6. kapitola – Drť skřípající mezi zuby

Obrázek uživatele Julie
Kapitola: 

Okolí Centra pokrýval prach, ale jen se Magdaléna propletla klubkem mimoúrovňové křižovatky, šedý povlak zmizel. Mrtví zůstali. Otevřené oči zůstaly. Nepřirozené pózy zůstaly. Sem tam louže krve. Žaludek se jí plnil ledem a nebyla si jistá, jestli dokáže udělat další krok. V horkém pouštním větru sem tam zaslechla útržek slov. Někde někdo žil. Nebyla sama.
Přímo před ní se zvedaly oblouky podloubí nákupního centra. Pískově žluté s modrými okny. Připomínalo to tu jeden z chrámů Starého města. Vešla. Ovanul ji nepřirozený vánek klimatizace a do uší se jí zaryl ostrý pískot. V bezpečnostním rámu ležela členka ochranky. Magdaléna zadržela dech a překročila ji. Hlas sílil. Slova se přestala slévat do jediné akustické řeky.
„… procentní slevu už od nákupu v ceně padesáti šekelů. Neváhejte a využijte naší jedinečné nabídky.“
„Kurva!“ vykřikla a vzápětí se led v jejím břiše proměnil ve sněhovou bouři, která s sebou přinesla zapomenutou příchuť dětství.
Magdaléna neměla hezké dětství.
Začala zvracet.
Nikdo jí nepřinesl vodu ani nepodal kapesník, aby si otřela ústa. Ani ji nikdo s nadávkami nevykopl. Její rychlý nepravidelný dech se odrážel od stěn společně s nekonečným reklamním recitálem. Zavřela oči. Myslela na modrou oblohu a na ještě modřejší moře. Nehodlala v ně přestat věřit.
Otřela si pusu a vyrazila dál.

Nevěděla, jak dlouho šla, ale podařilo se jí dostat téměř do středu města. Stejně jako všichni proroci stál uprostřed pěší zóny a s vytřeštěnýma očima kázal prázdnému vzduchu.
„… konce už za našich dnů. Neváhejte a modlete se, protože On už přišel.“
Dlouhé vlasy mu vlály ve větru a jeho intonace se podobala reklamnímu sdělení z obchodního centra.
„Nikdo tu není,“ řekla.
Nereagoval.
„Poslouchejte mě,“ zatřásla mu ramenem, „nikdo tu není.“
Prudce trhl hlavou.
„Nikdo tu není,“ zopakoval. „Je tu On.“
„Kdo?“
„ON!“ zaječel. „Přišel, je tu a na čela hříšných kreslí znamení smrti. Trestá nehodné a spravedlivé odmění dívkami krásnými jako ty.“
„A kdo jste vy?“ pokračovala trpělivě.
Zamžikal očima, ze kterých se na chvilku ztratil žár víry.
„Nevím,“ přiznal. „Vstal jsem z mrtvým. Já jsem on. Ale já to nebyl. Žádná znamení, já to nebyl! Jen On může trestat hříšné a ukázat jim marnost jejich snažení.“
Rozhodil rukama směrem neexistujícímu davu.
„Jsme tu jen my dva,“ připomněla mu Magdaléna.
„On je tu vždy.“
„Ale…“
„Nechte ho, nemá to cenu.“
Vyšel z jedné z postranních uliček. Uhlazený byznysmen se zářivě bílými zuby.
„Neberte mu to, má alespoň nějaký smysl.“
„Viděl jste někoho dalšího? Co se stalo? Kde je armáda?“
Z Magdalény vytekla řeka otázek.
„Nevím,“ pousmál se muž. „Já nevím nic. Možná je to ta jeho apokalypsa. Nic nevím, ničemu nerozumím, není čemu rozumět. Smrt pro všechny. Kromě nás. Ale taky nás dožene. Přijde, uvidíte, za chvilku je tu.“
Prázdnou ulicí se rozezněl zvuk tříštěného skla.
„Rozbíjejí výlohy,“ potřásl byznysmen hlavou. „Kradou. Jako by to ještě mělo smysl.“
„Jsou tu další?“
„Jsou tu další. Má milá,“ zvedl ruku a pohladil ji po tváři. „Jsou tu a ty si nepřeješ se s nimi setkat.“
Vytrhla se mu a začala utíkat. Klopýtala po dlažebních kostkách a zakopávala o mrtvoly. Kolem ní se pohybovalo mrtvé město. Míhaly se v něm hlasy a stíny, které nedokázalo rozehnat ani polední slunce. Magdaléna utíkala, dokud jí stačil dech a pak ještě o něco déle. Její pot voněl jako jasmínové květy.

Došla až na hranici. Obloha byla modrá, ale obzor žloutnul. Mlhu nad hlavou nevnímala, ale když dorazila k jejímu konci, viděla, jak polyká další a další kusy země. Asfalt, keře, kamenitou půdu… Hranice byla na dohled, ale pohybovala se stále kupředu. Lidí už tu bylo méně. Tady už stihli utéct.
„Chceš vědět, co se děje? Chceš?“ zaskřehotal hlas stařeny opřené o venkovní ohniště.
Magdaléna přikývla a uvědomila si, že se zapomněla bát.
„Tak já ti to povím, krásko. Takový jako ty si to nepamatujou, nevědí, jaká byla válka. Jaký to bylo, když prvně použili enemka. Jaký to bylo, když lidi chcípaly na noční můry, co jim házeli z letadel na hlavu. Viděla jsem chlapa, co si vyškrábal vlastní oči. Vojáky, co položili hlavu tanku pod pás. Lidi, co prostě jenom zemřeli strachy. Předtím jsem nevěřila, že to jde, ale jde. Můžeš umřít strachem, krasotinko. A je to rychlejší, než chcípnout žízní nebo se udusit. Tehdy jsem to viděla a teď je to stejný.“
Magdaléniny myšlenky se rozeběhly po správných drahách příčiny a následku. Vybuchlo Centrum pro biochemickou analýzu a do vzduchu se uvolnily jejich zásoby. Příliš mnoho snové materie na jakkoli velký prostor.
„Ale oni tam neměli jen noční můry,“ namítla.
Stařena jen pokrčila rameny.
„Kdo ví. Umírají. Každý člověk, kterého zasáhne ta mlha, zemře.“
„Ale co my? Ten kazatel, muž v obleku…“
„Myslím, krásko, že my nejsme tak úplně lidé. My jsme ti, co přijdou po nich, protože lidé už nemají šanci.“
„Pojďte,“ natáhla k ní Magdaléna ruku. „Ve městě jsou další. Třeba najdeme někoho, kdo bude mít trochu rozumu.“

Kapitána našly na náměstí, které nebylo ničím jiným než prostranstvím mezi dvěma bytovkami. Seděl na betonovém piknikovém stole a řval na zástup těch, co možná nebyli až tak úplně lidmi.
„Budete se chovat slušně, do prdele. Budete poslouchat a dělat užitečný věci. Pokud nevíte, co je užitečný, tak já vám to řeknu. Flákat výlohy není užitečný, brečet není užitečný a už vůbec není užitečný skuhrat, že přišel konec světa. Jestli někdo dokáže zastavit konec světa, jsme to my.“
Stáli okolo něj a někteří plakali. Jiní se kousali do rtů a další třásli jako lístky osiky. Magdaléna se usmála.
„První krok,“ zahřímal Kapitán. „Je tu někdo, kdo ví něco o biochemický psychoanalýze?“
Stařena roztřeseně zvedla ruku.
„Teresa Levi, zdravotní sestra, za války jsem pracovala pro Lékaře bez hranic. Viděla jsem velkou enem ofenzívu, pane. Tohle je stejné. Jen ta mlha má jinou barvu. Šíří se to po větru, proto je přestali používat, protože...“
„.. nejdou zastavit,“ doplnil ji Kapitán.

Foukalo od jihu. Horký vítr z pouště páchnoucí po velbloudech a soli. Oblak žluté mlhy se pomalu posouval skrz křivolaké uličky Starého města a jednou pro vždy řešil veškeré spory o to, kterému z lidských rodů bude patřit Chrámová hora.

Komentáře

Obrázek uživatele Arenga

Čte se to opravdu dobře, takže oceňuji, že je to tentokrát docela dlouhé. A bez mučení a jakéhokoli nátlaku přiznám, že bych s chutí četla ještě dál ;-)

Obrázek uživatele Killman

Čím dál více se mi to líbí.

Obrázek uživatele Apatyka

Ach jé. Ta stařena vypadá zajímavě, soufám, že se ještě ukáže.

Obrázek uživatele Aveva

Miluju ten proslov: "Skuhrat, že přišel konec světa není užitečný!" :o)
A asi je to úplně od věci, ale nějak jsem musela myslet na Červenou Karkulku (je tam velký zlý vlk, je tam cesta za starou paní, je tam člověk s funkcí, co se tváří, že ví co dělat... ovšem na pohádky jsi tady expert ty ;o)
A navíc je tam taky osika, co už jiného by čtenář mohl chtít, že? ;o)

Jo a poslední odstavec je bezvadnej - světový mír na dohled!

Obrázek uživatele neviathiel

No sakra.

Obrázek uživatele Aries

koukám na to s otevřenou pusou. Hlavně ta část v tom obchoďáku, to je úplně zmrazující

Obrázek uživatele Tora

Páni. Dobrý teda. Ale ty sny fujky, já mám hodně blbý sny, ale tohle bych fakt ve snech vidět nechtěla! Tím chci říct, že fakt dobrý.

Obrázek uživatele Wee-wees

Tak jsem si konečně našla čas a přečetla si to (zatím) celé. Je to prima, pokračuj, pokračuj! :)

-A A +A