22. část - Boží požehnání
Pod povrchem, v bludišti chodeb, kterými jako krev proudí ti, kdo v Chrámu vykonávají špinavou práci, přináší světlo převážně oheň. Oči těch, kdo zde pobývají, zarudnou dýmem a odvyknou plnosti slunečního svitu. Srdce těch, kdo zde slouží, by měla být naplněna úctou k Bohu. O své úctě nemluví, neboť je zřejmá v činech. Jejich láska k Bohu je niterná a nikdo se neodváží ji zpochybnit. Ale i kdyby snad všechno bylo jinak, nikomu na tom nezáleží.
Po Mintassově vyznání bylo zřejmé, že jeho srdce je přesně tím, čím má být. Syn se vedle něj cítil až nepatřičně.
“Můžeme vyrazit,” navrhl rozpačitě, “vystelu vozík svým svrchním pláštěm, ať je ti cesta trochu příjemnější.”
Sklonil se ke staršímu muži a opatrně ho vytáhl nahoru. Mintassovo tělo bylo vetché a na dotyk připomínalo pytel kostí.
“Nemusíš mi tolik pomáhat,” řekl Mintass trochu rozpačitě, “nohy už skoro nebolí.”
“Miró řekl, že musím,” odpověděl mu Syn bezmyšlenkovitě.
“Je starostlivý,” usmál se Mintass, “někdy až příliš. Zapomíná, že kdybychom ho neměli, mohlo by se nám o takové péči jen zdát.”
“Nemají snad někoho zběhlého v základním léčitelství v každé skupině?” podivil se Syn.
“Ó, to nemají! Ani nevíš, jaké máš štěstí, že ses dostal právě k nám. Samozřejmě, že pokud potřebuješ, léčitelé tě přijmou a ošetří stejně jako kohokoli jiného v Chrámu. Jenže někdy je nejdůležitější rychlost. Snad každý od nás mu vděčí za zachování zdraví. Náš Miró nese boží požehnání. Máme štěstí, že pochází z chudé rodiny.”
“Proč? Myslíš, že jako boháč by nevyslyšel Boží volání?” dovolil si Syn pousmání.
“Ale chlapče,” podíval se na něj Mintass káravě, “z čeho ho podezíráš? Věřím, že jeho láska k Bohu by byla stejně nezměrná, i kdyby se narodil v rodině královské! I tak by přišel dát své schopnosti do služeb Chrámu. Ale kdyby pocházel z lepších poměrů, nikdy by neskončil mezi Posledními. Stál by dnes nahoře, mezi léčiteli, a nevěděl by nic o tobě ani o mně.”
“I tady dole stoupá rychleji než kdo jiný,” pokračoval Mintass, “jen tady příliš brzy vystoupí na poslední dostupný vrchol.”
“Co tím myslíš?”
“Poprvní umírá,” řekl Mintass klidně, “nebude to trvat dlouho a bude zapotřebí najít jeho nástupce.”
“Ale Miró je mladý,” řekl Syn překvapeně.
“Schopnost vést není dána časem, kterýs tu strávil,” řekl Mintass laskavě, “ta je těm, kdo jsou toho hodni věnována samotným Bohem. A Miró je obdařen bohatě. Stejně by ses mohl divit, proč naši skupinu vede Miró a nikoli já, nebo Bariz, kteří jsme tu nejdéle. Každý sloužíme Bohu jak nejlépe umíme. A Miróovým údělem je stát se v mladém věku Prvním mezi Posledními.”
Chodba začala prudce stoupat a Mintass se odmlčel, aby se Syn mohl soustředit na manipulaci s vozíkem. Myšlenkami ale stále zůstával u Miróa. Jeho sdílná povaha ho nutila podělit se o každou myšlenku, která se mu v hlavě objevila.
“Prospěje mu to,” pokračoval, když vystoupali do vyšší úrovně chodeb, “vědomí, že už nemá kam postoupit. Naučí ho to pokoře. Dokud stoupá, připadá si lepší než všichni ostatní. Tos tu ještě nebyl, ale víš, že si dokonce dovolil požádat Ženu Slunečního Boha? Sotva několik dní potom, co převzala úřad od té před ní.”
Syn škobrtl. Nania. Skoro na ni zapomněl. Skoro jako by se to nestalo. Skoro.
“Strávil u ní několik hodin! Já vím, že nesmí nikoho odmítnout. Ale řekni sám, odvážil by ses požádat? Odvážil by ses na pouhý okamžik věřit, že právě ty jsi ten jediný, skrze koho se náš nejsvětlejší Bůh rozhodne zplodit svého potomka?”
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Cetla jsem, ale nejak nevim,
Cetla jsem, ale nejak nevim, co na to rict
Stačí dobrý/špatný ;o)
Stačí dobrý/špatný ;o)
Já taky většinou nevím co furt psát, aby ty komentáře nebyly samé: těším se na další kapču :o)
Tak tedy dobrý. :-)
Tak tedy dobrý. :-)
Hodně dobrý.
Dobrý, určitě dobrý.
Dobrý, určitě dobrý.
Tak v tom případě děkuju
tak aby to nebylo jen těším
tak aby to nebylo jen těším se na další kapču :)
zajímavý náhled do života v chrámu. Hodlám si to pak nakonec přečíst ještě jednou, protože takhle přes týden vždycky ztratím souvislosti a znovu je hledám. Ale to u všech padesátek, týden je dlouhý a jak je jich moc, musím se vždycky zorientovat. Píšeš moc pěkně, ty obrazy na začátku, v prvním odstavci... Ách.
Krása.
PS. a stejně se těším na další kapču.
Já se přiznám, že si už
Přemýšlím, co si myslet o
Přemýšlím, co si myslet o Miróovi. Nevím. Chce nechat padnout chrám anebo ne? A pokud ano, chce to zkusit svrchu? A co si o něm myslí Syn, tak to vůbec netuším. Asi si zrovna dělá/přehodnucuje názor. A stejně se těším na další kapitolu. :D
(P.S.: Kam letěly bačkůrky z toho křoví? Budu je za chvíli potřebovat. :D )
On má Miró svoje tajemství a
On má Miró svoje tajemství a ještě nepřišel čas ho vyzradit ;o)
(A bačkůrky už jistě míří domů, protože překlad jejich rozhovoru od křoví zní zhruba takto:
"Tady to nevypadá jako doma, necítím tu nikde Kobu," řekla ta vlevo.
"Pojďme ho tedy najít," odpověděla ta vpravo. :o)
Šťastná jsi žena, že víš,
Šťastná jsi žena, že víš, kudy se to bude ubírat. Mě se to teď nějak zadrhlo a přemýšlím, kudy z toho konopí - konec tuším, ale jak se k němu tak postupně a pomalu dobrat, že áno. Ještě budu chvilku mlžit a pak povolám bačkůrky, aby vnesly světlo do temnot (do té doby jen drobné nápovědy). Díky, že mi je směruješ domů (doufám, že se cestou moc nezakecají). Tak, děvčata, hezky po čichu za Kobovýma haxnama, šup šup... :D
To bych úplně netvrdila, že