Cesta - kapitola první a druhá

Prohlášení: Pojala jsem úmysl napsat letos něco trochu delšího ve prospěch sdružení, které se stará o stárnoucí kněze. Hledala jsem nějaký ideálně "ekumenický" fandom - a narazila na kult Matky ve Světě Nejmocnějších - je to svět vzniklý původně pro soutěžní účely, ale s laskavým svolením autorky světa Jitky Ládrové (které tímto velice děkuji), jsem si jej dovolila použít pro tento účel. Myslím, že povídka by měla být srozumitelná i bez znalosti fandomu.
Přístupnost neomezená

Kapitola první
Bratr Michal se s trhnutím probudil. Zase usnul po obědě. Ach jo. Vždyť si jen chvilku nátáhl bolavá záda. Spěšně vyrazil do nemocničního oddělení. Dlouhá léta pracoval v ženském sále na třetím patře, ale poslední dobou mu ty schody dávaly zabrat, špatně se mu dýchalo.
Na oddělení na něj spustil bratr Martin jízlivě: „Kde jste? Máte se ihned hlásit u opata!“
Bratr Michal povzdechl a otočil se nazpět. Cestou ze schodů zase protestovalo koleno. V přízemí ho doběhl studentík: „Otče, shání vás otec opat! Nezlobte se, já vás nemohl nikde najít!“
„Já vím, synku, děkuju. Už tam jdu.“ sice se na klučinu usmál, ale zatrnulo mu, že to bude něco vážného, když je po něm taková sháňka.
Čekal ho průchod ambity a další schodiště v jiném křídle rozlehlé budovy, ach jo.

„Michale, pojď dál!“ Otec opat nevypadal, že by mu vadilo zpoždění.
„Nezlob se, Lukáši, usnul jsem po obědě…“
Opat Lukáš mávl rukou: „Asi bys měl mít ve svém věku trochu volnější režim. Ale o to teď nejde. Nachystej se na cestu, pojedeš do Města.“
„Já vím, že bych ti neměl odporovat, ale neměl by tam jet spíš někdo mladší?“
Opat pokrčil rameny a podal mu list. „Přečti si to sám, je tam pečeť královské rodiny a výslovně žádají tebe.“
Bratr Michal si vyndal brýle.
„Mohl bys s sebou vzít bratra Jana. Určitě by ti byl co platný.“
„Jeníka?“ vzhlédl Michal, „Má těsně před zkouškama, to po něm nemůžu chtít.“
„Víš stejně dobře jako já, že zrovna on toho umí mnohem víc, než většina starších bratrů lékařů dohromady. Kdyby se nestihl vrátit na zkoušky včas, tak je může dodělat kdykoliv.“
Bratr Michal začal číst, konec opatovy řeči už ani nevnímal. Nemocná Marie Luisa. To jméno ho zasáhlo jak ledový šíp a zavalilo ho spoustou bolestných vzpomínek. Snažil se honem uklidnit. Jeho Marie Luisa je přece mrtva už mnoho let, ale nedokázal si to v tu chvíli nějak rozumně srovnat. Nakonec ze sebe vypravil jen: „Asi bychom měli vyrazit co nejdřív.“ a spěšně odešel.
Za chvíli zase stanul v nemocničním křídle. Nakoukl do přízemního sálu, kde byl příjem nemocných. Tam bylo pro studenty nejzajímavější místo. Ale Jeníka neviděl. Všimla si ho jedna z mladších sester. Neoslovil ji. Sestry směly komunikovat s bratry jen o aktuální péči o konkrétního pacienta a základních věcech chodu oddělení. Asi na něm byly vidět starosti, protože zavolala vrchní sestru oddělení.
„Otče Michale, hledáte Jeníka? Teda bratra Jana, že jo. Já si ještě nezvykla.“ dodala omluvně.
Když přikývl, tak pokračovala: „Byl tu celou noc u hošíka, co se mu zanítila poraněná noha, tak jsem ho poslala spát. Kdyžtak mu vyřiďte, že je kluk bez teploty, má hlad a ptá se po něm.“ usmála se, „nejpozději zítra bude zase zlobit ostošest.“
„Moc vám děkuju.“ řekl bratr Michal a v duchu děkoval Matce, že některé sestry si ty řeholní předpisy vykládají přiměřeně benevolentně.
Došel do koleje, odchytil nějakého studenta a poslal ho oběhnout ložnice i studovnu. Když se chlapec vrátil s nepořízenou, tak už ho nic nenapadalo.
„Ještě byste asi mohl zkusit klášterní knihovnu.“ navrhl mu student.
„Máš pravdu, že mne to nenapadlo.“ poděkoval a vydal se zpět do hlavní budovy.

Jeníka našel skutečně v klášterní knihovně. Věta: „Že mne to hned nenapadlo,“ mu rezonovala v hlavě, byl jen pár kroků od pracovny otce opata.
Jeník vzhlédl od objemného svazku starého herbáře: „Copak se děje, otče?“, vstal a přisunul mu židli.
Bratr Michal ztěžka usedl, nevěděl, kde začít. „Jeníku, chtěl jsem poprosit, jestli bys se mnou nejel za nemocnou do Města.“
Jeník se na něj chvíli zamyšleně díval, snad v duchu viděl všechny ty schody, co po nich otec Michal právě šel, nebo snad jen vnímal jeho skleslost: „No, já nevim. Já bych asi zkusil bratra apatykáře, jestli nemá nějakou zásilku do města, to by nám převor mohl povolit povoz, co myslíte?“
Bratra Michala odpověď překvapila: „Ty se ani nezeptáš na zkoušky?“
Jeník se rošťácky usmál, zvedl knihu: „Co bych neudělal pro to, abych tuhle krásu mohl studovat cestou! Přece to neponesu na zádech.“ Když se nedočkal žádné reakce, pokračoval: „Jen si zkuste představit, jak by se tvářil bratr knihovník, kdybych si mu o to dovolil říct. To by byla mela.“ a už se smál nahlas. Konečně se mu podařilo rozesmát i bratra Michala. Znovu zvážněl: „Tak, co myslíte? Já dojdu do lékárny, teď se sušilo spousta bylin, určitě tam něco na poslání bude.“
Bratr Michal si konečně oddechl, jako by tím smíchem konečně povolilo to napětí jeho starostí: „To je výborný nápad, Jeníku. Povoz zařídím, i kdybych s tím měl otravovat otce opata,“ a v daleko lepší náladě znovu zopakoval: „že mne to hned nenapadlo.“

Kapitola druhá
Vyrazili hned po první ranní modlitbě. Vozka s povozem čekal ve dvoře, bratr apatykář kontroloval uložení nákladu, vyšel se rozloučit i otec opat. Bratři Michal i Jan byli z té srdečnosti docela překvapení. Zpoza rohu si to rázovala sestra kuchařka s košíkem jídla. Jeník jí vyběhl naproti, přebral košík a s uctivostí neustále hladového dospívajícího strávníka jí děkoval. Smáli se všichni. Sestra jen zamávala a utřela si oči cípem zástěry. Otec opat jim požehnal na cestu a tak vyrazili.
Začali cestu modlitbou a Jeník pak navázal poutnickou písní k Matce, jak bylo jeho zvykem, plynule přešel do dalších písní, které zpíval s láskou k hudbě i opravdovou zbožností. Bratr Michal mu spokojeně přizvukoval.
Po nějaké době se Jeník ozval, že má hlad, a začal se věnovat košíku.
„Jé, tady jsou pro vás zázvorové sušenky!“ zdvihl sáček, co byl hned nahoře, „Tedy, vy to máte u sester v kuchyni nějak dobrý!“ smál se.
„Jak znám sestru Markétu, tak tam je i sáček s perníčkama pro tebe. Úplně na dně košíku.“ smál se i bratr Michal.
„Já je na ní vždycky chodil loudit.“ přisvědčoval Jeník a rozděloval jídlo bratru Michalovi i vozkovi. Než se zakousl do své porce pokarčoval: „Víte, z čeho jsem měl po slibech největší strach?“
„Že, když nebudeš moct mluvit se sestrama, tak si nebudeš moct loudit dobroty?“
„Jo,“ přikývl prostě, „říkal jsem si, co budu dělat, až budu mít hlad a nebudu moct odejít z oddělení ani si říct sestrám o jídlo.“
„Ale ony by tě o hladu nenechaly,“ usmál se Michal, „nemám pravdu?“
„Jo,“ přisvědčil Jeník a dokousal sousto, „na první noční jsem měl pěknou honičku a taky nervy – jak já se cejtil děsně důležitej! Však mě znáte. A já vám dostal takovej hrozitánskej hlad. Než jsem stačil přemejšlet, co budu dělat, tak mi vrchní sestra, co jsem s ní sloužil, podstrčila tlustej krajíc chleba s tvarohem. Neřekla nic a smála se na celý kolo. Tak jsem se smál taky a pěkně jsem poděkoval.“
„Každá správná sestra ví, že základem bezproblémového chodu oddělení je mít tam dobře naloženýho lékaře. A pokud jí na to stačí jen kus chleba, to by bylo, aby ti ho nedonesla.“ pobaveně komentoval bratr Michal, „Víš, ony toho moc nenamluví, ale pozorovací smysl mají vycvičenej dokonale. Ostatně i mě včera vrchní sestra moc pomohla, aniž bych si o to musel říct – nasměrovala do koleje, když jsem tě hledal. Šel bych jinak zbytečně procházet všechna oddělení, to bych se nachodil.“ pokýval hlavou, „Vlastně jsem ti od ní zapomněl včera vyřídit, že se nějakej tvůj malej pacient má dobře. Jsem hlava děravá.“
„Já se tam večer stejně stavoval,“ ujišťoval ho Jeník, „to byl teda kluk statečná, posekal se kosou do nohy a ošklivě se to zanítilo, několikrát jsem mu to čistil, muselo to moc bolet, chvíli jsem se i bál, že přijde o nohu, ale Matka ho měla ve své ochraně.“
Chvíli se odmlčeli a tiše jedli, Jeník se ještě přehraboval v košíku. „Nechcete někdo jablko? Máme jich spoustu.“ pochvaloval si, najednou se rozesmál: „Vy jste měl pravdu! Tady je pytlík perníčků!“
Bratr Michal si od něj vzal jablko a spokojeně se smál.
„Jak to, že ji tak dobře znáte?“
Bratr Michal suše odpověděl: „To víš, když někomu trháš zuby, tak si u toho báječně popovídáš.“
Jeníkovi ztuhl úsměv na rtech: „No jo, to jsem se vždycky divil, co jí tak mohlo bejt, že nemá zuby.“
Bratr Michal si krájel kudličkou jablíčko na srpky a začal vykládat: „Ona k nám přišla ještě jako holka, v tý době, co byl takovej strašnej hlad. Sama sotva chodila, ale starala se skvěle o všechny okolo.“
„Co se tenkrát stalo, to byla neúroda?“
„No, jeden rok se moc neurodilo a další rok zjara přijeli loupeživý rytíři. Sebrali, co se dalo, a hlavně pošlapali pole, takže další sklizeň taky nestála za nic.“ hořce vykládal a úplně zapomněl na jabko. „Víš, Jeníku, já vím, že si o našich bratřích bojovnících mnoho dobrého nemyslíš. Já jsem na tom byl kdysi podobně. Ale tenkrát, nebýt jich, tak dneska nebyl ani klášter ani půlka vesnic v údolí.“
Do hovoru se ozval vozka: „Jo, jo, o tom mi vyprávěl děda. To byla zlá doba.“
Bratr Michal přikyvoval: „Přišla se skupinou lidí z vypálené vesnice. Nejdřív dělala sestru na oddělení, ale nedělalo jí to dobře vidět lidi umírat, asi už si toho zažila dost. Tak jsme ji nakonec po dohodě s otcem opatem a matkou představenou poslali do kuchyně a to byla výhra.“
„Výhra? Vařit pro hordu bojovných mnichů, to je dost nebezpečný povolání. Co když jim nebude chutnat?“ zlehčil notu rozhovoru zase Jeník.
„Tak tam jde hlavně o kvantitu.“ připustil s lehkým úsměvem bratr Michal. „Pro nás to fakt byla výhra – znala ze sesterské praxe všechny diety a pro pacienty vaří naprosto skvěle.“ schroustal jeden srpek jablka, „Jo a s těma zubama. Spousta lidí, co tenkrát ten hlad zažili opravdu zle, pak po pár letech postupně přišla o zuby, ona, chudák, si s nima opravdu užila.“
„Chudák, nenapadlo mne, že pracovala na oddělení, ale opravdu má cit pro to, co komu udělá dobře. Pamatuju loni takovýho klučíka, ze zápalu plic se celkem zotavil, ale pořád mu nechutnalo nic jíst. Nakonec ji sestry zavolaly a ona s ním prohodila pár slov, večer dlabal jablíčkovej kompůtek, snídal malinový koláče…“
„Sis myslel, že na tebe zbude a ono nic, co?“
„Přesně tak.“ smál se Jeník, „Ale kluk se tedy rozjedl pěkně, za týden už jedl skoro normálně a mohli jsme ho poslat domů.“
„My si bratrů bojovníků hodně považujeme, jako kluk jsem je vysloveně obdivoval. Vždycky když jeli vesnicí, tak jsme je s klukama obhlíželi. A taky jsme se jich pěkně báli.“ vrátil se o kus zpátky v řeči vozka.
„Tak to Jeník teda ne. Ten na prvním cvičení prohlásil, že se přišel učit lidi léčit a tak že se nebude učit jim ubližovat.“ vložil se do toho bratr Michal. „Co nám pak dalo za práci mu to u bratra Bonifáce vyžehlit aspoň tak, aby vůbec mohl studovat.“
„No, že mám mít před nima respekt, to jsem pochopil po této události v podstatě okamžitě. Nicméně stejně nechápu, proč jsou v nižších ročníkách tyhle věci povinný pro všechny studenty.“ bránil se Jeník.
„Ono, když je opravdu zle, tak je každá ruka dobrá.“ odtušil vozka.
„A nějakej pohyb děti potřebujou, když sedí celé dny nad knížkama. A že asi naši bojovní bratři mají trošku tvrdší metody, to bude asi pravda taky. Oni si to moc neuvědomujou.“ trochu omluvně komentoval bratr Michal.
Jeník se zasmál: „To je fakt, tuhle mne bratr Bonifác přátelsky poplácal po zádech a já jsem vzal málem druhou o zem.“
„Přátelsky poplácal? To jste se skamarádili, nebo co?“ podivil se Michal.
„No, já nevim, jestli bych o tom měl vyprávět,“ zarazil se Jeník „ale asi na tom nejni nic špatnýho. Přišel do jedný z mejch prvních nočních s bolavým krkem, vůbec nemohl otočit hlavou.“
„Jo, jo,“ usmál se bratr Michal, „když jsou pořádně porubaný, tak to je dobrý, to jsou hrdinové; ale jakmile se jim stane něco takovýhohle, tak to berou děsně útrpně. A srovnals mu to?“ podivil se – velikostní rozdíl mezi svalnatým obrem Bonifácem a drobným Jeníkem byl nesrovnatelný.
„No, srovnalo se to, ale moje zásluha to není,“ s úsměvem odtušil Jeník, „ani tu úpřímnost modlitby k Matce si nemůžu přisuzovat za zásluhu.“
„Taky bych se modlil obzvlášť upřímně,“ odtušil suše bratr Michal. „Jaks to udělal?“
„Vylezl jsem si na vyšetřovací lůžko a postavil ho před sebe. Krk šel docela v pohodě, ale měl tam něco zablokovanýho v horní hrudní páteři a to fakt nevím, jak to nakonec povolilo. No a druhej den jsem ho potkal cestou ze snídaně.“
„A nastalo to přátelské poplácání,“ pochechtával se bratr Michal. „To ho tam budeš mít teď často. Když léčíš někoho z bojovníků, tak hlavně dbej vždycky na to, aby si toho všimli, že něco užívaj.“
„Třeba?“
„Třeba, třeba,“ zamyslel se, „no, třeba, chrapot. To je pro velitele pohroma. Tak ne aby tě napadlo mu psát nějaký jemný kašlací čajíčky. Pěkně nějakou tinkturu, ať to pěkně pálí. Ty, když nemaj pocit, že si tý léčby všimli, tak nemaj pocit, že jim to bude fungovat.“
„Jo jó! To si budu pamatovat.“ smál se Jeník.
„To jsem si nemyslel, že si s vámi užiju legrace.“ vložil se do hovoru vozka. „Obvykle vozim otce převora po okolních vesnicích a s ním si věru moc zábavy neužiju. A jednou jsem vezl do města nějakýho bratra z lékárny. Za celou cestu neřekl skoro ani slovo, až mě pak vyděsil, že mám okamžitě zastavit. Tak jsem zastavil, co že se děje. On jen oběhnul nějaký kvítí a jeli jsme dál. A já si myslel, že jsou všichni v klášteře takový… No…“ zamlčel se.
„Suchaři.“ doplnil bratr Michal.
„No, on je to fakt, že si bratr Pavel, to je ten lékárník, líp popovídá s kytkama než s lidma. Ale těm svým bylinkám rozumí dokonale.“ ozval se Jeník
„Ty si s ním ale celkem rozumíš?“ zeptal se bratr Michal.
„Jo, mám ho rád. Vytahl mne kdysi s nějakejma studentama na byliny na sušení. Když nám vysvětloval, co a jak máme a nemáme trhat, tak jsem mu, stejně jako ostatní kluci, vůbec nerozuměl. Kluci dělali blbiny, že to je strašná otrava, ale já jsem prostě jen chvíli koukal, jak to dělá on, a pak mi to začalo dávat smysl. No a pak jsem s ním o prázdninách chodil na kvítí docela pravidelně.“
„To jsem rád, že si rozumíte. Je to opravdu moc nadanej člověk, mrzelo mne, že s některými staršími bratry zrovna nevychází.“
„No, fakt toho moc nenamluví a smát jsem ho viděl jen jednou.“
„Opravdu?“
„No, poslední dva roky jsem si s ním domluvil, že si můžu u něj zkusně míchat masti a podobně. Mě se ty recepty hrozně špatně učí, a když si to můžu aspoň jednou zkusit, tak mi to hrozně pomůže. Asi jsem to nedělal úplně špatně, protože časem, když měl málo lidí v lékárně, tak mne nechal i míchat něco normálně pro pacienty, i když to dělali normálně jen studenti lékárnictví. No a jednou jsem zrovna dělal borglycerinový globule a vrazil tam otec převor. A co prej tam dělám. Tak mu to bratr Pavel řekl, a převor, co že to jako jsou ty globule.“ Jeník se začal culit, „Tak mu to taky vysvětlil. A otec převor začal jančit.“
„Co?“ ozval se nechápavě vozka.
„To je na takový ty chronický ženský záněty,“ poznamenal bratr Michal.
„No, bratr Pavel se mu snažil vysvětlit opravdu trpělivě, že to jenom připravuju, že to nebudu ani vydávat v lékárně, natož vysvětlovat, jak se to používá, ale otec převor prásknul dveřma, úplně vytočenej. To jsme se pak s Pavlem nasmáli.“
„To od vás moc pěkný nebylo.“ pokáral ho bratr Michal.
„Já vím, že to zní blbě, ale prostě jsme nemohli přestat. My se nesmáli otci převorovi, jen tomu, že některý věci některým lidem opravdu nejde vysvětlit.“
Bratr Michal se zamyslel. „Nebylo to těsně před tím, než se rozhodlo, že přes svůj věk budeš skládat sliby?“
„Jo, asi za dva dny přišel bratr Pavel, že okolo toho bylo nějaký povídání na radě, to už jsme se nesmáli.“
„Na příjmu tě chtěli do služeb a převor řekl, že pokud nebudeš mít sliby, tak ani náhodou. Byla okolo toho velká diskuse. Nakonec to otec opat utnul, že si vezme přípravu na sliby sám a že tě potom na sliby buď pustí, nebo ne, jak mu na to přijdeš zralej.“ trochu úsečně komentoval bratr Michal.
„No kluci se divili, že nás vedl na přípravě sám otec opat.“
„To jsem byl rád, on je docela rozumnej.“
„Teda otče ‚docela rozumnej‘, to jsou teda komentáře,“ z legrace ho napomínal Jeník.
„To víš, pamatuju si ho, jak jako kluk furt bloudil po klášteře a nemohl najít jídelnu.“
„To znám!“ smál se Jeník.
„Ne, vážně Jeníku. Myslel jsem si, že by měli ještě pár let počkat. Jistě bys tam ve službách žádný alotria nevyváděl sliby nesliby… Já ve tvém věku dělal zkoušky na univerzitu a teprve pak jsem šel studovat do kláštera a až před posledním rokem studia mediciny jsem nakonec měl sliby. Byl jsem o nějakých osm nebo deset let starší nežli ty teď a zpětně si myslím, že jsem stejně dobře nevěděl, co slibuju.“
Jeník zvážněl. „Já vím, že o mne máte starost. Já nevím, nějak mám pocit, že jsem konečně na svém místě. Nevím, jestli tomu je rozumět. Od doby, co jsem odešel od maminky a táty, jsem si přišel pořád trochu přebytečnej.“
Hovor postupně tak nějak přirozeně přešel do dopolední modlitby. Poutnickou písničku naučili i vozku. Tak jim celkem ve svornosti povídáním, zpěvem a modlitbou cesta pěkně ubíhala.

... pokračování bude ...

Podporuji: 

sdružení CESTA 121 http://www.cesta121.cz/, toto sdružení nemá možnost DMS, proto uvádím číslo účtu: 2102001767/2700

o úroveň výš
14 users have voted.
Klikejte pouze, pokud jste odeslali DMS!

Komentáře

Obrázek uživatele Keneu

Zajímavý svět, fajn postavy, skvělé historky, jsem zvědavá, jak to půjde dál a co se dozvím o obou Mariích Luisách a tak vůbec. Moc se mi to líbí, těším se na pokračování.

Obrázek uživatele Aries

Zatím fajn,čekám, co bude dál :-)

Moc děkuju za komentáře, zrovna jsem doposlala zbytek :)

-A A +A