20. Břidlicová tabulka

Obrázek uživatele Wee-wees
Kapitola: 

Když princezna se svojí družinou vyjela z Issy, byla to podívaná, na kterou se nezapomíná. Lidé v každé vsi, kterou projížděli, se sbíhali, aby ji viděli; zpráva o jejím příjezdu, jak to tak bývá, putovala rychleji než ten nejbystřejší kůň.
Ti všichni viděli to, co vidět chtěli: hrdou mladou ženu na černém vraníkovi, obklopenou svými věrnými rytíři s královskými prapory. A jen málo z nich si všimlo, že princezna nemá ani pořádné šaty, její oddíl tvoří sotva třicet mužů a v praporech jsou čerstvě zašité díry prožrané od molů. Důležitý je vždycky příběh, a to si Cybi uvědomovala dobře. Proto nespěchala. Zastavila v každé vsi, v každém městečku; mávala, usmívala se, hladila děti. Hrála spravedlivou mladou vládkyni navrátivší se z daleké cesty tak dobře, že po čase sama začínala v princeznu Cybélii věřit. A hlas tiché, šedé Iris uvnitř slyšela stále slaběji.

Kdyby se nenechala touto rolí tak pohltit, uvědomila by si jednu věc. Věděla, že ve městech před nimi, zejména v Savaře, se ještě nachází vojáci z jednotky Černých. Nepřikládala tomu valnou důležitost; nepovažovala totiž za možné, aby tyto malé nepřátelské enklávy dostávaly rozkazy od jejího bratra či od Hryse, kteří podle jejího přesvědčení teď seděli v hlavním městě a lámali si hlavy, jak dál.
Což byla chyba, na kterou ji mohl Lorn nebo Yansson snadno upozornit. Jenže to by museli vědět, že je to důležité, a jak by mohli, když to nevěděla ani ona sama?
Princezna Cybélie viděla svět jinak než dolňačka Iris. Úhel pohledu každého panovníka, obraz, který sleduje, je tak velký, že mu občas nějaký detail unikne.

Břidlicová tabulka na stole v kanceláři velitele Savarského oddílu Černých začala nadskakovat. Velitel Dráp vběhl do místnosti právě ve chvíli, kdy se na ní začala objevovat slova, jako by je neviditelná ruka psala bílou křídou. Rozkaz.
Sotva ho dočetl, vyběhl se zaklením zase ven, po schodech dolů a ze strážnice přímo k vojákům, střežícím východní bránu.
„Projel tudy dnes nějaký kupec?“ vychrlil ze sebe, sotva trochu popadl dech.
„Ano, pane, dva, jeden místní sedlák se slepicemi a jeden přijel od Výtahů s hedvábím.“
Velitel si oddechl. „Tak to je v pořádku. Hlídejte dobře, a kdyby chtěl z města vyjet někdo s vozem s vlnou, tak-“
„Ale ten tu byl, pane, takový velký chlap, a ten jeho vozík sotva držel pohromadě. Myslel jsem, že se ptáte jen na ty, co jeli do města, já-“
„Řekl jsem snad, ty idiote...“ velitel polkl zbytek věty a mávl rukou. Nemělo smysl ztrácet čas.
„Kdy projel?“
„Asi před hodinou. Ale všechny daně zaplatil, pane, kontroloval jsem-“
Ale Dráp už tam nebyl. Zařval na dva vojáky, kteří okouněli opodál, aby okamžitě hnuli zadky a osedlali si koně.
Za pár minut už byli na cestě.

---

Otis nebyl typ muže, který by si dělal plané naděje. Posledních několik dní, sotva se přiblížil k Savaře, dostihly ho zvěsti o tom, co se stalo v Isse. Když dojel do modrého města, nemluvilo se snad už o ničem jiném a ty zvěsti byly stále divočejší. Princezna se v nich kouzlem zjevila uprostřed plného náměstí, šípy se od ní magicky odrážely a královi vojáci zděšeně prchali... a to byla teprve první verze. Otis se ušklíbl. Rád by věděl, co se stalo doopravdy, a byl by velice rád viděl Hrysův namyšlený ksicht, když se před ním najednou zjevila ztracená princezna. To by viděl vážně zatraceně rád. Ale ještě radši by byl už dole pod výtahy a vůbec – co nejdál odsud.
Když projel východní bránou, aniž by ho stráž zastavila na déle než obvyklou kontrolu, nemohl si Otis pomoct. Přece jen začal doufat, že by se mu to mohlo podařit. Hnal unaveného koníka po rozbité cestě. Už jen pár hodin...
Když za sebou uslyšel rychlý dusot několika koní a v ohybu cesty za sebou zahlédl černé uniformy, nebyl vlastně ani doopravdy překvapený. Osud se jenom – jako ostatně vždycky – ukázal jako sadistický mizera se zvrhlým smyslem pro humor.
Zastavil vůz, sjel z kozlíku a natáhl se pro kuši. Aspoň jednoho toho parchanta vezme s sebou, to si slíbil.
Stihl nabít, ale jezdci byli příliš rychlí. Zvedl zbraň a zamířil – na vteřinu si s Drápem hleděli do očí, ale pak velitel vztáhl proti němu dlaň a vyřkl zaklínadlo. Primitivní, ale dokonale účinné kouzlo, které přinutí tělo vzpomenout si v jediném okamžiku na každou bolest, kterou kdy v životě zažilo.
Otis zařval a pustil zbraň. Zkroutil se do klubíčka a svezl se k zemi.
Vojáci seskočili z koní. Teď už se s kouzly neobtěžovali. Těžké boty a jílce mečů úplně stačily.
Dál už byl jen prach a bolest a krev.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Chudák, byl mi sympatickej :-(

Obrázek uživatele Killman

Toho asi teď nic moc příjemného nečeká.

Obrázek uživatele ef77

Chudák!

Obrázek uživatele Tora

Ach jo, je mi líto, že to nestihl.

Obrázek uživatele Aveva

Taky je mi líto, že to nestihl. A tak nadějně to vypadalo :o(
Obrázek uživatele neviathiel

To snad ne :-/

-A A +A