11. část - Miró
Nějak už dneska nejsem schopná dopsat to až tam, kde by měla kapitola končit, takže teoreticky, tohle je první půlka kapitoly a příští týden očekávejte půlku druhou.
Chodby Domu Posledních jsou studené a prázdné. Není žádoucí, aby se v nich kdokoli zdržoval nad míru nutnou. Jsou rovné a jednotlivé prostory spojují nejkratšími cestami. Není žádoucí, aby se v nich kdokoli zbytečně vysiloval. Chodby Domu Posledních se zdají být dokonale přehledné. Není žádoucí, aby v nich kdokoli bloudil. Ale i ony mají své slepé uličky a neuzavřené konce. Pro toho, kdo ví kde hledat.
Každý Miróův krok zněl ostře a jasně. Ozvěna každého z těch kroků se Synovi zaryla do hlavy. Každý krok jako rána pěstí. Každý krok jako bodnutí nožem. Synovy vnitřnosti rozežíral strach.
“Mlč,” procedil Miró skrz zuby, když opustili Sál. A tak Syn mlčel. Mlčel, když procházeli chodbami a schodišti. Mlčel, když je míjeli další Poslední. Mlčel, když se Miró nakonec zastavil v úzké boční chodbičce na kraji třetího sklepení. Nebylo tu slyšet nic, krom vody opodál tiše kapající ze stropu. Zdálo se, že Miróa kapky dopadající do mělké louže na podlaze zcela zaujaly.
“Chodím sem, protože mi to tu připomíná prameny řeky Cer,” řekl Miró, aniž by se na Syna podíval, “bylo to zakázané, ale jako kluci jsme do Cerských jeskyní lezli pořád. Hloupí kluci. V létě se prameny stékaly z kapek a z jeskyně zurčel neškodný potůček, ale na jaře, když tál sníh... “
Miró se obrátil k Synovi a přehnaně přátelsky se usmál.
“Někdy zdivočelá voda strhla neopatrného hlupáka a vyplivla ho mrtvého a pomláceného až dole v údolí.”
Syn polkl, ale neřekl nic. Miró prošel kolem něj a odřízl mu tak únikovou cestu. Vyhlédl z chodbičky, ve které stáli, na chodbu hlavní. Nikde nikdo.
“Náš Poprvní je na svém místě už tak dlouho, že mu odehnil mozek. Svoje přijímací otázky pokládá spíš ze zvyku,” prohodil Miró jen tak mimochodem do chodby, stále zády k Synovi. “Ale můžu ti říct jedno tajemství. Nikdo neví proč vlastně, ale s železnou pravidelností si každý, kdo se chce z nekalých důvodů dostat do Chrámu, vybere Cerillii jako místo svého původu. Snad je to boží vnuknutí, protože lepší důvod mě nenapadá.”
“A proč mi to říkáš,” dokázal ze sebe přiškrceným hlasem vypravit Syn.
“Protože,” Miró se prudce otočil, “milý chlapče, ty nejsi z Cerillie.”
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
no nazdar. To byl fofr
no nazdar. To byl fofr
To víš, už je březen, tak
Ojoj. Co teď. Napínavý!
Ojoj. Co teď. Napínavý!
A to jsme teprve v půlce
A mně se ten Miró, nevím proč
A mně se ten Miró, nevím proč, dost líbí!
Protože máš čuch na lidi ;o)
Správná rána do žaludku na
Správná rána do žaludku na konec. Tomu říkám pointa.
To se přece na konci kapitoly