Uzavřený případ - 1. část

Obrázek uživatele neviathiel

25. května 1998

Inspektor Januš Kapoun vyjde z portálu a sjede podezíravým pohledem ženu v civilu odcházející z budovy. Strážníku Pravomilu Strakotovi, který má zrovna službu na vrátnici, zaskočí poobědový šálek kávy.
„Ukažte mně knihu návštěv,“ přikáže k Pravomilově smůle Kapoun a přísně se zahledí do řady jmen. „Kdo je ta žena, která právě odešla?“
„Paní Bukešová,“ přizná Pravomil.
„Kde pracuje?“ vyštěkne Kapoun.
„Je účetní na finanční správě.“
„Co tady dělala a proč není zapsána jako návštěva?“
„Jen se zastavila během pauzy na oběd za manželem.“
Kapoun prolistuje poslední tři dny. „Takhle závažné porušení pracovních povinností si zodpovíte!“ zahuláká na celou budovy. „Celou záležitost nechám prošetřit!“
S prásknutím zavře knihu a vztekle odsupí k výtahu.
Pravomil zvedne oči ke stropu. „Chcípni, debile,“ zavrčí.
Jeho slova se do hodiny splní.

„Tady je,“ řekne dutě Stranislav Špaček z démonologie. Zastavil se v zatáčce chodby k toaletám v šestém patře, dvacet kroků od těla. Pokud pracujete na démonologii, vídáte daleko horší věci než pobodané mrtvoly. Zpravidla však oběti neznáte osobně.
„Řekl jste to někomu?“
Špaček zavrtí hlavou. „Šel jsem rovnou za vámi.“
„Budeme to tady muset zapečetit a uzavřít budovu,“ řekne Vilemína.
Všichni na Vyšehradě vědí, co znamená uzavření. Všichni přítomní zaměstnanci ukončí komunikaci s vnějším světem i vlastními kolegy a sepíší svědecké výpovědi. Spojovatelka odpojí dnešní směnu z odznakové sítě a přivolá náhradní směnu. Náhradní směna je tady do půl hodiny. Zdokumentování místa činu počká. Mrtví obvykle nikam neutíkají. Vilemína musí záležitost oznámit Malé radě čarodějů a počkat na jejich rozhodnutí, než začne s vyšetřováním.
Vilemína natáhne magickou bariéru a ukáže bradou k toaletám. „Musíme to tam prohledat,“ vysvětlí.
Vilemína vejde na dámské toalety, zatímco Špaček čeká venku s poutacím kouzlem v pohotovosti. Dveře kabinky jsou pootevřené, uvnitř nikdo. Okno otevřené, pod ním šest pater výšky.
Pánské toalety prohledá Špaček. Vilemína čeká u dveří.
„Nikdo,“ oznámí Špaček.

Malá rada čarodějů má dvanáct členů a rozhoduje o všech záležitostech, které nevyžadují svolání Velké rady. Sídlí na Vyšehradě v jiné dimenzi než kriminálka. Řadoví strážníci s jejími členy běžně vůbec nepřichází do styku a vyšetřovatelé je vídají u soudů. Vilemína a ostatních šest členů kontrolní komise kriminálky trochu častěji, to když je pro změnu nutné rozhodnout o záležitosti, která už není v kompetenci kontrolní komise.
Když na to přijde, umí Malá rada rozhodovat rychle. Rozhodli se poslat pozorovatele. Vilemína si oddechne. Mohli rovnou zavolat cizí vyšetřovatele.
Ctihodného člena Malé rady Cyrila Motyčku nikdy neviděla v civilu, ale pozná ho okamžitě podle rozvážných pohybů a houpavé chůze se sotva znatelným napadáním na levou nohu. Kdyby mu ješitnost dovolila, už by si dávno pořídil ctihodně elegantní hůl.
„Vítám vás,“ řekne Vilemína překvapeně a stiskne nabízenou ruku. „Nečekala jsem, že nás poctí návštěvou přímo člen rady.“
„Byl jsem pověřen dohledem nad vyšetřováním,“ řekne Motyčka.
Vilemína povytáhne obočí. Není obvyklé, aby Rada jmenovala vlastního člena. „Vyjdu vám vstříc, co bude v mých silách,“ odpoví.
„To rád slyším,“ odvětí Motyčka. „Čím dříve se situace vyjasní, tím lépe. Vy jste odborník. Já jen pozorovatel.“

Motyčka zná předpisy a zhruba i konkrétní postupy, ale naslouchá zvědavě. Zdá se, že si každé slovo pečlivě ukládá do paměti.
„Nejdříve musíme ohledat místo činu a prověřit výpovědi všech přítomných. Může to trvat několik hodin,“ vysvětluje mu Vilemína a připadá si jako ve špatné komedii.
V poličce pro příchozí spisy se s praskáním objeví sešit s kožených deskách.
„Evidence návštěv,“ vysvětlí Vilemína a otevře knihu.
Oba se nakloní nad dnešními zápisy. Čtyřem jménům chybí čas odchodu. Hoangová, příchod devět třicet, oddělení černého trhu. Illner, jedenáct padesát, oddělení utajení. Kapoun, dvanáct nula nula. Volejník, dvanáct patnáct, oddělení vražd.
„Kapoun je inspektor Kapoun. Inspekce má vlastní portál, ale dnes v poledne přišel do budovy tím hlavním, asi zase dělal namátkovou kontrolu,“ řekne Vilemína. „Hoangová je externistka. Volejník tady normálně pracuje. Asi zapomněl odznak a vrátný ho pouštěl skrz mříž. Illner je styčná osoba pro ruzyňské letiště, občas sem vozí dokumentaci.“
Motyčka zalistuje knihou. „Tady je taky zapsaný,“ všimne si a najednou zvedne obočí. Jiná ruka tužkou přepsala A na O, P na K, N na T a škrtla U. „Anebo se mýlím?“ zeptá se Motyčka s pobavenou zvědavostí.
„Patrně je to nepřesný překlad do staročeštiny,“ odpoví Vilemína, aniž by hnula brvou.

V chodbě před toaletami stojí místo bariéry dva strážníci. Třetí fotografuje místo činu a čtvrtý prohledává okolí. Motyčka vtáhne vzduch mezi zuby. Pohled na zakrvácené lidské tělo s mnoha bodnými ranami není nic příjemného. Možná Kapouna znal.
„Našli jste vražednou zbraň?“ zeptá se Vilemína, vezme si od hlídkujícího strážníka dva páry rukavic a návleků a zažene vzpomínku na časy, kdy vedla oddělení vražd.
Z pánských toalet vykoukne strážník Zrnata. „Zatím ne, ale na umyvadle jsou krvavé skvrny.“
„Přišel do budovy přesně v poledne, ve dvanáct padesát ho tady našel Špaček z démonologie,“ řekne Vilemína Motyčkovi a nakloní se nad tělem. Celkem osm bodných ran — jedna v paži, čtyři v břiše a tři v hrudi. Podlitiny na krku a hraně čelisti. Oteklý nepřirozeně zkřivený nos. Krvavé šmouhy na zdi. Vilemína konečky prstů hledá magické stopy. Žádné.
Vedle Motyčky se objeví udýchaný Vladivoj Eliáš od loupeží a vyvalí oči na mrtvolu. Loupežníci moc často mrtvoly nevídají. „Právě jsem přišel,“ zablekotá.
„Vezměte si tři lidi a začněte prověřovat výpovědi,“ nařídí mu Vilemína.
Eliáš přikývne, viditelně si oddechne a bez otálení odejde.
„Nikdo nic neslyšel?“ ozve se Motyčka.
„Na pánských toaletách byla puštěná voda,“ odpoví Vilemína. „Když se nechá téct moc dlouho, vodovod dělá takový rámus, že neslyšíte vlastního slova.“

10. července 1972

„Sotva složil Gradus Magi,“ povzdechla si Kateřina Kapounová. „Bojím se, že bude nakonec muset zametat ulice.“
Její bratranec Cyril Motyčka dopil sklenici vína a pohledem vyhledal Kateřinina dvacetiletého syna Januše. „Tak zle snad nebude,“ řekl.
„Janoušek je moc hodný a chytrý kluk, ale pořád se mu lepí smůla na paty. Nejdřív si na něj zasedli kluci z ročníku a pak profesorka čar. Přitom je tak pilný,“ pronesla Kateřina nešťastně. „Nemohl by ses za něj přimluvit u vás na Vyšehradě?“

25. května 1998

Když Vilemína vejde do malé zasedací místnosti šestého patra, Špaček típne cigaretu, sundá sluchátka a vstane ze židle. Hudbu je slyšet až ke dveřím. Špaček má kromě odolných nervů také odolné plíce a odolný sluch.
„Můžete podrobně popsat, jak jste našel inspektora Kapouna?“ zeptá se ho Vilemína.
„Vycházel jsem z výtahu, bylo dvanáct padesát,“ řekne Špaček a střelí očima po Motyčkovi, který se posadil naproti nim. „Zase rachotila ta trubka, takže jsem se chtěl podívat, jestli někdo nenechal kapat kohoutek. Uviděl jsem ho hned. Všude byla krev, nehýbal se, nedýchal, nenahmatal jsem tep. Chtěl jsem zavolat zdravotníka, ale přes ten rámus mě Judita neslyšela. Běžel jsem zastavit vodu, pak mi to celé došlo a zavolal jsem vám.“
„Kdo je Judita?“ ozve se Motyčka.
„Judita Blanická, spojovatelka na ústředně,“ odpoví Vilemína. „Viděl jste něco podezřelého?“ obrátí se na Špačka.
„Ne.“
„Jen pro pořádek, co jste dělal mezi polednem a dvanácti padesáti?“ zeptá se Vilemína.
„Šel jsem na oběd s Juditou. Vrátili jsme se kolem půl a chvilku seděli v ústředně u kafe.“
„Proč jste se nevrátil rovnou na oddělení?“ zeptá se Motyčka zvědavě a Vilemíně připomene Kapouna.
„Kaminski nesnáší, když kouřím v kanceláři.“
Motyčka zpozorní. „Kaminski má dnes službu?“ zeptá se.
„Ano,“ řekne Vilemína a obrátí se zpátky na Špačka. „Děkuji, to je zatím vše.“
Špaček přikývne, sáhne po vystydlém kafi a zašilhá po cigaretách.
Vilemína zavře dveře zasedačky a obrátí se na Motyčku. „Uvítala bych, kdybyste nezasahoval do výslechů, pokud nedochází k porušení předpisů,“ řekne podrážděně. „Co to mělo znamenat?“
„Je Kaminski veden jako podezřelý?“ odpoví Motyčka otázkou.
„Pokud byl přítomen, pak ano,“ zavrčí Vilemína. „To je přece základní postup.“

27. března 1998

„Co tady děláte?“ vyštěkl inspektor Kapoun, který se náhle objevil ve dveřích kanceláře strážníků.
Stranislavu Špačkovi zaskočilo kafe. Jakub Vendelín málem spolkl lžičku. Čeněk Kalous, který u psacího stolu sepisoval hlášení, leknutím rozhoupal stůl. Inkoust vyšplouchl z kalamáře a vsákl do růžku protokolu.
„Konzultuji případ se strážníkem Vendelínem,“ odpověděl Špaček.
Kapoun si stoupl nad jejich stůl. „A kde máte protokol? Že Kaminski na svém oddělení trpí takovou nekázeň, tomu už se ani nevidím,“ dodal znechuceně. „Já tady ovšem odmítám trpět neposlušnost a hodinová kafíčka s kamarády! Okamžitě se vraťte do kanceláře!“ Obrátil se na Kalouse, který se snažil kouzlem vyčistit z protokolu asi milimetrový flíček. „A vy to přepište!“
Stranislav zapřemýšlel, jestli nad ním Kapoun hodlá stát, dokud se nezvedne a neodejde. Kapoun však nasupeně prohlédl kuchyňský kout, poznamenal něco o neuvěřitelném nepořádku a odešel vyvolávat konflikty jinam.
„Zlatý Kadrnožka,“ prohodil Kalous a zvedl oči ke stropu.

25. května 1998

Strážník Zrnata se zahledí do záchodové mísy na pánských toaletách v šestém patře a pomyslí si, že tenhle den mu byl čert dlužen. Nejenže si užíval volno jen tři hodiny, než ho nečekaně zavolali do práce, navíc ještě vyfasoval toalety.
Detekčním kouzlem prohlédne nádržku na vodu. Nic. Sehne se a opíše rukou tvar sifonu.
Kov?
„Něco mám!“ zahuláká a narovná si záda.
„Tak to vytáhni.“
Zrnata zvedne oči ke stropu.
Po únavném vyprošťování levitačním kouzlem si prohlédne svůj objev. Lovecký zavírací nůž s dřevěnou rukojetí.

Eliáš a tři strážníci sedí kolem stolu ve velké zasedací místnosti v šestém patře. Když je obchází ctihodný člen Malé rady Motyčka a zvědavě jim hledí přes ramena, někteří znervózní trochu a někteří hodně.
„Máme prověřené strážníky,“ ohlásí Eliáš. „Všichni mají betonové alibi až na Strakotu, který seděl sám na vrátnici.“
„Kdo z kriminálky byl v budově?“ zeptá se Vilemína jen pro pořádek. Nikdo z nich by nevraždil na svém vlastním pracovišti. Nikdo z nich by nevraždil.
„Kapoun a Ireneus z inspekce, Kaminski a Špaček z démonologie, Jandák z útoků na obyčejné. Vrbenský, Millerová, Skála, Ditrich a Volejník od vražd, vrátili se z výjezdu o půl jedné. Blanická z ústředny. Celé oddělení utajení, odešli o půl jedné na oběd mimo budovu. Všichni ostatní byli na výjezdech nebo v kantýně.“
„Špaček a Blanická měli dostaveníčko, ty si patrně můžeme rovnou škrtnout,“ řekne Vilemína. „Co návštěvy?“
„Hoangová šla před polednem s lidmi od černého trhu ke Krokovi,“ odpoví Eliáš. „Byli tam ještě v době nálezu těla. S Illnerem sepisoval Jandák na prvním patře protokol o nějaké třenici v letištní hale.“
Vilemína přikývne. „Máte výpovědi od všech z dnešní směny?“
„Chcete to vidět?“
„Ano,“ ozve se Motyčka, sáhne do hromady a vytáhne protokol popsaný ostrým písmem Erika Kaminského.
„Dejte nám všechny, kdo byli v době vraždy sami,“ řekne Vilemína. „Obejdeme je sami.“

zápisník Januše Kapouna, 21. dubna 1998

Navrhl jsem na schůzi kontrolní komise zavedení vidoucích ok s pamětí do všech místností a chodeb budovy. Argumentoval jsem pokrokovostí, lepší kontrolou zaměstnanců a nutností zamezit nekázni, porušování předpisů a pracovních povinností, svévolnému opouštění kanceláře a v neposlední řadě také zmatkům v případě mimořádné události v této budově.
Roztočilová se vyjádřila, že nevidí důvod k takovým opatřením, a až po tomto vyjádření nechala o návrhu hlasovat. Byl všemi sedmi hlasy odmítnut.
Dle mého názoru by bylo vhodné instalovat i slyšící ucha, ale vzhledem ke zpátečnické reakci vedení ponechávám tento návrh na pozdější dobu.

21. dubna 1998

„To nemyslel vážně, že ne?“
„Myslel. Jinak by s tím nešel na schůzi komise,“ odpověděl Dominik Ireneus z vnitřního vyšetřování. Měl už po ránu zkaženou náladu, protože ho Kapoun na uvítanou poslal pro kávu. „Ještě mohl navrhnout všude pověsit slyšící ucha.“
„Hodlá u toho celý den sedět a kontrolovat, co se kde děje?“ nadhodil Stráňa Špaček z démonologie. „Třeba jestli se s náma nevybavuješ v kuchyňce?“
Dominik cosi zavrčel a ustoupil, aby mohl Stráňa otevřít kredens. Když nastupoval na inspekci, musel podle předpisů přerušit kontakty se známými z kriminálky. Předpisy se ovšem špatně dodržují, když se v kuchyňce na vašem separátním patře porouchá vodovod a váš šéf protahuje opravy kvůli malichernostem.
Stráňa vytáhl z kredence papírový sáček s čajem a Dominik zvědavě začichal. „To voní slibně,“ prohodil.
„Výborná směs. Kupuju ji v lékárně v Podolí.“
„V Podolí? Kecáš.“
Stráňa mu ukázal etiketu. Václav Volejník, Voráčovská 16, Praha-Podolí. Dominik vyprskl smíchy.
„Já bych se odstěhoval na Braník.“
„Do Podolí, do lékárny, do práce…“
„Vole.“
Když Stráňa vracel čaj do kredence, Dominik nenápadně nalil do Kapounovy kávy obsah drobné lahvičky.

Podporuji: 
Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Oběť, která klasicky štve každého, koho potká. Dobrý. Tak dál :-)

Obrázek uživatele neviathiel

To aby měli všichni důvod mu zakroutit krkem :)

Obrázek uživatele ef77

Zlatej Kadrnožka ;)

Obrázek uživatele neviathiel

Bohužel :-D

Obrázek uživatele Tora

Dostal se tam předpokládám díky protekci, a jediný, co umí, je práskat. Dobrý kousek pro vraždu, jsou chvíle, kdy fandím té druhé straně :).

Obrázek uživatele neviathiel

Jsem zvědavá, jak dlouho jí budeš fandit :)

-A A +A