7. Sny

Obrázek uživatele Wee-wees
Úvodní poznámka: 

Bylo by fajn, nepsat to vždycky v neděli večer, že? :)

Kapitola: 

„Medvěde, že mě nechytíš!“
Dívenka, asi čtyřletá, běžela se smíchem bosá po trávě a velký muž v uniformě a těžkých botách dusal za ní.
Dostihl ji uprostřed zahrady, chytil pod pažemi a jedním plynulým pohybem si vysadil dítě na ramena. Děvčátko zavýsklo nadšením.
„Máš nového koně, Cybi?“ král vyšel na terasu s pohárem vína v ruce.
„To není kůň, to je medvěd,“ odpovědělo dítě vážně.
„Tak to je první jezdecký medvěd, kterého vidím,“ usmál se král. „Ale máš pravdu, Lorn vypadá mnohem víc jako medvěd, než jako kůň.“
Velitel stráže rozpačitě zastavil pod terasou. Král mu gestem naznačil, aby k němu vystoupal po schodech skrytých za cesmínovými keři.
„Vidím, že bereš svoje povinnosti princeznina osobního strážce vážně.“ Lorn si nebyl jistý, jestli je král spíš pobavený nebo rozhořčený.
„Pane, já...“ začal s omluvou, ale vladař mávl rukou.
„Je to milé dítě,“ řekl s pohledem upřeným dolů na dceru, která čekala na trávníku, až se jí jezdecký medvěd vrátí, „a ty jsi se mnou bojoval dost dlouho na to, abych věděl, jaký jsi člověk. Nevadí mi, jestli pro ni budeš spíš přítel než strážce.“ Zvedl oči od dítěte výš, upřel je někam za obzor, kam Lorn neviděl.
„Možná že bude jednou přítele potřebovat.“

Náhle se scéna změnila. Barvy zmatněly z jásavých v šedobílé. Tráva, zurčící voda, bílá balustráda, všechno zmizelo. Hejno vran s hlasitým krákáním zakroužilo nad pochmurnou kamennou stavbou tyčící se na skalnatém výběžku.
Yggská pevnost. Úzké chodby, tma, voda stékající po kapkách po ledových zdech. Chodba se kroutila a klesala stále níž, do nitra skály, do srdce pevnosti. V malé kobce bez oken se choulila hubená postava dívky sotva dorostlé v ženu. Útlá zápěstí a kotníky poutaly těžké okovy. Dívka zvedla hlavu a zašeptala plačtivě: „Medvěde, proč jsi mě nezachránil?“

Lorn se probudil s výkřikem. Chvíli nechápavě hleděl do tmy, než se jeho polospící mysl zorientovala. Posadil se a opřel si hlavu o kolena. Chvíli bojoval, aby získal kontrolu nad svým dechem. Potlačil vlnu nevolnosti, která hrozila přivést zbytky nevalné večeře zpět na světlo.
Čekal by, že za ta léta už bude na podobné noční můry zvyklý. Ale nebyl. Nikdy si nezvykl. Pokaždé znovu prožil ten pocit bezmoci; viny, která se za posledních devět let stala jeho neustálým společníkem.
Vstal a začal se oblékat. Obzor za oknem sotva zšedl prvním příslibem svítání, ale Lorn věděl, že už neusne.

Na lůžku, odděleném od toho Lornova jen tenkou stěnou, mladý gardista jménem Jorik sevřel v dlaních svoji přikrývku v bezmocném vzteku. Nezlobil se na svého velitele; ne, ten vztek směřoval na ty, kteří z muže, kterého si vážil od dětství, udělali trosku.
Slyšel, jak se Lorn zvedá, obléká a opouští místnost. Přemýšlel, že vstane také, ale pak tu myšlenku zavrhl. Velitel by pochopil, že ho probudil jeho výkřik; pochopil by, že se Jorik stal nevítaným svědkem jeho slabosti. To poslední, co by Lorn od svých mužů chtěl, byl soucit.
A tak se mladý voják otočil ke zdi a přetáhl si přikrývku přes hlavu. Po chvíli usnul neklidným spánkem; spal a snil. V tom snu letěl vysoko nad krajem, nad dravým proudem Bystré. Pozoroval kupecký vůz, který se pomalu, ale neúnavně prokousával divokou a nevlídnou krajinou; proti proudu řeky stále výš a výš.

Komentáře

Obrázek uživatele neviathiel

Huuu, mame tady cestovatele

Obrázek uživatele Aries

Chvíli jsem si říkala, jestli Otis a Lorn není jeden a ten samý, ale zjevně není. To jsem zvědavá, jak to bude dál

Obrázek uživatele Aveva

No ještěže jsou tu ty nedělní večery, které tě přinutí psát další pokračování ;o)
Těším se, co bude dál.

Obrázek uživatele Rya

Je to vynikající.

Obrázek uživatele Wee-wees

Och! :)

-A A +A