8. U cíle

Obrázek uživatele Wee-wees
Úvodní poznámka: 

Ten pocit, když v neděli za deset půl dvanáctý konečně dopíšete kapitolu, vítězoslavně se to chystáte vydat a odplazit se do postele pro své tři krát dvě hodiny spánku... a pak zjistíte, že tam máte mít slovní hříčku.

No nic.

Takže dneska se (konečně) rozloučíme s Otisem. A už se velmi blížíme ke kapitole, na kterou se celou dobu těším. Možná už příště. Nebo přespříště?

Kapitola: 

Lorn klusal po stezce vedoucí okolo gaumélského zámku strojovým tempem zkušeného dálkového běžce. Nebyl už v takové formě jako kdysi, ale stále by takto dokázal uběhnout desítky kilometrů. Dech se mu srážel před obličejem v obláčcích bílé páry. Tohle byla jedna z mála chvílí během dne, kdy se doopravdy zahřál.
Zámek byl před lety postaven jako letní sídlo. Lehká stavba s velkými okny, kam se panstvo uchylovalo v době největších letních veder, kdy čistý horský vzduch a stín, který poskytovaly okolní skalní štíty, byl výhodou.
V zimě to byla ledová mučírna. Většinu času strávili štípáním nekonečných hromad dřeva, aby aspoň nějak vytopili těch pár místností, které ze zámku obývali. Na druhou stranu to bylo dobře, protože nic moc jiného tu na práci neměli - Lorn, ani ten půltucet jeho mužů, kteří sem byli odveleni s ním. Velitel dobře věděl, proč. Byli to ti z jeho jednotky, u kterých si byl Hrys jistý, že je žádnými sliby ani výhrůžkami nikdy nedostane na svoji stranu. Většina z nich byli Lornovi staří souputníci, kteří s ním bojovali už před dvaceti lety v severních válkách. Vlastně všichni, s výjimkou Jorika, který z nich byl zdaleka nejmladší. Ale byl synem jeho blízkého přítele a o jeho loajalitě nemohlo být sporu.
Stezka se stočila z kopce dolů a zpět k zámku. Lornovi ten pohled vždycky přetrhl pravidelný rytmus dechu. Na tomto místě strávil několik krásných lét s královskou rodinou. Kdysi to tu měl rád. A věděl, jak zámku říkají jeho lidé teď; slyšel je, i když před ním si to nikdy říct netroufli. Dům prachu.
A měli pravdu. Tohle místo páchlo rozkladem a beznadějí. Prapory v královských barvách zešedly, chodby kdysi plné služebnictva zely prázdnotou. Všichni, co se nyní zdržovali v těchto zdech, jen čekali na smrt. Lorna ta odevzdanost netěšila, ale co měl dělat? Vzít svých šest mužů a vyrazit do války?

---

Aspoň tohle se musí té holce přiznat k dobru, pomyslel si Otis. Ukecaná teda není.
Přemýšlel, kdy v životě strávil čtrnáct dní na cestě s ženskou, která nemá neustálou potřebu mlít pantem. Přemýšlel, kdy v životě vůbec strávil čtrnáct dní na cestě s ženskou a nespal s ní. Ne, že by o tomhle chtěl přemýšlet. Vlastně... rychle došel k závěru, že bude všeobecně lepší přemýšlet co nejmíň.
Jinak by ho totiž napadaly takové věci, jako – jak je možné, že cesta, která na první pohled vypadá naprosto nesjízdně, nakonec vždycky nějak sjízdná je? Jak to, že jeden každý z těch třiadvaceti (počítal to) potoků a říček, které museli překonat, měl přijatelný brod rovnou před nimi? Jak to, že jeho těžce zkoušený dřevěný vozík, který rozhodně nebyl stavěný do podobného terénu, pořád ještě držel pohromadě?
Ale protože se Otis pevně rozhodl nepřemýšlet, podobné věci ho nenapadaly. Aspoň by to tvrdil každému, koho by potkal.

Bylo to těsně před polednem patnáctého dne, kdy dosáhli vrcholu průsmyku a v mělkém údolí před nimi spatřili Gaumély.
„Páni, my jsme sem fakt dojeli,“ vydechl kupec.
„Snad jsi o tom nepochyboval? Když si pospíšíš, můžeš do večera sedět někde v teplé hospodě a nasávat pivo s místními ovčáky.“
„Ovčáky? Proč ovčáky?“ nechápal na moment Otis.
„Já myslela, že sem jedeš jenom kvůli proslulé gaumélské vlně,“ zamrkala Iris nevinně.
„Jasně, to taky jedu,“ chytil se kupec. „S trochou štěstí jsme dorazili těsně před jarním stříháním. Nakoupím tu za pusu a až se dostanu zpět na jih, nechutně na tom zbohatnu. Nebýt to takhle, ani omylem bych se sem jen kvůli tobě netahal.“
„Jasně, já vím. To mám ale štěstí,“ ušklíbla se dívka.

Chvíli ještě stáli a shlíželi na městečko, které po dlouhé cestě divočinou vypadalo nadmíru lákavě. Oba věděli, že jejich společná cesta končí; a po takové době nebylo loučení úplně jednoduché.
„No,“ zhoupla se Iris rozpačitě na patách,“přeju ti přívaly vlny, Otisi. Neutop se v ní. Děkuju ti za všechno.“
„Jasně. Jasně. Seš si... seš si jistá, že už to sama zvládneš?“ Otis s nedůvěrou hleděl na úzkou stezičku, která se tu oddělovala a vedla dál těsně pod hřebenem.
„Není to daleko. Kousek tady po stezce a u pramene se napojím na vozovou cestu k zámku. Neboj, neztratím se.“
„Tak jo. Já... hm. Šťastnou... šťastnou cestu?“ navrhl kupec a neobratně ji poplácal po rameni. Iris se zasmála, vytáhla se na špičky a krátce, ale pevně ho objala.
„Sbohem, Otisi.“
Vyrazila po cestě. Kupec se za ní díval a jeho přesvědčení nemyslet dostávalo povážlivé trhliny.
„Počkej!“
Otočila se. „Ano?“
„Jsi... jsi vážně... totiž...?“
Iris se kousla do rtu. Věděla, že nevědomost je pro Otise bezpečnější, ale na druhou stranu... sama nevědomost nesnášela. A za to, co pro ni udělal, měl právo ji aspoň vidět takovou, jaká opravdu je.
Došla zpět k němu. Vztáhla k němu dlaň a jemně mu jí zakroužila před obličejem. Byl to pocit, jako by mu někdo stáhl z očí tenkou blanku, která mu tam kdovíjak ulpěla.
Pak ji spatřil.
„Páni,“ vydechl.
Usmála se. Ještě na vteřinu na sebe hleděli, a pak Iris znovu vyrazila na cestu. Po pár desítkách metrů, než se stezka stočila do lesa, se ještě jednou otočila a zamávala mu.
Otis za ní hleděl, dokud se mu zcela neztratila mezi stromy. Teprve pak pobídl unavenou kobylku směrem k teplé stáji, směrem ke Gaumélám.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Už mi to došlo, Lorn je ten vychovatel.
A scéna je hezká, i když Otis mi bude chybět, tak se zdá, že i Lorn bude hodně zajímavý. Tak se těším na pokráčko

Obrázek uživatele Wee-wees

Počkej, vychovatel je Yansson, Lorn je/byl velitel osobní stráže (člověče, vy tam máte figur jak na orloji!). Yanssona jsme ještě osobně nepotkali, chtěla jsem ho tam dneska dát, ale nějak se mi nevešel (příště!).
Jinak jo, Lorn a Otis jsou trochu podobný typ postavy, i když Otis je takové cynické blahobytné šovinistické prasátko, zatímco Lorn je víc Vinnetou. (Když už jsme u té mayovské paralely).

Obrázek uživatele Aries

Aha, pardon, mám blbou paměť. Tak hlavně že už je jasno. A Otis mi připadal jako takový normální chlap - možná mám nějak otupělá kritéria nebo co ;)

Obrázek uživatele Wee-wees

Ale jo, je to v podstatě normální chlap. :) Já jsem náročná. :D

Obrázek uživatele neviathiel

Mně taky bude Otis chybět, ale třeba se ještě potkají. Zajímalo by mě, jak Iris skutečně vypadá

Obrázek uživatele Aveva

Já odhaduju, že se Otis nenechá tak snadno odstavit a ještě se ti tam někdy vecpe ;o)
Obrázek uživatele neviathiel

Jooo!

Obrázek uživatele Wee-wees

Ale jo, já s ním mám ještě určité plány. :)

-A A +A