17. Perný den

Obrázek uživatele Tess
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Po minulém týdnu a mohutných rozhovorech dnes něco poněkud jiného.

Kapitola: 

Život tu měl pomalý rytmus, určovaný spíše kalendářem než hodinkami. Rezka byla na místě teprve měsíc. Ze začátku bylo obtížné si zvyknout. Z neustálé činnosti, zmatku a chvatu na pomalý, obyčejný život, pomalou, obyčejnou práci. Má větší výdrž a sílu a její jedinou povinností je mít oči otevřené a být po ruce.
To se nedalo vydržet.
Má větší sílu, tak začala pomáhat zdejšímu kováři – spíše tedy kováříčkovi. Brian kdysi prošel takovým tím kovářským kurzem, jak za vás vykovají růži nebo nůž, ale při tom si můžete několikrát praštit do žhavého železa. Pořád ale věděl o kovařině víc než většina lidí, a když zjistil, že v místě, kde se přistěhoval, je stará, nefunkční, ale pravděpodobně opravitelná výheň, dostal nápad. Asi před rokem se mu podařilo sem dostat opravdového kováře a ten mu, mocně brblaje o amatérech, pomohl s výhní a vědomosti ze švindlkurzu doplnil o takovou hromadu nových, že si Brian teprve uvědomil, jak málo toho umí. Teď šetřil. Až bude mít dost, přihlásí se do opravdového učení. Tam pozná věci, které by se na YouTubu nenaučil.
Škoda YouTubu.
Zatím se učí sám, dělá mraky chyb, všechno musí osmkrát překovávat než to vypadá aspoň částečně tak, jak potřebuje. Zatím zvládá hřebíky a nože.
Pokud vám nevadí, že nože jsou divně zahnuté.
Kladivo je ale těžké, taky se musí pracovat s měchy a... je rád, že má výpomoc.
S košíkáři je situace jiná. Peter pletl z proutí co pamatoval. Košíky, ošatky, nosiče na kočky a psy... jaká byla poptávka. Jeho žena Mairi pletla zase z tenkých barvených stébel krásné kulaté krabičky na vzácné zbytečnosti. I oni využili další pár rukou.
Pletení košíků je krásná, uklidňující práce (když se to naučíte, přestanou vám praskat puchýře a udělají se vám mozoly). Prsty se hmitají, mysl odpočívá. A zůstane po vás něco užitečného.
Věci se mění.
A za jeden krátký měsíc se změnila i Rezka. Den za dnem, každý naplněný pomalou, poctivou prací. Klid a ticho. Věci rostou.
A co teprve až přijde plné jaro.
Něco v ní, co bylo zraněné, se uzdravovalo. Přizpůsobila se rytmu přírody, východu a západu Slunce...
A pak přišla Hlídka.
O zajatci ve sklepě už dlouho neuvažovala. nebyl pro to důvod. Koneckonců, Hlídka dřív nebo později přijde.
Přišla a nesla s sebou ozvěnu změn.
A Rezka se probudila. Bude zase na čase zkontrolovat obranná postavení.
Tady nepřítele zastaví.
Spolu.

Racek mávl rukou na rozloučenou a vyrazil mírným poklusem. Sněhová bouře skončila a ještě zbývalo několik hodin denního světla. Na hlavní silnici se dostanou ještě dnes, i s oklikou na jih.
Sněhu sice napadlo docela dost, ale celkem rychle odtával, zvláště ne místě, kde stezku nestínil les. Cesta z kopce klouzala. Mokrý sníh překrýval všudypřítomné bahno.
Na téhle straně nebyla cesta v tak dobrém stavu jako směrem k severu.
Zanedlouho ale seběhli na dobrou silnici, pořád ještě z větší části asfaltovou. Na tmavém asfaltu odtál sníh rychleji a do dalšího cíle své cesty dorazili za slabou hodinku. Vesnice na rozcestí byla hlavním centrem i pro celou rybářskou komunitu žijící na břehu jezera v dřívějších bohatých rekreačních chatičkách. Na obranu noční můra, na ústup – přeplavení v lodičkách na protější, pěšky tak vzdálený břeh – velmi snadné. Pobřežní lesíky byly vykácené v prvních letech po změně a vzdálenější sídla komunikovala starým signalizačním systémem.
Hlídka se nemohla zdržet tak dlouho, aby si ověřila rychlost předávání zpráv. Jen co byl vyvěšen signál pro důležité novinky, už se opět vracela na sever. Zdejší systém hlídek se postará o včasné varování jak místních, tak vzdálenějších obyvatel.
Nyní běželi po rovině. Ze silnice byla odbočka k Rezčině vesnici sotva vidět, oni ji ale teď stejně nepotřebovali. Pokračovali po hlavní cestě, s jezerem na dohled; delší, ale rychlejší trasou. Otevřel se jim pohled na zříceninu hradu, věštící konec jezera. Už se blížili ke konci dnešní trasy.
Cesta se připojila na hlavní spojnici s mořem. Zahnuli na západ, jen míli daleko od místa, kde prve odbočili do kopců.
Městečko na konci jezera – ano, tohle už se dalo nazvat městečkem – působilo blahobytně. Jak malé vzdálenosti můžou dělit divočinu od civilizace. Racek, po zážitcích z předchozích dní, zpomalil krok, když se blížili k místnímu hostinci.
Noc v teple...
Pak si ale uvědomil nepříliš přátelské pohledy místních, a zase do kroku přidal.
Tohle městečko nemělo rezidenta.
Nechtělo.
No, hodil by se.
Nevadí. Vyspí se v kopci nad kostelem, jako vždycky. Přes zbytky zdí staré stodoly přehodí plátno, které je tam připravené, dobře sbalené, aby ho nepotrhaly prudké větry, a vyspí se v relativním suchu.
Kolem a kolem je to luxusní ubytování.
A guláš v jejich žaludcích je ještě pořád hřál u srdce.

Závěrečná poznámka: 

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

Nemají to lehké, opravdu ne. A zajímavá je pasáž o tom, co kdo umí - nedejbože kdyby se něco takového stalo, spousta lidí by vlastníma rukama nic udělat vůbec nedokázalo.

Obrázek uživatele Tess

To jsou věci, na které se často zapomíná. Máš postapo společnost, jezdí tam v šílených autech, jsou tam lidožrouti a mají hrozně hustý oblečení a super zbraně, ale nikdo neumí odlít kulky, třeba, ale to spolu s nekonečnými zásobníky a objevujícími se vzducholoděmi není problém.

Obrázek uživatele wandrika

Remeselná robota má vlastne terapeutické účinky! Na mňa to tiež funguje podobne.

Obrázek uživatele Tess

To na všechny :)

-A A +A