10. část - Přijetí

Obrázek uživatele Aveva
Povídka: 
Kapitola: 

Když je syn Slunečního Boha obětován, vystoupá na nebesa a stane se hvězdou. Do konce věků je mu dovoleno putovat po otcově boku a shlížet na ty, kteří nikdy nedosáhnou jeho velikosti.
Když syn Slunečního Boha odmítne prolít svou krev ve jménu otce, nikdo si nemůže být jist tím, jakou pohromu taková nekázeň přivolá.
Schodiště vedoucí k Sálu Posledních bylo temné a páchlo vlhkostí. Mezi ostatními uchazeči po něm, s pokorně skloněnou hlavou, sestupoval i Syn.
“První mezi Posledními vás vyslechne,” zněla Synovi v uších slova muže, který se stal jejich průvodcem. Děsila ho, tak málo věděl o tom, co ho čeká. Marně se pokoušel rozpomenout, co se děje s nepřijatými uchazeči. Zlověstné ticho, které po té větě následovalo, mu nedávalo žádnou nápovědu.
Průvodce došel na konec schodiště a bez klepání otevřel široké dvoukřídlé dveře. Uchazeče zachvátila bázeň. Sál Posledních byl nad očekávání rozsáhlý a jejich užaslé výdechy se v něm rozplynuly v nic.
První mezi Posledními stál sám nedaleko dveří. Čekal. Prohlížel uchazeče hodnotícím pohledem. Tvář měl nehybnou, hlavu stejně holou jako každý, kdo patří mezi Poslední. Syn se marně snažil rozpomenout, zda se někdy setkali.
První mezi Posledními ukázal na jednoho z uchazečů. Průvodce vybraného muže postrčil a ten se několika klopítavými kroky přiblížil k Prvnímu. Neodvážil se zvednout oči, ani promluvit. Jen přerývaně dýchal a trochu se třásl.
“Čím můžeš být Bohu prospěšný?” zeptal se První. Jeho znělý hlas se rozléval do všech koutů sálu.
Uchazeč cosi zašeptal, ale k Synovi jeho slova nedolehla.
První přikývl.
“Borto,” ukázal ke stěně, “ten je tu pro tebe.”
Syn si teprve teď uvědomil, že kolem stěn stojí další Poslední. Jeden z nich se teď vyvlékl ze stínů a došel si pro uchazeče. Chytil ho za ramena a velmi zblízka se mu podíval do očí. Přikývl. Pokynul mu a sám vyrazil ke dveřím. Muž chvíli nejistě stál, ale pak se za Bortou téměř rozběhl. Když procházel vstupními dveřmi, všiml si Syn na jeho obličeji povzneseného úsměvu člověka, kterému se dostalo nesmírné pocty.
Muži a ženy, se kterými sem přišel, postupně odcházeli za svým novým životem a Syna začalo svazovat zděšení. Žádná z jejich odpovědí nebyla ke dveřím slyšet. Posledních kolem stěn ubývalo. Co když sám odpoví špatně? Co když, až konečně přijde na řadu, nezbyde žádný Poslední, který by si ho mohl odvést?
Když na něj První konečně ukázal, cítil něco mezi úlevou a úděsem. Stále s pokorně skloněnou hlavou, trochu přikrčený a připravený kdykoli padnout na kolena a prosit o přijetí, předstoupil před Prvního.
“Čím můžeš být Bohu prospěšný?” zeptal se První i Syna.
“Můžu pracovat,” vyhrkl trochu chraplavě Syn. Strach a pokora v jeho hlase byli skutečné. “Hlavně na zahradě nebo na poli,” dodal spěšně, když se mu zdálo, že První příliš dlouho otálí s odpovědí.
“Kvůli tomu jsi přišel?” Zdálo se, že Prvního Synova odpověď zaskočila. “Mladíci jako ty sem před takovou prací utíkají.”
“Já,” Synovi zaskočilo, “tohle umím nejlíp. Myslel sem, že o míň než nejlíp Bůh nestojí. Ale můžu dělat cokoli, já…” Radši se kousl do jazyka. Zdálo se, že každým slovem zabředá hloub do Prvního zkoumavého pohledu. Ještě krok a utopí se v něm.
“Odkud jsi?” zeptal se První.
“Z Cerillijského údolí,” vyhrkl Syn. Bylo to první místo, na které si vzpomněl a které bylo dost daleko, aby mohl doufat, že ho První nezná.
“Miró,” ukázal První ke stěně, ale ze Syna oči nespustil, “ten je tu pro tebe.”
Ze stínů vystoupil mohutný muž. Nebyl o mnoho starší než Syn a na rtech mu hrál zvláštní úsměv.
“Te tede varlo no,” kývl na Syna. Syn ztuhl. Ta slova znal, začínala jimi jedna z matčiných písní. Buřičský jazyk v srdci Chrámu. Co má odpovědět?
“Mi ade cona to,” málem zazpíval nakonec. Slova, kterými píseň pokračovala, nejlepší odpověď. Jediná, která ho napadla. V hrdle mu vyschlo.
“Podle přízvuku jsi z jižního konce údolí,” řekl Miró pomalu. “Tam se rodí takoví chlapíčci jako ty.”
Miróova reakce Prvního uklidnila. Do tváře se vrátila nehybnost. Nechal Miróa se Synem odejít.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

to byl nervák

Obrázek uživatele Aveva

A to jsem ten hlavní nervák musela z důvodu blížící se půlnoci přesunout do příští kapitoly ;o)
Obrázek uživatele kytka

Proč mě Miróova reakce neuklidnila?
Protože Aveva :-)

Obrázek uživatele Aveva

Jsem hrozně předvidatelná ;o)
Syn je z toho taky pořádně nervózní :o)

Obrázek uživatele Tora

Joj, trochu se o chlapce bojím teda.

Obrázek uživatele Aveva

No, celkem oprávněně, ale... (radši nebudu spoilovat ;o)
Obrázek uživatele Tora

Au. Jojojoj. No nic (tak se uklidníme, a počkáme do příště).

Obrázek uživatele Wee-wees

Jsem tady, čtu, líbí, těším na příště!

-A A +A