11. kapitola - Přibližující se obzor

Obrázek uživatele Julie
Úvodní poznámka: 

Po krátké pauze jsem zpět s další překvapivě poklidnou kapitolou.

Kapitola: 

Vítr dovnitř přinášel vůni moře. Okno bylo doširoka otevřené a za ním stála postarší žena dívající se směrem k Jeruzalému.
„Co myslíš, že se tam děje?“
Ani nezvedla ruku, aby ukázala směrem k obzoru, který byl stále ještě povlečen téměř neznatelnou žlutou barvou. Její muž seděl na gauči s hlavou zabořenou do novin.
„Co by?“ zamručel Yaniv. „Všichni umřeli.“
Irene žila v Tel Avivu skoro celý život. Občas si přála, aby Jeruzalém neexistoval. Aby tu bylo jen jejich nádherné moderní město rozkládající se na břehu Středozemního moře a aby se zapomnělo na všechny ty náboženské nesmysly, které z města v Judských horách vytékaly jako hnis. Teď svého přání litovala.
Zaostřila na žlutavou barvu obzoru. Zdálo se jí to, nebo se zase o něco přiblížila?
Rozhlédla se po svém bytě. Loni konečně Yaniva donutila, aby udělal novou podlahu v kuchyni.
„Nechci se stěhovat.“
„To nechce nikdo,“ zašustil Yaniv novinami. „Nicméně uvolněné chemikálie se stále šíří, aniž by se snižovala jejich účinnost. Kdokoli, koho zasáhnou, téměř okamžitě zemře v příšerných bolestech, před kterými bolest ze stěhování rozhodně bledne.“
Irene tohle samozřejmě věděla, ale nechala ho mluvit. Yaniv k smrti rád poučoval.
„Když jsem šla včera na trh, viděla jsem další vlnu uprchlíků. Každý jen s jedním kufrem. Vláda pro ně pronajímá hotely, ale kdoví jestli brzy nepřestanou stačit.“
„Vědci na tom už pracují.“
Najednou stál vedle ní a položil jí ruku na rameno. Byli spolu už devatenáct let a pořád kvůli ní byl ochotný vstát z gauče. Trochu se usmála.
„Myslím, že už jsme moc staří na to, abychom se stěhovali.“
„Nesmysl, drahá. Když budeme muset, tak to zvládneme. Ale jak říkám, vědci pracují. Zrovna včera udělali velký povyk a zdá se, že ten arogantní Nigerijec na něco přišel.“
Viděla v televizi, jak lidé umírají na noční můry. Její děti se v branné výchově učily, jak se jim bránit. Ale stejně se jí to pořád nezdálo být skutečné. Nikdy by byla nevěřila, že dosáhnou až k jejímu prahu. Položila si hlavu na Yanivovo rameno a naplno si uvědomila, že by ji mohlo potkat i něco horšího než stěhování. Strachy skoro zapomněla dýchat.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

to je strašně opravdové

Obrázek uživatele Julie

Dekuju:)

Obrázek uživatele Arenga

jsem ráda, že pokračuješ a jsem zvědavá, jak se to propojí

Obrázek uživatele Julie

Ja jen trosku nestihala, pokracovat hodlam.

Obrázek uživatele Killman

Já si říkal, že mi nějaký příběh vypadl...

Obrázek uživatele Julie

Nevypadl, stale pokracuje :)

Obrázek uživatele Tora

velmi působivě napsano

Obrázek uživatele Julie

Dekuju

Obrázek uživatele Elluška

Zatím jsem byla spíš na straně snových postav, teď začínám váhat :)
Pořád se mi líbí, jak píšeš, je to hodně živé a se super detaily. Na branné výchově! Jo.

Obrázek uživatele Julie

Ono to asi neni uplne jednoznacne.
Za brannou vychovu dekuji moc!

Obrázek uživatele Aveva

Tihle dva jsou sympatičtí, že jim nebudeš ubližovat? ;o)
Obrázek uživatele Julie

Oni jsou spis ilustrativni.

-A A +A