Sbalit kufry a jít

Obrázek uživatele Voldemort

Cosi ji probudilo. Hlasy, přímo nad ní. Jeden mužský, druhý ženský. Minerva otevřela oči, ale nedokázala zaostřit. Pokusila se zvednout ruku, aby si protřela oči. Ale nic se nestalo. Zkusila druhou, bezvýsledně. Asi ležela, přesto se jí hlava točila jako šílená. Šum okolí se mísil s ostrými záplavami bolesti, všechny barvy, zvuky, pocity splývaly v jedno.
„Dáme jí tohle, nebude si nic pamatovat. A už bude poslušná. Jak dlouho budeš potřebovat.“ Ženský hlas, vzdálený, jako pod vodní hladinou. Kde ho už slyšela?
„Co dítě?“ Ten druhý. Zdál se povědomý, určitě ho znala. Točil se mezi myšlenkami, vzpomínkami, sny, ve směsici beze smyslu.
„Už je dost velké, nic se mu nestane.“ Chápala slova, ale do vět se jí je spojit nedařilo, držela se těsně za hranicí chaosu a unikala.
„Dobře.“ Něco bylo špatně.
Obrysy postav nad ní se přiblížily, cítila, jak se jí kdosi dotýká, drží jí hlavu a vlévá jí něco studeného a hořkého do úst. Cítila, ale nechápala. Všechno mizelo – obrysy, hlasy, vír myšlenek, barvy, vůně, smysly – a pak zmizela i ona.

Cosi ji probudilo. Rána? Křik? Rozhodně cosi daleko. Ještě než otevřela oči, zamračila se nad nepovědomostí vůně své ložnice. Aha, no jistě. Nebyla u sebe doma, ale v útulném pokoji pro hosty v domě svého syna.
Neurčitý hluk z přízemí – teď si byla jistá – se ozval znovu. Potichu se vykradla zpod deky a vstala. Tříštění skla? Křik, ten poznala okamžitě. Rojvol. Žádná odpověď. To ji nepřekvapilo. Potichu přešla po dřevěné, chladné podlaze ke dveřím. Když se stále nic neozývalo, otočila klikou a vyhlédla ven. Ložnice pro hosty byla v prvním patře hned u schodů, z nichž byl dokonalý výhled do předsíně a části kuchyně. Nádech se jí přetrhl v půli, když se z neviděné poloviny ozval chladný hlas jejího syna.
„Dohnalas mě k tomu. Snad ale už chápeš, co se po tobě chce.“ Merope se schovala zpátky za dveře. Zavřít je za sebou se ale neodvážila. Co kdyby... co kdyby ji slyšel a pochopil, že poslouchá? Ať se věnuje své ženě, ne jí, u Merlina, jen ne jí.
„Pochop si tohle!“ Poprvé toho rána hlas její snachy, následovaný nárazem těla o dřevo. Merope se zajíkla. Vteřinu bylo ticho. Že by... To určitě nebude pravda, tak snadné to být nemůže. Zvědavost a ždibíček naděje ji přemohly. Opět vyhlédla ze dveří.
Rojvol ležel na podlaze, v kuchyni přímo naproti schodům, s tváří zkřivenou hněvem. Vydechla.
„Vypadni a už se nevracej,“ slyšela, ale stále neviděla, svou snachu.
„Budeš toho litovat,“ zasyčel a sebral se z podlahy. Přišel o hůlku, pomyslela si. Jinak by nikdy neodešel. Poprvé v životě uvidí Rojvola odcházet poraženého. Bezděky se usmála, v tom vzhlédl nad schody a jejich oči se setkaly. Zmizela do pokoje a prudce za sebou zavřela. Z chodby se ozvala snacha, pak prásknutí vchodovými dveřmi. Ticho. Tohle je konec. Viděl... on ji viděl, jak se usmívá, jak souhlasí, jak se spolčuje, jak... Klesla k zemi a třásla se jako už tolikrát předtím.
Uplynulo několik minut. Přes bušení srdce neslyšela nic a na těch několik okamžiků ji ani nic mimo její bytost nezajímalo. On se vrátí a zabije ji. Zabije ji, stejně to pořád jen odkládal. Možná měla umřít už dávno. Po tom, co se narodil. Byl tak krásné dítě... Zemře, určitě se vrátí a... Jeho žena. Kdyby našel nejdřív ji, možná by Merope ušetřil. Provinila se jenom jedním výrazem, ale ona ho ponížila, zranila, postavila se mu. Kdyby tu pořád byla, až se vrátí, zabil by raději ji. Ne svou matku, ale tu drzou holku. Prudce se nadechla a vstala z podlahy.
Snachu našla v ložnici naproti, před zrcadlem si hojila rány. Jen trocha krve, rodící se modřina. Kvůli tomuhle se jí za zády samy balily kufry? Podívaná, která by někoho mohla i fascinovat. Merope ale neměla ráda laciné triky.
„Co se ti stalo?“ Rojvolova žena sebou trhla a prudce otočila hlavu. Zároveň jejím směrem pozvedla hůlku.
„Vyděsila jste mě. Zapomněla jsem, že jste tady.“
„To lidé dělávají,“ řekla a ulevilo se jí, když snacha obrátila hůlku zpět na sebe. „Hádala ses s ním, co? To nebyl dobrý nápad, myslela jsem, že budeš chytřejší.“
Tentokrát se na ni ani nepodívala. „To jsem. Proto tady nezůstanu ani o vteřinu déle, než je nutné. Vyřiďte synovi, ať shoří v pekle.“
„Jak myslíš, děvče.“ Slyšela dost a slovy nikdy neplýtvala. Přešla k oknu. Přes napůl roztažené závěsy dovnitř proudilo matné podzimní světlo po ránu unaveného slunce. Zvedla z parapetu vázu. Byla ráda, že v ní nejsou žádné květiny, o to bylo všechno snazší. Pak se rozmáchla a udeřila svou mladou krásnou snachu do hlavy. Tyjátr nad kufry skončil, jejich majitelka ztratila vědomí. Bylo to vlastně docela jednoduché.

Podporuji: 

ACORUS – Společně proti domácímu násilí
DMS ve tvaru DMS ACORUS 30 na číslo 87 777

Komentáře

Obrázek uživatele Apatyka

Brrr. Hodně realistické. Asi. DMSka poslána.

Obrázek uživatele Voldemort

S asi si vystačím, děkuji moc za komentář! A za DMS, je potřeba.

Obrázek uživatele Esti Vera

Tak po prvním přečtení jsem byla trochu zmatená, protože ne všechna drabblata jsem v dubnu postřehla, ale naštěstí tu máme chronologii :D (Co bych si bez ní počala?)
Povídka je krásná, ale tak děsivě (A co v tomhle fandomu není, že?). A chválím výběr tématu!

Obrázek uživatele Voldemort

Jé, čtenáři skutečně používají chronologii, takže to není jen naplnění mé obsesivní touhy po pořádku, to mám radost :).
Díky moc za komentář, těší mě, že se povídka líbila. Snad přihraje nějaké peníze tam, kde jsou potřeba :).

Obrázek uživatele Keneu

Výborně vykreslená Merope, Minerva není žádné ořezávátko, ale tohle bylo opravdu nečekané. A moc se mi líbí, jak Ti rezonuje název s poslední větou. Jo a taky pozdrav na rozloučenou od pastorovy dcery. Celé se mi to líbí.

Obrázek uživatele Voldemort

Psaní Merope jsem si užila. Takovým tím ošklivým způsobem. Minerva není ořezávátko, ale musíme si uvědomit, že je jí v tuto chvíli 22 let (jak jsem to napsala, tak mě to samotnou vykolejilo).
Jsem hrozně ráda, že se Ti to líbí, děkuju :).

Obrázek uživatele Aries

Perfektní

Obrázek uživatele Voldemort

Nápodobně.

Obrázek uživatele HCHO

Pěkně děsivé... (tj. povedené psaní, zejména co do působivosti)

Ještě poznámka - asi je nějaká chybka v odkazu, nefungovalo mi to

Obrázek uživatele Voldemort

Škoda, že jsem si tohle nepřečetla dřív, mohla jsem tu chybu v odkazu opravit dřív. Díky za upozornění, teď už to funguje :).

Děkuji samozřejmě nejen za technickou, ale i za pochvalu :).

Obrázek uživatele strigga

Brr, to je strašný. Aspoň že Minerva se pak opravdu dostala pryč, i když teď mě o to víc drásá, jak to nakonec dokázala a jestli to trvalo ještě dlouho.. :( ale výborně napsaný, jako vždycky. Víc voldemortích povídek bych prosila!

Obrázek uživatele Voldemort

Voldemort (jakože tým, ne člověk) má za ta léta problém s psaním delších útvarů, ačkoli o nich často přemýšlí. Třeba k něčemu dalšímu ještě dojde :).

Děkuji Ti za komentář, Minervě to od tohoto momentu bude trvat cca 2 a čtvrt roku. Aspoň že to relativně dobře dopadne.

Obrázek uživatele Owes

To je teda masakr. Ale velmi dobře je to napsané. A jsem rád za tenhle další střípek z jejich vzájemných vztahů. Palec vzhůru!

Obrázek uživatele Voldemort

Děkuji Ti za čtení a komentování, tvé AU fandomy bývají taky pořádně kruté ;).

-A A +A