmocně, jak se cítil.
„Skutečně se mezi vámi najde alespoň jeden, mezi vámi, kdo jste Brumbála osobně znali a mnohdy jste byli i svědky jeho moci, kdo uvěří, že by ho tento genetický odpad dvou rodů byl schopen zabít? Jistě, vím, mohl jej chytit do pasti. Mohlo se jednat o léčku. Nepřiznáváme však tomuto odpadlíkovi z Bradavic příliš vysokou inteligenci?“
Remus bojoval s touhou začít šilhat a slintat si na bradu. Nebo začít citovat rubriku „Nad dopisy čtenářů“ z Denního věštce.
„Tam venku,“ přešla do hlasitého šepotu, „je něco silného. Něco mocného a zlého. Neco, co dokázalo zabít nejmocnějšího kouzelníka naší doby. Nenechme se rozptýlit jednoduchým řešením, když ve tmně číká skutečné zlo. Je povinností bystrozorů vypátrat a zneškodnit skutečného vraha. Pokud nám ovšem přestanou předhazovat chabé náhražky, které mají omluvit jejich neschopnost.“

„Dělá to docela dobře.“
Sirius zvedl hlavu.
Damien. Věděl, že tu někde je. Asi by se měl chovat víc jako hostitel.
„Snaží se je přemluvit, že se ve skutečnosti něčeho jiného bojí výrazně víc než Lupina. Nechce, aby mu odpustili. Chce, aby na něj zapomněli.“
Slyšel jeho hlas skrz dveře. Rozuměl jednotlivým slovů a dokázal je poskládat do vět. Znal jejich význam. Ale byl mu naprosto ukradený.
„Můžu dovnitř Hvězdičko, prosím, jen tě chci vidět.“
Teď se jeho hlas táhl jako med. Upřímná verze hlasu táhnoucího se jako med. Damien doopravdy chtěl dovnitř.
Damien, kterýho opustil a pořídil si opravdovou rodinu. Někoho, kdo byl skutečný.
Sirius se utápěl v mlze. V čase, který běžel několika rychlostmi najednou.
„Hvězdičko, Sirie, prosím.“
Neodpověděl. Pevněji sevřel medalión. Hrany se mu zarývaly do kůže.
„Otevři, do prdele!“
Dveře zapraštěly. Nejspíš do nich kopnul.
Sirius se usmál. Damien byl dobrý kouzelník, ale Sirius se zamykáním dveří živil.

Rema probudilo poklepání na rameno. Pootočil hlavu, aby zjistil, komu stojí za přátelské šťouchnutí místo kopnutí do mříží.
„Ta tvoje žába s nima možná nakonec hne,“ řekl Moody. „Ale bejt tebou moc na to nespoléhám.“
„Tvůj optimismus je pro mne velkou posilou.“
„Nech si ten sarkasmus. Vím, že se bojíš. Měl by ses bát. Měl bys bejt mokrej strachy, protože i když na to tý holce skočej, skončíš zpátky v Azkabanu.“
„Chceš bych tu předvedl hysterický záchvat? Nemůžu sloužit. Promiň, na to už vážně nemám sílu.“
„Ne, to nechci.“
Moody mávl hůlkou a vyčaroval si židli.
„Koukni, Lupine, já jsem v koncích. Mám tu vraždu a žádný stopy. A ty něco víš. Horší to už s tebou nebude, takže mi klidně můžeš vyklopit, o co tady jde.“
Šlo o to, že nechtěl, aby Peter skončil ve vedlejší cele.
„Snažim se ti pomoct, Lupine.“
„Omlouvám se,“ zamumlal. „Vážně nemůžu.“
„Šéfe?“ dovnitř nakoukla lyzolová čarodějka. „Tohle musíte vidět.“
„Rozmysli si to,“ řekl Moody a ztěžka vstal.
Remus neposlechl. Nechtěl vědět, co by se stalo, kdyby o své situaci začal doopravdy přemýšlet.

Peter byl zbabělec. Moc dobře to věděl a už se naučil žít s důsledky. Tedy alespoň s těmi, se kterými už nemohl nic dělat. Celou noc zíral do tmy a k ránu se rozhodl, že už toho bylo dost. Venku pomalu bledla obloha on litoval, že ještě není dost šílený na to, aby slyšel Regulův hlas. Tentokrát by z něj možná měl radost. Podíval by se na něj takovým tím pohledem, který uměl jen on. Trochu jako by pozoroval strašně roztomilého domácího mazlíčka, o kterém ovšem ví, že za rok za dva stejně umře. Nejspíš by nic neřekl, ale udělal by něco trapně romantického. Měl sklon ke gestů, za která se Peter dřív styděl, a teď se mu po nich stýskalo. Nejspíš by mu políbil ruku nebo tak něco.
Počkal dokud se ručičky hodin neposunuly na nějakou alespoň trochu příčetnou hodinu. Jen ležel a zhluboka dýchal. Po Regulovi tu zbyla spousta odvahy, což bylo přesně to, co Peter potřeboval. Ne nějaký kus kovu nasáklý temnou kletbou.
Venku bylo světlo a město začalo hlučet. Zvedl se a vyrazil na Ústředí bystrozorů.

Remus nečekal dobré zprávy. Kdyby měl náladu na optimismus, možná by doufal, že nebudou špatné. Když uslyšel hlas blížící se k jeho kleci, nedokázal se rozhodnout, který druh zprávy je tohle.
„U Merlina, co tady děláš ty?“
Peter konečně přišel dost blízko na to, aby na něj Remus mohl vidět. Moody šel vedle něj a tvářil se jako kočka, která zrovna sežrala šedesát let starého papouška, který se znal s Churchilem.
„Čau, Moony.“
„Péťo, co sakra…“
„Ticho,“ ukázal na něj prstem Moody. „Alespoň jeden z vás má rozum.“
„Tohle je přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout. Uvědomuješ si, že takhle skončíme v Azkabanu oba? Uvědomuješ si to, Péťo? Víš, co tě čeká, víš jaký to je?“
Praštil do mříží a zvuk se odrazil od kamenného stropu.
„Ne,“ pípnul Peter. „Ale vím, jaký je být zbabělec, co nechá kamaráda chcípat ve vězení.“
„Takže tam budeme chcípat oba. Skvělý nápad. Naprosto dokonalý.“
„Nech ho, Lupine, má pravdu. Nevěřim, že to řikám já, ale měli byste konečně někomu věřit. Jinak se z tohohle nevymotáte.“
„A co asi tak uděláš, Moody? Postavíš se před Starostolec a řekneš jim, že ses spletl? Že nejsem vrah?“
„Já se nesplet, Lupine. Já se celou dobu snažím zjistit, co se tady, u Merlina, děje. A co se týče toho, co se chystám udělat… Chystám se vodevřít tuhle zatracenou klec, pustit tě ven, vytřískat z tebe, co víš, a pak, sakra, konečně zjistit, jak vlastně Brumbál umřel.“

Ticho vířilo vzduchem jako prach a dopadalo na zem ve velkých vločkách jako prach. Sirius se opíral o zeď a skrz přivřená víčka se nedíval na nic. Náhle se ozvalo hlasité lupnutí. Ve středu pokoje se objevil Krátura.
„Krátura se omlouvá,“ řekl, „ale pán má návštěvu.“
„Pán nepřijímá návštěvy,“ opáčil Sirius.
„Venku povykuje mudlovská špína. Uráží čaroděje a říká, že si má nelidská stvůra vzít svého kmotřence.“
Sirius měl v úmyslu naprosto Kráturu ignorovat. Tohle ho ale probralo. Nelidská stvůra nemohl být nikdo jiný než Remus, což znamenalo, že venku je Dursleyová s Harrym.
„Ať se o něj postará Damien. Když už tak strašně stojí o děti.“
„Pan Masters je pryč. Odešel odlít posmrtnou masku paní Ifigenie.“
„Zatraceně. K čertu. U Merlina,“ zaklel Sirius.
Nechtěl vstávat a neměl sebemenší chuť cokoli řešit. Obzvlášť hysterický záchvat paní Dursleyové.
„Mudla říká, že už nechce mít s čaroději nic společného, že tu kmotřence nechá, stejně jako ho Brubál nechal u ní na schodech.“
Ifi by vstala z hrobu a rozpoutala peklo, kdyby zjistila, že nechal dítě samotné bloudit po Londýně.

Harry seděl na schodech a v ruce svíral vzkaz od Rema, který mu před pár dny doručil sám Sirius.
„Ahoj,“ pípnul.
„Ahoj, kde máš tetu?“
„Šla pryč.“
„A vrátí se?“
Sirius se posadil vedle něj. Slunce ho hřálo do ramene a vzduch páchl po výfukových plynech.
Harry pokrčil rameny.
„Myslím, že má strach. Přišel k nám pán, který měl jedno oko skleněné. Strýček Vernon strašně křičel. Prý už nesmím přes práh.“
Chlapec si rozpačitě promnul tvář.
„Uhodil mě.“
Sirius sevřel pěsti a vzpomněl si na scénu, která se odehrála před mnoha lety přesně na těhle schodech.
„Co se mě týče, vracet se nemusíš!“
Taky ho tehdy pálila tvář. Bylo to dost zlé, i když byl o čtrnáct let starší než Harry.
„Kde je Remus?“
„Remus je…“ nevěděl, co odpovědět. Najednou mu došlo, co se vlastně děje.
„Remus,“ vztyčil se tak rychle, až Harry vyjekl překvapením.
„Promiň,“ omluvil se mu. Nával adrenalinu rychle vyprchával a vracelo se zadušené zoufalství. Neby si jistý, jak se cítí. Chtěl vyrazit a bojovat za spravedlnost pro vlkodlaky, chtěl jít zpátky nahoru, lehnout si na koberec a pomalu se rozpadnout. Trhalo ho to vejpůl.
„Pane Siriusi,“ zatahal ho Harry za rukáv a cynická část Siriova mozku otočila oči v sloup nad tím, jak moc je to kýčovitá situace. „Nevíte, kde teď budu bydlet?“
Vypadal jako James Potter. A taky vypadal ztraceně a byl všechno, co na světě Remus měl. Uvnitř v Siriově srdci prasklo cosi, co až nepříjemně moc připomínalo jemně tepaný kov nasáklý černou magií.
„Uvidíme,“ zvedl ho do náručí. „Kdyby bylo po mém tak v bezva městě u moře. Ale zatím zůstaneš tady.“

Kapitola 19. – Palačinky
Soundtrack: The Cure: Boys Don't Cry

Remus si to nenechal vymluvit. I když Moody brblal, že Grimmauldovo náměstí je první místo, kde je budou hledat. Aby zbytečně nevzbuzovali podezření, přenesli se pár bloků od něj.
„Ten medailón s ním něco provedl,“ řekl Peter. Byl pořád ještě nervózní z toho, co udělal. A nervózní Peter neuměl mlčet. „Není to vůbec Black. Teda myslím, já ho pořádně neznám, ale to, co znám. Trochu ho znám. On by nebyl takový…“
„Nevím, co tě překvapuje na tom, že krám, se kterým se Voldemort extra pečlivě schovával, má nějaký ohavný účinky. Začíná se mi zdát, že, vy hoši, jste banda naivních pitomců.
„Nemáš pocit, že toho už takhle máme na talíři docela dost, Moody?“ zavrčel Remus.
Pošuk vážně nějak zařídil, že jim oběma bystrozoři dovolili odejít. Znamenalo to ovšem, že teď se od nich nehnul ani na krok. Nebylo to vysloveně špatně. Měl z nich největší šanci, dát všechny kousky skládačky dohromady. Jenomže Removi tekly nervy. Sirius se schoval za skleněnou stěnu a Remus do ní mohl jen zarývat nehty a klouzat níž a níž. Chtěl i nechtěl ho vidět. Nebyl si jistý, jestli snese ještě jeden pohled do očí ztvrdlých na kámen.
Číslo dvanáct se před nimi poslušně vynořilo. Alespoň, že tyhle dveře ještě Sirius nezablokoval.
Removi zatrnulo v první vteřině, kdy vstoupil dovnitř. Okamžitě poznal jeho hlas. I když to nebyla slova, ale neartikulovaný křik. Později si na to nikdy nepamatoval, ale musel v několika vteřinách vyběhnout schody a rozrazit dveře.
„Harry, co tady děláš?!“
„Remusi,“ vyjekl chlapec. „Ty jsi tady!“
„Reme,“ řekl Sirius. Těžko říct, jestli to bylo oslovení nebo jestli jen opravoval Harryho skloňování.
Nikdo nebyl zraněný. Harry vypadal… Byl trochu rozcuchaný, na nose měl šmouhu a seděl na zemi obklopený hradbou z knih. Několik se jich zhroutilo na zem, když se překotně zvedl, aby přidupal k vlkodlakovi. Remus by se vsadil, že o patro níž se zahoupal lustr.
„Remusi, my máme pevnost,“ objal ho okolo nohou, „postavili jsme si ji z knížek a jmenuje se… jmenuje se…“
Zarazil se a tázavě podíval na Siria. Ten si jen prohrábl vlasy a nejistě se usmál.
„Má to být pevnost v La Rochelle. Chystali jsme se tu posnídat.“
Jindy by měl Remus zatraceně hodně co říct ke snídání na knihách a k tomu, aby se z nich stavěly pevnosti. Teď ovšem nevěděl, kterého z nich obejmout jako prvního.
Harry byl blíž. Teprve teď Removi došlo, že výkřik, který slyšel, byl spíš nadšený než vyděšený.
Sirius zvedl ruce a dal je před sebe zápěstími k sobě.
„Udělej něco, prosím,“ řekl. „Nenech mě, abych se znova dotkl tý zatracený věci.“
Remus se mu podíval do očí a nebyl v nich ani kámen ani led ani šílenství. Jen Sirius a trocha smutku.

Sirius zachřestil okovy. Remus použil docela slušné poutací kouzlo. Moody se ale jen ušklíbl a zašermoval hůlkou. S čirého vzduchu se okolo zápěstí zhmotnily ocelové okovy a řetěz, který se vzápětí poslušně zapustil do podlahy.
„Alespoň že jsme v kuchyni,“ ušklíbl se Sirius. „Tady hlady neumřu.“
Zachytil vlkodlakův pohled. A úsměv. Na klíně mu seděl Harry a hrál si s dědovou stříbrnou sadou na čištění dýmek.
„Neměl bys být vydaný na milost naší skvělé a spravedlivé justici?“ zeptal se Rema a zabubnoval prsty o stůl. Moc hezky se to doplňovalo s cinkáním oceli.
„Zkusil jsem to. Skoro bych řekl, že se to zbytečně přeceňuje.“
„Tady Lupin je na útěku,“ poznamenal Moody a jediným zkušeným pohybem hůlky si ze skříňky přivolal whisky na vaření. „A pan Pettigrew by popravdě měl být zatčený.“
„Za co?“
„Několik let jsi ze mě dělal pitomce, Péťo. Nicméně,“ mohutně si přihnul přímo z lahve, „jsem tu proto, abych vám amatérům ukázal, jak pracuje detektiv. Nebo alespoň někdo, kdo není naprosto beznadějný blb jako vy tři.“
„Čtyři,“ poznamenal Sirius. „Bylo by nefér vynechat Damiena z výčtu blbů.“
Moody na něj zakoulel okem, což zřejmě mělo naznačit, že zanedlouho bude chtít slyšet, kdo je, u Merlina, Damien. Sirius náhle zatoužil po tom, aby se bystrozor podělil o whisky. Hlas v jeho hlavě nezmlkl. Jestli něco, tak začal být hlasitější. Změnila se jedna jediná věc - Sirius ho byl schopný poslat do prdele. Musel to dělat každých pár minut, ale dokázal to. Byl to ještě lepší pocit, než když zdrhnul z domova, a tím pádem definitivně poslal do oněch míst svoje rodiče.
„Kde chcete začít?“ zeptal se Moodyho. „Máte vůbec nějakou stopu. Kromě…“
Kývl hlavou směrem k Harrymu.
„Tahle vaše teorie je pěkná blbost,“ odfrkl si Moody. „Máme záznamy o veškeré magické aktivitě nezletilých kouzelníků. Poslední dva měsíce jsme o Harrym neslyšeli a i předtím šlo vždycky jen o nějakou pitomost.“
Siriovi se ulevilo, ale hlas v jeho hlavě se začal smát.
„Shrneme si, co víme,“ mávl Moody rukou a jedna stěna změnila barvu na temně zelenou. Vytáhl křídu. „Probereme si fakta, a pokud je tu ještě něco, co jste se mi neobtěžovali říct, koukejte to okamžitě vysypat.“
Začal psát.
„Za první - tuhle malej Pettigrew má paměť vymazanou od samotnýho Brumbála, což by dle mýho klidně mohlo mít s vraždou něco společnýho.“
„Ale já to nebyl,“ ohradil se Peter.
„Co já vím? Ale spíš ne. Kdybych byl na tvým místě, doufal bych, že z Brumbála nějak vyrazím svoje vzpomínky zpátky, takže bych ho určitě nezabíjel. Důležitej moment tu není, kdy ti starej Albus vzpomínky vymazal, ale moment, kterým ta tvoje díra v paměti začíná. Pokud se nepletu, mělo to být těsně před tím, co Black mladší ukradl ten medailón. Skoro bych řekl, že je bezpečný předpokládat, že chtěl, abys zapomněl právě na tu věcičku.“
„Krátura dal medailón Peterovi hned po Brubálově smrti,“ ozval se Remus. „Předtím se ho mohl snažit před Brumbálem schovat. Možná se bál, že ho Albus bude chtít získat pro sebe.“
„Dobrej postřeh, Lupine. Možná skřet ví víc, než si myslíme. Blacku?“
Sirius přikývl.
„Kráturo,“ zavolal.
Skřítek se s lupnutím zjevil uprostřed kuchyně.
Moody si odložil flašku na stůl, dal ruce v bok a vystřelil otázku: „Kráturo, proč jsi dal medailón, který ti svěřil Regulus Back, Pettigrewovi až po Brumbálově smrti?“
Sirius napůl čekal, že skřítek prohlásí něco o tom, že Brumbálovy smrti si vůbec nevšiml. Nebo že to byla náhoda. Krátura místo toho svěsil uši tak nízko, až se mu skoro obtáčely kolem krku.
„Krátura nemohl dřív. Krátura se bál, že Brumbál medailón sebere. Krátura musel medailón chránit.“
„Přesně jak jsem čekal,“ pokýval Moody. Jenomže skřítek ještě neskončil.
„Regulus přikázal, aby Krátura medailón chránil a aby ho nedal nikomu jinému. Brumbál chtěl medailón Kráturovi sebrat. Krátura musel zabít, Krátura neměl jinou možnost.“
Chvíli trvalo, než se ta myšlenka skrz uši propracovala až do mozku. Než Removi došlo, co slyší. Než si začal nadávat, proč ho to, sakra, nenapadlo už dávno.
Moody se poškrábal pod skleněným okem.
„Tak teda nečekal jsem, že to rozsekneme takhle rychle,“ řekl nakonec.

Pošuk si vzal Kráturu stranou a kuchyň se náhle zdála být výrazně větší.
„Neublíží mu?“ zajímal se Harry. Pořád ještě měl oči navrch hlavy z toho, že viděl skřítka.
Remus se zastyděl. Nebyl si jistý, jak přesně mohou vypadat Pošukovy výslechy. Pak si ale vzpomněl, že jich vlastně několik zažil.
„Bude to v pořádku,“ ujistil Harryho.
„Tak jo,“ kývl chlapec vážně hlavou. „Mám hlad,“ oznámil.
„A co bys chtěl?“ zeptal se ho Remus a téměř okamžitě mu došlo, že neumí uvařit prakticky nic.
„Palačinky,“ rozzářily se Harrymu oči. „Remusi, můžu palačinky?“
„Reme,“ opravil ho Sirius. „A jasně, že můžeš, Harry.“
Až do teď se Remus usilovně snažil zapomenout, že tady je. Snad ani neměl vztek. Jen prostě strašně moc netušil, co by s ním vlastně měl dělat. Teď se ovšem přímo nabízela jednoduchá otázka.
„A kde najdu palačinky?“
Sirius trochu zachřestil řetězem a hodil si nohu přes nohu.
„Palačinky se nehledají, ty se smaží.“
„Nepustím tě,“ odtušil Remus.
„Ale no tak, vlkodlaku, palačinky nejsou těžký, to zvládneš.“
„Strávil jsem roky v Azkabanu a ještě předtím mezi magickou spodinou, proč si myslíš, že umím vařit?“
„Neboj, budu ti radit,“ usmál se široce Sirius a Removi najednou ostře a bolestivě došlo, že ho miluje.

Podařily se mu. Dokonce i včetně té části, kdy zvedl pánev, švihl s ní a obrátil palačinku ve vzduchu. Harry hýkal smíchy, podobal se Jamesovi víc než kdykoli předtím a Remus si vůbec nebyl jistý, jestli na sebe někdy v životě byl tak pyšný.
„Škoda, že se na tomhle pitomým ostrově nenosí javorový sirup,“ prohlásil Sirius, zatímco se pokoušel namazat si svázanýma rukama palačinku marmeládou.
„Co je javorový sirup?“ zeptal se Harry.
„Ty nevíš… No jasně. Jak bys to mohl vědět? Javorový sirup je strašně dobrá věc,“ začal vysvětlovat Sirius. „Dělá se v Kanadě. To je taková země na severu. Moc hezká, ale kapku studená. Každopádně je to taková sladká šťáva, co teče ze stromů.“
„Fakt?“
Harry vykulil oči. Skoro vypadal, že ho to překvapilo víc než existence magie.
„Fakt,“ kývnul Sirius. „Jednou…“
Zarazil se a podíval se na Rema.
Remus měl rád literaturu. A nesnášel klišé. Jenomže tentokrát si tu otázku v Siriově pohledu vážně přečetl. Nebyl dobrý nápad Harrymu něco slibovat. Dokonce nebyl dobrý nápad cokoli slibovat Siriovi.
Podíval se z jednoho na druhého.
„Jednou ti to třeba Sirius ukáže. Jestli bude příležitost, jo?“
Harry nadšeně přikývl. Sirius jen zavřel oči.
Kuchyní voněly palačinky, pomerančová marmeláda a whisky, kterou se Removi v průběhu procesu výroby potravy povedlo převrhnout.
„Víte, co to chce?“ zeptal se Remus, zatímco se poměrně úspěšně pokoušel umýt pánev.
Sirius z něj ani na okamžik nespustil oči a jeho úsměv se ještě rozšířil.
„Čaj?“ zeptal se.
Bylo to jako první jarní den. Jako nov a ano, vážně, jako čokoláda. Najednou mu byla ukradená zrazená důvěra, další prasklina v srdci i skutečnost, že ještě pořád může skončit ve drápech mozkomorům. Vzal Siria za ruce a konečky prstů přejel po okovech. Nebyl blázen, nezrušil kouzlo. Jen chtěl vědět, že tam je. Pak se sklonil a políbil klouby prstů odřené od kdovíčeho až do krve.
„Jo, čaj,“ řekl.
„Nemáš pocit, že se pořád jen usmiřujeme?“ zašeptal Sirius.
„Tohle není usmiřování.“
„A co teda?“
„Kontrola,“ pousmál se Remus. „Jen si hlídáme, že jsme to pořád my.“
„Nejsem si jistý, kdo jsem. Mám dojem, že každý den se ráno vzbudím jako někdo jiný. Rozumíš mi? Pokaždé je mi mizerně nějakým novým způsobem.“
„Jo, rozumím,“ objal ho Remus.
„A víš, co je úplně nejtrapnější? Děsně si vyčítám, že kvůli Regulovi mi takhle blbě nebylo. A přitom mělo být. Ifi přece nebyla moje rodina.“
Nevěděl, co odpovědět, a tak zkusil alespoň doufat, že Sirius na odpověď nečeká.
„Kdo je Regulus?“ ozvalo se tiše z druhé strany stolu.
Harry je pozoroval velkýma zelenýma očima.
„Musíme ho dostat pryč,“ řekl Sirius a Removi nezbylo než přikývnout.

Ani jeden z nich nemohl tušit, že bystrozoři obklíčili celý blok. Ale možná, kdyby se Remus doopravdy pozorně soustředil, dokázal by zaregistrovat blížící se mozkomory. Moody měl pravdu, Grimmauldovo náměstí bylo prvním místem, kam ho šli hledat.

Kapitola 20. – Polibek
Sountrack: U2: Love Is All We Have Left

Klouzaly po něm jako kapky deště po skle. Minuty. Chvíle odpočítávané do konce jeho života. Nebyly zlé. Jen zbytečné. V koutku duše doufal, že jeho smrt třeba k něčemu bude. Kdysi si přál zachránit život Jamesovi. Pořád si přál zachránit život Jamesovi. Jenomže hrdinská smrt teď byla úplně na hovno. Nic neznamenala. Potřeboval život, protože Harry potřeboval kmotra. A Sirius… potřeboval někoho.
Sirius měl spoustu lidí. V tom městě, kterém pořád vyprávěl. Remus navzdory snahám kouzelnické veřejnosti měl cosi jako vzdělání a věděl, kde je San Francisco. Možná by o něm dokázal i pár slov říct. Vůbec se ale nepodobalo městu, o kterém mluvil Sirius. V tom jeho bylo teplo, vůně, radost a nakonec vlastně i zima, která se ale dala sdílet.
Venku na ulici už byla tma, ale stejně bylo možné ve stínech rozeznat jejich obrysy.
„Potvory vodporný,“ odplivl si Moody a Krátura přičinlivě přiskočil s hadrem na podlahu. „Pořád tam jsou.“
Mozkomoři obklíčili dům a ten se uzavřel do sebe. Spustila se kouzla, o jejichž existenci neměl tušení ani Sirius. Nikdo se nemohl dostat dovnitř. A nikdo se nemohl dostat ven. Status quo se vším všudy.
„Nemůžeme tu zůstat furt,“ pokračoval Pošuk. „Musí bejt nějaká cesta ven.“
Ozvalo se zachřestění.
„Nejspíš bych to dokázal otevřít. Ale chtělo by to čas a musím být schopný kouzlit,“ zvedl Sirius spoutané ruce do výšky obličeje.
Nerozvazovali ho. Za žádných okolností a z žádného důvodu. Moody prohlásil cosi o bojových podmínkách a Sirius s ním souhlasil ze všech nejhlasitěji.
„V knihovně musí o tom medailónu něco být. Máte tu největší sbírku negromantik v Anglii.“
„Druhou největší. Nebo spíš třetí. Ani nechci vědět, co schraňuje Malfoy.“
„Hnijem tu zaživa.“
„Jsou to zatím tři dny, Moody.“
Remus položil čelo na sklo. Ještě pořád šťastné vzpomínky stačily. Ještě pořád nemizely. Ale Ifigeniiny triky přestávaly fungovat a každý střípek minulosti měl ostré hrany.
„Nemůžu tam,“ zašeptal a vzápětí ucítil na rameni Siriovu ruku.
Tohle byl přesně jeden z nich. Zdánlivě šťastný střípkek. Chvíle, kdy moudrý klobouk vykřikl „Nebelvír“. Remus obdivoval odvahu a věrnost a loajalitu a nikdy je obdivovat nepřestal. Jen jich přestal být schopný. Věděl, že by měl vyjít ven, vzdát se a zachránit všechny, co tu byli. Včetně Harryho. Včetně Siria.
„Nech toho,“ teď ho pro změnu Sirius šťouchl nosem. „Úplně slyším, jak myslíš na to, že bys měl provést nějakou nebelvírskou kravinu. Tohle není chvíle na nebelvírský kraviny. Pro jednou konečně máme čas všechno promyslet, tak bychom ho taky měli využít.“
„Tvrdils, že se dokážeš dostat ven, Blacku,“ přerušil je Moody.
„Jo, kývl Sirius a znova u toho zavadil nosem o Removo rameno. „A je možné, že to dokážu i jednosměrně. Tak, abychom my mohli ven a bystrozoři se nedostali dovnitř. Co ale nevím je, jak dlouho vydržím bez medailónu.“
„Budeme tě hlídat. Navíc jsme ho schovali, nenajdeš…“
„Sakra, Moody. Znám tenhle barák jak svoje boty. Ta věc je někde nahoře. Proto jste mě přivázali na řetěz, který stačí sotva k začátku schodů. Cítím to. Vím, že to tam je. V momentě, kdy mě rozvážeš a dáš mi hůlku, vás omráčím oba a budu tam.“
„To bych chtěl vidět, mladej,“ zamumlal Moody.
Dokonce i Remus pochybovačně zvedl obočí.
„Tak dobře. Možná ne v momentě. Ale už teď mám tři plány, jak se k němu dostat.“
„Odůvodněné riziko,“ pokrčil rameny Moody.
Remus cítil na uchu Siriův dech. Tady bylo teplo, bylo tu co jíst, byla tu čistá voda, postel, ve které se dalo spát, a noci, které někdy nebyly plné zlých snů. Dny, které nebyly plné ledových bloků, do kterých zamrzal až po konečky prstů.
Pamatovat si není stejné jako prožít.
Pamatoval si, že to bylo zlé, ale nedokázal si vybavit, jak přesně. Teď to nedávalo smysl. Tady bylo teplo. V tomhle domě, kde si teď zrovna hrál Harry, a u okna, u kterého stál se Siriem, nedávalo smysl, že by se do jedné hlavy, do jednoho zatraceného malého vlkodlačího mozku vešlo tolik beznaděje. Měla se zhroutit vlastní vahou. Možná se právě to děje těm, které políbí mozkomoři. Zhroutí se do jedné malé nekonečné černé díry.
„Nemůžu zpátky.“
„Nepůjdeš,“ řekl Sirius. „Ještě je čas. Ještě to nemusíme riskovat.“
Přikývl a nechal ten čas, který jim ještě zbýval, protékat kolem sebe.

„Co chceš, Petere?“
V první chvíli její hlas nepoznal. Zněla jinak, když neječela. Jen se za něj zpoza nedbale zataženého závěsu přísně dívala. Roztřásla se mu kolena stejně, jako když se s ní tehdy setkal poprvé.
„Vy jste obraz, že? Tedy, já vím, že jste, ale potřeboval bych pomoc od obrazu. Prosím, můžete mi pomoc?“
Už zase drmolil a přál si spolknout slova hned, co je vyslovil.
„Pch…, odfrkla si, „proč jen museli mít oba moji synové tak příšerný vkus?“
„Alespoň jsem člověk a ze slušné rodiny,“ pokrčil rameny.
Nepatrně se jí zvedl koutek úst.
„S čím ti tedy může starý, přehlížený portrét pomoci?“
Věděl, že je to pitomý plán a že nebude fungovat. Jenomže tu byli zavření už čtvrtý den a on stále hůř odolával pokušení proplakat každou noc v posteli po Regulovi.
„Vyklop to, u Merlina!“
Sáhl do kapsy a vytáhl kartičku z čokoládové žabky. Sirius ještě před blokádou poslal Kráturu, aby jich pro Harryho pár koupil. Peter je rozbalil jednu po druhé a měl štěstí. Byl tam.
„S portrétem v Bradavicích to nevyšlo, ale mám tohle. Myslíte, že se můžeme zeptat jeho?“
Paní Blacková probodla obrázek podřimujícího Brumbála pohledem.
„Tenhle šunt není plnohodnotný portrét. Ani není na plátně.“
„Nechte si tu diskriminaci, Walburgo,“ otevřel Brumbál jedno oko.
„Jste jen kousek kartónu, Brumbále. Tuto skutečnost budete muset bohužel přijmout.“
„Být kouskem kartónu má i své výhody, má drahá. Rozhodně je to příjemnější, než nemoct se hnout ze zdi.“
„Pch… můj drahý, tady Peter by potřeboval plnohodnotnou informaci. Což je něco, co mu, předpokládám, rozhodně nemůžete dát.“
„Ne, Walburgo, to se pletete. Mohl bych. Pamatuji si na svůj život velice ostře. Troufnu si dokonce říci, že ostřeji než vy.“
„Ehm…,“ vložil se mezi ně Peter, „a můžete mi říct, proč jste mi vymazal paměť?“
„Drahý chlapče,“ povzdechla si kartička, „kdybych ti to chtěl říct, jistě bych ti tu paměť nemazal.“
Paní Blacková si dala ruce v bok a Peter by byl přísahal, že její oči na vteřinu zazářily jasnou červení.
„Petere,“ řekla, aniž by spustila pohled z kartičky, „připrav se, prosím, na to, že tohle bude hlasité.“
Vzápětí zmizela ze svého rámu, objevila se na kartičce, chytila Brumbála za vousy a začala opravdu intenzivně ječet.

Sirius nebyl zrovna v nejpříjemnější situaci. Na jedné straně sledoval, jak se Remus pomalu hroutí strachy, protože navzdory všemu utěšování bylo jasné, že jednou budou muset vyjít ven mezi mozkomory. Na druhé byl řetěz, který mu poutal zápěstí k sobě a nepustil ho dál než na třetí schod hlavního schodiště. Medailón mu zůstal zažraný pod kůží. Kdo by byl řekl, že vztek je tak návykový? Jako když si děti ve svátečních šatech hrají s bahnem. Bylo to hnusné, špinavé a odporné a přál si to cítit znova. Přál si dívat se na vlkodlaka a místo téhle směsice strachu, něhy, naděje a touhy roztrhat na kusy každého, kdo mu ublíží, cítit něco jednoduchého.
Napjal ruce a kovová oka zachřestila. Byl za ně vděčný. Ať cítil, co cítil. Ať to bolelo, jak to bolelo. Usmál se a Remus mu úsměv oplatil. Oba seděli u kuchyňského stolu a dívali se na sebe přes skoro nekonečnou řadu špinavých čajových šálků. Tahle chvíle měla šanci přerůst v příjemné sdílené ticho. Pak ovšem dovnitř vtrhl Pettigrew.
„Mám to,“ vyhrkl. „Mám stopu, která je dobrá. A vážně by nám mohla pomoct. Ona je hlavně moje, ale chtěl bych… Musíme tam. Prosím, musím tam… Pomůže to i tobě, Moony, prosím…“
„Péťo, zpomal,“ zarazil ho Remus. „Napřed nám řekni, co jsi zjistil.“
„Já vlastně nic, celé to byla paní Blacková. Já se jí jen chtěl zeptat, netušil jsem, že mi tak pomůže, netušil jsem, že nám vůbec chce pomoct…“
„Petere!“
Remus vstal a chytil Pettigrewa za ramena.
„Posaď se, jo? A řekni nám to hezky popořadě.“
„Dobře,“ ztěžka polkl, ale sedl si. „Dobře. Sirius koupil Harrymu čokoládové žabky a v jedné byl Brumbálův obrázek. Napadlo mě, že jestli něco mohl vědět jeho velký portrét, možná by něco věděla i kartička. Moc jsem tomu nevěřil, ale chtěl jsem to zkusit. Tak jsem se šel zeptat paní Blackové, jak na to, a ona… Ona to tak nějak vyřídila za mě.“
„Co že udělala?“ vykulil oči Sirius.
„No… ona ho příšerně seřvala. Jako toho Brumbála z kartičky. Kdyby už nebyl malinkej, řekl bych, že byl takhle malinkej,“ zašklebil se Pettigrew a Sirius pocítil náhlý záchvat synovské pýchy.
„On sám si toho pamatuje jen málo, ale přiznal, že existuje vzpomínka, která by nám měla pomoct. Je uložená u Gringottů. Na heslo.“
„A známe heslo?“
„Vsadím se, že to bude něco jako citronový bonbón,“ rýpl si Sirius.
„Těsně vedle,“ řekl Peter. „Pomerančová pralinka.“

Věci se daly do pohybu. Rychleji než by si byl Remus přál, ale Peterovo zjištění ho připravilo o zbytek výmluv. Teď stál v kuchyni, díval se na Siria a pokoušel se mu nějak propašovat do mozku myšlenku, že mu věří. Neodvážil se to vyslovit nahlas. V tuhle chvíli potřebovali mít na své straně i všechny pověry.
Přistoupil k němu a položil špičku hůlky na okovy. Moody je pozoroval se zachmuřeným výrazem. Ruku měl připravenou k útoku. Peter stál vedle něj a měl dost rozumu na to, aby se nesnažil tvářit výhružně.
„Mohl bych se dovolávat vznešených citů a prosit tě, abys vytrval ve své věrnosti dobré věci. Pravděpodobně bych zvládl vystřihnout nějaký patřičně patetický projev.“
„Láme mi srdce, že to opomíjíš,“ ušklíbl se Sirius.
„Zapřísahám tě, při všem, co je ti drahé, nezraď nás,“ prohlásil Remus a dal si záležet na tom, aby se tvářil naprosto vážně. „Ve jménu lásky, věrnosti a cti tě prosím, buď silný a naslouchej svému srdci. Vím, že v tobě dříme odvaha hodná pravého…“
„Tak to prrr…,“ ohradil se Sirius. „Nebelvír sem netahej.“
„Promiň,“ pokrčil Remus rameny. „Nějak mi to tam automaticky sklouzlo.“
„Věren buď sobě a těm, které miluješ,“ zadeklamoval dramaticky Sirius. „Na jejich obranu pozvedni svůj jasný meč a za ně i polož svůj život.“
„Jasný meč je blbost,“ ozval se Moody. „A mohli byste vy dva šašci konečně přistoupit k věci?“
Podívali se na sebe a pokrčili rameny. Odhodlání se stopou úsměvu.
„Finite incantatem,“ řekl Remus a okovy se rozpustily v obláčku modravého dýmu.
Sirius si protáhl zápěstí a pak ze stolu zvedl hůlku. Zkusmo s ní zamával vzduchem.
„Dobře,“ kývl. „Jdeme na to. Vy tři, držte se mě jak klíšťata a neopovažujte se ze mě spustit oči. Tahle kouzla většinou mívají kořen u hlavního vchodu, takže začneme tam.“
Odhodlaně vešel do chodby. Stačilo ale jen pár kroků a ozval se nepříčetný jekot.
„Vy idioti, vy pitomci, vy neschopní, špinavý, šílení…,“ paní Blacková kvílela hlasitěji, než když se Remus prvně objevil v domě. „Vy jste ho rozvázali, blázni, hlupáci! Teď tam půjde a…,“ hlas se jí zlomil. „Stejně jako Regulus… To ne… nedopustím…“
V hale se zablesklo a vchodové dveře se rozletěly dokořán.
Na okamžik všichni oněměli.
„Zatraceně, matko,“ vzpamatoval se Sirius jako první. „Musíme ven! Tady budeme jako v pasti.“
„Ale co Harry?! Nahoře je Harry!“
Sirius se na něj podíval.
„Utíkejte,“ zařval Moody. „Postarám se o něj. Bude v pořádku, po něm nejdou.“
S hůlkami v ruce se vrhli ke dveřím. Ve vzduchu před nimi se zhmotnili tři patroni. Remus si nedokázal vybavit jedinou šťastnou vzpomínku. Jen svíral hůlku a běžel za Siriem.
„Rozdělte se, já je zdržím. A slibuju, že dám pozor na Harryho,“ rozkázal Moody a vyrazil přímo ke skupince bystrozorů.
„Stůj, Alastore,“ nařídil jeden z nich. „Nechceme ti ublížit, ale v tomhle vyšetřování už nemáš…“
Dál Remus neposlouchal. Koutkem oka zahlédl záblesk kouzla. Běžel. Zakopl o obrubník a upadl. Do dlaní se mu zaryl štěrk. Slyšel zvuk hůlky kutálející se po betonu.
Natáhl se po ní, ale ruka mu zmizela ve stínu.
Ani je nepotřeboval vidět. Byli všude. Chtěl se postavit, ale přibilo ho to k zemi.
Ostré zuby a páchnoucí morda. Úplněk. Do široka otevřené mrtvé oči. Vina. Někde nahoře si hrál Harry a on utekl.
Snažil se myslet na něco hezkého. Třeba na to, jak se Sirus usmíval, když si myslel, že ho nikdo nevidí. Nebo na to, že Peter nezradil. Nebo na to, jak jednou s Jamesem celou noc čistili záchody ve třetím podlaží a dokázali u toho rozesmát i Ufňukanou Uršulu. Na to, že bystrozoři by neublížili dítěti.
Šťastné vzpomínky mizely jedna po druhé a nahrazovala je studená bezhvězdná tma.
Položil se na beton rozpálený sluncem. Ani ten teď nedokázal hřát. Pořád jich přibývalo a skláněli se nad ním, protože měli hlad a nebyl tu nikdo, kdo by je dokázal zastavit.
Zavřel oči. Pevně sevřel víčka a čekal na polibek.
Když konečně přišel, byl překvapivě něžný a skoro příjemný.

Měl se ohlédnout dřív. Věděl, že se má ohlédnout, ale nemohl ztrácet čas. Chtěl běžet ještě kousek. Když se konečně zastavil a otočil, bylo už pozdě. Okolo Rema se stahoval kruh mozkomorů.
Nestíhal ani na vulgární kletbu. Bylo jich příliš moc. Víc než by dokázal zvládnout jeden patron.
„Konečně jste se obtěžovali ven.”
„Damiene,” neměl čas ptát se, co tady dělá. „Tunelové kouzlo. A pak patrona,” houkl na něj a sám začal kouzlit. „A ty taky,” volnou rukou chytil Pettigrewa za loket a doufal, že pochopí.
Okolo vlkodlaka se začala zhmotňovat tenoučká stříbřitá vlákna.
Damien zvedl ruku a napojil se na bariéru. Jemná pavučina zhoustla a Siriovy málem podrazil nohy zpětný náraz, který přišel, když Damien přesměroval svého patrona.
Pettigrew zvedl hůlku. Vyrazil z ní drobounký stříbrný ptáček a připojil se ke kupoli chránící Rema. Jeho zpětný náraz byl snad ještě silnější než Damienův ocelot.
Sirius chytil hůlku oběma rukama a jako modlitbu šeptal zaklínadlo. Splétal jedno vlákno k druhému a nezbývalo mu než doufat. Slova zaklínadla přestala dávat smysl.
Cítil, jak do kupole narážejí oživlé kusy smutku.
Jedno vlákno k druhému. Remus, Harry, James, Ifi, Damien. Peter a jeho maličký patron, který se jmenoval po Regulovi. Miranda, Ian a všichni ostatní. Máma.
Pomyslel si cosi o tom, že nezbývá nic než láska a tentokrát měl patos příchuť pravdy.
Zvedl druhou ruku a přidal svého patrona. Velký zářící pes mu otevřel cestu dovnitř. Remus ležel na zemi a ve tváři měl odevzdaný výraz. Odevzdaný, ne prázdný.
Sirius si klekl a políbil ho.
Vlkodlak otevřel oči.
„Promiň, neodolal jsem,“ ušklíbl se Sirius. „Musíme sebou hodit,“ podal Removi ruku a vytáhl je oba na nohy. „Damien s Peterem do bariéry perou magii, ale dlouho nevydrží.“

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Remi

Miluju. Já to prostě miluju. Tohle je něco naprosto úžasného, nějak nevím, co napsat víc.
Je to sladké, milé, napínavé... Tvé podání mi přijde takové, opravdové.
Dík za krásný zážitek. :) Neskutečně se těším na pokračování.

Obrázek uživatele Julie

Děkuju, děkuju, děkuju!

-A A +A