11. kapitola - Přibližující se obzor
Po krátké pauze jsem zpět s další překvapivě poklidnou kapitolou.
Vítr dovnitř přinášel vůni moře. Okno bylo doširoka otevřené a za ním stála postarší žena dívající se směrem k Jeruzalému.
„Co myslíš, že se tam děje?“
Ani nezvedla ruku, aby ukázala směrem k obzoru, který byl stále ještě povlečen téměř neznatelnou žlutou barvou. Její muž seděl na gauči s hlavou zabořenou do novin.
„Co by?“ zamručel Yaniv. „Všichni umřeli.“
Irene žila v Tel Avivu skoro celý život. Občas si přála, aby Jeruzalém neexistoval. Aby tu bylo jen jejich nádherné moderní město rozkládající se na břehu Středozemního moře a aby se zapomnělo na všechny ty náboženské nesmysly, které z města v Judských horách vytékaly jako hnis. Teď svého přání litovala.
Zaostřila na žlutavou barvu obzoru. Zdálo se jí to, nebo se zase o něco přiblížila?
Rozhlédla se po svém bytě. Loni konečně Yaniva donutila, aby udělal novou podlahu v kuchyni.
„Nechci se stěhovat.“
„To nechce nikdo,“ zašustil Yaniv novinami. „Nicméně uvolněné chemikálie se stále šíří, aniž by se snižovala jejich účinnost. Kdokoli, koho zasáhnou, téměř okamžitě zemře v příšerných bolestech, před kterými bolest ze stěhování rozhodně bledne.“
Irene tohle samozřejmě věděla, ale nechala ho mluvit. Yaniv k smrti rád poučoval.
„Když jsem šla včera na trh, viděla jsem další vlnu uprchlíků. Každý jen s jedním kufrem. Vláda pro ně pronajímá hotely, ale kdoví jestli brzy nepřestanou stačit.“
„Vědci na tom už pracují.“
Najednou stál vedle ní a položil jí ruku na rameno. Byli spolu už devatenáct let a pořád kvůli ní byl ochotný vstát z gauče. Trochu se usmála.
„Myslím, že už jsme moc staří na to, abychom se stěhovali.“
„Nesmysl, drahá. Když budeme muset, tak to zvládneme. Ale jak říkám, vědci pracují. Zrovna včera udělali velký povyk a zdá se, že ten arogantní Nigerijec na něco přišel.“
Viděla v televizi, jak lidé umírají na noční můry. Její děti se v branné výchově učily, jak se jim bránit. Ale stejně se jí to pořád nezdálo být skutečné. Nikdy by byla nevěřila, že dosáhnou až k jejímu prahu. Položila si hlavu na Yanivovo rameno a naplno si uvědomila, že by ji mohlo potkat i něco horšího než stěhování. Strachy skoro zapomněla dýchat.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
to je strašně opravdové
to je strašně opravdové
Dekuju:)
Dekuju:)
jsem ráda, že pokračuješ a
jsem ráda, že pokračuješ a jsem zvědavá, jak se to propojí
Ja jen trosku nestihala,
Ja jen trosku nestihala, pokracovat hodlam.
Já si říkal, že mi nějaký
Já si říkal, že mi nějaký příběh vypadl...
Nevypadl, stale pokracuje :)
Nevypadl, stale pokracuje :)
velmi působivě napsano
velmi působivě napsano
Dekuju
Dekuju
Zatím jsem byla spíš na
Zatím jsem byla spíš na straně snových postav, teď začínám váhat :)
Pořád se mi líbí, jak píšeš, je to hodně živé a se super detaily. Na branné výchově! Jo.
Ono to asi neni uplne
Ono to asi neni uplne jednoznacne.
Za brannou vychovu dekuji moc!
Tihle dva jsou sympatičtí, že
Oni jsou spis ilustrativni.
Oni jsou spis ilustrativni.