Najít cestu domů

Obrázek uživatele Wolviecat

1)
Usnavimu je šest. Šest a osm měsíců, aby byl přesný, i když spousta lidí by mu hádalo míň. Dnes je to poprvé, co smí jít do školy sám. Jeho rodiče se s ním loučili aspoň deset minut a pak ještě stáli ve dveřích a dívali se za ním.
Usnavi se nebojí. Škola je jen dva bloky od jeho domu a tou samou cestou šel už nejmíň stokrát. Není kde se ztratit. Není kde zabloudit.
O ulici dál se ozve zmrzlinářské auto. Usnavi by měl jít přímo do školy, ale je hrozné horko a on má v kapse dva dolary a těch pár minut zpoždění snad nikomu vadit nebude…
O čtvrt hodiny později se mu zmrzlina roztéká po rukou a Usnavi musí přiznat, že netuší, kde je. Ulice se tolik podobají těm, co zná, ale přesto jsou cizí. Lidé spěchají za svou prací a snad ho ani nevidí. Snaží se, opravdu se snaží dostat domů, ale nakonec si sedne na chodník a rozbrečí se.
Někdy za moc dlouho najde Usnaviho taxikář pana Rosaria.
Další rok ho rodiče vodí skoro až do třídy a po škole ho zase vyzvedávají. Stejně se dokáže ztratit ještě třikrát.

2)
Usnavimu je deset a ztrácí se schválně. Ve škole končí každou chvíli u ředitele - pokud do ní vůbec dorazí. Abuela Claudia se ho snaží přemlouvat, trestat, uplácet, nakonec ho hlídá každou volnou minutu. Jenže nic nepomáhá. Usnavi ji pokaždé dokáže setřást, a navíc, musí někdy i chodit do práce, ne pořád stopovat jednoho kluka, který se nechce nechat najít.
Toulá se po městě, bez cíle. Ze začátku se bojí, že se někdo zeptá, proč není ve škole, že ho někdo odvede na policii, že ho zavřou někam do domova… ale nikdy se nic nestane. Ani když se pokaždé zatoulá o něco dál.
Možná, že kdyby nasedl na tu správnou loď, kdyby se dostal zpátky do Dominikánské republiky, možná, že by se dokázal dostat domů. Do svého opravdového domova.
Zatím netrefí ani do přístavu.

3)
Usnavimu je patnáct a Vanesse je jedenáct a nejsou ztracení. Ztratit se znamená, že nevíte, kde jste, a oni to ví moc dobře. Z peněz, které si našetřil z kapesného, si koupili pizzu a teď sedí na lavičce, koukají na davy turistů kolem a přemýšlejí. Nemůžou zůstat tady. Najdou místo někde daleko, kde utečou Usnaviho vzpomínkám a Vanessině matce a začnou znovu. Usnavi si najde práci, i když možná bude muset lhát. A pak…
Vrátí se pozdě večer, unavení a hladoví. Abuela Claudia je oba obejme a oběma jim vynadá a oběma jim uvaří večeři a pak Usnaviho pošle do postele a Vanessu pošle domů.
Vanessina matka si ani nevšimne, že byla pryč.

4) Usnavimu je osmnáct a bodega je definitivně, neoddiskutovatelně, děsivě jeho. Jeho se vším uklízením, prodáváním, vařením kafe a vyháněním zlodějů. A obstaráváním zásob.
Velkoobchody jsou jedno z nejméně příjemných míst, které v životě navštívil. Obrovský sklad, nacpaný vším, co člověk potřebuje - jen kdyby věděl, kde to najít. Někdo dětinštější by v tom možná viděl dobrodružství. Někdo zkušenější by nejspíš pochopil systém, podle kterého je zboží roztříděné a uložené. Usnavi je zaseknutý někde uprostřed, moc dospělý na bezstarostnost, moc zmatený na rutinu. Srdce mu tluče v uších tak hlasitě, že přehluší všechno ostatní. Jediná chyba ho může dostat do dluhů, ze kterých už nikdy neuteče, ale jak nemá udělat chybu, když neví, kde co je, když neví ani, kde je on sám, všechno vypadá úplně stejně a proč mu to nikdo nevysvětlil dřív…
Bennyho nakonec přestane bavit čekat. Usnaviho najde promrzlého v oddělení mléčných výrobků. Počká, až se dá trochu trochu dohromady, a nekomentuje, že má červené oči a že se mu třesou ruce.
Příště je to zase o něco jednodušší.

5)
Usnavimu je jednadvacet a nemá tušení, kde je. Cokoli dál než palců od něj je rozmazané, svět se houpe ze strany na stranu a možná si toho posledního panáka mohl odpustit… Telefon je jediná věc, která se ještě zdá reálná. Sevře ho v ruce, až mu zapraskají klouby. Tlačítka jsou naštěstí dost velká, aby dokázal vytočit číslo i prakticky poslepu.
Benny kupodivu nezní ani moc rozespale. Vyptává se. Jenže Usnavi mu nedokáže odpovědět. Názvy ulic jsou moc daleko na to, aby je dokázal přečíst. Nepoznává věci kolem sebe. Nejspíš se mu podařilo dostat do úplně jiné čtvrti, na opačnou stranu New Yorku, možná někam do Jersey. Nepamatuje se, že by někam jel, ale kdo ví. Třeba se mu to jen v opilosti vykouřilo z hlavy. Všechno to říká Bennymu a ten je čím dál víc zmatený, nervózní a…
A pak se začne smát.
Smích zní zároveň z telefonu i přímo od Bennyho. Usnavi sedí doma na schodech, tam, kde ho Benny předtím nechal. Tam, kde usnul a zapomněl, kde je.
Ráno, když ho z každého cinknutí zvonku nad dveřmi třeští hlava, si přeje, aby opravdu netrefil domů.

+1)
Sonnymu je šestnáct a už dávno měl být doma. Usnavi už obvolal každého, kdo ho mohl vidět, obešel většinu Heights a teď sedí v obchodě, telefon v ruce a v hlavě mu běží všechny noční můry a horory, které ho kdy nepadly. Je si jistý, že už musel úplně zešedivět.
Nakonec usne s hlavou na pultu.
Kolem půlnoci ho probudí šramot. Někdo šeptá, snaží se kolem proplížit. Bez rozmyslu skočí po baseballové pálce, rozmáchne se… a zastaví se Sonnymu kousíček nad hlavou. Pete ho podpírá, Sonny má skloněnou hlavu, ale stejně je vidět, že má oteklé oči - od rány pěstí nebo možná od slzného plynu. Usnavi by je oba nejradši přerazil, ale nakonec se ani nemůže zlobit. Jsou zpátky, a to je nejdůležitější.
Sedí společně v obchodě až do rána, Sonny s obkladem na očích, a Usnavi vypráví o všech těch dnech, kdy se ztratil.
A jak se pokaždé vrátil domů.

Podporuji: 

Český červený kříž (cervenykriz.eu) DMS CCK 30, 60 nebo 90 na číslo 87 777
Pokud mi chcete udělat extra radost, můžete přispět na Immigrants: We Get The Job Done Coalition (hispanicfederation.org/getthejobdone), která je zaštítěná přímo Linem-Manuelem Mirandou a pomáhá imigrantům, uprchlíkům a žadatelům o azyl ve spojených státech.
EDIT:Protože Immigrants nejde sponzorovat mimo USA, můžete přispět zakoupením merchandize na https://www.teerico.com/collections/immigrants-we-get-the-job-done

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Owes

Je to moc krásně napsané. Tak sugestivně. Oceňuji i vybranou organizaci. Bůh ví, že tomuhle koutu humanitární práce se stále dostává málo prostředků, stejně jako respektu.

Obrázek uživatele Esti Vera

Fandom neznám, ale i tak na mě text opravdu zapůsobil. Ty časové skoky vždy o několik let se mi moc líbí, dodávají tomu pěknou atmosféru :)

Obrázek uživatele Keneu

Paráda, moc se mi to líbí a Usnaviho mám chuť uchumlat. Je to tak správně namíchané, komické, dramatické, dojemné... A fakt si to už musím pustit. A radost Ti určitě udělám, jen s tím (na rozdíl od DMS) musím počkat až po výplatě.
EDIT: pokusila jsem se poslat ty peníze, ale nejde to. Je tam systém na kontrolu adres při platbě kartou a zdá se, že darovat můžou jen lidé z Commonwealthu. Nebo něco dělám špatně. Jsem ztracená, čekám na taxikáře.

Obrázek uživatele Wolviecat

Kruci! I tak díky za snahu, já měla zkušenosti s ACLU, kde šlo i z Čech.

Obrázek uživatele Giles Rigby

Nebudu... Ale budu: Já ti to říkala!
Včetně vlastních zkušenností s pokusem podpořit nejmenovanou brazilskou nadaci...

Obrázek uživatele Wolviecat

Však víš, že jsem nepoučitelná...

Obrázek uživatele HCHO

Moc zajímavě napsáno. Líbí. Krásně se ta historie opakuje :)

-A A +A