5. O ztracené princezně

Obrázek uživatele Wee-wees
Úvodní poznámka: 

Je tam někdo? Poslušně hlásím, že mi tato kapitola poněkud překynula. Nicméně nechci ji překousávat napůl, protože je jaksi... odhalující. Kdybych měla čas tak měsíc nad tím přemýšlet, asi bych to dokázala podat nějak elegantněji, ale takto... hm. Jsem ale spokojená s tou poslední pasáží, tak třeba se k ní nějaký statečný čtenář prohryže. Dobrou chuť. :)

Kapitola: 

„Pojďte a poslyšte příběh o ztracené princezně!“ vyvolávala ošklivá dřevěná loutka pisklavým hláskem.
„Jé, mami, divadlo!“
Savarský trh byl plný barev, lidí a hluku.
„To je tu vždycky tak narváno?“ křičela Iris Otisovi do ucha.
„Teď víc než dřív,“ odvětil kupec nenadšeně, „většina dolnozemských kupců se zastaví už tady. Dřív pokračovali dál do hlavního města, ale teď radši koukají rychle prodat tady, byť za nižší výnos, a pak šup šup zpátky k výtahům.“
„Princezna je krásná jako vzácný květ, princ však vzteklý jako skřet!“ Přehlušil pronikavý hlas loutkáře okolní hluk. Otis se po něm užasle otočil.
„Zbláznil se? Každý si domyslí-“
Stánkaři v bezprostředním okolí divadla, vedení neomylným instinktem, začali bleskově balit svoje zboží. Vzduch naplnily jejich hněvivé výkřiky a kdákání poplašených kuřic.
„Kime, pojď sem!“ zavolala matka úzkostně na chlapce, který fascinovaně hleděl na loutky.
„Uvolněte místo pro královskou stráž!“ rychle se rozestupujícím davem postupovali muži s obušky v rukou.
Loutkář však pokračoval umanutě dál, v mizerných verších líčil příběh princezny, kterou její mladší bratr ze žárlivosti zlobil a trápil, až se princezna ze žalu rozplynula ve vzduchu.
„... teď skřet se hřeje na trůně, směje se, už má klid. Princezno ubohá, květino uvadlá, pro tebe pláče tvůj lid-“ hru přeřušil tupý úder obušku, výkřik, a kočičí hlavy pokropila sprška krve. Dav se rozběhl jako kruhy po vodě, každý chtěl být co nejdál, koně ryčeli, Iris kdosi vrazil loktem do žeber, málem uklouzla na hromadě rozbitých vajec, ale teď nesměla upadnout, kdo by upadl, toho by dav ušlapal... viděla mohutnou postavu Otise, stál jako kámen v prudkém proudu, jednou rukou zvedal do náruče chlapce, něco křičel, ale proud lidí je všechny postupně strhl z náměstí ven.

---

„To by mě fakt zajímalo, kdy jsem přestal být obchodník a začal být vychovatel nedochůdčat,“ cedil Otis mezi zuby, zatímco krájel na tlusté plátky kus uzeného masa, kladl je na neméně tlusté plátky chleba a podával postupně Iris, Kimovi a jeho matce. Seděli všichni natlačení v malém pokojíku v severní čtvrti, který si kupec vždy od jara do podzimu pronajímal, aby měl na svých pravidelných cestách do Savary kde přespávat.
„Nechám vás tu do rána, ale pak už se starejte sami o sebe,“ vrčel. „A vůbec, neměl tady vás dva-“ ukázal špičkou nože na chlapce s matkou, „-čekat váš muž?“
„Ano, ale až za pár dnů,“ odpověděla žena unaveně, „je na práci někde mimo město. Dal nám adresu hostince, kde jsme měli přespávat, jenže...“
„Ráno vás tam vezmu. Když už vás tady opečovávám tak dlouho, dohlídnu na to, abyste se tam dostali. Co ty?“ houknul na Iris.
Dívka pokrčila rameny. „Chtěla bych pokračovat dál, do hlavního města.“
Kupec obrátil oči v sloup.
„Neboj se, nemusíš mi dělat chůvu. Najdu si jiný vůz, který tam bude mít cestu.“
„To přeju příjemnou zábavu, koťátko.“

„Stejně nechápu, co se předtím stalo,“ zahuhlal Kim s plnými ústy masa. „Proč se ti strážní tak zlobili na toho pána, co hrál divadlo?“
„Protože to bylo hovno divadlo, prcku,“ vyprsknul kupec, „pardon,“ blýskl provinile očima po jeho matce. „Nevím, co si ten loutkář chtěl dokázat, mohl mít víc rozumu.“
„Byl to příběh o tomhle království, že? O tom, co se tu v posledních letech dělo...“ nakousla Iris.
Otis přikývl, pak ještě jednou.
„Dobrá, já vám ten příběh povím. Stejně ho všichni potřebujete znát, vy holátka neopeřený, nebo se tady dřív nebo později dostanete do průšvihu.“
Vrhl po Iris významný pohled.
„Dragoš, tedy otec současného krále, si přivedl první ženu z Anterry, jmenovala se Iris.“
„Jako ty!“ vyhrkl Kim a ukázal prstem na dívku.
„Na tom nic není,“ mávl kupec rukou, „v Anteře se tak jmenuje každá druhá ženská.“
„Tak to je trochu přehnané,“ odpověděla mírně Iris,“ale ano, je to dost běžné jméno. V Anteře je zvykem dávat prvorozeným dcerám jména po květinách.“
„No, prý to bylo manželství z lásky. A i bych tomu věřil, protože královská rada nebyla nadšená, když si král přivedl cizinku. Každopádně se jim narodila dcera, princezna Cybélie, ale když jí byl asi rok, královna Iris zemřela na letní horečku. Královská rada tlačila na krále, aby se znovu oženil a pořídil jim dědice, a tak to udělal. Ale druhá žena byla sice z Horní země a měla rodokmen jak závodní kobyla, ale byla jak slabunká jak jarní vánek a umřela při porodu. Narodil se však syn, Dragoš mladší, a všichni byli spokojení.“
Otis zvedl svůj pohár a vyprázdnil ho. Otřel si ústa a pokračoval.
„Jenomže pak, to bylo princezně deset, král vydal edikt, v kterým zbořil staletou tradici a rozšířil primogenituru i na dívky.“
„Chtěl, aby po něm vládla jeho dcera?“
Otis kývl. „Nevím, co na ní viděl, nebo co neviděl na svém synovi. Možná měl dceru radši jen proto, že míval radši její mámu. Každopádně jeho záměr byl jasný, a měl by býval dost síly, a byl dost oblíbený na to, aby si prosadil svou. I když mnozí generálové v královské radě prskali vzteky, že by jim měla vládnout ženská.“
„Jenže?“
„Jenže dva roky na to se král zabil na lovu. Jeho děti nebyly plnoleté, takže podle zákona královská rada zvolila regenta, který měl do doby, než následník – v tomto případě následnice – dospěje, vládnout za ni. Regentem se stal lord Hrys.“
„To jméno už jsem tu zaslechla,“ vmísila se do hovoru Kimova matka, „a ne zrovna v dobrém.“
„To bych řek,“ zaťal zuby Otis. „Brzo bylo jasné, že Hrys prosazuje jako následníka prince Dragoše. Snažil se prosadit v radě zrušení králova ediktu.“
„Měl šanci?“ naklonila Iris hlavu na stranu.
„No, jak jsem říkal, mnozí nebyli z představy královny na trůnu nadšení. Já vím, že v dolních zemích je to celkem běžné,“ obrátil se kupec s nevyslovenou otázkou k Iris, která kývla,“ale tady to byla novota. Leckomu se líbila představa, že by se to celé zametlo pod koberec a Cybéliin nárok se prostě ignoroval. Ale jiní, zvláště ti, kteří měli nejblíž k mrtvému králi, respektovali jeho vůli a tvrdili, že pokud si král myslel, že se na trůn hodí víc jeho dcera, tak je to tak a hotovo. Hlavně Yansson, královský vychovatel. A jeho slovo mělo velkou váhu, protože znal obě děti nejlíp, a pokud i on byl přesvědčen, že z Cybélie by byla dobrá královna... No, po dvou letech diskuzí, podplácení a zastrašování měl Hrys na své straně tak půlku rady, což ho muselo dost frustrovat. Jenomže pak se jeho problémy zázračně vyřešily samy: princezna zmizela.“
„Jak, zmizela?“ vykulil Kim oči.
„Prostě zmizela. Samozřejmě po ní pátrali. Lorn, velitel královy gardy, to bral dost osobně. Dívku znal od narození a měl ji zřejmě upřímně rád. On a jeho lidé projezdili celé království křížem krážem, pátrání trvalo snad rok... ale nic.“
„Samozřejmě, Hrysovi oponenti byli poněkud namydlení, když přišli o následnici,“ ušklíbl se kupec. „Nikdo nepochyboval – myslím, ani regentovi spojenci – že to Hrys nechal princeznu zabít, ale... co mohli dělat? Opozice se rozpadla a posledních devět let pan regent nedělá nic jiného, než že tloustne a spřádá svoje sítě kolem království pevněji a pevněji. Někdo říká, že je králem víc on než mladý Dragoš, i když ten pochopitelně formálně nastoupil na trůn, sotva dosáhl plnoletosti.“

Otis se odmlčel. Zdálo se, že nad něčím přemýšlí.

„Co se stalo s Lornem? A s Yanssonem?“ zeptala se Iris tiše.
Kupec na ni dlouho hleděl, než odpověděl.
„Jestli mají Hrys a Dragoš něco společnýho, tak to, že nezapomínají těm, co se postaví proti nim. Lorn a Yansson navíc měli příliš respektu, příliš moci na to, aby je mohli nechat být. Oficiálně,“ Otis se zašklebil,“ nechal Dragoš svého milovaného starého vychovatele odvézt na lovecký zámek u Gaumél, aby tam mohl na horském vzduchu užívat zaslouženého odpočinku, a velitele gardy pověřil, aby mu tam dělal společnost. Fakticky...“
„... je to vyhnanství,“ doplnila Iris.
„Pro oba. Starý Yansson na tom je prý zdravotně mizerně – a jestli nebyl před zimou, teď bude určitě. Gaumély jsou studená díra v horách, ten zámek byl vždycky určený jen k přespávání při králových letních loveckých výpravách. A co se stane s Lornem, až starý zemře...“ Otis významně pokrčil rameny.

---

Večer pokročil a odlesky plamenů z krbu nervózně poskakovaly po místnosti. Kim a jeho matka dávno spali. Otis seděl u stolu a dopíjel třetí džbán vína. Iris mimoděk obdivovala, že po takovém množství alkoholu vůbec vydrží bdělý a ve vzpřímené poloze, když kupec konečně říhl a způsobně se složil na dřevěnou lavici. Dívka chvíli čekala, než jeho oddechování nabere pravidelný rytmus, pak tiše vstala, oblékla si vlněný plášť a vyklouzla z místnosti.
Bylo tu něco, co potřebovala udělat.
Cestou k náměstí v bludišti úzkých uliček několikrát ztratila směr, ale nehodlala se vzdát. Několikrát potkala stráž, ale vždycky stihla uhnout do dvora nebo se vmáčknout do průchodu.
Náměstí bylo prázdné, až na jednoho potácejícího se opilce, který by si ale nejspíš nevšiml ani procházejícího slona. Iris rychle přeběhla přes otevřené prostranství a vkročila do kruhu volné hlíny v okolí královského stromu. Už to samo o sobě byl zločin, to věděla. A celý tenhle noční výlet byl risk, ale potřebovala prostě vědět... ověřit si... Přistoupila ke stromu a položila na kmen dlaň.

Ucítila to téměř okamžitě. Bylo to, jako by těsně pod tenkou slupkou kůry proudila řeka, a když zavřela oči a přiložila čelo na zvrásněný povrch stromu, mohla téměř vidět tu ohromnou moc, která byla ve kmeni ukryta. Královský strom nebyl vůbec mrtvý, to ne, jen... spal. Čekal. Jeho kořeny sahaly hluboko, běžely pod dlažbou, proplétaly se s kořeny mnoha jiných, obyčejných stromů a rostlin, až se někde velmi daleko odtud potkávaly s kořeny ostatních královských stromů; hustá a spletitá síť dřeva a magie, která se proplétala celou Horní zemí a pomáhala ji držet pohromadě, doslova i přeneseně.
Dívka, která si říkala Iris, natáhla volnou ruku a uchopila konec drobné větvičky; nahmatala drobný, zaschlý hrbolek tam, kde by teď v předjaří měl obyčejný strom nalitý pupen. Magie se přelila, jako by se z hráze, zadržující jarní řeku, uvolnil malý pramínek; v okamžiku jí do dlaně vyrašil zlatý lístek.
Sevřela kolem něj prsty. Už znala odpověď na svoji otázku.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

a heleme se :-)
hezký

Obrázek uživatele Wee-wees

Nojo, je to průhledný. :) Nyní již budu hráti s otevřenými kartami! :)

Obrázek uživatele kytka

Líbí se mi to moc a ten závěr je opravdu magický.

Obrázek uživatele Wee-wees

Přivedlo mě to k úvaze nad tím, jak často se v mých textech objevují v nějaké významné úloze stromy. Za chvíli to bude moje poznávací znamení. :))

Obrázek uživatele ef77

Stromy jsou skvělý!
Povídka taky ;)

Obrázek uživatele Killman

Pěkné, trochu pohádkové. Každopádně se to dá hezky představit.

Obrázek uživatele Wee-wees

Ona to původně měla být pohádka. :) Respektive příběh ve stylu "co bych byla ráda četla, když mi bylo deset".
Za mě dětská fantasy nebyla, já hltala Maye a Štorcha (nestěžuju si). Tohle je taková mayovka ve fantasy kulisách. Nebo časem by měla být, zatím je to furt v rozjezdu.

Obrázek uživatele Aveva

No, ale na Old Shaterhanda je Iris málo dokonalá ;o)
A líbilo by se mi to, když mi bylo deset a líbí se mi to i teď. Strom obzvlášť :o)

Obrázek uživatele Wee-wees

Ono to ještě přijde. :) Ale nechci z ní mít Mary Sue, tak se budu snažit, aby měla i slabší chvilky. :)

Obrázek uživatele neviathiel

Já to tušila :)

-A A +A