Druhá část: Listopad 1943

Obrázek uživatele Esti Vera
Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Povídka víceméně odpovídá kánonu a doplňuje ho, ale některá data jsem si pro její potřeby posunula. Jedná se především o rok nástupu Voldemorta (začátek jeho působení pod tímto jménem) a narození Poppy, obojí je oproti originálu posunuto o deset let dříve. V tuto chvíli je tedy budoucí madam Pomfreyové sedm a půl let :).

Kapitola: 

Konec listopadu toho roku byl mnohem chladnější než obvykle. Sněžilo, mrzlo a všichni se radši drželi doma. I Poppy Pomfreyová, jindy veselá a zvídavá holčička, měla celý podzim mizernou náladu.
Ten den to ale bylo jinak. Bylo úterý.
Probudila se za tmy. V pyžámku a bosky se vyplížila na chodbu. Před ložnicí rodičů zastavila, napřímila se a hlasitě zabušila na dveře.
„Dobré ráno, je čas vstávat!“
Dveře se otevřely a Poppy zahlédla, jak táta podkládá hůlku na noční stolek. Rozeběhla se k rodičům a skočila k nim do postele.
„Co bude ke snídani? Mamí, že budou lívance, prosím,“ škemrala.
„Zlatíčko,“ zamumlala maminka rozespale, „koukala jsi na hodiny?“
Děvčátko sklesle zavrtělo hlavou, už věděla, co bude následovat.
„Ještě ani není šest. Běž spát.“
„No jo,“ povzdechla si. Mezi dveřmi se ještě otočila, aby si postěžovala.
„Vy dospělí jste ale hrozně líný!“

Snídani si udělala sama. Později přísahala, žes tím džemem rozpatlaném po celé kuchyni nemá vůbec, ale vůbec nic společného.

Při oblékání hábitu si tiše prozpěvovala. Normálně ho nenosila, pletl se jí pod nohy, když běhala venku, ale dneska se na něj těšila. Musela si ho brát každé úterý i středu, což byly její dva úplně příšerně nejvíce oblíbené dny. Na jednoduché černé látce jasně svítil vyšitý nápis zvěřinec rodiny Pomfreyových. Dneska bude pomáhat tatínkovi v obchodě.

Rodiče vstali o chvíli později. Maminka jí upletla copánek, nasnídala se a připravila se do práce. Když stála před krbem, v ruce trochu letaxu, připravená vyrazit, ohlédla se na dceru a usmála se.
Smutně, vystrašeně.
Jako vždycky, když se loučily.

Vyrvou vám dítě z náručí, strčí do ruky letax a řeknou: „Jdi.“ Co na tom, že jen za osm hodin už se znovu uvidíte? Co na tom, že dostat se domů vám v případě nouze potrvá maxilmáně minutu?
Člověk by řekl, že si na něco takového zvyknete, protože přeci v hloubi duše víte, že to tak má být. Pokud má jednou z toho malého tvorečka být dospělý a samostatný jedinec, musíte občas poodejít stranou a nechat ho zkoumat svět, učit se. Musíte ho nechat spálit se, aby věděl, že na kamna se nesahá. Ale může snad pochopení důvodu bolesti zmírnit samotnou bolest?
Ne, samozřejmě, že ne.
Isobel Pomfreyová to věděla moc dobře. Vždyť pokaždé, když se otočila a naposledy usmála na dceru, spatřila před sebou jeden malý dílek zázraku. A to je něco tak krásného, že se z toho srdce svírá bolestí.
Isobel Pomfreyová svoji dceru opravdu milovala.

Obchod otevřeli přesně v půl deváté a jako první se rozhodli všechna zvířata nakrmit. Normálně na to stačilo pár kouzel, ale holčička tuhle práci milovala. Vesele pobíhala sem a tam s malými miskami, plnila je krmivem a pečlivě dávala do klecí a bedýnek.
„Tati, může si člověk vybrat, co bude jako zvěramág?“
„Zvěromág, Poppy, jmenují se zvěromágové,“ vzhlédl kouzelník od účetní knihy a usmál se na ni. „A ne, nemůžou. Nejde to ovlivnit.“
Dívenka se zamračila. „To je škoda. Já bych chtěla být ptáček nebo tak něco. Ale co kdybych skončila jako žába? No fuj!“
„No taky bys mohla být třeba slimák.“
„Žížala by byla horší.“
„Pavouk?“
„Né!“ zapištěla Poppy. „Pavouk? Pavouci jsou hrozný. Tati, že tu nemáš pavouky? Ani nikde schovaný, že ne?“
Kouzelník se rozesmál.
„Ne Poppy, přísahám, že tu žádný pavouk není.“
„Opravdu?“
„Opravdu.“
„To je dobře. A tati… kdyby tu byl, co bys dělal?“
„Seslal bych na něj to nejděsivější kouzlo, které znám, a on by vyděšeně utíkal, až by se mu zapletly nožičky.“
Poppy se rozesmála, rozeběhla se k němu a on ji sevřel v náručí.
Stáli tak, dokud nepřišel první zákazník.
Thomas Pomfrey svoji dceru opravdu miloval.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Tatínek vypadá sympaticky

Obrázek uživatele Esti Vera

Díky, to jsem moc zvědavá, co si o něm budeš myslet dál :)

Obrázek uživatele Arenga

No, už teď se bojím, co se zvrtne...

Obrázek uživatele Esti Vera

Bojíš se oprávněně, i když teď nás čeká ještě pár klidných částí (tedy ta příští, na které už pracuji, je trochu dramatičtější, ale s Thomasem to nemá nic společného :D)

Obrázek uživatele kytka

Souhlasím s Arengou. Je to půvabně domácké, ale tuším nějaký ošklivý zlom.

Obrázek uživatele Esti Vera

Díky za komentář, tušíš správně :)

Obrázek uživatele KattyV

Nějak je mi z toho úzko. To je tím, že známe ty konce.

Obrázek uživatele Esti Vera

Slavnostně přísahám, že se v tom příběhu najde i něco dobrého a určitě chci Poppy ve své povídce dopřát i pár klidných let :)

Obrázek uživatele Regi

Jsem paranoidní, když mezi řádky čtu něco moc ošklivého?

Obrázek uživatele Esti Vera

Trošku, ošklivá událost je zatím někde v dáli za obzorem, teď Poppy čeká poměrně klidné období :)

Obrázek uživatele Owes

Nádherně popsaný vztah mezi rodiči a dítětem. Ale z toho vývoje, který tuším, je mi fakt smutno. :( Těším se na další kapitolu.

Obrázek uživatele Esti Vera

Děkuji, to mě těší.

Obrázek uživatele strigga

Inu, vzhledem k tomu, že Thomas Pomfrey skončil jako Koba, je mi z toho poněkud úzko a bojím se, co bude dál..

Obrázek uživatele Esti Vera

Přiznám se, že Koba se mi původně do povídky vůbec nehodil a celý Thomasův příběh mě napadl až po úvodním textu, takže je to v mnoha věcech taková improvizace a ač už vím, co se stane/stalo, ještě stále přemýšlím kdy, jak a s jakými důsledky :)

-A A +A