27. Nedůležitá odbočka

Obrázek uživatele Tess
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Roadtrip pokračuje...

Hlásím, že jsem v kapitole dle zadání něco rozpůlila :D

Kapitola: 

Motorky našli tam, kde je zanechali. Sice jim poněkud trvalo najít to správné místo (víte, kolik je na okruhu ve špičce červených kamionů?), ale našli je. Vran s povzdechem zvedl tu svou a vydal se s ní cestou na západ. Sejček si taky povzdechl. Zase domů, na základnu, do klece...
Vran od rána nepromluvil. Ale neignoroval ho, čekal na něj... nepromluvil, protože neměl co říct. Nezlobil se na něj. Snad.
Vrátí se na základnu. Tam bude Vran patřit všem. Dřív nebo později se o něm bude vědět. Vyčnívá. Bude populární. A Sejček... bude smět sedět v koutě a dívat se.
Ledaže... ledaže by Smrtonošovi řekl to, co teď už ví. Že Vran sice není dvakrát chytrý, ale ani nějak extra hloupý. Že hraje divadlo. Že moc dobře umí převzít iniciativu a vyhodnotit situaci. Jen je pro něj pohodlnější to nedělat, vézt se za ostatními. Že Vran není loajální k Smrtonošovi, jestli je k někomu loajální, je to k sobě samému.
A možná, malinko, i ke mě?
Spolkl tu myšlenku, protože se bál, že to nebude pravda.
Když tohle Smrtonošovi řekne, Vran se nikdy nestane někým významným ve zdejší hierarchii. Smrtonoš už nato dohlédne. Bylo by to pro něj příliš nebezpečné. Takže...
Jenže Smrtonoš na to dohlédne možná až příliš dobře.
Při myšlence, že by Vran prostě najednou nebyl, bodlo Sejčka u srdce.
Když ho nemůžu mít já... Nemůžu. Jak spoutáš vítr?
Když ho nemůžu mít já, ať je svobodný.

Smrtonošovi se nedá lhát. Ale někdy mu prostě nemusíš říct celou pravdu.
Sejček se vlekl za Vranem, svou motorku na zádech. Na rozdíl od cesty tam neměl potřebu dokazovat, že je silný a drsný. Na zpáteční cestě se ale nepohyboval o moc pomaleji. Jeden by to do něj podle vzhledu neřekl, ale přece jen... asi byl silný a drsný.
Za necelé dvě hodinky, které by normálně pro Sejčka byly naplněné rozpačitým přemítáním o situaci, ale nebyly, protože jeho kapacitu plně vytížilo hledání cesty skrz vrakové pole, dorazili k komplikovanému systému sjezdů a nájezdů. Do míst, kde budou moct nasednout na motorku, je to slabá hodinka a pak už jen pár desítek minut a budou na základně.
Jen jeden den svobody...
Moment, jeden den? Smrtonoš nás čeká až za tři!
„Počkej!“ zakřičel na Vrana.
„Co je?“
Sejček položil motorku a jal se vytahovat mapu. Ještě dva dny, ještě dva... co podniknout? Řekl jsem Edinburgh...
„Půjdeme... na sever! Máme ještě nějaký čas na průzkum. Byla by pitomost ho nevyužít, když už tady jsme.“
„A co je na severu?“
„Moře... a nějaké mosty se zdá.. a asi i pevnost.“
Pevnost by nebyla špatná. A je to dost daleko od Ladyiny skupinky, aby na sebe nemuseli narazit.
„Fajn. Tak kudy?“
Situace byla navigačně poněkud komplikovaná. Sejček chvíli konzultoval mapu a nápisy na silničních ukazatelích a pak mávl rukou.
„Tudy!“
Vydali se na jih.
To ty dálniční přivaděče.
Přivaděč mířící na jih vedl skutečně na sever. To zjistili, když zamířil do podjezdu pod hlavní silnici.
V podjezdu se avšak vyskytla obtížná dopravní situace. Po prostředním sloupu podpírajícím dálnici se pokusil vyšplhat kamion vezoucí něco pravděpodobně velkého a jistě skleněného. Kromě změti železného šrotu, který se dal v takové situaci předpokládat, bylo na silnici i velké množství střepů. Při myšlence, že by tudy měli protahovat nejen sebe, ale i motorky...
„Na to kašlu,“ řekl Vran, dovlekl svoji motorku těsně za kamion a položil ji opatrně na zem.
„Podávej,“ kývl na Sejčka.
Druhá motorka byla umístěna k první a zakryta několika bednami a půlkou auta. Kdyby je náhodou někdo sledoval...
No, tady ty motorky aspoň snadno najdou. A stejně se tudy budou muset dát cestou zpátky.
Kromě prvních pár metrů byl naštěstí průchod podjezdem celkem snadný. Tedy pro ty, co na zádech nenesou motorku.
Je pravda, že ramena si odpočinula.
Nalehko se opět šlo podstatně lépe. Dokonce i klusalo. Zanedlouho dorazili v houstnoucím dešti k další sestavě sjezdů a nadjezdů. Sejček vedl. Při pomyšlení na to, co je může čekat v podjezdu a rychlé konzultaci se stále mokřejší mapou se vydal ke sjezdu.
„Počkej!“ zavolal tentokrát Vran. „Teda jako... pospícháme někam?“
„Nepospícháme.“
„Tak to můžem dát pauzu.“
Mávl rukou k podjezdu.
Nakonec zdejší situace nebyla tak špatná, jak se Sejček obával. Vraky tu byly trochu dál od sebe a volnému průchodu vlastně nic nebránilo. Oni ale volně neprocházeli.
Staré vraky můžou být zdrojem pokladů.
Tenhle obsahoval tábornické vybavení.
Takové to pro fajnové táboření.
Když vyprostili skládací židličky a udělali si na nich pohodlí, zalovil Vran v jedné ze svých bachratých kapes a vytáhl...
„Hovězí ve vlastní šťávě? Tys jedno ukradl?“
„Jasně, proč ne.“
Otvírák neměli, ale nevadilo. Vran konzervu zručně rozpůlil svým tesákem a její obsah vypleskl do dvou talířů z odlehčeného barevného hliníku. Se zahříváním se nezdržoval.
On by koneckonců plamen ve zdejším prostředí, stále promořeném rozlitým benzínem, nebyl zrovna ten nejlepší nápad.
Seděli, posilňovali se (Vran se nezdržoval ani se lžící, ale Sejček jí nepohrdl). Venku pršelo, tady ne. Dobře, za chvilku budou zase muset do deště, ale tentokrát odpočatí a s plnými žaludky. Před tím vrátí věci tam, kde je našli. Zahlazování stop, co kdyby.
Výcvikem prošli spolu.
Sejček se usmál. Prší, je zima, žvýkají studené hovězí ve vlastní šťávě ve vlhku a skoro potmě. A přece je tohle jeden z nejlepších dnů, které poslední dobou zažil. Bok po boku s Vranem... a znovu se začíná cítit... správně. Normálně.
Protože Vran nijak nezměnil svůj přístup k němu...
Nebo proto, že je svým vlastním pánem?

Závěrečná poznámka: 

Komentáře

Obrázek uživatele mila_jj

Vida, Sejček nám roste. A začíná mít správné názory na život, vesmír a vůbec.

Obrázek uživatele Tess

Tomu se už říká vývoj postavy :)

Obrázek uživatele Arenga

Líbí. A netrpělivě čekám na další ;-)

Obrázek uživatele Tess

Děkuju. Další už visí. Byla by dřív, ale psala se mi dobře, tak je delší, doufám, že nevadí :)

-A A +A