8: Krok do neznáma

Obrázek uživatele Owes
Kapitola: 

První den školního roku zahájil Severus budíčkem v 6:00, sklenicí pomerančového džusu, obutím běžeckých bot, dvěma mílemi lehkého poklusu kolem famfrpálového hřiště, bleskovou sprchou a převléknutím do hábitu s vysokým límcem. Ten si navykl nosit při jakémkoli setkání s neznámými lidmi, v situacích, kdy byly přítomny děti, a ve chvílích, kdy chtěl budit co nejméně pozornosti. Jizva na jeho krku totiž pozornost přitahovala a pěkná podívaná to věru nebyla.
Po příchodu do Velké síně s překvapením shledal, že je teprve druhým členem sboru, který se dostavil na snídani. Posadil se na židli, na níž seděl při zahajovací hostině, a gestem zdvižené ruky pozdravil profesorku Prýtovou. Ta jeho pozdrav s úsměvem opětovala, nicméně se vrátila k cuketové kaši na svém talíři. Severus pochopil a sebral ze stolu čerstvý výtisk Denního věštce.
Fotografie Dolores Umbridgeové na titulní straně, opatřená popiskem: Nejmocnější žena kouzelnického světa, způsobila, že doušek ranního čaje neskončil v žaludku, nýbrž v dýchací trubici. Severus se zakuckal a přitáhl tak k sobě nechtěnou pozornost ranních ptáčat u kolejních stolů. Před potupnou smrtí udušením ho zachránila právě příchozí Aurora Sinistrová. Několikrát ho uhodila pěstí do zad a k osušení slz nabídla hedvábný kapesníček.
„Děkuji mnohokrát,“ zachrčel Severus a pro jistotu odložil noviny daleko od sebe. Přední stranou dolů. „Dobré ráno,“ dodal a odsunul Auroře židli vedle sebe.
„Spal jsi vůbec?“ zeptala se a měřila si ho podezřívavým pohledem. „Na to, jak brzy jsi tady, nevypadáš ani trochu zmuchlaně.“
„Chodím spát brzy. Jsem zvyklý vstávat v šest a před snídaní si zaběhat.“
Pohled profesorky Sinistrové plynule přešel z podezřívavého na doslova udivený.
„V šest? Zaběhat? Ty jsi blázen.“
„Pomáhá to okysličit mozek a nastartovat ho do nového dne.“
„Opravdu? Ten můj potřebuje k nastartování kafe a cigáro. Kam chodíš běhat? Kolem hradu? Mezi skleníky?“
„Na famfrpálové hřiště. Měří v obvodu přesně půl míle, takže mám přehled, kolik jsem uběhnul.“
„A kolik toho tak uběhneš? Po ránu...“
„Dnes dvě míle mírným tempem. Ovšem pokud se ptáš na vytrvalostní běžecký rekord, je to necelých pětadvacet mil obtížným terénem s padesátilibrovou zátěží na zádech.“ To jsem tehdy myslel, že vypustím duši, ale představa vyplivnutých plic byla přece jen snesitelnější než vidina useknutých končetin jako trest za pytlačení v soukromém revíru Cygnuse Blacka.
„Slyšela jsem, že máš výdrž,“ přikývla Aurora s potutelným úsměvem. „Slyšela jsem i to, že jsi v ledasčem zběhlý.“ Její úsměv se zahalil do ještě tajemnějšího šálu. „Taky se mi však doneslo, že uhnat tě je běh na dlouhou trať.“
Před dalším zakuckáním ho zachránilo jen vyplivnutí čaje zpět do hrnečku.
„Už se nám to sem začíná sbíhat,“ podotkla Aurora směrem k zástupu profesorů procházejících dvoukřídlými dveřmi. „Tak tedy na rovinu: Vím, že se známe pouze zběžně a že si nikterak nepotrpíš na poběhlice, proto za tebou nehodlám běhat. Nemám v úmyslu tě doběhnout. Než Venuše oběhne kolem Slunce, sám za mnou přiběhneš. Předběžně mohu říci, že pokud právě nebudu v nevhodné fázi měsíčního cyklu, tak ti velmi ráda otevřu.“
„Děkuji za nabídku, Auroro. Nebudu předstírat, že nevím, oč tu běží, a odpovím rovnou. Ušetřím tě tak napjatého očekávání. Nemám zájem.“
„Skutečně?“ užasla a zvědavě zkoumala jeho tvář přes okraj porcelánového šálku ve snaze zachytit stopu nejistoty.
„Beze vší pochybnosti. Nemám v úmyslu dělit se o někoho s Luciusem Malfoyem.“
Aurora měla co dělat, aby na sobě nedala znát rozčarování.
„To je škoda,“ pravila upjatě. „Já bych se s paní Potterovou klidně podělila.“
Severus měl co dělat, aby se nezadusil špatně načasovaným soustem volského oka.
„Jsi směšná,“ řekl klidným hlasem, jakmile se mu podařilo ho v sobě nalézt.
„Neříkej. Uvidíme, kdo se komu nakonec vysměje. 225 dní, Severusi. Délka oběžné dráhy Venuše kolem Slunce. Moje nabídka vyprší přesně za 225 dní... Dobré ráno, Remusi. Dobré ráno, Filiusi. Omluvte mě, moji prefekti už jsou tady, jdu jim rozdat rozvrhy.“

První hodinu lektvarů věnoval Severus nikolivěk nudnému výkladu či snad ještě nudnějšímu představování své osoby, čehož se nebelvírští a zmijozelští páťáci trochu obávali, nýbrž testování jejich úrovně, což nebelvírské a zmijozelské páťáky nesmírně bavilo, neboť to polaskalo jejich vnitřní soutěživost.
„V letošním roce budete skládat zkoušku Náležité kouzelnické úrovně. Přestože nepochybuji o pedagogických schopnostech profesora Křiklana, potřebuji si ověřit vaše znalosti a zjistit, v čem máte mezery. Na jejich odstranění pak budeme společně pracovat. K ověření vaší stávající úrovně jsem vybral lektvar, který jste sice ještě nepřipravovali, jeho příprava je však založena na principu, který už byste měli znát. Ten lektvar se jmenuje Čerstvý vánek. Slyšel už o něm někdo?“
Ruku zvedl pouze jeden student, rozcuchaný tmavovlasý chlapec se zmijozelským erbem na hábitu.
„Vaše jméno, prosím.“
„Malcolm Whitby, pane. Čerstvý vánek patří do skupiny povzbuzujících lektvarů. Ty jsme probírali loni. V osnovách není, ale mám dojem, že jeho výrobu a použití Ministerstvo nezakazuje. Ovšem ani neschvaluje.“
„Co není zakázáno, je dovoleno. Alespoň v mých hodinách. Co ještě víte o Čerstvém vánku, pane Whitby?“
„Zrychluje krevní oběh, napomáhá lepšímu okysličování mozku. Po jeho vypití má člověk pocit, jako by ho ovanul čerstvý vítr.“
„Odtud jeho název, ano. Deset bodů pro Zmijozel... Jelikož Čerstvý vánek nenaleznete v učebnici, jak nám objasnil pan Whitby, napsal jsem jeho recept na tabuli.“
Severus rozevřel obě křídla tabule. Někteří z žáků zamžourali na jeho ostré, rozmáchlé písmo se silným pravostranným sklonem.
„Doufám, že se to dá přečíst...“
Přelétl třídu tázavým pohledem. Odpovědí mu bylo kývání a souhlasné mumlání.
„Dobrá. Tak tedy, na tabuli je seznam ingrediencí a doporučený postup, vzadu v almaře je vše, co potřebujete, a zbytek už je ve vašich rukou.“ Severus mrknul na nástěnné hodiny nad katedrou a počkal, až se velká ručička ocitne na dvanáctce. „Na přípravu lektvaru máte šedesát minut přesně odteď. Pusťte se do práce.“
Jako kdyby šlo o soutěžní klání, žáci vystřelili ke skříni s přísadami tak energicky, že několik z nich převrhlo svůj kotlík, dva zakopli o brašnu a jednomu po prudkém trhnutí zůstala mosazná klika almary v dlani. Do plátěných sáčků nabírali sušené byliny, do skleněných dóziček házeli roztodivné zástupce hmyzí říše, do lahviček se zátkou odlívali esence a neustále přitom pokukovali po sezamu ingrediencí na tabuli.
Severus to sledoval s mírným pobavením, které se snažil nedávat příliš najevo. Počkal, až budou všichni na svých místech, a ještě než se chopili pomůcek, vyžádal si jejich pozornost. Překvapeně k němu vzhlédli.
„Nemohl jsem přehlédnout zápal, s jakým jste se vrhli do díla, a rozhodl jsem se ho podpořit. Tři z vás, kteří dnes zhotoví nejlepší lektvar, budou odměněni - a to následovně: První získá pro svou kolej padesát bodů, druhý třicet a třetí deset.“
V očích většiny studentů se objevil lesk příznačný pro všechny rozené hráče.
Do konce hodiny se ve sklepní učebně neozývalo nic než syčení hořáků, klokotání tekutiny v kotlících, cinkání závaží na miskách vah, šustění bylin, údery nožů do dřevěných prkýnek, klepání, strouhání, škrábání, šlehání a míchání.
Severus tiše procházel uličkami mezi pracovními místy, zvědavě nahlížel studentům pod ruce, občas se někde zastavil a prozkoumal polotovar detailněji. Chránil se však cokoli poznamenat. Přestože v několika případech ho to stálo obrovské sebeovládání.
Pan Whitby se nakonec ukázal být v teorii silnější než v praxi. Jeho lektvar nebyl nejhorší, chyběly mu však některé charakteristické rysy. Naproti tomu tři jeho kolejní soukmenovci uvařili lektvary, za něž by se on sám v jejich věku rozhodně nestyděl. Nebelvírští si vedli také dobře, jen jeden z nich byl výrazně podprůměrný. Podle Severusova skromného odhadu byla příčinou nervozita. Když viděl, jak se chlapcovi třesou prsty, pokusil se ho povzbudit, nicméně jeho pokus se trochu minul účinkem. Jakmile za sebou hoch zaslechl profesorův hlas, upustil nůž a připíchl s ním k pracovní desce spolužákův rukáv.
„Váš časový limit je u konce,“ oznámil Severus. „Odlijte prosím vzorek svého výtvoru do lahvičky, pečlivě ji zazátkujte, nadepište svým jménem a přineste na katedru. Vyhlášení výsledků proběhne na začátku příští lekce. To je pro dnešek vše. A samozřejmě, každý z vás si po sobě uklidí, než odsud odejde.“
Ten dovětek byl zbytečný. Profesor Křiklan sice s věkem ztrácel na elánu, nicméně z požadavků neslevoval. Studenti, které po něm Severus přebral, byli prvotřídně vycepovaní.

První den školního roku zakončil Severus v kabinetu Obrany proti černé magii, s nohama na psacím stole profesora Lupina, se skleničkou jeho brandy v ruce. Poté, co zhodnotil vzorky všech dnes uvařených lektvarů, promluvil s prefekty o studentech prvního ročníku, vyhlásil výběrové řízení na členy famfrpálového týmu a zaevidoval ztrátu dvou učebnic, nález mluvící dýně a úraz Nevilla Longbottoma přihodivší se na hodině létání.
„Jsem grogy,“ postěžoval si a úlevně usrkl z nahřáté sklenky.
„To přejde,“ usmál se Remus povzbudivě. „Brzy si na ten zápřah zvykneš.“
„Nejsem vyčerpaný z toho šíleného kolotoče,“ vyvedl ho Severus z omylu. „Ani z pobíhání mezi soukromými komnatami, které mám v západním křídle, a sklepením, které je na opačném konci hradu. Zjistil jsem, že mě unavuje komunikace, Náměsíčníku.“
„Á, rozumím,“ pokýval hlavou Remus. „Polodivoký člověk, žijící většinu dospělého života v lesích, džunglích a pouštích, stýkající se s ostatními lidmi jen za účelem obchodu, je náhle obklopen čtyřmi stovkami lidí, s nimiž musí interagovat, aniž by z toho pro něj cokoli plynulo.“
„Vysmíváš se mi?“
„Ne. Vůbec ne. Jen trochu.“
„To od tebe ale není pěkné,“ zaškaredil se Severus a bez optání dolil svou skleničku. „Za všechno totiž můžeš ty. Proč jsi tenkrát Brumbálovi navrhl, aby mě jmenoval kolejním ředitelem?“
„Popravdě jsem mu navrhl i to, aby s Popletalem vyjednal tvoje přijetí na místo profesora lektvarů,“ přiznal Remus s mírným ruměncem ve tváři. „Je to tedy má vina, přesně jak jsi řekl. Za svým názorem si ale stojím. Budeš dobrý učitel. Dneska jsi to názorně předvedl. Několik starších studentů během oběda proneslo, že se těší na lektvary. To je věta, kterou v Bradavicích příliš často neslýcháme.“
„Páťáci ze Zmijozelu, že?“ ušklíbl se Severus.
„Ano. A jejich nebelvírské protějšky.“
„Zmijozelští nejsou špatní. Většina má slušné základy. Se správnou motivací odvedou slušnou práci. Nebelvírští jsou na tom se znalostmi o něco hůř, ale když stojí proti Zmijozelu, jsou schopní ze sebe vypotit maximum. Mezi havraspárskými jsem objevil dva klenoty mezi šedým průměrem. Mrzimor standardně bez jakéhokoli nadšení, o vědomostech nemluvě. Heslo je týmová práce. To, že nikdo z týmu neví, co má dělat, je vedlejší. Za úspěch se přece dá brát i to, že ti kotlík nevybuchl do obličeje.“
„V jistých případech jde opravdu o úspěch. Úspěch, který bys měl patřičně ocenit.“
„Samozřejmě. Jsem připraven ocenit ho tak, že namísto známky M dostanou známku H a pokud do příští hodiny vyplodí referát, který bude dávat smysl, tak jim zaručím, že nepropadnou.“
„Lidský přístup,“ ocenil Remus a oběma dolil. „Mimochodem, jak si vedl Harry na své první hodině lektvarů?“
„Dobře.“
„Dobře? Víc mi k tomu nepovíš?“
Severus si povzdychl a obrátil oči ke stropu.
„Remusi, bylo to první seznámení s předmětem. Nečekal jsi doufám, že před bandu prvňáků postavím kotlík s Douškem živé smrti a řeknu: Tohle do konce hodiny uvaříte? Dostali pár obecných rad do budoucna, pár dobře míněných varování a trochu nudné, leč důležité teorie. Představili jsme si přísady a esence nejčastěji využívané při výrobě lektvarů a nakonec jsem jim ukázal, jak může vypadat práce lektvaristy, když jsem před jejich očima připravil Blábolivý dryák a nechal ho vypít papouška. Čemu se směješ?“
„Jen tomu, že musím poopravit své předchozí mínění. Ty nebudeš dobrý učitel, Severusi. Ty už jím totiž jsi. A nejzábavnější na tom je, že to vůbec nevíš.“

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 42 kroků...

Komentáře

Obrázek uživatele Regi

Do háje, kdybych měla ve škole takového profesora lektvarů, pardon, chemie, tak mohl být ten předmět jedním z mých nejoblíbenějších. Zase jako obvykle, parádní kapitola. :-)

Obrázek uživatele Apatyka

Regi, já takovou mám :) Je jí něco přes pětasedmdesát a tvrdí, že když pohřbila manžela, tak bude otravovat aspoň nás. A můžu odpovědně prohlásit, že ačkoli mám trojky, tak chemii miluju :)

A kapitola jako obvykle strašně super.

Obrázek uživatele Regi

To máš kliku, a moc ti ji přeju.:-)
(Kliku i profesorku)

Obrázek uživatele Apatyka

Děkuju (za sebe, třídu a vůbec celý gympl). A ano, jsem si toho vědoma a doufám, že nám vydrží (klika i profesorka) :)

Obrázek uživatele Rya

Úžasná zkušenost! :-)

Obrázek uživatele Owes

Díky! Vlastně bych takovým učitelem taktéž nepohrdl. Měl jsem na chemii profesorku, které jsme přezdívali Vrba mlátička. Měla totiž ve zvyku trhat žákům sešity a mlátit je učebnicí po hlavě. A později jsem dostal profesora, který většinu hodiny strávil otočený zády k tabuli. A když se náhodou otočil čelem, měl ve tváři výraz takového strachu, jako by se bál, že po něm začneme něco házet. :D

Obrázek uživatele gleti

teda fanfikcí HP jsem přečetla už hezkou řádku, ale tohle je bezesporu nejsympatičtější Severus široko daleko a přitom neztrácí nic ze své jízlivé podstaty.

Obrázek uživatele Owes

To je pro mě obrovská pochvala. :) Díky!

Obrázek uživatele Tora

Já nepřečetla ani fanfikce, ani HP, ale tenhle příběh mě zaujal. Jo, takový profesor je k nezaplacení.

Obrázek uživatele Owes

Děkuju. K nezaplacení on je. Taky mu za to moc neplatí. :D

Obrázek uživatele Aveva

Jó, Severus jede :o)
Obrázek uživatele Owes

Doufejme, že nejede na ničem zakázaném. :D

Obrázek uživatele KattyV

Vypadá to, že udělat ze Severuse profesora lektvarů, byl rozhodně dobrý krok.

Obrázek uživatele Owes

V tomhle paralelním vesmíru nejspíš jo. :)

Obrázek uživatele Arenga

Kapitola opět skvělá! Severus je taky skvělý a úplně uvěřitelný a Auroru teda pěkně odpálkoval.
Těším se na další kapitolu.

Obrázek uživatele Owes

Děkuju! Jsem rád, že se ti to líbilo. Aurora si o to vyloženě říkala. Ačkoli vůbec nevím, proč se mi v tomhle příběhu dostala zrovna do takové role, já ji mám normálně rád.:)

Obrázek uživatele Rya

Skvělé. Miluju to školní prostředí :-)

Obrázek uživatele Owes

:D To by do tebe člověk neřekl!

Obrázek uživatele strigga

To je tak strašně milý, jakou takový v zásadě detail jako zařazení do jiné koleje dokáže se stejným materiálem změnu. Poznámka o tom, že by přece prvňákům na první hodině nenechal namíchat doušek živé smrti, mě pobavila. A humánní přístup! Docela bych takovýho učitele brala. Hrozně se těším na další díl, už aby tu byl :)

Obrázek uživatele Owes

Mockrát díky! Taky se tomu pořád divím, jak moc člověka dokáže ovlivnit jedna drobná změna v trajektorii osudu. I když v tomhle případě byla sice drobná, ale zásadní. Já jsem prostě přesvědčen, že to, jací jsme, určuje hlavně prostředí. Že nás formují lidé kolem nás a životní zkušenosti. Nikoli vrozené předpoklady a osobnostní rysy.

Obrázek uživatele Rebelka

To je nádhera! Slupla jsem naráz všech osm kapitol a teď netrpělivě vyhlížím další. Skláním se, jak se ti povedlo vystihnout AU Snapa - je jiný, ale přitom je to pořád on :).

Obrázek uživatele Owes

To mě moc těší! Strašně se snažím držet ho v charakteru, protože charakter se zařazením do Nebelvíru změnit neměl. :) Díky!

Obrázek uživatele Keneu

Těšila jsem se na Auroru jako ředitelku Zmijozelu (když u nás ve voldemortím AU řediteluje Nebelvíru), ale tohle mě teda dostalo. Slovní hříčky, bezostyšný návrh i ten Lucius :)
A jinak teda první hodina parádní, tleskám Severusovi i Tobě.

-A A +A