Nevěřící Tomáš
Ani nevím, co to má být, prostě jsem vzala do ruky klávesnici a ono vzniklo tohle.
Mrazivý vítr se snažil prodrat pod šátek, ale měla ho okolo hlavy uvázaný pevně. Tváře celé červené, z úst vycházely obláčky sraženého dechu, který se jí zatím dařilo udržet. Výdech za výdechem byl menší, obláček za obláčkem mizel v dálce.
Nepočítala kroky, které již ušla, nehleděla směru, kam kráčí. Jen jít. Dál, třeba až na konec světa. Třeba ještě dál.
V boku ji píchlo.
Spěšně přiložila ruku na bolestivé místo. Tmavě rudé kapky mezi prsty jasně naznačovaly, že její cesta je u konce. Že její prostřelený bok ji konečně zabije. Jenom už nebude Tomáše, který by strkal prsty do rány.
Možná to použiju do větší povídky, docela by se to tam hodilo.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
zajímavé
Otevírá to spoustu otázek, takže... Kde je ta větší povídka? 8+)
Torzo povídky v bloku. Rámec
Torzo povídky v bloku. Rámec v hlavě. Plány veliký. Barokní triptych, jehož bude Dvouruční meč prostřední částí. Ale znáš to - autorský blok.
Brrr, to je ale... mrazivé.
Brrr, to je ale... mrazivé. Doufám, že to není konec delší povídky.
Vlastně mám v plánu, aby to
Vlastně mám v plánu, aby to byl začátek.
To je hrozivý...
Mám z toho úplně husí kůži. A taktéž se přimlouvám za velkou povídku.
Husí kůže ze vší té zimy, že?
Husí kůže ze vší té zimy, že? :)
Povídka někdy někde nějak bude.
Nebudu originální - ale kdy
Nebudu originální - ale kdy bude ta povídka?
:)
Nebudu originální - někdy. :D
Nebudu originální - někdy. :D
Jen dál, jen dál... V první
Jen dál, jen dál... V první chvíli jsem měla takový až děsivý pocit, že ten člověk co zdrhá jsem já...Brrr! Ale hezké :)
Tak trochu jsem to i já.
Tak trochu jsem to i já. Takže to asi bude tím. :)