1. Hostina pro vrány

Obrázek uživatele Wee-wees
Úvodní poznámka: 

Míváte někdy "filmové" sny? Mám už delší dobu vymyšlený vcelku ucelený příběh, jehož jedna důležitá scéna se mi letos na jaře zdála.
A protože ten Ryin drasťák na úvod se mi do tohoto světa docela hodí, jdu do toho. Pojďte do toho se mnou. :)

Kapitola: 

Muž v cele stál, což Kobu překvapilo. Podle toho neustávajícího křiku čekal krvavý uzlíček se zlámanými kostmi, ale vězeň připomínal spíš jaksi pokřivenou sochu. Když mu Koba strhl pytel z hlavy, nevypadalo to, že by si toho vůbec všiml. Vzápětí starý žalářník uviděl, proč. Mimoděk ustoupil dva kroky dozadu.
Vězeň neměl oči. Tam, co měly být, se jen líně převalovaly cáry černé mlhy. Kdyby si Koba ze svého vzdáleného dětství vybavil jedinou modlitbu, asi by ji teď odříkal. Takhle mohl jen lapat po dechu. Takové kouzlo plné nočních můr mohl seslat jen jediný člověk, a jestli tohle byl králův osobní vězeň... možná měl víc poslouchat rozkazy, které dostal.

Vězňův jekot na okamžik přerušil ten nejnepravděpodobnější zvuk. Melodický ptačí trylek. Koba vytřeštil oči na úzké zamřížované okénko těsně pod stropem cely. Seděl v něm malý vrabec, těsně se vešel mezi mříže.
Žádný obyčejný pták by nevylétl až na vrchol Yggské pevnosti a neusadil se na takovém místě.
A obyčejný pták by také nebyl zářivě zlatý s krvavě rudou hrudí a černým ocasem.
Ještě jeden krátký trylek a pták vlétl dovnitř. Usadil se vězni na rameni a vrhl po Kobovi zjevně nepřátelský pohled.
„Kšá!“ zasípal strážce nepřesvědčivě a mávl rukou.
Pták zatrylkoval potřetí a odpověděl mu celý les hlasů. Vzápětí se oknem vřinula dovnitř zlatá záplava. Drobní ptáci se tlačili dovnitř po desítkách a sedali křičícímu vězni na hlavu, ruce, ramena, na každé možné místo, až se zdálo, že muže zcela obalila záplava zlaté, rudé a černé. Když se usadil poslední maličký vrabčák, nastalo ticho.
Celá pevnost zadržela dech. Vězeň zavřel oči. Pak je zase otevřel – a byly to znovu oči člověka. Jeho pohled se upřel na Kobu – ne, za Kobu, daleko za něj, daleko v prostoru i čase.
Tvář muže se roztála do upřímného, oddaného úsměvu.
„Má paní,“ zašeptal.
Pak vrabci všichni naráz mávli křídly. Místnost zalilo tisíc odlesků zlaté... a pak všechno zmizelo.
Koba stál v prázdné cele. Nechápal nic.

Nechápal to ani ve chvíli, kdy ho o pár hodin později Černí vyvlekli na konec chodby a shodili z útesu dolů.
Nad Yggskou pevností se rozednilo a vrány se slétly k nečekané hostině.

Komentáře

Obrázek uživatele Killman

Zajímavý začátek. Ve chvíli, když vězně pokryli ptáci jsem si říkal: A teď na něm vytvoří německou vlajku :)

Obrázek uživatele Wee-wees

Já myslím, že alemáni tam mají vobyčejnou žlutou a červenou. :)
Tohle jsou erbovní barvy. ;)

Obrázek uživatele Aries

tý brďo

Obrázek uživatele gleti

to je myslím slabý slovo, aneb jak popsat, když zůstaneš s otevřenou hubou čumět na přečtený text

Obrázek uživatele neviathiel

No nazdar :-O ja chci vedet kdo je pani

Obrázek uživatele Julie

Tak tomu říkám působivý začátek!

Obrázek uživatele Vladivoj Řepka

Úplně živý, jako bych tam byl! Ten svět zní opravdu zajímavě...

Obrázek uživatele Aveva

Ale teda říkala jsem si během čtení, jaká hostina pro vrány, když ho sežerou vrabci ;o)

Obrázek uživatele Rya

To je naprosto vynikající.

Obrázek uživatele Arenga

Výborné a doufám, že bude pokračování ;-)

-A A +A