Naposledy
Bylo parno, slunce ho pálilo v ryšavých vlasech. Dnes nefoukal mistrál, ani stéblo se nepohnulo. Maloval, upřeně hleděl na prašnou polní cestu mezi zlatými poli, ale v tom ho začala svírat úzkost. Vnitřní bolest tak silná, tak svíravá. Nemohl se nadechnout.
Upíral oči na cestu a věděl, že to je ona. Jeho poslední cesta. Cesta všech cest, po které se jednou vydáme všichni. Jen někteří dřív a z vlastní vůle, protože žití je pro nás příliš bolestivé.
Udělal pár kroků, ale bolest v břichu ho donutila klesnout na kolena.
Na konec cesty dojde, až si odpočine.
Nejdřív se musí rozloučit.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Jimavé, smutné a nádherné.
Jimavé, smutné a nádherné.
Já nevim. Vždycky když se
Já nevim. Vždycky když se objeví Vincent, naskáčou mi v hlavě lítající srdíčka a hrozně se u toho dojmu. A tohle je moc krásný a smutný a.. ach jo.
Úplně tu cestu vidím.
Úplně tu cestu vidím.
Je v tom to parno a dusno a
Je v tom to parno a dusno a bolest.
Nádherný obraz plný smutku.
Nádherný obraz plný smutku.
Chudák Vincent. Takové
Chudák Vincent. Takové tragicky a barvitě smutnokrásné.
owwww.... :(
owwww.... :(
To je smutné
a trpké, přiblíženo umně. Jen ve mně hrklo z toho "pro nás", zda vševědoucí vypravěč mluví za Vincenta, nebo i za autorku...
Za autorku ne, spíš tak za
Za autorku ne, spíš tak za nás za všechny lidi obecně. Protože neznám moc lidí, které by někdy nebolelo žít.