Umírající metafóry
Kolem newmanovských očí jen obočí, přednosti lorenovsky v pozoru.
„Naše milé čtenářky by zajímalo…“
Jako když Steve McQueen nasedá na koně.
Jako když Alain Delon připaluje cigaretu.
Jako když Charles Bronson fouká na harmoniku.
Jako když Sharon Stone přehodí nohu přes nohu.
Jako když Jacqueline Bisset zamrká očima.
Jako když Catherine Deneuve udělá cokoli.
„Mohl byste plíz,“ přeruší mě neomaleně, ač není žádná Claudia Cardinale, „vynechat ty metafóry? Totál jim nerozumím a musela bych je všechny gůglovat.“
„Co lýtka,“ zeptá se doma spoluletokružnice, „zapalovala se?“
Zavrtím hlavou, vráskami se na dálku obejmeme.
Raději zestárnout se starou než osamět s mládím.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To se mi líbí. Asi že chápu
To se mi líbí. Asi že chápu ty metafóry ;)
Díky moc!
Díky moc!
Já ty metafory taky chápu. A
Já ty metafory taky chápu. A má to ještě tu druhou stránku, aneb: "Co? Ty NEVÍŠ, co je to WhatsApp???" (Aneb to je ta chvíle, kdy si pubertální dítko klade otázku, proč má tak blbé rodiče;-))
Tak to teda nevím... Děti mě
Tak to teda nevím... Děti mě šetří...
Na mě to teď zkouší holky na
Na mě to teď zkouší holky na tvůrčím psaní. Ale na druhou stranu, dokonale chápu, že když jim už podesáté opakuju, že přímá řeč patří do uvozovek, tak chtějí mít občas i navrch. Budiž jim přáno.
TikTok na vás ještě
TikTok na vás ještě nezkoušeli? Jo, je to jiný svět. Ale já se raději držím metafor. Holt stará škola, tak co už. Hezké drabble.
Díky! Taky se raději držím
Díky! Taky se raději držím metafor, starého havrana novým kouskům nenaučíš...
Líbí moc. Asi že to cítím
Líbí moc. Asi že to cítím podobně. A že vzhled pro mě je až druhotný. A že u některých zmíněných jen vzdáleně tuším, co jsou zač. (Nikdy jsem si moc nepamatovala jména herců, takže bych taky musela googlovat.)
Díky moc. Já si dotyčné
Díky moc. Já si dotyčné zamiloval zejména: McQueena v Sedmi statečných a Bullitově případu, Delona ve Dvou mužích ve městě (s Jeanem Gabinem!), Bronsona v Sedmi statečných a Tenkrát na západě, Stone v Základním instinktu, Bisset v Životě a době soudce Roy Beana, Deneuve v Polanského Hnusu (ale známější je třeba Kráska dne nebo Oslí kůže)... Paul Newman a Sophia Loren jsou ikony mého dětství, stejně jako Claudia Cardinalová (k sežrání ale byla - byť se jí divák trochu bojí - v Tenkrát na západě).
Já sice tak úplně nerozumím,
Já sice tak úplně nerozumím, protože herci mě spíš míjejí, ale ten závěr působí moc hezky, kdyby bylo takových lidí víc.
Díky.
Díky.
Ač metafory nechápu a musela
Ač metafory nechápu a musela jsem gůglovat, drabble se mi moc líbí. A proč? Možná kvůli tomu "vráskami se na dálku obejmeme" - je to krásné, pravdivé, laskavé.
Fakticky to nejsou metafory
Fakticky to nejsou metafory (to popletla slečna novinářka), ale přirovnání... A ty vrásky jsou tam taky trochu kvůli úvodní větě, aby bylo jasné, co chci říci "očima, kolem nichž jen obočí" (tedy nikoli vrásky). Díky moc!
A já tu první větu pochopila
A já tu první větu pochopila až teď. Vůbec si u tvých stoslovek nebo víceslovek většinou připadám tak nějak duševně omezená.
Chyba je vždycky na straně
Chyba je vždycky na straně autora! (Je taky ve výrazně lepší pozici, já bych sám sobě bez znalosti toho, jak to dopředu promýšlím, absolutně nerozuměl, ba asi bych se nečetl!) Jen maličký návod (ale v dubnu nepoužitelný): když je tam něco divného, má to většinou své odůvodnění...
Faktické nepřítomnosti
Faktické nepřítomnosti metafor si jsem vědoma, to se jen držím výraziva slečny novinářky (stejně bych jako sama od sebe nenapsala "gůglovat", bije mě to do očí :))
Hrozně těžce uchopitelné a
Hrozně těžce uchopitelné a pochotelné, řekla bych, ale něco jsem si z toho přeci jen vzala a ta přirovnání se mi osobně líbily moc ;)
Díky moc! (Jistě to nebude
Díky moc! (Jistě to nebude naposledy, co nebudu úplně pochopitelný, tento kousek je dokonce čtenářsky poměrně vlídný :-))) (Nesměji se tolik, ta třetí závorka uzavírá "uzávorkované".)
Jsem ráda,
že metafóry chápu :-) Ale nej je poslední věta. Krásné.
Děkuji, to jsem rád!
Děkuji, to jsem rád!
Moc hezké drabble. Některé
Moc hezké drabble. Některé herce z toho i znám.
Jen jsem se tak zamyslela nad tím, jak se v posledních pár letech změnil svět. Protože, když jsem byla na střední já, nebyl ani facebook a to je to sotva deset let.
Ještě Ty začínej! Co to je
Ještě Ty začínej! Co to je facebook?!
facka za bukem, to neznáš?
facka za bukem, to neznáš?
Aries, tak tohle je ta
Aries, tak tohle je ta nejlepší přezdívka pro ksichtknihu, kterou jsem kdy slyšela!:-))))
I když šklebník je taky fajn.;-)
když jsem byla na střední já,
když jsem byla na střední já, nebyl internet a učili jsme se na počítačích v MS Dos a T602 ;-) a taky to není tak dávno
Je, kamarádko, je.
Je, kamrarádko, je.
Já ani nemluvím. My děrovali
Já ani nemluvím. My děrovali štítky a pásky a JAKÝ to byl pokrok! Státnici z psaní na stroji mám psanou na mechanickém stroji. Už radši mlčím, zažila jsem černé uhlí, když ještě veselé rostlo jako přeslička v bažině, zdá se.
Tři poznámky:
Tři poznámky:
1) Samozřejmě je to nedávno, to, že svět pádí vpřed jenom vpřed (a vpředu smrdí síra, jak zpívá Karel Kryl), jak ze řetězu utržený, neznamená, že my nejsme mladí a krásní.
2) Drabble je ještě trochu matoucí, neb vzpomíná herců s vrcholem slávy převážně v 60. a 70. letech: jednak si divák buduje své idoly plus minus v dětství, jednak k nám se filmy s nimi dostávali se zpožděním 15, 20 i 30 let...
3) Klasický psací stroj byl na tvůrčí psaní svým způsobem lepší, autor (pamatuji) si text nejdříve musel napsat v ruce a pak jej teprve přepisoval (a opravoval) na stroji - tedy minimálně jej psal a promýšlel dvakrát...
Možná nejen idoly, ale i
Možná nejen idoly, ale i rozlišovací schopnost jako takovou. Tyhle herce si člověk nesplete, na první mrknutí je jasné, kdo to je. Mladší herci hlavně z Ameriky se například mně pletou neskutečně. Znám jméno, obličej je mi mírně povědomý, ale mám problém spojit si to dohromady. Vrchol zoufalství byl seriál o Buffy, kde jsem se vůbec nedokázala zorientovat v postavách, kolik jich vlastně je, kdo je padouch a kdo hrdina, vypadali až na jednu výjimku všichni stejně.
Podepisuji. U herců to ještě
Podepisuji. U herců to ještě snad může být dáno s věkem se horšící rozlišovací schopností, ale hvězdy a hvězdičky dneska jako by se předháněly v uniformitě vzhledu, nikoli jeho originalitě... Ale možná jen stařecky mektám. (Blbě se mi orientuje i proto, že filmy prázdnotu příběhovou nahrazují zběsilostí střihovou...)
Aneb
vítězství formy nad obsahem.
Psací stroj... když teď mému
Psací stroj... když teď mému otci vyšla (dlouho po smrti) kniha souborného díla, obsahující mimo jiné vizuální texty, uvědomila jsem si, jak jsem ho celé noci poslouchala a jak zvláštní rytmus to byl... a musela to být neskutečná dřina ty texty napsat.
Já si to popravdě vůbec
Já si to popravdě vůbec neumím představit. Jako opsala jsem na něm několik knih, když jsem se učila psát a trénovala, to ano, ale jen opsala. Že bych psala na stroji texty svoje, to si nedovedu představit. Přitom jak škrtám, mažu, opravuju, přepisuju... ne, to bych asi neuměla. Klobouk dolů před spisovateli, co psali dřív v ruce a na psacích strojích...
Psát drabble a stále počítat,
Psát drabble a stále počítat, zda má sto slov - to je pro mne nepředstavitelné.
Řekla bych, že je to z velké
Řekla bych, že je to z velké částí tzv. klam přeživšího - člověk si ty nevýrazné herce že svého mládí nepamatuje, takže má pocit, že byli jen herci dobří a různorodí. To samé se týká filmů, hudby, umění... Vůbec si člověk svoje mladí idealizuje - stačí se podívat na to věcné "za nás byli skvělé skupiny jako Beatles, ne pořád ty skupiny pro teenagery" ignorujíc fakt, že Beatles byla skupina pro teenagery. A evoluce nám velí, že pokud jsme svoje mladí přežili, museli jsme to udělat dobře - a mládež, která se chová jinak, tedy určitě dělá chybu
Fakt je, že třeba takové ty
Fakt je, že třeba takové ty herečky z třicátých let mi taky dost připadají jedna jako druhá, takový ten filmový typ s nakadeřenými vlasy těsně nad ramena, silně namalovanou pusou s tím jakoby srdíčkem na horním rtu, unylým pohledem, často s rádobyelegantním cigárem... nechci křivdit, takže ani nejmenuju, neříkám, že všechny jedna jak druhá, ale někdy mi to splývá.
To mi připomnělo ušního červa
To mi připomnělo ušního červa:
"Můj typ vždycky býval známý z velkých pláten kin,
trochu Alain Delon a tak trochu Steve McQueen... "
Jé, tady se to změnilo... Já
Jé, tady se to změnilo... Já jsem Džbán pochopil jenom tak středně (nu, pochopil), ale tohle dvojverší se naučím a budu šířit dál! (Delon byl fešák, ne že ne, ale na charisma Steva nikdy neměl... Aspoň že děti znají McQueena aspoň z Aut...)
Drabblík pobavil, potěšil a
Drabblík pobavil, potěšil a trošku dojal. Díky.
Já děkuji milé sovičce!
Já děkuji milé sovičce!
Ale to je mi krásné! A slovo
Ale to je mi krásné! A slovo spoluletokružnice obzvláště :-)
Uf! Že si taky někdo všiml!
Uf! Že si taky někdo všiml! Díky!
Krása těch metafor je
Krása těch metafor je nestárnoucí a kdo nezná, o hodně přišel. Velmi estetické drabble.
O hodně přišel... Přesně!
O hodně přišel... Přesně! Díky moc.
To je super! Rozumím jen
To je super! Rozumím jen větší polovině metafor, ale to je jedno.
Tak tohle mi uniklo.
Tak tohle mi uniklo. Přehlídka představitelů filmových rolí z mého mládí nostalgicky potěšila.
Nejvíc se mi líbí poslední odstavec.
To jsem převelice rád, že
To jsem převelice rád, že někdo ještě pamatuje!!! Díky!