26. Něco se mění, něco zůstává

Obrázek uživatele Tess
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Jednu z těch scén jsem měla v hlavě už docela dlouhou dobu...

Kapitola: 

Kapky deště hlasitě bušily do stříšky. Oheň praskal. Kryska vysrkával třetí porci hovězího ve vlastní šťávě. Byla to většinou už jen omáčka. Jinak panovalo polorozpačité ticho.
Tihle čtyři spolu nebyli zvyklí mluvit. Dosud určovali tok konverzace hlavně cizinci, ale ti právě odešli.
Věděl, že je první slovo na něm. Odkašlal si.
„Lady?“
Překvapeně zvedla hlavu.
„Ano?“
Zatápal po slovech. Měl spoustu otázek, ale nedokázal je formulovat. Panovalo ticho a to bylo potřeba vyplnit. Možná, když začne, slova budou pokračovat sama.
„Jsme lidi,“ řekl.
„Přeměnění,“ opravila ho. „Jsme Přeměnění. Proto jsme taky tady naživu.“
„Jsme taky lidi,“ oponoval.
„Jsme něco víc.“
Ticho.
Nepříjemné. Nebývalo nepříjemné, bylo jenom ticho. Teď je to jinak.
„Já jsem Kryska,“ řekl Kryska.
„Těší mě,“ řekla Lady. Ano, to je správná odpověď.
„Já jsem Kapitán,“ představil se.
„Um, těší mě,“ odpověděla.
Ticho.
„A ty?“ obrátila se k poslednímu. „Jak ses pojmenoval?“
Ten jen škrtl zapalovačem a usmál se.
„To je Ohnivec.“
Opět ticho.
Ohnivec začal škrtat zapalovačem.
Vran a Sejček nepřicházeli.
„Budeme teď jíst takhle dobře pořád?“ zeptal se Kryska.
„Snad ano.“ Pokrčila rameny Lady. „To záleží na mnoha věcech.“
Teď, když byli cizinci pryč, zdála se mezera mezi ní a jimi příliš velká. Přisunula se ke Kapitánovi.
„Tak co, jaké máš plány?“ zeptala se ho.
„Plány? Já?“ podivil se. Seděla teď tak blízko, mohl cítit teplo jejího těla. Nebo si ho možná jen představoval. A pamatoval si, jak byla měkká a jemná a přítulná. Milá. Jeho.
„Jsi přece Kapitán,“ zavrněla.
„Jsem,“ připustil. „A ty jsi Lady. NAŠE Lady.“
Spokojeně pokývala hlavou. „To jsem.“
Spadl jí kámen ze srdce, přestože získali řeč – a schopnost přemýšlet, neztratila nad nimi svoji převahu, své kouzlo.
„To jsem,“ zopakovala. „A ti dva, oni jsou cizí. Co s nimi budeš chtít udělat?“
Vzpomněl si, jak se k nim měla, k cizincům. Projel jím silný pocit žárlivosti. Byli čtyři. Byli svoji. Ti cizinci… ten cizinec… cizí!
„Líbí se ti,“ obvinil ji. „Je tvůj.“
„Vran?“ zasmála se. „Jen jsem chtěla, aby se cítil pohodlně a přestal být opatrný.“
Usmál se na ni zpátky. Tak je to tedy. Pořád jsou jen čtyři, svoji, spolu.
„Přestane být opatrný,“ konstatoval. „A ráno… přestane být.“
„Proč až ráno? Můžete ho zabít rovnou,“ navrhla.
„Jedli s námi,“ řekl Kryska.
„Ale od společného ohně už odešli,“ pokrčila rameny.
Tři Přeměnění ožili. Ohnivec ještě jednou škrtl zapalovačem. Už věděli, co udělají.
Cizinci se ale stále s kotlem nevraceli. Kryska se ošíval, Ohnivec stoicky seděl a Kapitán se snažil potlačit neklid. Po půl hodině už začala být viditelně nervózní i Lady.
„To jim přece nemohlo trvat tak dlouho,“ zamumlala. „Někdo by se po nich měl jít podívat.“
Kapitán vyhledal pohledem Ohnivce a pokývl hlavou. Ohnivec se zvednul a vklouznul do hradu jako duch.
Neuplynula příliš dlouhá doba a vrátil se.
„Nejsou tu,“ řekl.
„Cože?“ pozvedla Lady šokovaně hlavu.
„Nejsou tu,“ opakoval Ohnivec a zase si sedl k ohni.
„A co ten kotel?“ Kryska skoro poskakoval na místě.
„Viděl jsem jeden velký kotel, ale nevypadalo to, že by ho sem nesli,“ řekl klidně Ohnivec.
„Utekli!“ vykřikla rozhněvaně Lady. „Ti parchanti se prostě sebrali a utekli!“
„A to je špatně?“ zeptal se Kapitán. Přece se jich zbavili.
„Vlastně není. Ale co když se vrátí a přivedou další?“
Nemůžou je najít, nezvládnou to. Příliš mnoho cest, příliš mnoho možností, příliš málo mužů na pronásledování.
„Tak nás tu nenajdou.“
Bylo to jednoduché. Město je tak veliké, můžou se přesunout jinam, někam, kde ještě nevyčerpali okolí. Někam, kde je vzdálenost ochrání před vpádem dalších.
„Máš pravdu,“ pohladila ho Lady po rameni.
Tohle by mohlo fungovat. Kapitán bude hlava – a já ten krk, co jí otáčí.
Aspoň už nebudu na všechno sama.

Pak ale nakrčila nos.
„V jednom ale ti cizáci měli pravdu. Koupel by vám všem – nám všem – prospěla. Je to příjemné. Uvidíte.“
Ticho a lehké pochyby. Povzdechnutí.
Pak se zvedl Ohnivec.
„Jdu pro ten kotel,“ oznámil.

Vran dřímal vlastně jen napůl. K odpočinku to stačilo. Neležel příliš pohodlně, ani příliš nepohodlně.
Sejček usnul, jako když ho do vody hodí. Stulený v rohu, vypadal drobně, zranitelně a neuvěřitelně mladě. To ovšem Vran neviděl, protože poklimbával v druhém rohu. Ve střehu, jako nastražená pružina, připravený spustit na jakýkoliv nečekaný vnější podnět, zvuk…
Světlo.
Tma panující v tunelu se změnila v příšeří. Svítalo.
Vran, spící na půlku oka, se vzbudil a tiše zívnul. Zatím se zdálo, že žádné nebezpečí nehrozí.
Třeba je ani pronásledovat nebudou. Třeba.
V každém případě je ale nejvyšší čas vydat se dál.
Naklonil se nad tiše oddychujícího Sejčka, aby ho vzbudil.
Sejčkovi se zdál sen. Moc často se mu sny nezdály, ale dneska ano. Snil barvy, pocity, snil o bezpečí a spřízněné duši.
Někdo se na něj díval. Sejček otevřel oči. Vran. Tak blízko.
A stále napůl spící, v zajetí nadějí a zmatku, Sejček udělal věc, která mu v tu chvíli přišla naprosto přirozená.
Lehce se nadzvedl a Vrana políbil.
Prakticky okamžitě si uvědomil, co udělal. Ztuhnul a se zahanbením se zavrtal zpátky pod pokrývku. Tváře ho pálily a srdce mu bušilo tak, že to muselo být slyšet na míle daleko.
Vran se překvapeně posadil a zavrtěl hlavou. Chvíli se díval na nehybnou hromádku pod pokrývkou, pak se přesunul těsně k ní a zády se opřel o zeď.
„Tak takhle to je,“ klidně prohlásil.
Hromádka zakňourala.
Jemně ji popleskal.
„Vylez.“
Chvíli se nic nedělo. Pak Sejček vykoukl ven, rudý jako rak.
„Pojď sem, ty… blázínku.“ Kupodivu ve slovech nezněl žádný výsměch, žádná lítost. Lehká shovívavost.
Sejček se posadil a Vran si ho jednou rukou přitáhl k sobě. Sejček se schoulil pod jeho ruku a opřel si hlavu o jeho rameno. Nedokázal by se na něj podívat.
„Tak takhle to je,“ opakoval klidně Vran a lehce poplácal Sejčka po ruce.
Pak si odkašlal.
„Poslyš…“ začal. „Teď jsme ve službě a ve službě…“
„Už nejsme na severu, tady pravidla neplatí,“ vyhrkl Sejček a pak se za svá slova v duchu proklel.
„Sever nebo ne, pravidla jsou důležitá. Ale co jsem to… teď jsme ve službě. Ale potom… víš, já s e s tebou klidně vyspím, ale když tě tak pozoruju, to by ti nestačilo. Ty bys chtěl něco… vážnějšího.“
Sejček zuřivě pokýval hlavou. Chtěl, tak zoufale chtěl, aby Vran patřil k němu. Tak dlouho už… a tak beznadějné to přání bylo. Jenže teď…
„No jo, no jo,“ Vran k sobě Sejčka přitáhnul těsněji a ten cítil, jak se mu rozbušilo srdce.
„To... je mi líto, človíčku, na to já nejsem. Jen jeden vztah? To pro mě není. Mě neuvážeš...“ Jeho hlas byl překvapivě soucitný.
Sejček opět pokýval hlavou.
„Já vím,“ vypravil ze sebe.
„Tak. Hele, když jako budeš chtít… tak klidně, ale jen jako jednorázovka. A myslím, že to pro tebe nebude.“
„Nebude,“ tiše potvrdil Sejček. Zavřel oči a tiše cítil, jak se mu v nich sbírají slzy. Tak blízko svého snu a přitom tak daleko. Za jeho slova Vrana zároveň nenáviděl a miloval.
Proč? Proč nemůže… proč aspoň nezkusí… proč musí být tak... rovnej a upřímnej?
Vran ho k sobě ještě jednou přitisknul a pak ho pustil.
„Budeš vpořádku. Jo, asi to chvíli potrvá, ale budeš vpořádku. Pamatuj si to, píďo. Jsi silnější, než si myslíš.“
Vstal a přitáhnul se k oknu. Venku už bylo opravdu dost světla. Zdálo se, že se nikde nic nehýbe.
„Tak. Je čas vyrazit. Tak jedem, máme před sebou dlouhej den.“
A začal se škrábat ven z vlaku.
Sejček zůstal v kupé ještě o chvíli déle. Pak se ale obrátil a rychle následoval svého… Vrana.
Stud, naděje, zmatek, zklamání? Mají před sebou těžkou cestu. Vyběhá to.

Závěrečná poznámka: 

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

Van je asi Vran, že? No udělali dobře, že zmizeli, Vran se vyzná. A jak je vidět dál, vyzná se v lecčem.

Obrázek uživatele Tess

Díky, nalezeno, upraveno.

Obrázek uživatele Elluška

obě dvě. I přeměnění jsou jen lidi a na jednu stranu tu je Lady, která se snaží lísat, zištně, a přitom nikomu nevěří, a na druhý straně totální upřímnost a nevinnost. Jako já vím, že shipy nejsou tvůj šálek kávy, ani můj!, Ale tohle se ti podařilo napsat tak že to dává úplně smysl. Big thumbs up. Taky to shipuju, ale zároveň přesně chápu, že Sejček by se chudák pořádně spálil. Máš dobře odpozorováno a / nebo načteno, dámo.

SH.: V první části mam zmatek v tom, čí je to POV. Došla jsem k tomu, že Kapitánova, protože tam pak v jeho uvozovací větě není ani zájmeno, zatímco Kryska je uveden. Jenže jak to začíná popisem večeřícího Krysky, celou dobu jsem měla v hlavě představu jeho a když "první slovo bylo na něm" - na Kryskovi. Chtělo by to trochu průhledněji uvést.

Obrázek uživatele Tess

Je to odpozorováno, odpozorováno. Ony vlastně mezilidské vztahy jsou mezilidské vztahy, jedno jestli het nebo slash.
SH - beru si a znamenám pro přepisování po dokončení.
Díky.

Obrázek uživatele Apatyka

Já jsem chtěla něco říct k té první scéně, ale jsem momentálně zcela rozpuštěná a vypuštěná a nemůže za to horko. To je tak, ale tak strašně roztomilá a zeživotová a vůbec scéna <3 :')
A ten poslední odstaveček, co je kurzívou, obsahuje celé Ostrovy. To je esence ostrovitovosti <3
*je ze Sejčka a Vrana zcela mimo a odchází pod studenou sprchu*

*Tiše, zdvořile: Na začátku druhé scény máš dvakrát Van místo Vran :)

Obrázek uživatele Tess

Děkuju za upozornění, před tím jsem našla jen jednou. Ta scéna Seječk/Vran se mi v hlavě objevila hned jak jsem kdysi uvedla Sejčka na scénu, tak doufám, že jsem ji umístila do psrávného místa a správným způsobem :)

Obrázek uživatele Arenga

Já se přiznám, že nemám ráda slash (zejména slash se svévolným měněním sexuální orientace různých postav), ale musím zároveň říct, že tohle je úplně jiná liga, že jim věřím každé slovo, že celá ta scéna je naprosto logická a věrohodná a že mne to skoro dojalo. Takže deset bodů z deseti.

Obrázek uživatele Tess

Já neumím romantiku a jsem hrozně špatná na tyhlety mezilidský vztahy, zase. Ale tak když Vran je implicitně takovej... no... má kolem sebe ten sexepíl a docela ho to definuje...
(Kromě toho když si vybírá, tak si nevybírá.)
Děkuju. Jsem ráda, že se mi to podařilo napsat.

-A A +A