38. Osamělá pouť na Zrcadlovou horu (část I.)

Obrázek uživatele Wee-wees
Kapitola: 

Brzy zjistila, jak velké sousto si ukrojila. Podobný výstup nikdy nepodnikla. Ano, za svých studentských let v Anteřře se toulali po okolních horách, s učiteli i bez nich, ale vždycky tam byl někdo, kdo znal cestu, kdo ji uměl rozdělit na vhodné úseky. A nikdy nebyli příliš daleko od osad. Ale zde byla osamělost přímo hmatatelná. Stezka, kterou šikmo po svahu sledovala, nebyla vyšlapaná ani tak mnohými poutníky před ní, ale – soudě podle bobků a občasných obtisků kopyt v měkčí půdě – horskými kozami. Avšak ani ty nezahlédla. Jednou v dáli zahlédla něco, co mohl být králík nebo snad sysel; občas na stoupavých proudech zahlédla kroužit dravce. Ale jinak, kam až oko dohlédlo, nezahlédla známky lidské přítomnosti. Jen suchá tráva, hlína, struska a kamení. Šedá, hnědá, občas náznak zelené.
Po několika hodinách usedla za malou skalku, aby si aspoň na okamžik ulevila od neustávajícího větru a najedla se ze zásob, které jí prodali osinští ovčáci. Chléb, sýr, pár proužků sušeného masa a nevzhledné, ale překvapivě chutné placičky ze sušeného ovoce, ořechů a medu. To poslední jí trochu zvedlo náladu.
Ne ale nadlouho. Brzy opustila travnatý pás a kolem ní už byl jen štěrk a skály, protkané jako drobnými vlásečnicemi stružkami vody z ledovce. Po chvíli se stezka opět stočila a ona nad sebou znovu spatřila ledovec. Zdál se jí téměř stejně daleko jako předtím.
V tu chvíli ji malomyslnost téměř přemohla. Pak ale přece zaťala zuby a šla dál. Cesta se změnila v nekonečný boj o každý krok, o každý nádech. Vzduch, který nabírala do plic, se jí zdál podivně slabý. Bylo stále těžší držet plynulé tempo, o kterém mluvil Lorn. Terén byl stále náročnější a každé zaškobrtnutí, každé zpomalení, kdy musela zvážit svůj další postup, ji stálo energii. Sklonila hlavu, aby jí pohled na vzdálený obzor nebral další sílu. Šla, a aby přiměla nohy pravidelně střídat jedna druhou, přezpívala v duchu snad všechny písně, které znala. Pak vzpomínala na to, kde se je naučila a od koho. Na chůvu, která jí kdysi zaplétala vlasy. Na vychovatele, který ji učil písmena. Na svoji bytnou Aju, díky které neumrzla tu první zimu tehdy v Anteřře, kdy jí nikdo neřekl, že dřevo si ve městě musí obstarat dřív, než začne mrznout. Na dívky, se kterými sdílela dormitář ve škole. Na chlapce, se kterým prvně tančila o jarních slavnostech.
Jejich jména, tváře, hlasy, jejich gesta. Co je rozesmálo, co je rozzlobilo. Věnovala vřele vzpomínku každému z nich.
Nevím, jestli se ještě někdy uvidíme, ale děkuju.

Do krajiny se vplížilo šero a ona cítila, že už prostě nemůže dál. Zastavila se a rozhlédla, poprvé po dlouhé době vytržená z myšlenek.
Stála na prahu necelý kilometr širokého pruhu šotoliny a za ní, tichý a působivý, se tyčil ledovec.

Komentáře

Obrázek uživatele Aveva

A ani si nemá komu postěžovat, že ji bolí nožičky! Chudák holka :o)
Obrázek uživatele Killman

Brrr, už je mi zima i za ní.

Obrázek uživatele Tora

Věřím tomu, že na dlouhých poutích člověk pochopí spoustu věcí, odhodí spoustu balastu a dojdou mu souvislosti. Tak snad tomu tak bude i v tomto případě. Snad i tady je cesta cíl...

Obrázek uživatele mila_jj

Jestli tedy tohle přežije, tak si to v hlavě pořádně utřídí. A bude se dívat na svět s nadhledem. S pořádným nadhledem.

Obrázek uživatele Aries

chápu, že království je království, ale mně by se tam teda lézt nechtělo

-A A +A