21: Krok zpět

Obrázek uživatele Owes
Úvodní poznámka: 

Retrospektivní kapitola.

Aneb Všechno, co jste chtěli vědět o výletu do Dartmooru, ale báli jste se zeptat.

Kapitola: 

Dartmoor 1991

Cesta do mokřin Národního parku Dartmoor představovala pro Severuse rutinní záležitost. Nevypravoval se sem poprvé a taky to zdaleka nebylo poprvé, co na zdejších náhorních plošinách propotil košili. Navzdory brzkému jaru tu panovalo nezvyklé horko a terén žulového masivu, plný puklin, výčnělků a trnitého porostu, byl obtížný. Nebyl však ničím v porovnání s druhou fází trasy, které vedla přes zrádná vřesoviště, ukrývající pod trsy nepřirozeně zelené trávy smrtelně nebezpečné bažiny. Kdyby se dalo prohlédnout jejich kalnými vodami až na dno, nejspíš by to nebyla žádná půvabná podívaná. Dartmoorské močály už za svou existenci spolykaly tolik lidského masa, že se mohlo hovořit o největším přírodním hubiteli člověka na území Británie.
Severus si nadhodil batoh na zádech, krátce se vydýchal a pokračoval dál. Hůl z bukového dřeva mu sloužila k pátrání po pevné půdě pod nohama. Kouzly by to pochopitelně šlo rychleji a snadněji, ale Severus na sebe nechtěl přitahovat pozornost. Přestože oplývalo krutostí, bylo tohle místo poměrně hojně navštěvované. Jen za poslední půlhodinu zahlédl tři skupiny turistů.
Na horizontu začalo slunce pomalu klesat ke špičce vzdáleného toru. Severus si teď musel rukou clonit oči, aby vůbec něco viděl. Sluneční brýle nechal v nádražní hospodě v Devonu, když jeho soustředění sebrala nadmíru pohledná výčepní.
„Ty vole, ty by ses měl jít léčit,“ řekl mu kdysi Tichošlápek. „Tadyhle Náměsíčník ti poví, jak se ta nemoc jmenuje. On se zajímá o psychologii.“
„Erotomanie,“ pověděl mu název oné nemoci Remus a James se smíchy svalil ze židle.
Severus se pro sebe usmál, když si na to dávné setkání vzpomněl. Bylo to zvláštní - on z těch čtyř pobral nejméně krásy; Náměsíčník to jednou kulantně vyjádřil tak, že „na Ostrodrápkovi je nejvíc sexy jeho mozek.“ A přesto právě on slavil u opačného pohlaví největší úspěchy. Bez sebemenší snahy a mnohdy nechtěně. Občas míval pocit, že bez přítomnosti žen by byl jeho život jednodušší. To ovšem neznamenalo, že se mu dařilo je ze života vytěsnit. Možná, že byl doopravdy nemocný. Potkal totiž jen velmi málo žen, o kterých dokázal prohlásit, že jsou odpudivé, a jediná žena, o níž mohl tvrdit, že by s ní nikdy nesouložil, byla jeho matka. (A Blackova matka.)
Ve chvíli, kdy se myšlenkami toulal u kypré devonské hospodské, zaznamenalo jeho pravé oko periferní pohyb. V uchu ho zalechtalo, jako by se něco chystalo prosvištět přímo kolem něj. Instinktivně zastavil na jednom z kamenů, po nichž právě překonával rozvodněnou strouhu, a prohnul se dozadu. Jeho tvář jen o milimetr minul hrot šípu. Letky z ptačích peříček mu lehce zavadily o čelo.
„Do hajzlu!“ ulevil si a otočil hlavu po směru, odkud šíp přiletěl. „Tohle není Amazonie, tohle je kurva Dartmoor! Sem lidi jezdí na dovolenou! Ukaž se, ty bosorko!“
Rychle přeskákal zbytek kamenů, ukryl se za příhodně postavený balvan a vytáhl hůlku.
„Povídám, vylez!“
Křoví, které sledoval, zůstávalo tiché a nehybné. Strigy bažinné neměly rády, když na ně někdo pořvával, a už vůbec se jim nezamlouvalo, když na ně někdo mířil hůlkou.
„Poslední výzva. Ukaž se, nebo si tam pro tebe dojdu.“
Odpovědí mu bylo zlomyslné zachechtání, dusot nohou a kymácení větví pivoňkového keře. Severus si povzdychl, schoval hůlku a vyrazil dál. Nemělo smysl pokoušet se nahánět strigu bažinnou, která se zjevně nacházela v dobrém rozmaru. Zaprvé proto, že dobře naladěná striga zpravidla zabíjí pro zábavu, zadruhé proto, že aby to byla pořádná zábava, zabíjí zásadně tak, že ji při tom nevidíte, a zatřetí proto, že tyhle bažiny jsou jejím domovem, čili šance, že nakonec doběhne ona vás, je víc než slušná.
„Vždyť to byl jenom malinký šíp,“ zabručel Severus, jak kráčel dál do nitra močálů, a snažil se neohlížet pro případ, že by striga na zpětný pohled čekala a chtěla si ho vyložit jako výzvu ke hře. „Nejspíš nebyl ani otrávený. Prostě jen obyčejný kus železa, který mi mohl prostřelit hlavu. Nic, kvůli čemu bych se měl rozčilovat.“
Po dvou hodinách namáhavé chůze se konečně ocitl nadohled cíli - menhirovému kruhu, kolem nějž se měli pohybovat bludníčci v celých partičkách.
Slunce už zašlo za obzor. Houstnoucí šero protrhávaly poslední paprsky, kterými jako by se snažilo ještě chvilku udržet na severní straně zeměkoule.
Severus sáhl do batohu pro lahvičku s temně rudým lektvarem. Po jeho spěšném vypití uviděl magické místo stejně jasně jako za denního světla, což mu umožnilo nechat svítilnu v kapse a zůstat nepozorován. Kromě účinku na zornice téměř ihned zaznamenal i zrychlení svalové reakce, citlivější vnímání zvuků a pachů a bohužel i prohlubující se hlad. Uvědomil si, že vlastně nejedl od pravého poledne, kdy v nádražní hospodě zhltal smaženou rybu s hranolky. Teď cítil, jak se mu vytrávené stěny žaludku zakusují do sebe. Třeba tu později uloví nějakou kunu. Nebo zajíce. Nebo poníka. (Ten hlad byl doopravdy příšerný.)
Jak se blížil k menhirovému kruhu, byl si celkem jistý, že vidí platinové hlavy několika bludníčků, že rozeznává jejich bledé oči ve stříbřitě chlupatých obličejích, jejich plavné pohyby. A vtom za sebou zaslechl něco, co se zvuku bludníčka nepodobalo ani vzdáleně. Byl to tak vysoký ženský vřískot, že nemohl patřit nikomu jinému než krajně vyděšené strize.
Když se obrátil, okamžitě zahlédl mezi stromy to, co strigu vyděsilo. Oheň.
Váhal poměrně dlouho. Bludníčci se ještě stále motali kolem balvanů. Měl je nadosah. Stačil by mu jeden, zatraceně. Jeden jediný kousek. Pár desítek kroků.
Ne. Nenechá ji na pospas tak odporné smrti. Nemůže. Čert vem bludníčky. (Čert vem všechny galeony, které mu za jejich srst slíbil Malfoy.)
Rozběhl se k lesu, ještě za běhu tasil hůlku a nechal se ovládnout ničivou silou hněvu. Dva z lapků srazil k zemi, třetího přišpendlil ke kmeni stromu, čtvrtému, který před ním couval tak neobratně, že zakopnul a upadl, šlápl na krk a pátému, jenž svíral pochodeň a byl to zjevně on, kdo rozdělal tu výhružnou vatru, usekl pravou ruku v zápěstí a odmrštil ho co nejdál od ženy, která se mu bázlivě krčila u kolen. Zatímco tenhle lapka zoufale kvílel a pokoušel se zastavit krvácení z přeťaté tepny, jeho kumpáni v záři plamenů sledovali ostrou tvář cizince, jemuž vztek propůjčil děsivou masku krutosti.
Nikdo z nich se neodvážil pohnout, dokud nepromluvil. A nikdo z nich také dodnes nechápe, co přesně způsobilo, že se po jeho slovech rozpohybovali tak rychle a že utíkali tak dlouho, dokud nepadli vyčerpáním. Protože samotná slova nezněla vůbec výhružně. Ani krutě. Cizinec dokonce ani nezvýšil hlas. Promluvil klidně a tiše. Ale byla v tom jakási mrazivá hloubka pravdy, jež pronikla jejich otupělou myslí.
„Dnes už víc krve neproliju. Odejděte. Ty ne,“ zarazil muže se zkrvaveným pahýlem, který se jako první začal plazit pryč. „Ty s námi dnes zůstaneš na večeři. Budeš nás obsluhovat.“
Muž na Severuse nechápavě hleděl uslzenýma očima, nepřestával si tisknout zraněnou ruku k hrudi a kňučel.
Severus shodil z ramen batoh, vyndal z něj esenci z třemdavy a hodil ji překvapenému lapkovi pod nohy.
„Sedm kapek. Rána se zatáhne. Na bolest to sice nepomůže, ale nevykrvácíš.“
Později té noci se u malého ohníčku, který pouze vydával přátelské teplo a umožnil jim připravit pečeného divokého králíka, sešli čaroděj, striga a zmrzačený bandita. Mohl to být začátek dobré anekdoty, nicméně ve skutečnosti tím začalo něco docela jiného. Něco, co z pohledu většinové společnosti úplně dobré nebylo. Něco, co z pohledu Severuse bylo -
„No zatraceně! Asi jsem na chvíli omdlel. U všech cornwallských rarachů, kde ses tohle naučila?!“
Kara ležela s očima upřenýma na černý samet nebeské klenby třpytivý miliardou hvězdných diamantů a vychutnávala poslední dozvuky rozplývající se slasti. Těžko říct, jestli o něčem přemýšlela, ale vypadala stejně zamyšlená, jako blažená.
„Nenaučila,“ řekla po dlouhé chvíli. Hlas měla drsný, chraplavý. Neuvyklý společenské konverzaci. „Nebyl žádný učitel.“
„Ty jsi nikdy... s nikým...?“
„Myslíš, že hledáme povyražení mezi vetřelci, co sem chodí krást naše bohatství a ničit náš domov? Zabíjet nás? Lovit? Nebo se nám vysmívat, jaký žijeme život? Nepotřebujeme vás, abychom byly šťastné! Nepotřebujeme vás k ničemu!“
Severus se posadil a natáhl ruku pro košili visící na nízké borové větvi. K tomu, aby vstal, měl příliš roztřesené nohy.
„Nepřišel jsem dělat nic z toho, o čem mluvíš,“ pronesl chladně. „Žij a nech žít, to je jedna z mých zásad. Já nesoudím lidi podle toho, jaký vedou život.“
„Jenomže já nejsem člověk!“ vřískla.
Severus se jen ušklíbl, lhostejný k její dětinské ublíženosti.
„Jsi mnohem víc člověk než někteří lidé, s nimiž jsem měl tu čest. A taky mnohem krásnější žena než spousta těch, které jsem poznal. Mimochodem, k něčemu nás přece jen potřebujete, jinak už byste dávno byly jen zápis v kronikách.“
„Většina z nás se nechce stát matkami. Už ne. Ne v tomhle světě. S hrozbou smrti, se kterou se probouzíme do každé noci.“
„Řekla ta, která mi málem vystřelila mozek z hlavy.“
„Lovíme čaroděje, protože oni loví nás.“
„Mě jsi ale neulovila. Alespoň ne v pravém smyslu toho slova,“ dodal pobaveně. „A vůbec, jak jsi poznala, že jsem čaroděj?“
„Poznám čaroděje.“
„Ale jak? Ptám se čistě proto, abych příště zdokonalil krytí.“
„Tohle nezakryješ. Cítím tvoji magii na tři míle. Jsi jí nasáklý jako blecha krví.“
„Zníš, jako by tě to odpuzovalo. Jako by se ti to hnusilo.“
„Hnusí se mi vaše komunita. Ne magie. Ne ty.“
„Proč ne já?“
„Nejsi jako ostatní. Zachránil jsi mi život. Dotýkal ses mě. Žádný z čarodějů, které jsem potkala, by to neudělal. Necítila bych jejich ruce, ale plameny jejich pochodní a bolest jejich kouzel.“
Obžaloba světa, do něhož patřil, ho zraňovala dvojnásob, protože věděl, že je spravedlivá. Strigám hrozilo vyhubení i bez honů, které se na ně pravidelně pořádaly. Díky předsudkům, jež okolo nich panovaly, a mýtům, které je obklopovaly, existovalo už jen velmi málo kouzelníků, kteří by se jich dokázali dotknout. A ti, kteří by to udělali dobrovolně, by se dali spočítat na prstech jedné ruky.
„Neležela jsem s tebou proto, že mám u tebe dluh, ale proto, že jsi tak zvláštní. Chtěla jsem si z tebe kousek ukrást. Malý kousek toho, co jsem nikdy nepoznala. Rozumíš?“
Rozuměl dokonale. Když se druhý den všechno podělalo a u menhirů se objevil úderný oddíl odboru pro prosazování kouzelnických zákonů, nebolela ho rána, kterou mu Kara rozťala kůži na krku, ani nohy, které udržoval v ostrém běhu pět mil, nebolely ho plíce, které nutil k vyššímu výkonu, než by se jim zamlouvalo, ani ruce, které si rozedřel do krve, když neustále padal a znovu vstával. Bolelo ho vědomí, že ho teď Kara považuje za stejného, ne-li horšího, než je pro ni zbytek čarodějů. Vlastně se mu dost ulevilo, když ho po důkladném zásahu obuškem ztratil.

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 29 kroků...

Komentáře

Obrázek uživatele gleti

chudák Kara, dvojí oběť předsudků.

Obrázek uživatele Owes

Ano. Je to smutné. :(

Obrázek uživatele Aveva

No ale to s tím sexy mozkem je pravda :o)
Obrázek uživatele Owes

Tak jistěže. Notabene, mozek je opravdu zásadní orgán. :D

Obrázek uživatele Arenga

pořád se mi to hodně moc líbí a retrospektiva byla super
(poník pobavil)

Obrázek uživatele Owes

Díky. Oni tam divocí poníci údajně opravdu žijí. :)

Obrázek uživatele Keneu

Výborný, bavím se.

-A A +A