21. část - Vzpomínky
První vzpomínkou každého věřícího by měla být zářivá a hřející přítomnost Boží. Neboť v uvědomění si Boha je uvědomění si sama sebe. První vzpomínka podněcuje a pohání, provází životem a nikdy nevybledne. První vzpomínka zůstává, i když rozum začíná chřadnout. Když paměť umírá, spalující palčivost první vzpomínky postupně stravuje všechny, které přišly po ní.
Poslední vzpomínkou dobrého věřícího je zářivá a hřející přítomnost Boží. Uvědomění si Boha pohltí uvědomění si sama sebe. Poslední vzpomínka neumírá. Když tělo zemře, stane se vzpomínka součástí Boží velikosti. Dobrý věřící bude navždy přítomen ve svém Bohu. A tak chutná nesmrtelnost.
Syn si s opravou vozíku dával na čas. Každý pohyb prováděl pečlivě a uvědoměle. Soustředěním připomínal umělce, zdobícího nejsvětější oltář.
Mintass, který měl od Miróa zakázano se pohnout, vytrvale mlel.
“Někdy si, mezi vámi mladými připadám méněcenný,” vzdychl, když mu došly nedůležité novinky, “vy všichni jste přišli za božím voláním. Vy jste skuteční věřící! A i když jsem tu déle než kdokoli z vás, neznamená to dost. Já totiž přišel z trestu.”
Mintass sklopil oči a nepřítomně si prohlížel svoje dlouhé kostnaté prsty.
“Moji lidé věří v Boha tak nějak ze zvyku,” smutně se zasmál, “nádhera Chrámu je jim příliš vzdálená a doléhá k jejich srdcím jen jako ozvěna. A já, zrozený v jejich středu jsem byl stejný jako oni.
Jediný syn svého otce. Byl tam u nás soudcem, víš. A když se to stalo...
Měl jsem přítele, od dětství, prošli jsme spolu všechny ty důležité cesty. Jenže pak jsem zjistil, že to není tak docela přítel. Zachoval se zle. A já jsem to nedokázal nechat jen tak.
Stalo, stalo se. Pak vyšlo na povrch, že jsem nebyl jediný, ke komu se zachoval zle. Jenže zločin je zločin. Nemůže zůstat bez trestu.”
Mintass se odmlčel. Jeho nepřítomný pohled zalétl do hlubin času.
“Říkal jsem si tenkrát, že to nestálo za to, že jsem se měl ovládnout. Jenže to víš, mladá horká krev. Možná tě taky někdy dohonila, když jsi byl ještě doma, ve své vesnici a usmála se na tebe ta správná dívka…
Tenkrát jsem proklínal sám sebe, že jsem se neovládl. Dnes vím, že to byl Boží záměr.
Otec mě miloval, nedokázal mě odsoudit k smrti. Obětovat jediného syna. Kdo by to dokázal? A naši lidé milovali mého otce. Nenutili ho k rozhodnutí a dali mi příležitost odčinit hřích pokáním. Poslali mě do Chrámu.
Myslím, že nikdo z nich nečekal, že sem skutečně dojdu. Od nás z jihu je sem dlouhá cesta, nikdo mě nehlídal. Dostal jsem důvěru. Tisíckrát jsem z té cesty mohl sejít a ztratit se ve světě. Jenže jsem měl v sobě svůj hloupý smysl pro čest. Ten, co mě do všech těch potíží dostal. Kdybych nedošel, nemohl bych žít sám se sebou. Bylo by to stejné jako smrt.”
Vozík byl hotov, ale Mintass byl ve svých vzpomínkách ponořen tak hluboko, že se ho z nich Syn neodvážil vytrhnout.
“Nevím jak dlouho jsi v Městečku před branou čekal ty, ale já tam prožil několik měsíců. Viděl jsem tolik pravých věřících, kteří přišli zemřít do služeb svého Boha. Viděl jsem jich tolik, kteří skutečně zemřeli předtím než jim bylo dovoleno vejít do Chrámu.
A pak jsem se konečně skutečně narodil. Vešel jsem do Chrámu a tváří v tvář jeho skvělosti jsem pochopil velikost Boha. Konečně jsem skutečně uvěřil. Jenže ty roky vlažné víry předtím ve mně zůstaly zažrané jako cejch. Nikdy nebudu dost dobrý věřící.”
Díval se na své ovázané nohy.
“Ať už obětuju cokoli.”
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Hodně působivé.
Hodně působivé.
Děkuju.
Asi začínám chápat pohnutky
Asi začínám chápat pohnutky fanaticky věřících (ne, že bych si je oblíbila, ale opravdu začínám chápat jejich způsob myšlení). Opravdu dobře napsané.
Přispívat k porozumění mezi
Přispívat k porozumění mezi lidmi je umělcův nejvyšší cíl :o)
Děkuju.
Och. To je síla
Och. To je síla
Děkuju (a přiznávám, že jsem
Špatné svědomí je mocná síla
Špatné svědomí je mocná síla a poturčenec horší Turka. Začínám čout další nebezpečí.
No, popravdě se mi tam ten