Den tam, kde kostry tančí XXI.
Třinácté hodina stále odsýpá svůj díl písku v hodinách, když Daniel s Josefou dorazí do uličky u oken. V nejbezpečnější uličce celých sbírek se jim před očima rozestře podívaná, nad níž Danielovo obočí vyletí do výše a ta Josefina se raději schovají na vrcholek hlavy
Okna jsou ověšená girlandami nazelenalých slizových vláken. Přehrada tvořená identickými vlákny přehrazuje i uličku. Sahá jenom asi do výše kolen, přesto je pro pedagogy nepřekonatelná. Nehledě na to, že se v ní cosi pohybuje.
„Co. To. Jako. Pro. Kristovy. Rány. Má. Být?!“ odsekává Josefa. „Kdo za to může?! No, nehlaste se všichni!“ křikne do sbírek.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
No nazdar!
No nazdar!
Dík.
;-)
Tě pic
Tě pic
:-)
To se někdy stává.
Dobré, jako bych ji slyšela.
Dobré, jako bych ji slyšela.
Díky.:-)
To jsem ráda.:-)
Dramatická scéna, jeden by
Dramatická scéna, jeden by řekl až strašidelná, ale v Tvém podání (obočí až na vrcholku hlavy, dlouhý popis vláken s důležitým sdělením na konci, že se v nich něco pohybuje - asi jako když Chandler psal, na zemi ležely šaty... a v těch šatech ztuhlé tělo...) je to hlavně sranda, respektive radost z absurdních scén!
:-)
To víš, snažím se. A sbírky jsou skvělý partner.;-)