13 - Shran

Slepý tunel.
Shran vytáhne kapesní počítač a zvětší mapu. Tady měl být vjezd do hlavního tunelu. Tunel je jako na potvoru o půl metru užší než vozidlo. Tady se neotočí. To spíš vyskočí nahoru na ledovec. Bude muset pár desítek metrů couvat. Riziko zapomenutých zkratek. Můžete kvůli jim přijít pěkně zkrátka.
Bezmyšlenkovitě nabere sníh z horní části ledovce, uplácá z něj kouli a hodí ji proti ledové bariéře. Účinek žádnej. Na to by si musel vzít pár granátů z výstroje císařské gardy.
Na malý moment jakoby zahlédl svůj vlastní zakrvácený obličej.
Andorijština má devadesát pět výrazů pro sníh. Překladač je obvykle zredukuje na tři.
„Kolik je druhů sněhu?“ zeptá se šamanka.
Na dlani má sněhovou kouli. Prohlíží si ji, jako kdyby v životě neviděla sníh. Zvedne hlavu a hledí na těžké mraky nad ledovcem.
„Osmdesát dva,“ odpoví Shran. „To ví každé dítě.“
„Je to krásná vzpomínka. Děkuji ti za ni.“
Cože?
„Víš, kde jsi?“
Jak se dostal zpátky na Andorii?
„Podívej se mýma očima.“
Vidí své vlastní rozbité tělo zavalené troskami. Záblesky osvětlení. Ženská ruka s vulkansky olivovou kůží mu tiskne ke spánku drobný předmět, který září, pálí a studí.
„Umíráš.“
Shran horečně potřese hlavou. Ne. Ne teď. Ne tady.
„Udržím tě naživu. Dokud budu moci.“
„Proč?”
„Jsem tady uvězněná s tebou. Nechci umírat sama. A pokud přežiju, chci pryč z téhle planety.“