11. Vzpomínka - U řeky

Obrázek uživatele Wee-wees
Úvodní poznámka: 

Ne, nekoukáte špatně do kalendáře, je vážně sobota. Zázraky se dějí. :)
(Je to tím, že vím, že zítra večer fakt nebudu mít na nic energii. Kdo někdy cestoval pět hodin autem s malými dětmi, tuší. Takže jsem se hecla už dnes.)

Jak se dalo očekávat u něčeho, co má být dlouhé a člověk to z placu uveřejňuje po kouskách, došlo mi při těchtotýdenních úvahách na téma "jak dál", že jsem už dávno měla zařadit jednu retrospektivu. Takže ji dostanete naservírovanou dnes. Ideálně vzato by tahle vzpomínka mohla být prolog k celému příběhu. Takový předkrm. I když vy to dostanete jako mezikrm.
No co už. Asi lepší, než pumpičkou do koulí
drátem do oka.

Kapitola: 

Na první pohled ta scéna připomínala výjev z pastýřské idyly. Dívka na samém prahu ženství, s bosýma nohama, v bílých, lehce vlhkých šatech, ležela na břiše v zelené trávě a listovala v objemné staré knize. Desetiletý rozjívený kluk se připlížil zezadu s mokrým drnem trávy v ruce a idyla se změnila v arabesku.
„Dragu, ty pitomče!“ Cybi vyskočila a snažila se očistit si bláto ze zad. „To si nemůžeš najít nějakou chytřejší zábavu?“
„Myslíš vejrat do knížky jako ty? Nuda,“ plácl sebou chlapec do trávy vedle.
Cybi po něm vrhl znechucený pohled, jaký vrhají starší sestry na mladší bratry už od počátků lidstva.
„Vůbec to není nuda. Je to kniha proměn,“ zvedla si objemný svazek na klín.
„Podívej.“ Obrátila se směrem od řeky, na kraj lesa, kde na padlém kmeni seděl Lorn; ve zdvořilé vzdálenosti, aby královské děti nerušil v jejich volném odpoledni, ale přece tak, aby byl okamžitě v dosahu.
„Medvěde! Můžeš vzít prosím kámen nebo kus kůry a vyhodit ho do vzduchu?“
Strážce udělal, jak řekla – strhl kousek kůry ze stromu, na kterém seděl, a vyhodil ho vysoko nad hlavu.
Dívka seděla s nohama křížem a soustředěně pozorovala předmět v letu. Když dosáhl nejvyššího bodu své dráhy, na okamžik se zdálo, jako by tam zůstal nehybně viset – pak ale šlo již rozpoznat, že mění tvar. Za okamžik se kus kůry změnil v drobného ptáčka, který s hlasitým zaštěbetáním zakroužil Lornovi nad hlavou a pak usedl na nedalekou větev.

Kdo by v tu chvíli věnoval místo kouzlu pozornost chlapcově tváři, spatřil by na ní city, měnící se stejně rychle jako se kus kůry změnil v ptáka. Nejprve upřímný dětský úžas; pak závist a žárlivost, nakonec hněv.
Cybi snad vycítila něco z jeho hořkosti, protože mu položila ruku na rameno a řekla chlácholivě: „Neboj, však se to taky naučíš. Až budeš starší, půjdou ti kouzla určitě líp.“
Jenže soucit je možná to nejhorší, co může starší sestra mladšímu bratrovi poskytnout. Dragoš hněvivě setřásl Cybinu ruku.
„Díky, nechci,“ odfrknul opovržlivě. „K čemu je dobré umět vyčarovat hloupého ptáka?“
Vyskočil na nohy a rozběhl se k hromádce svého oblečení odložené opodál. Vztekle se začal oblékat.
„A vůbec,“ otočil se pak najednou znovu k sestře, “až budu král, nebudeš tyhle hlouposti dělat ani ty. Nařídím ti to. Vlastně bys mě měla poslouchat už teď,“ vypnul hubený hrudník. „Aspoň by sis zvykla.“
„Ty nejsi žádný král, Dragu,“ ušklíbla se Cybi, „jsi jenom malý vzteklý kluk.“
„No jen počkej. Počkej, až mi dají korunu na hlavu. Ještě uvidíš, sestřičko.“
„Co to říkáš?“ zvedla se princezna pomalu na nohy. Už se taky začínala zlobit. „Jak jsi na to přišel? Otec ustanovil dědičkou trůnu mě. Já jsem starší...“
Dragoš se usmál s těžko snesitelnou povýšeností. „A ty myslíš, že po otcově smrti někdo tenhle jeho nápad bere vážně? Královská rada ten výnos dozajista zruší, říkal mi to Hrys... králem budu já, prvorozený syn. Tak, jak to bylo vždycky. Jen se zeptej Yanssona, nebo toho svýho milovanýho Lorna, zeptej se jich... Hrys má v radě spoustu přátel, pořád víc. A až budu král, budu já rozhodovat, kdo smí používat kouzla a kdo ne.“
Utáhl si opasek a vydal se k lesu.

Cybi zůstala stát na břehu jako opařená. Nikdy netoužila po královské koruně, ale magii zbožňovala od chvíle, kdy co by sedmiletá začala poprvé pronikat do jejích tajů. Od začátku projevovala přirozený talent a nacházela radost v každém okamžiku. A teď by o to měla přijít?
Drobný ptáček, kterého vykouzlila, krátce zatrylkoval a usedl jí na rameno. Bezmyšlenkovitě ho pohladila po hlavě.
„Nemůžou mi to vzít. Přece mi to nemůžou vzít!“

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

TAkže varování dostala poměrně brzo

Obrázek uživatele Aveva

Špatně jsi to provedl Dragoši, kdybys byl trochu diplomat tak to mohlo dopadnout úplně jinak.
Obrázek uživatele Wee-wees

Tak v této fázi je to prostě vzteklý desetiletý kluk, který žárlí na starší šikovnější sestru. Nic zas tak neobvyklého...

Obrázek uživatele Aries

a přitom kdyby byl zticha, mohl se jí mnohem snáz zbavit úplně... ne že bych mu chtěla napovídat ;)

Obrázek uživatele Aveva

Já myslím, že na tohle téma mu měl dát ten našeptávač Hrys nalejvárnu :o) Chce-li člověk uchvátit trůn nemůže se chovat jako normální dítě. Prostě zanedbaná příprava ;o)
Obrázek uživatele Killman

Když se ze vzteklého děcka stane král, je to špatné.

Obrázek uživatele Rya

Ajajaj, taková krásná mírumilovná scéna a z ní takové drama. Moc dobré.

Obrázek uživatele neviathiel

Že by utekla?

-A A +A