2. část - Syn

Obrázek uživatele Aveva
Povídka: 
Kapitola: 

Když ho nakonec našli, pokoušel se Syn smlouvat. Sliboval, rozkazoval i prosil, ale pronásledovatelé byli k jeho slovům hluší. Proti své vůli znovu vstoupil do Chrámu. Jedna z cel ho obemkla pohostinností. V hřejivé náruči kamenných stěn se mu pod kůži zadíral chlad.
Křičel. Plakal. Žaloval světu. Jenže vědomí nevyhnutelného konce přehlušit nedokázal. Nakonec mu došel dech. Ztichl, přestal se soustředit sám na sebe a naslouchal. Na chodbě před jeho celou se kdosi zastavil. Syn zpozorněl. Tohle byla poslední šance. Až vyjde slunce, vezme ho První před jeho tvář a naplní osud.
“Prosím,” zašeptal nakonec v jazyce povstalců a rebelů. V jazyce kmene, který nejdéle dokázal odolávat Chrámu se vší jeho mocí a silou. V jazyce kmene, který možná odolával, ale nakonec padl stejně jako všechny ostatní. Byla to hříčka, náhoda, která z toho jazyka udělala poznávací znamení všech, kdo proti Chrámu bojovali. Byla to hříčka, náhoda, že Syn pár slov a vět z toho jazyka znal.
Jedno prosté “prosím” vyvolalo bouřlivější reakci než čekal. Kopanec do žeber, prudké trhnutí. Dozorce mu stáhl z obličeje pytel a podíval se mu do očí.
Stačil jediný pohled, aby pochopil, kdo před ním stojí. Syn mohl sledovat jen odlesk boje, který se odehrával uvnitř jeho strážce. Doufal. Bylo to to poslední, co mu zbývalo.
“Uteč,” řekl nakonec strážce a odvrátil zrak.
Chvíli trvalo, než Syn rozhýbal ztuhlé končetiny, ale na konci vězeňské chodby se už dokázal skoro rozběhnout. Nejdřív jen utíkal. Jen pryč, co nejdál. Jenže to nebylo řešení. Opustit Chrám se mu sice už jednou povedlo, ale vyžádalo si to měsíce příprav, podvodů a podplácení. Teď měl jenom sám sebe v nočním Chrámu a hodina, kdy se sloužící začnou probouzet, se blížila.
Hlasy.
V panice uhnul na jedno z malých vnitřních nádvoří, kde si za vlahých jarních večerů dávají novici dostaveníčka se služebnými. Dnes tu byl jenom chlad noci. Schoulený ve stínu pod mohutným stromem ve středu nádvoří čekal Syn, až hlasy z chodby utichnou. Proklínal své rozhodnutí schovat se zde, odkud nevedla jiná cesta, než kterou sem vstoupil. Kousl se do rtu, aby se nezačal modlit.
Odezněly.
Potřeboval plán.
Syn znal Chrám lépe než kdo jiný. Většina návštěvníků pozná jen svrchní vrstvu Chrámu. Jeho pozlátko. Jeho věže a paláce. Úpravné ulice a nádvoří. Kryté chodby zajišťující pohodlí návštěvníků i vybraných obyvatel. Jenže Chrám není jen slupka. Chrám se podobá úlu. Je třeba projít hloub a skrze níže položené vrstvy nakonec lze doputovat do středu, do srdce Chrámu, kam je povolen vstup nemnohým a které je tak hluboko, že bylo třeba vybudovat zvláštní cesty jen proto, aby bylo možno tam přivést záchvěv čerstvého vzduchu a odraz slunečního světla.
Do první šachty, kterou objevil, se Syn dostal náhodou. Ty další vyhledával cíleně. Ústili vysoko a vedli hluboko. Neměl pro ně žádné využití, až do téhle chvíle. K nejbližší musel sestoupit na služebné podlaží a projít kolem třetí kuchyně. Téměř nedýchal, když za tenkou stěnou dlouhé chodby poslouchal kuchyňské pomocníky, jak třískají hrnci a společně se smějí.
Do výklenku, jehož stropem se do šachty dalo vylézt, se vmáčkl chvíli před tím, než kolem prošli dva vyšší kněží zabraní do filozofické debaty.
Chvíli trvalo, než uvěřil, že to zvládl. Seděl na římse šachty na rozpažení široké a rychle oddechoval. Stěny obložené zrcadly na dotek studily. Získal den odkladu. Obloha nad střechami Chrámu světlala. Dokud bude slunce na obloze, nesmí se ze svého útočiště hnout.
Čekal. Klesala mu hlava a omamná hloubka pod ním ho vtahovala do sebe. Bylo by tak snadné sklouznout z římsy a padat. Narážet do zrcadlových stěn, klouzat po nich a nechávat na nich stopu vlastní krve. Padat až na dno. A tehdy vystoupalo slunce dost vysoko, aby zasvítilo přímo do jeho šachty.
První paprsky ho zasáhly jako déšť. Dopadaly na jeho zkřehlou kůži jako by ho chtěly postrčit k pádu. Z jejich dotyku cítil bolest. Zvedl pohled a v hladké stěně šachty se sám sobě podíval do tváře.
Jeho tělo patřilo obyčejnému chlapci na hraně dospělosti, ale oči ho zrazovaly. Oči mluvili o jeho původu, o jeho velikosti, o jeho osudu. O osudu, před kterým se nedá uprchnout.
Když se Syn narodil, vzal jeden z kněží jehlu a inkoust a začal tetovat. Od spodních víček obou očí k hranám lícních kostí. Znamení nadřazenosti. Znamení velikosti. Cejch.
Syn se díval sám sobě do tváře. A v té chvíli, ve zraňujícím světle slunečních paprsků, dospěl. Už nebude prostě utíkat. Stejně není kam. Bude bojovat. Postaví se osudu. Postaví se svému otci.
A Syn, syn Slunečního boha, zvedl hlavu ke slunci a pohledem ho vyzval k boji.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Tuším nějakou složitou intriku, dobrý. A přemýšlím, jestli se tam nespálí, ale nevím, to mě jen tak napadlo

Obrázek uživatele Wee-wees

No nevim, jestli se syn slunečního boha upeče, bude to trochu trapný. :))

Obrázek uživatele Aries

To by bylo :-)

Obrázek uživatele Aveva

Ale v jistém smyslu to není špatný plán. Nechám ho upéct a můžu se vykvajznout na psaní dalších osmačtyřiceti kapitol ;o)

Obrázek uživatele Aries

No počkej, to by teda nešlo!

Obrázek uživatele Aveva

Ale šlo ;o)
... jak sluneční kotouč nezadržitelně stoupal k poledni, ubývala Synovi síla. Horké otcovské polibky ho pomalu přiváděly k šílenství. Chtěl sklouznout zpátky do výklenku, kterým se sem vytáhl, ale už i ten jednoduchý pohyb byl mimo jeho možnosti.
Otec na něj přezíravě shlížel z oblohy. Syn jeho pohled vzdorně opětoval.
Neuhne.
Nesmí uhnout.
Krev tepající ve spáncích.
Vyprahlé hrdlo.
Oči lesklé horečkou.
A pak slunce postoupilo mimo Synův obzor. Tak lhostejně a chladně. Syn zalapal po dechu. Vyhrál?
Pokusil se na otce zavolat, ale z úst vyšlo jen zasýpání. Zatočila se mu hlava. Jen ji na chvíli složit, na okamžik než závrať přejde, pomyslel si. Ale to už ho klesající hlava neodvratně táhla vpřed. Tělo zmalátnělé slunečním žárem sklouzlo z římsy a jako hadrová loutka klouzalo po stěnách dolů.
Dopadu na dno se nedožil.
A jeho otec dál, bez sebemenšího zakolísání, přezíravě shlížel ze své nadoblačné výše na marnost lidského snažení.

To by byl správně zlomyslný Chrámový konec! ;o)

Obrázek uživatele Rya

A velmi, velmi sluníčkový! ;)

Obrázek uživatele Aries

jo, sluníčkový, jak říká Rya. Ale v tom případě by bylo záhodno najít ještě nějakýho zajatce, skončit tak rychle, to se mi nelíbí :-(

Obrázek uživatele Tenny

Tý jo, to je hodně napínavý! Chce se mi Syna obejmout, rozhodně to nezní jako lehký život, navzdory (nebo možná díky tomu) jak se narodil.
Přeji mu hodně svobody.

Obrázek uživatele Aveva

On v Chrámu nemá lehký život asi nikdo :o)
A děkuju.

Obrázek uživatele Rya

To mu můžeme přát, co chceme...
Bojím bojím!

Obrázek uživatele Danae

No panečku! Každý odstavec předčí ten předchozí!
-A A +A