5. část - Oběť

Je vždy jen jedna žena, která se smí zvát ženou Slunečního Boha. Je to úřad, role a nesmírná pocta jí být. Jen ta, která je bez chyby a bez poskvrny, se jí může stát. Jen ta, která je hodna takové velikosti, smí v očích věřících zaujmout místo po Božím boku. A proto je to úřad převážně dědičný. Porodí-li žena Bohu dceru, ta v příslušném věku nahradí svou matku, neboť kdo by byl více hoden stát se ženou Boha, než jeho vlastní dcera.
Rodová linie Božích žen je přerušena jen, rozhodne-li se Bůh zplodit syna. Syn Slunečního Boha je očima a ušima svého otce. Smí a musí vstoupit kamkoli v Chrámu. Sleduje a učí se o tom, jak je jeho otec uctíván. Jemu samému jsou prokazovány nejvyšší pocty. Nepozná bolest, hlad, ani strach. A když se čas naplní, odejde za otcem a podá mu zprávu. Pokud je příznivá, nesmete Sluneční Bůh Chrám z povrchu země.
Žít mohou nejvýše dva přímí příbuzní Boha - žena a dítě.
Syn stál před Naniou a věděl, že matčin úřad převzala s její smrtí.
“Utekls před povinností, Syne,” řekla Nania mírně, “ale svou chybu ještě můžeš napravit.” Vztáhla k němu ruku. “Pojď se mnou, odvedu tě k Prvnímu, jistě ti ve své laskavosti odpustí.”
“Jakým právem mi chceš poroučet?” ušklíbl se Syn. “Jakým právem mě chceš odvést na smrt?”
“Právem matky,” řekla klidně a rozhodně, “která ví, že dítě je třeba vést k plnění povinností.”
“Moje matka je mrtvá,” procedil Syn skrz zuby, “ty jsi jen dočasná náhradnice na jejím místě.”
“Jsem žena Slunečního Boha,” pronesla pevně, “tys jeho syn. Jsem tedy tvoje matka právem i zvyklostí...”
“Jsi Nania z Cerilijského údolí,” přerušil ji, “nepatříš sem.”
Letmo se dotkla paprsků vytetovaných pod svýma očima.
“Dostalo se mi té nejvyšší cti,” řekla. “Od chvíle, kdy jsem zaujala místo po boku nejvyššího Boha, už víc nejsem kým jsem byla.”
“Donutili tě k tomu!”
“Ne,” podívala se na něj překvapeně. “Vždycky jsem toužila stát se tou vyvolenou a uctívanou. Není vyšší mety, které bych mohla dosáhnout.”
“Proto utíkáš na střechu?” vysmál se jí. “Abys nebyla obtěžována přílišnými projevy úcty?”
V ochranném gestu sepnula dlaně nad klínem a sklopila hlavu.
“Povinnost přicházející s úřadem ti, zdá se, není příliš po chuti,” řekl Syn, když viděl jak se otřásla a schoulila do sebe.
“Nevěděla jsem, jak to bude bolet,” zašeptala téměř nevědomky.
“Nemusíš to snášet,” přistoupil k ní a položil jí ruku na rameno. “Utečeme. Než mě chytili, slyšel jsem zvěsti o Cerilijském údolí. Stále je tam ohnisko odporu. Možná je mezi zbylými odpůrci Chrámu i někdo z tvé rodiny. Možná někdo z nich žije!”
Teď jí tiskl obě ramena a naléhavě se jí díval přímo do očí. Nebránila se mu. Její předchozí křečovitá zaťatost odezněla. Věnovala mu bezvýrazný pohled. Ztělesněná odevzdanost.
“Už s nimi nejsem spřízněná,” řekla. “Patřím sem.”
“Takže budeš dál roztahovat nohy na požádání?” přitáhl si ji blíž.
“Je to má povinnost,” zvedla bradu. “Každý, kdo požádá musí být vyslyšen. Každý může být tím, koho náš pán vybere, aby skrze něj zplodil dítě. A možná…” jemně se usmála, “možná už si vybral.”
Syn ji pustil a zároveň se od ní odtáhl tak prudce, že ztratila rovnováhu a upadla.
“Dítě je tvůj rozsudek smrti!” zakřičel na ni.
Vzhlédla k němu a lehce zavrtěla hlavou.
Klekl si k ní.
“Vždyť to víš,” šeptal jí, “až tvoje dcera dospěje, bude… bude…”
“Bude pít mou krev,” dokončila za něj. “Stejně jako já jsem pila krev tvé matky. Stejně jako ona pila krev té svojí. Bude všemi ženami, které ten úřad zastávaly před ní, stejně jako já jsem se jimi stala, když mi tvá matka předávala úřad.”
Syn na ni jen mlčky zíral.
“Chceš abych opustila Chrám, ale to nemohu. Já jsem linie, kterou není možné přerušit. Já jsem žena a matka a dcera. Jsem zástava boží přízně.”
Postavila se a usmála se na sluneční kotouč.
“A jeho vůli se nelze vzpírat,” řekla podmanivě.
Vztáhla k Synovi ruku.
“Pojď,” její hlas zpíval. “Je čas vyrazit na cestu za otcem.”
Syn prudce oddechoval a pak se po její ruce natáhl. Když se jeho prsty dotkly Naniiných, stiskl, zatáhl a smýkl ženou o zem. Zůstala ležet. Mělce dýchala. Prohledal ji. Krátký ostrý nůž měla zavěšený u pasu v záhybech sukně stejně jako ho nosila jeho matka.
Syn se účastnil mnoha obětování. Stával vedle Prvního kněze Chrámu a sledoval jeho naučené pohyby. První řez. Druhý. Další. Všechny vedené tak, aby krev volně proudila ven. Zbývalo jen čekat.
“Zástava je pryč,” řekl, zatímco se krev vsakovala do kamene. “Jsem z rodiny poslední.”