40. část - Dolů
“Nikdy není pozdě,” zabručel Syn a prošel až k Miróovi.
Kouzlo úsvitu se ztratilo docela, když se Miró rozesmál.
“Jsem rád, že mi mou důvěru oplácíš upřímností,” řekl Miró a přátelsky položil Synovi ruku na rameno. “A také mě těší, že ses nakonec rozhodl mě neshodit.”
“Proč myslíš, žes uhodl jaké bylo moje rozhodnutí?”
“Protože,” řekl Miró lehce a poplácal Syna po zádech, “nechceš skončit dole vedle mne.” Než znovu promluvil, chvíli se zasněně díval na obzor. “Nepředpokládáš doufám, že bych tě nestrhl sebou?”
Syn zabručel a trhnutím shodil Miróovu ruku ze svého ramene. Miró se k němu obrátil a vážně se na něj podíval.
“Až sestoupíme dolů, až skutečně vytáhneme proti Chrámu, naše dva osudy se stanou jedním,” začal Miró. “Smiř se s tím. Když padne jeden, padneme oba. Stoupat budeme ruku v ruce.”
“Vsadil jsem na tebe, protože věřím, že jsi ta nejlepší šance na vítězství,” pokračoval Miró. “Ty a já vystoupáme po Chrámových stupních až úplně nahoru a necháme slunce, aby nám požehnalo. Doplňujeme se tak dokonale, jak je jen možné. Ty dodáš duchovní záštitu a já materiální a lidské zdroje.”
“Víš,” usmál se Miró, “byl bys blázen, kdybys nepřemýšlel o tom, zda by se ti nevyplatilo mě zbavit. Možná si myslíš, že bys skutečně mohl utéct a žít někde jinde nepovšimnut cizí život obyčejného nezajímavého muže, ale věř mi, že bys to nedokázal. Nejsi na to zvyklý, pokusil by ses prosadit, vyšvihnout, stát se někým víc a nakonec bys litoval, žes právě teď nenásledoval mou cestu.”
“Jak můžeš předjímat?” zavrčel Syn. “Dokázal jsem žít jako Passalin v Chrámu, dokázal bych to i jinde.”
“Jak dlouho?” zeptal se klidně Miró.
“Tak dlouho, jak by bylo třeba!”
“Sám bez průvodce a vedení?” pozvedl Miró obočí. “Pochybuji.”
“Proto jsi nezaložil dva požáry a neutekl se svou sestrou?” procedil Syn mezi zuby. “Protože bys ve skutečnosti sám nedokázal žít obyčejný nezajímavý život?”
Miró sebou trhl a zadíval se stranou. Kousl se do rtu.
“Nakonec, Syne, jsi boží syn,” zašeptal se stále odvráceným pohledem, “Naniu jsi určitě poznal.”
“Byla to jedna z novicek,” řekl Syn neurčitě. Zalekl se hloupé odvahy, se kterou před Miróem Naniu zmínil.
“Zlomili ji,” podíval se Miró Synovi do očí a v jeho pohledu byla jen bolest. “Nechtěla se mnou utéct. Uvěřila v tvého otce, ve všemohoucího slunečního boha. Když ses objevil, začal jsem doufat, že právě ty ji vyléčíš. Přesvědčíš ji, aby uvěřila v tebe, zaujmeš jeho místo v jejím srdci a donutíš ji pochopit, že její piedestal je jenom vězením duše. Pak se mnou snad, až bude Chrám v rozvalinách, odejít dokáže.”
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Zvláštní, tak šílená situace
Zvláštní, tak šílená situace a tak přirozený rozhovor. Přijde mi nemožný, že by si případně řekli něco jinýho. Ale kdo koho nakonec zabije, to mi pořád není jasný
Třeba nakonec všichni
No neříkej, takhle čtenáře
No neříkej, takhle čtenáře znejistit!
Tak Nania už ne, a otázkou je
Tak Nania už ne, a otázkou je, jestli to Miró ví. A pokud ví, co s tím udělá. Poslední odstavec se mnou taky hodně zaviklal, předchozí text nepočítaje. Je to moc dobře napsané a - klišé :) - fakt jsem zvědavá, jak to bude dál.
Miró neví a až se to dozví,
Třeba se nedozví, kdo jí to
Třeba se nedozví, kdo jí to udělal...
Já se přiznám, že jsem sama
Hm, potřebují se, nebo ne?
Hm, potřebují se, nebo ne? Miró to vidí jasně, Syn méně. Spolu by jim to vyjít mohlo, samotný Miró by to nedokázal, Syn netuším, zda by chtěl... zajímavě propletené. I já se těším na další kousek skládačky.
Je to celé jakési propletené.
Neříkal tu kdysi někdo, že
Neříkal tu kdysi někdo, že psát nekomplikované postavy je nuda? :) A po takových chceš, aby žili jednoduchý příběh. :D
Prevíti komplikovaní to jsou!