17. Merronští vrabčáci

Obrázek uživatele Wee-wees
Úvodní poznámka: 

Na tuhle kapitolu jsem se dlouho těšila. :) Doufám, že si ji taky užijete.

Kapitola: 

Udělej mi cestu k tomu stromu.

Než si na koni prorazil cestu davem, měl jen pár chvil na to, o tom přemýšlet. Je to vůbec možné? Vyrvat těch pět mužů smrti, na plném náměstí před zraky všech lidí, před oddílem černých vojáků, před Hrysem? Ještě před pár dny by Lorn neuvěřil.
Ale od té doby byl svědkem několika zázraků. Viděl starý zámek vrátit se do života. Viděl svého přítele vstát a chodit, ačkoliv předtím neměl po mnoho týdnů sílu zvednout se z postele. Urazil čtyřdenní cestu za dvacet hodin. A především, děvčátko, které kdysi miloval a jehož smrt si nikdy neodpustil, se vrátilo do jeho života jako jasná hvězda, která svým světlem zaplaší všechny stíny těch matných devíti let. Stále ji viděl před sebou, tam v Gaumélách, v zaprášené místnosti obklopenou čirou energií života.
Takže jestli všechno, co se po něm chce, je udělat cestu ke královskému stromu, má to mít.

Moment překvapení byl dokonale na jeho straně. Když se vyřítil s koněm na náměstí, lidé s výkřiky a nadávkami uskakovali na všechny strany, a dostal se vskutku až téměř doprostřed, ke kruhu, v jehož středu stál seschlý a zkroucený strom. Teprve v tu chvíli vojáci napjali tětivy luků – ale přece váhali vystřelit na jezdce v královské uniformně. Otáčeli hlavy k balkonu, k Hrysovi, svému veliteli, a čekali na rozkaz.
Ale i Hrys sám byl překvapen tím, co viděl. Poznal velitele okamžitě, ale co dělal tady? Co si myslí, že tady, na náměstí plném jeho lidí, svede? Zešílel snad?
„Hrysi!“ zařičel zatím Lorn, který uprostřed náměstí otočil koně směrem k němu. Sám byl překvapen intenzitou vlny vzteku, která se v něm vzedmula, sotva zvedl k bývalému regentovi hlavu.
„Ve jménu své paní, princezny Cybéllie, ti nařizuji: zadrž svoje muže; zruš tohle nechutné představení, jestli si chceš zachovat život!“
On vážně zešílel, blesklo Hrysovi hlavou.

Rychle se mu vracela ztracená rovnováha.
Neobtěžoval se odpovědět veliteli ani slovem. Jen zvedl ruku a pokynul svým lučištníkům.
„Střílejte!“

Lorn by lhal, kdyby tvrdil, že mu v tu chvíli přece nezatrnulo. Téměr fyzicky cítil těch šestnáct šípů, jak opouští tětivy a míří neúprosně k němu...
… Jenže ani jediný z nich se ho nedotkl. Všechny v letu jakoby na okamžik zpomalily, zakolísaly... a vzápětí už šestnáct drobných vrabců v jednom hejnu zakroužilo nad náměstím. Byli černí jako šípy, ze kterých vzešli; ale zářili i jinými barvami, rudou na hrudích a zlatou na křídlech.
Merronští vrabčáci.

Dav zahučel výkřiky překvapení a obdivu. Všechny pohledy se upíraly na kroužící ptáky a Cybélie, klidnější a pragmatičtejší v té chvíli, než by sama čekala, využila toho momentu a dostala se na svém koni, uličkou, která se ještě za Lornem neuzavřela, až ke stromu.
Vykřikla jediné slovo a vrabci přiletěli a usadili se ve větvích okolo.
A teprve tehdy se stočily se všechny zraky k ní a pro všechny to bylo, jako by náhle kouzlem vyrostla ze země.
Mladá žena v rudé tabardě na černém koni, se zlatým královským znakem na hrudi.
Princezna.
Neslo se to davem; šepot vydechnutý tolika ústy se šířil jako vlna.

„Ne!“ zaječel Hrys, na okamžik zcela bez sebe. Cybélie k němu zvedla zrak a v jeho zešedlé tváři četla poznání. Nebylo tu na náměstí koneckonců mnoho lidí, kteří by ji mohli opravdu poznat; pamatovat si její tvář. Ale on byl mezi nimi a byla si teď jista, že si je skutečně vědom toho, že to je ona; vrátila se.
Přesto to zkusil.
„Ne! To není princezna! Nenechte se zmást nějakou kejklířkou, nějakou podvodnicí! To není...“
„Podvodnicí?“ zopakovala Cybi. Nekřičela, ale přesto ji bylo dokonale slyšet.
„To se mi odvažuješ říct ty? Ty, který jako had v trávě otravuješ tuto zemi už přes deset let? Dobře víš, kde je pravda, vidím ti to v očích!“

Na okamžik se odmlčela, aby dobře zformulovala slova, možná jedny z nejdůležitějších, které v životě pronese.

„Poslouchejte dobře, všichni, kdo tu jste! Tady stojím, já, Cybélie, nejstarší dcera krále Dragoše, a právoplatná dědička trůnu. Vznáším nárok na tuto zemi! Ne proto, že toužím po koruně, ale proto, že ti, kterým tato moc byla zatím svěřena, toho nejsou hodni! A pokud pochybujete o mém právu, pohleďte tady na ten strom.“
Pobídla koně až k holému kmeni. Na okamžik uvažovala, že sesedne, ale chtěla, aby ji všichni lidé na náměstí dobře viděli. Aby si dobře pamatovali, co viděli a řekli to dál těm, kteří tu být nemohli. Věděla, že toto je rozhodný okamžik; pokud nedokáže přesvědčit lidi, aby za ní šli, ničeho tu nedosáhne.

Položila dlaň na kůru a stejně jako před téměř třemi týdny v Savaře, okamžitě ucítila moc dřímající uvnitř.
Jsem tady.
Probuď se.

Cítila tu sílu jako mízu, která se zvedá z hlubin země, teče kořeny nahoru, do kmene, do větví, do těch nejtenčích větviček jako do vlásečnic a odtud – do listů. Během chvíle začaly vyrážet všude kolem ní a nad ní. Strom ožíval, listy se rozvíjely a zvětšovaly, až celý strom vypadal tak, jak vypadat měl. Královský dub v celé své kráse.

Dav znovu vydechl jako jediný organismus. A vzápětí vzduch přímo explodoval výkřiky.
„Je tady!“
„Je to ona!“
„Princezna!“
„Vrátila se!“
To a mnohé další. A pak se dav, s Lornem v čele, hnul dopředu k popravišti. Někteří vojáci utíkali, jiní odhazovali zbraně a připojovali se k davu, někteří jen stáli zmatení a nevěděli, co dělat – a dav je odstrkoval z cesty, lačný osvobodit odsouzence a vylít svoji zlost na nenáviděném správci...

Jenže Hrys už na balkóně nestál.

Závěrečná poznámka: 

Drobná modistická poznámka. Nevím, jestli v češtině vůbec existuje slovo tabarda - dle strejdy gůgla asi spíš ne - ale tak to berte jako odporný anglicismus aneb počeštění anglického názvu kusu oblečení "tabard". Je to taková ta dlouhá vesta bez rukávů, často v erbovních barvách, typicky viditelná v pohádkách a počítačových hrách u trubačů, rytířů v turnajích atp. Něco takovéhodle: https://www.scaleatherarmor.com/images/product/medium/14-300767.jpg Nevím, nakolik je to autentické, ale mě se to do světa hodí. A protože Cybi těžko mohla na zámku v Gaumélách najít nějaké oblečení, které by jí sedělo, představuju si, že tohle tam někde v zásobě po nějakém gardistovi najít mohla.

Komentáře

Obrázek uživatele ef77

Ach, ach, to je ale krásné. Vidím to před sebou, jako namalované.

Obrázek uživatele Aveva

Já to vidím jako film :o)
A souhlasím, je to krásné.

Obrázek uživatele neviathiel

Parádní!

Obrázek uživatele Killman

Pěkné odhalení. A nakonec se jim to povedlo je osvobodit bez masakru.

-A A +A