Uzavřený případ 4

Obrázek uživatele neviathiel

25. května 1998

Karlova zástupkyně Helga Millerová sedí v zasedačce oddělení vražd. Na stole stojí velký hrnek s čajem, rozbalený a napůl snězený balíček sušenek, rozepsaný protokol a krabička drobných perliček. Helga má vlasy zapletené do složitého uzlu a na sobě šedou halenku a tmavorudou sukni. Na klíně změť vlasců a drobných korálků, kterou zabíjí čas do propuštění z budovy. Navlékat korálky a zaplétat si vlasy začala předloni na podzim, když ji pustili po půlroce z nemocnice. Tehdy zhubla patnáct kilo, začala chodit o holi a sblížila se s Erikem Kaminským.
„Copak to bude?“ zeptá se Vilemína konverzačním tónem.
„Neteř má období fascinace kočkami,“ odpoví Helga, odloží práci na vedlejší židli a bez okolků se zeptá: „Co se stalo?“
„To vám nemůžeme říct, znáte postupy,“ odpoví Vilemína dnes už poněkolikáté. „Můžete přesně popsat váš návrat z výjezdu?“
„Přišli jsme v půl jedné. Já a Vilém jsme šli rovnou do suterénu. Nesla jsem vzorky do laboratoře.“
„Kdy jste se vrátila na oddělení?“ zeptá se Vilemína.
„Asi ve tři čtvrtě,“ odpoví Helga. „Šla jsem rovnou do kanceláře.“
„Sama?“
„Ano. Vilém vyvolával fotky v temné komoře.“
Vilemína koutkem oka zachytí pohyb na chodbě.
„Na žádné ošetřovně jsem krucinál nebyl!“ donese se k nim rozčilený hlas Viléma Volejníka. „Celou dobu sedím v kanceláři!“
„Omluvte mě na chvilku,“ řekne Vilemína Helze a vyjde na chodbu.
„Volal Nezamyslický z ošetřovny, sháněl Volejníka,“ vyhrkne strážník, než ho Vilemína stihne odvést stranou. „Neví si rady s Kaminským.“
„Co se stalo?“ zeptá se ostře Helga.
„Tady ctihodný rada vám to rád vysvětlí,“ vyprskne Vilemína.
„Stále jste neodvolala uzavření,“ odpoví Motyčka kupodivu bez emocí. „Byl bych rád, kdybyste dodržela postupy.“
„Pokud trváte na dodržování postupů, měl jste jít příkladem,“ odsekne Vilemína, založí si ruce a upře významný pohled na Motyčku. „Odpovíte sám nebo to mám udělat já?“
„Kaminski je na ošetřovně s otravou sérem pravdy,“ procedí on mezi zuby.
Helga na něj asi půl vteřiny nevěřícně zírá. „Vy jste se kurva zbláznil?“ zaječí pak, až Motyčka ucouvne. „Jdu za ním!“
„Vy nepůjdete nikam,“ oznámí nesmlouvavě Motyčka.
Helga zvedne ruku do výšky své tváře zkřivené vztekem. Chodbou prolétne poryv větru, bouchne několika dveřmi a někde zařinčí okno. „Vypadněte, jinak za sebe neručím,“ procedí Helga mezi zuby.
Motyčka couvne o pár kroků. Tváří se nevěřícně.
„Tohle by stačilo,“ řekne Vilemína ostře. Gestem pošle Motyčku na chodbu a ten bez řečí poslechne. Vilemína se obrátí k Helze. „Léčitele už máme zajištěného. Dokud neskončí vyšetřování, nikam nejdete.“

6. května 1998

„Jde o případ Sýkorová z let 1994 až 1995 a pochybení vás a staršího vyšetřovatele Kaminského.“
Helga Millerová se nevěřícně předklonila a shodila přitom hůl. O Sýkorové neboli Týnici se tady nemluvilo. Nikdo neměl potřebu Helze připomínat, že málem přišla o život.
„Narazil jsem na podivnou nesrovnalost. V našem spisu zcela chybí vaše výpověď.“
„Vaše oddělení mě nepředvolalo,“ odpověděla Helga.
„Trváte na tom?“ pronesl důležitě Kapoun, naklonil se blíž a probodl ji pohledem. „Koho se Kaminski snažil chránit, vás nebo sebe?“
Helga málem zapomněla zavřít ústa. „Jak to souvisí s Kaminským a mnou?“ zeptala se.
„Slečno Millerová, asi bych vám měl vysvětlit situaci,“ pronesl Kapoun. „Snažím se vám pomoci. Neměla byste mě vnímat jako nepřítele. Jde nám přece oběma o totéž. Spis obsahuje kopii protokolu, který s vámi sepsal Kaminski. Je tedy prokazatelné, že jste s Kaminským mluvila o samotě, než vypovídal do našeho spisu. Náš spis byl uzavřen podezřele rychle, pravděpodobně pod nátlakem. Dokud panuje podezření, že jste Kaminského přiměla mařit vnitřní vyšetřování, můžete přijít o místo.“
„Nechápu, o čem to mluvíte,“ odpověděla Helga. Nic jiného se na takový paranoidní výmysl odpovědět nedalo.
„Dávám vám na vybranou. Buď budete spolupracovat, nebo vás čeká obvinění z maření vyšetřování.“
Helga se nadechla. „Pokud to chápu správně, požadujete, abych lhala do protokolu, jinak mně hrozí vyhazov?“
„Nic takového jsem neřekl.“ Kapoun jí věnoval zkoumavý pohled. „Co to na mě zkoušíte?“
„Co to na mě zkoušíte vy?“ opáčila Helga.
Kapoun se dramaticky odmlčel a obdaroval Helgu dalším upřeným pohledem. „Vím, že máte s Kaminským dlouholetý poměr,“ prohodil.
„Poměr?“ opakovala šokovaně Helga. Pak se ovládla. „Jak souvisí můj soukromý život s tímto případem?“
„Možná hodně. Takže co mi povíte? Řeknete mi konečně pravdu?“ Kapoun začal poklepávat druhou stranou propisky o stůl. „Čekám.“
„V tom případě vás lituji, budete čekat velmi dlouho,“ odpověděla Helga. „Obávám se, že k nesrovnalostem ve spisech vašeho oddělení nemám co říct, pane Kapoune,“ pronesla s důrazem na předposlední slovo.
„Inspektore Kapoune,“ opravil ji Kapoun důležitě. „Slečno Millerová, kdybyste vy nepochybila a zavčasu nahlásila podezření na napadení nelidskou entitou a kdyby on nepochybil a rozpoznal toto napadení, dopadli byste Sýkorovou mnohem dříve,“ pronesl. „Nepřipadá vám to jako dostatečný motiv k maření práce inspekce?“
„Nerozumím této otázce,“ řekla Helga. „Máte nějaké dotazy k případu Sýkorová?“
„Ne,“ odvětil spokojeně Kapoun.
Helga prudce vstala a koleno o sobě dalo velmi ostře vědět. Radši se opřela o hůl. Bude muset sejít po schodech do šestého patra. Sem výtah nejezdí. Druhou rukou se opřela o zábradlí. Vztek jí ještě pulzoval v žilách. První schod. Druhý. Koleno zničehonic povolilo. Helga se poroučela k zemi.
O tři nádechy později se vzpamatovala a zavolala Erikovi.

25. května 1998

Strážník Nezamyslický zatřese Erikovi ramenem a popleská ho po tváři. Nadzvedne víčko. Zornice se stáhne do černé špendlíkové hlavičky.
„Oko reaguje normálně, ale nemůžu ho probudit,“ řekne Nezamyslický, „Omlouvám se, trochu jsem zpanikařil. Jeho stav je stabilizovaný, jinak bych rovnou volal do nemocnice. Chtěl jsem ho probudit kouzlem, ale… nevím, jak se jmenuje.“
Vilemína jeho litanii nechá bez komentáře a položí Erikovi ruku na čelo. „Probuď se, Eriku,“ zašeptá.
Nic se nestane. Kdyby usnul nebo omdlel vyčerpáním, probudil by se aspoň na zlomek vteřiny. Vilemínin pohled padne na rozepnutou manžetu. Vyhrne rukáv a zahlédne dvě drobné rudé skvrnky.
Jestli je tohle pokus o další vraždu, je situace daleko horší, než si myslela.
„Musí do nemocnice,“ řekne Vilemína. „Měli jsme ho tam poslat rovnou. Ctihodný rado, vy nejlépe znáte detaily o použitém jedu.“
Motyčka zaskřípe zuby. Pak konečně začne používat mozek. „Zavolám tam,“ řekne. „Zajistím přednostní portál.“
Největší starost z krku. Teď se může soustředit na vyšetřování.
„Koho jste sem pustil?“
„Já nikoho. Na chvíli jsem odešel a Pazderka k němu poslal Volejníka,“ hlesne Nezamyslický. „Vytahal věci ze skříňky, ale nikde žádné instrukce. Myslel jsem, že Volejník nenašel tužku. Zavolal jsem hlídce na vraždách, ale Volejník odtamtud prý vůbec neodešel.“
Na stole stojí řada lahviček otočených etiketou dopředu, nepopsaný papír, otevřená krabička s míchátky, lahvičky se zbytky namíchaných lektvarů, prázdná sklenice a kapátko. Vilemína pohlédne do koše na infekční odpad. Dvě injekční stříkačky.
„Sahal jste na něco?“
„Jen jsem otočil ten papír. Myslím.“ Nezamyslický zlevituje Erika a zabalí ho do deky.
Vilemína si natáhne rukavice, vezme sáček na důkazy a opatrně vytáhne z koše obě stříkačky. Do dalších sáčků uloží prázdné lahvičky. Pak jí dojdou sáčky.
Na ošetřovnu vejde Motyčka. Vilemína ho pozná podle chůze. Těžké kroky střídané opatrnými.
„Portál máte otevřený dole ve vrátnici,“ řekne Motyčka. „Projdete jen vy a Kaminski.“
„Nemáte sáčky na důkazy?“ zeptá se přes rameno Vilemína.
„Prosím?“ vypadne z Motyčky, který zrovna uhýbá ze dveří, aby Nezamyslický s Erikem mohl projít.
Nezamyslický zaloví v kapsách a kouzlem pošle Vilemíně několik papírových sáčků. Vilemína do nich naskládá míchátka, kapátko a prázdný papír ze stolu.
Pak zavolá Eliášovi. „Potřebuji prioritní analýzu zbytků lektvarů,“ řekne. „A nechte prohledat šesté patro, máme tady cizí osobu.“
Jedna lahvička je otočená etiketou dozadu. Obrátí ji a přečte název. Nic jí neříká. Pod názvem je nápis hypnotikum. Vilemínu zamrazí. Lahvičku přidá k důkazům.
Pazderku najde na chodbě a musí se tvářit jako bohyně vraždy, protože strážník před ní mimoděk uhne o pár kroků a narazí na stěnu.
„Koho jste pustil na ošetřovnu?“
„Volejníka od vražd,“ odpoví Pazderka nešťastně. „Nevěděl jsem —“
„Jak vypadal? Co měl na sobě?“ uhodí na něj Vilemína.
„Jako Volejník… středně vysoký, střední postava, světlé vlasy, zelené oči. Měl džíny a bundu.“
„Měl odznak?“
Pazderka se zatváří zmateně. „Já nevím. Nekoukal jsem se.“
„Kdo vám řekl, že ho máte pustit na ošetřovnu?“
„Nikdo.“
„Tak proč jste ho tam pouštěl?!“
Pazderka se přikrčí. „Myslel jsem, že ho sem poslali zaskočit za Nezamyslického.“
„Co přesně říkal?“
„Já nevím… když jsem se ho zeptal, jestli přišel kvůli té otravě, nejdřív vypadal překvapeně a pak se začal vyptávat na detaily. Nedal se odbýt a odmítl počkat na Nezamyslického. Když jsem mu řekl, že to bylo sérum pravdu, začal tak vyvádět, že jsem radši vypadl na chodbu. Pak jsem slyšel, jak míchá lektvary a vyptává se na něco Kaminského. Za chvíli mě zavolal. Kaminski dostal záchvat, když mu dával injekci.“ Pazderka se otřese. „Všude krev z natržené žíly, Volejník ho držel, aby si nerozbil hlavu o stěnu, a řval na mě, ať mu pomůžu. Dostali jsme do něj léky a hned to přestalo. Volejník byl na nervy stejně jako já, čistil ze sebe tu krev jako maniak, ale pak šel míchat nějaké další lektvary a prý že mě už nepotřebuje. Vrátil jsem se na hlídku.“
„Kdy odešel?“
„Asi pět deset minut nato,“ odpoví Pazderka.
„Co říkal?“
„Ptal se, jestli nemám tužku. Pak na mě vysypal lavinu nějaké lékárničiny, ale já tomu nerozuměl ani zbla, ani jsem si nic nezapamatoval.“
Vilemína si unaveně promne čelo.
„Co to znamená?“ zeptá se Motyčka.
„Nemám tušení,“ odsekne Vilemína unaveně.

O chvíli později Vilemína vpadne do kanceláře mladších vyšetřovatelů oddělení vražd. Vilém Volejník sedí u stolu a má na sobě zelené tričko s dlouhými rukávy a plátěné kalhoty s kapsami na bocích. Žádné džíny a bunda, jak tvrdil Pazderka.
„V kolik jste dorazil z výjezdu?“ zeptá se Vilemína.
„Asi o půl jedné. Šel jsem vyvolávat fotky.“
„Byl jste celou dobu v temné komoře, dokud jsme vás nenašli? Určitě jste nevyšel ven ani s nikým nemluvil?“
„Určitě ne,“ odpoví Volejník a zdá se, že si nabeton jistý.
„Co jste dělal, když vás doprovod přivedl sem?“
„Sepsal jsem výpověď, předal ji a čekal na další instrukce,“ odpoví Volejník nechápavě.
„Jste zdravotník. Volali vás dnes na ošetřovnu?“
„Sháněl mě Nezamyslický a tvrdil, že už jsem tam byl, ale to je pitomost.“ Volejník se podívá někam za Vilemínina záda. Motyčka neřekl ani slovo, ale umí se dívat velmi nepříjemně.
„Dobře, děkuji,“ řekne Vilemína a vyjde zpátky na chodbu.
Motyčka ji následuje. Dveře zasedačky jsou otevřené. Pokud Volejník opustil oddělení, museli ho vidět Millerová i strážník hlídkující na chodbě.
„Nespouštějte z něj oči,“ řekne Vilemína strážníkovi.

6. května 1998

Vilém dokončil magickou dlahu Helžina kolene a narovnal se. „Nezatěžuj tu nohu aspoň do zítřka,“ řekl zbytečně.
Koleno je Helžina Achillova pata. Stačí moment neúměrné zátěže, drobná nepozornost, únava, nebo jeden parchant, který ničí životy všem okolo. Vilémovi se poslední dobou zvedal žaludek, když jen zaslechl jeho jméno. Drtil sušenou čekanku a představil si, jak Kapouna cpe po hlavě do záchodové mísy.
„Když tak trvá na korektních postupech, měl by je sám dodržovat,“ zavrčel. „Podáš na něj stížnost?“
Přikývla. „Určitě ano.“
Vilém domíchal lektvar a podal jej Helze. „Doufám, že se ten zmetek jednou uškvaří ve vlastní šťávě.“

25. května 1998<úi>

„Prověřoval jsem znovu Volejníka.“
Vedoucí náhradní směny Eliáš začíná znít unaveně. V pozadí mluví několik hlasů a chodba je vrací ozvěnou.
„Zjistil jsem, kde vznikla chyba. Podle knihy návštěv dorazil o čtvrt na jednu. Vrátný ho pouštěl skrz mříž a tvrdí, že to určitě byl on. Přitom celá mordparta tvrdí, že se vrátil s nimi o půl jedné. Strážník z náhradní směny podal hlášení, že ho asi ve čtvrt na dvě potkal na schodech a doprovodil na oddělení. Proto jsme se po něm nesháněli. Mysleli jsme, že se Volejník zpátky dolů do temné komory, aniž by se kohokoliv zeptal, co se děje.“
„To není možné, musel by se vyhnout několika hlídkám,“ řekne Vilemína. „Ozvala se vám pátrací četa?“
„Zatím nikoho nenašli,“ odpoví Eliáš. „Já ta hlášení znovu prověřil a je v tom naprostej guláš. Všichni si jsou na beton jistí, že ho viděli. Buď to někdo z nich pomotal, nebo se Volejník umí rozdvojit.“
Vilemína tupě zírá do zrcadla. Je přetažená. Tohle už nespraví ani káva. Její odraz taky vypadá přetaženě.
„Co jste to řekl?“
„Že ta hlášení nedávají smysl,“ odpoví Eliáš zmateně.
Vilemína zamyšleně přikývne. Její odraz přikývne taky. Vilemína bezmyšlenkovitě pochytá volné pramínky vlasů a zastrká si je za uši. Myšlenky se jí rozbíhají všemi směry.
Ví, že Erik je mimo nebezpečí. Ví, že vraždu nespáchal nikdo z jejích podřízených. Taky ví, že se po budově několik hodin pohybuje cizí osoba a uniká pozornosti pátracích skupin, pokud se jí mezitím nějakým záhadným způsobem nepovedlo proklouznout ven z budovy. A že se tahle osoba vydává za Viléma Volejníka.
Což může znamenat, že skutečný Volejník je v ohrožení.
„Pošlete k Volejníkovi posily. Zjistěte, co dělal poslední týden, s kým se vídal, jestli se mu neztratila nějaká osobní věc nebo se někde neporanil.“
„Udělám to hned,“ řekne Eliáš. „Mám kontaktovat jeho bratra?“
„Bratra?“
„Jmenuje se Václav,“ upřesní Eliáš. „Má lékárnu v Podolí. Občas sem vozí materiál pro laboratoř.“
„Je podobný Vilémovi?“ zeptá s nepříjemným tušením Vilemína.
„Jako vejce vejci. Vždyť jsou dvojčata.“

Podporuji: 
Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele kytka

Takže posun!

Obrázek uživatele neviathiel

D9ky :)

-A A +A