34. část - Kamenná kolonie

Obrázek uživatele Tora
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Gonny a Sheila, strážci rozhraní, našli v kryptě kaple téméř zbouraného zámečku v Maříži tajemnou skříňku, nenašli však knihu, která ve skříňce měla být skryta. Vrátili se do Brna a šli za paní Švecovou, od které Gonny koupil hodinky se souřadnicemi prostupu a úkrytu skříňky. Od paní Švecové a jejího syna nic moc nezjistili, zato vypátrali, že hodinky mají obrovskou cenu, což jim nevědomky potvrdil i Švecův kamarád Stančík. Víc však nezjistili nic. Jako stébla se chytají poslední možnosti, kterou jim přihrála náhoda, tedy návštěvy malíře Kiliána.

Kapitola: 

Úzké uličky, malé domky nalepené na sebe, některé vypadají opuštěně, jiným se rozpadá střecha, ale v zahradě kvokají slepice, vedle zasvítí obnovený bílý nátěr stavení.
„Zase nahoru,“ vzdychla jsem. „Když nelezeme až k půdě, škrábeme se do kopců.“
Gonny pokrčil rameny. „Brno není na rovině, bohužel.“
Sedlové střechy malých domků, miniaturní dvorečky, plůtky sbité ze všeho, co majitelům přišlo pod ruku. Změť malebná, ale naprosto nepřehledná. Z hlavní ulice, po níž jsme kráčeli do kopce – Červeného kopce, jak jsem byla poučena – vybíhaly krátké uličky o několika domech. Kamenná kolonie, jedna z bývalých chudinských čtvrtí, kde se dříve tísnily početné rodiny dělníků z blízkých cihelen.
„Jak ho tu najdeme? Přesnou adresu nevíme…“
„Zeptáme se,“ vytáhl Gonny z kapsy katalog a s úsměvem se obrátil na mladou černovlasou ženu, vezoucí nízký hranatý kočárek s kňourajícím dítětem.
„Prosím vás,“ usmál se na ni, „hledáme malíře Pavla Kiliána, ateliér KILIA.“ Na důkaz svých slov otevřel katalog na první straně, kde malíř na fotografii zamračeně hleděl do objektivu.
Žena mrkla na obrázek a vytáhla obočí.
„Kilián? Podle fotky bych řekla, že je to Kundrát. Ukažte,“ vrazila mi do rukou madlo kočárku a sáhla po katalogu. „No jistě, Pavel,“ přelistovala pár stran. „Jak jste to říkal? Kilián? Asi se za svý jméno stydí. No, však mu ho tady chlapi taky párkrát pěkně dokroutili. Kilián,“ zavrtěla hlavou. „To jsou mi věci.“
Houpala jsem kočárkem, z kterého na mne překvapeně zíralo velkýma očima ztichlé dítě. Tak krásné oči jsem snad ještě neviděla, průzračně modré, s hustými řasami, které by mu záviděla nejedna modelka. Naklonila jsem se nad korbu, a aniž bych si uvědomila, co dělám, začala si pobrukovat. Modré oči se lehounce zúžily a na bezzubé tvářičce se objevil široký úsměv.
„Musíte až nahoru,“ mávla žena rukou za sebe. „Běžte Kamenkou až do míst, kde se cesta stáčí zpátky. Z ohybu vybíhá rovně taková uzoulinká ulička, dva tři domky. Tam ho najdete. Nemůžete minout.“ Vrátila katalog Gonnymu a přebrala si zpět kočárek.
„Děkuju,“ usmála se na mne. „Lezou nám zoubky, viď, Matyldo. Ona je jinak zlatá, ale ty zuby…“
Stoupali jsme výš. Brno pod námi se v letním slunci labužnicky vyhřívalo, podobně jako spící kočky, které jsme míjeli. Občas někde štěkl pes, vítr k nám zanesl cinkot tramvaje. Unavení jsme zastavili na kopci a rozhlédli se. Ulička, vybíhající z ohybu cesty, se snad ani nedala nazvat uličkou, spíš jen soudkou, vedoucí k domkům, pokrčeně přitisknutým na sebe.
Gonny zaklepal na první dveře, ale malíř jsme našli až v domku úplně vzadu.
„Kundrát, ano, jmenuju se Kundrát,“ přikývl mladý malíř, „Kilián je mé umělecké jméno. To se může,“ podíval se na nás, jako by se bránil.
„Nám to nevadí, pane Kundráte,“ poklepal Gonny na katalog, „my jsme přišli kvůli vaší poslední výstavě.“
„Poslední… Spíš jediné,“ povzdechl si mladík. Pak se zeptal s neskrývanou nadějí: „Vybrali jste si nějaký obraz?“
„To bohužel ne,“ rozesmutnil ho Gonny, „ale třeba tenhle je moc pěkný,“ ukázal na stojan s rozmalovaným obrazem.
„Pohled z vyhlídky od silnice,“ zakabonil malíř tvář. „Žádný pořádný obraz, jen obyčejný akvarel. Těch prodám nejvíc. Ale… je to jen taková šmíra. Není to umění.“
Podivila jsem se. Obraz byl jednoduchý, načrtnuté střechy, náznaky zdí a lehký nádech barev mi připomínal japonské svitkové obrazy. Ty, co byly na výstavě, mu nesahaly ani po paty. Umění! Cha.
„Vzala bych si ho,“ vyhrkla jsem, aniž bych si uvědomila, co říkám.
„Není hotový,“ oponoval malíř.
„Líbí se mi takový, jaký je teď.“
„Ale já jsem tam ještě chtěl…“ podíval se na mne, ale pak pokrčil rameny. „Jak myslíte. Je váš.“
„Můžu se ještě zeptat na tu výstavu?“ Gonny kul železo, dokud bylo žhavé.
Malíř, uspokojený prodejem obrazu, přikývl a vůbec se nedivil, na co všechno se ho vyptáváme. Když už jsme neměli žádné otázky, vstal, vložil akvarel do tvrdých desek, ty přetáhl tlustou zavařovací gumičkou a podal mi je. Zaplatila jsem požadovanou sumu a rozloučili jsme se.

Ani nám nepřišlo, že jsme se zdrželi tak dlouho. Šeřilo se. Pod námi se pomalu rozsvěcovalo večerní Brno. Pohled na ně byl úchvatný. Neodolala jsem, otevřela desky a porovnávala malbu se skutečností. Čím déle jsem se na obraz dívala, tím více se mi líbil, křehký, snový, každý další tah štětcem by ho pokazil. Zaklapla jsem desky, přetáhla gumu a rychle se vydala za mým společníkem, který už byl kus cesty přede mnou.
Mlčky jsme scházeli z kopce. Gonny si rovnal v myšlenkách, co se dozvěděl, já měla plnou hlavu nově nabytého majetku. Přesně jsem věděla, kam si dílko pověsím. Nechám mu dát jen slabou lištu, nejlépe bílou, aby nerušila. Možná bych si měla objednat ještě jeden či dva další, z různých úhlů, s jinou barevnou podmalbou, tři se budou vedle sebe vyjímat mnohem lépe…
Zastavila jsem se. „Gonny,“ vyhrkla jsem. „Já se tam ještě vrátím, chtěla bych…“
Nedopověděla jsem.
Z tmavého zákoutí se na nás vyřítila parta jakýchsi výrostků a ve tmě se zablýskl nůž.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

škoda že žádná idylka moc dlouho nevydrží. A tak hezký to bylo (až na to lezení do kopce)

Obrázek uživatele mila_jj

No jo, jenže ono to tam opravdu je do kopce, to ani Strážci nenarovnají :) . Jinak se přidávám, taková pěkná idylka a už je tu zas akce. No moment překvapení asi zapracuje, doufám, že to ti dva zvládnou.

Obrázek uživatele Tora

Oni jsou zvyklý na překvápka, ty hned tak něco nerozhází...

Obrázek uživatele Tora

Tak ona ta kamenná kolonie je hezká, opravdu taková malebná, ale bydlet bych tam asi tehdy nechtěla.

Obrázek uživatele Aveva

Já ti nevím, mně je ten obraz podezřelej!
Obrázek uživatele Tora

Jako nebudu napovídat, ale obraz je fakt v tom naprosto nevinně!

Obrázek uživatele KattyV

Mně zas bylo podezřelé to dítě, ale to v tom asi taky bude nevinně.
To už tak je, člověk se chytá kdejakého náznaku. :)

Obrázek uživatele Tora

Šmarjá chudák Matylda, tu bolí zuby! Na víc nemá!

Obrázek uživatele neviathiel

Potěš.

Obrázek uživatele Tora

Njn, Brno je nebezpečné město :)

Obrázek uživatele Killman

Mě to přijde jako když si jde někdo koupit prezervativ a místo toho odejde s kompletní rybářskou výbavou... Je mi to podezřelý.

Obrázek uživatele Tora

:) teda to je příměr :) podezřelý je to správně, neb podezřelé je vždy vše. I když je to naprosto nevinné.

Obrázek uživatele KattyV

Ten konec, ten konec!!!

Obrázek uživatele HCHO

Přesně, další useknutá kapilota, to jsou nervy (ještě že vím, že hlavní hrdinové musí ještě nějakých 15 dílů vydržet)
Díky za skvělé čtení :)

Obrázek uživatele Tora

Děkuji, uvidíme, co přinese příští týden. Teď už asi začne přituhovat.

Obrázek uživatele Tora

jojo, to říkal už moje babička - ábr dý koncn!

Obrázek uživatele Arenga

Teda ten závěr! Tohle vědět, tak s dočítánim ještě chvíli počkám ;) ale samozřejmě je to skvělé

Obrázek uživatele Tora

Taky si říkám, že si pak přečtu vše najednou. Ještě víc by se mi to líbilo v jednom souboru :) aby se nemuselo přeskakovat z týdne na týden :). Asi mi pak u spousty padesátek dojde spousta věcí :)

-A A +A