10. Dům prachu

Každé odpoledne přicházel Lorn k Yanssonovi na jednu partičku baa. Časem se z toho stal takový zvyk, že Lorn občas přemýšlel, jestli to ještě přináší alespoň jednomu z nich nějakou radost, nebo je to jen další způsob, jak strávit trochu líně odkapávajícího času.
Připravil hru a pomohl příteli zvednout se v posteli do polosedu.
„Pojďme hrát. Za chvíli je tady Mirje s čajem. Jestli do té doby nepovedu aspoň o dva tahy, přijdu o svou pověst.“

Jenže Mirje měla v té době jiné starosti. Cesta zpátky ji tak vyčerpala, že se v kuchyni složila na židli a byla ráda, že zvládla zůstat při vědomí. A tak to byla její podivná zachránkyně, kdo se ujal práce v kuchyni a pustil se do roztápění kamen.
Mirje dívku zamyšleně pozorovala. Ta kamna uměla být prevít. Museli jste mít dobré načasování a dost trpělivosti, jinak vám obvykle dala chvilku naděje – to když dřevo vypadalo, že se zdárně rozhořelo – ale sotva jste se otočili zády, během pár vteřin zákeřně zhasla. Ale dolňačka vypadala, že ze sebe žádné žerty tropit nenechá. S polínkem v jedné a pohrabáčem v druhé ruce trpělivě čekala, než se dřevo rozhoří doopravdy. Pak teprve přelila vodu ze džbánu do konvice a postavila ji na plát.
Voda začala vařit dřív, než by si Mirje přála. Stále si připadala, jako by měla nohy z rosolu.
„Musím odnést panu Janssonovi čaj.“ pokusila se zvednout, ale zase hned klesla zpět na židli.
„Klid, seď, já to tam zanesu.“
„Ty? Ale co řekne pán...“
„No co, hlavu mi snad neutrhne,“ pokrčila dívka rameny. „A tobě taky ne, když je ti špatně.“
Zvedla tác a vyrazila ke schodišti.
„Nezapomeň pozdravit! A do čaje mu dej...“
„... dvě lžičky cukru a na prst mléka. Já vím.“

Služební schodiště se vinula o dvě patra nahoru. Nikdy jí ta cesta nepřipadala tak krátká a tak dlouhá zároveň. Srdce jí bilo jako o závod a v krku rostl obrovský nervózní knedlík.
Před dveřmi se zastavila a pokusila se trochu zklidnit. Zevnitř slyšela tlumený hovor a ťukání, které chvilku nemohla zařadit, než jí došlo, že to musí být zvuk hliněných kuliček baa narážející na dřevěnou hrací desku.
Musela se usmát. V mysli jí vytanula živá vzpomínka na ty dva, starého učence a velitele gardy, a jejich nekonečné bitvy v bau. Její otec jim říkal Analytik a Stratég.

S tou vzpomínkou před očima zaklepala na dveře.

---

Když vstoupila, upřely se na ni dva páry překvapených očí.
„Kde je Mirje?“ zeptal se Lorn nechápavě, „Co jsi zač?“
„Mirje se udělalo zle. Našla jsem ji v lese u pramene a pomohla jí zpátky. Teď je dole v kuchyni, odpočívá... tak jsem přinesla čaj za ni.“
Položila tác na nedaleký stůl. Otočila se k nim zády a zatímco nalévala horkou vodu do šálků, slyšela Lorna, jak tiše – ale ne zase příliš – vrčí k Yanssonovi:
„No, podívej, tohle jsou dolňáci – jako vši v kožichu. Dáš jim příležitost a už se jich nezbavíš. Vsaď se, že do týdne tu bude pobíhat s prachovkou a dělat se nepostradatelnou.“

Dívka vyprskla smíchy. Musela položit konvici a opřít se oběma rukama o stůl, aby ten nával emocí – smích a pláč současně – ustála. Vždyť přesně to tahle situace byla; smutek i radost zároveň.

Obrátila se zpět k oběma velmi zmateným mužům, kteří pro ni přes půl života byli nejbližší rodinou.
„Tedy zrovna od tebe, Medvěde, bych takové primitivní předsudky nečekala. Nebyl jsi to ty, kdo mě vždycky učil, že pravou cenu musíš hledat v člověku samém, a ne v tom, odkud pochází? I když musím uznat, že prachovku by to tu potřebovalo.“

Setřela si z tváří slzy. Pak přejela dlaněmi po obličeji a prohrábla si vlasy. Za stopami jejích prstů postupně měnily barvu; z myší šedi tmavly do rudohnědé. Stejné, jako měl její bratr i otec; do barvy merronských králů. Oči neměla zelené jako oni – po matce zdědily tmavošedou barvu bouřlivého nebe nad anterrskými horami.
Ale byl to její výraz – váhavý úsměv s hlavou nakloněnou mírně ke straně – co Lornovu srdci mnohem dřív než jeho klopýtající mysli prozradilo, na koho se to dívá.
Velitel vstal tak prudce, že převrhl stolek se hrou a hliněné kuličky se rozletěly do všech stran. A než mohla dívka říct nebo udělat něco dalšího, ocitla se najednou v objetí vpravdě medvědím.
„Cybi!“