Kdesi u Arbatu
Hvězda moskevských šantánů, planula mi hořce v duši, tenkrát v létech mého dospívání, vzdálená, chladná, cizí a nedostupná. Být básníkem, opěvoval bych ji ve verších, ladnost pohybů, svěžest mládí, nevinnost dovedně skloubenou s tušením prostopášnosti. Být malířem, zachytil bych rusé vlasy, něžné rty, luk obočí. Být bohatý, složil bych k jejím nohám celý svět.
Pak jsem ji potkal, po letech, sešlou stařenu v zapadlé hospodě kdesi u Arbatu, bědnou a unavenou. Přišourala se ke mně, setřela poplivaný stůl: „Dá si pán ještě vodku?“
Vypotácel jsem se do temné noci, neschopen slova.
Nad Moskvou zářily hvězdy, vzdálené, chladné, cizí a nedostupné.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
nádhera. Už je v oblíbených
nádhera. Už je v oblíbených
Ne... Tohle je totální
Ne... Tohle je totální znouzectnost, já jsem úplně vygumovaná.
To je hodně krásné a psané s
To je hodně krásné a psané s velkou úctou k originálu. Moc se mi to líbí.
To je hodně krásné a psané s
To je hodně krásné a psané s velkou úctou k originálu. Moc se mi to líbí.
To je hodně krásné a psané s
To je hodně krásné a psané s velkou úctou k originálu. Moc se mi to líbí.
Ty jo! To má atmosféru!
Ty jo! To má atmosféru!
To jsou bědné konce...
To jsou bědné konce...
Ajaj, to zabolelo.
Ajaj, to zabolelo.
To jsou opravdu temné aleje.
To jsou opravdu temné aleje. Okouzlující a potom syrově, drtivě reálné. A nakonec mrazivě krásné.
Perfektní drabble o stárnutí
Perfektní drabble o stárnutí našich mladistvých idolů, ach, smutné, textově brilantně zpracované.