Devětadvacet- 23. března 1945 odpoledne
Tonka bloumá ulicemi rozbombardovaného města. Cítí zvláštní otupělost, jakoby se všechno rozpíjelo v mlze, jakoby i její hlava byla plná mlhy. Svět kolem zešedl, zvuky jsou ztlumené a jen zdálky k ní doléhají slabou ozvěnou.
Má znepokojivý pocit, že se ocitla uvnitř fotografie: všechno kolem se zdá být ploché, dvojrozměrné, podobné kulisám vystřiženým z papíru. Ploché domy se slepými okny bez skel a ploché hromady suti, ploché stromy i ploché kandelábry s roztříštěnými lucernami. A Tonka prochází mezi nimi, snaží se myslet na Hanu, na to, že ji musí hledat a najít, ale je těžké se soustředit.
Nějaký člověk táhne dvoukolák plný mrtvých. Kola vozíku skřípají, ten zvuk se v přízračném tichu nepříjemně rozléhá. Dvě ženy nesou mrtvolu v prádelním hrnci. Mrtvé shromažďují v kostele, skládají jednoho vedle druhého na podlahu. A když je chrám plný, tak na zem všude kolem. Tonka tam byla, proplétala se mezi nimi, hleděla jim do tváří a hledala Hanu. Ale nenašla.
Tonka bloumá ulicemi rozbombardovaného města. Příjemnou otupělostí proniká osten viny. Jak to, že si nevšimla včas, že s ní Hana není? Možná upadla. Možná se snažila doběhnout až k nádraží a nestihla to. Možná to stihla a smrt si ji našla v krytu. Kdyby Tonka nebyla tak sobecká, kdyby na Hanu dala pozor, mohly tu teď být spolu. Z nebe se snáší popel a peří.
Najednou vedle Tonky zastaví bryčka. Kočí něco volá, jenomže Tonka ho skrze svou mlhu v hlavě nevnímá. Ale pak ji někdo uchvátí do náručí, objímá ji a tiskne, je to máti, směje se a vzlyká, přijela z Rotbachu se starostou, oba si přijeli pro své děti, Hana už sedí v bryčce a vypadá úplně živá.
Za chvíli už sedí Tonka vedle ní a drkotá domů. Když vyjíždějí úvozem k domovu, Tonka si uvědomí, že by zítra měla vysázet cibuli.
Při náletu na České Velenice (za války Gmund) zahynulo kolem 120 -150 civilních obětí, hlavně dělníků z drážních dílen, ale kromě toho ještě mnoho zajatců v transportech na nádražích a v zajateckých táborech. Těch se uvádí různý počet, od 1200 až po 3000.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
tenhle stav má určitě nějaké
tenhle stav má určitě nějaké učené jméno. Věřím každému slovu
Ale ano, učeně se to jmenuje
Ale ano, učeně se to jmenuje derealizace.
Nádherně plasticky popsané,
Nádherně plasticky popsané, jako bych tam byla. Jsem ráda, že jsi Hanu nechala přežít, i když těch ostatních mrtvých je mi samozřejmě líto... Píšeš skvěle.
I já moc děkuji za Hanu. A
I já moc děkuji za Hanu. A podepisuji předchozí příspěvek, do puntíku.
Děkuji Vám oběma.
Děkuji Vám oběma.
Hanina smrt by pro příběh neměla význam.
Spíš měly holky neuvěřitelné štěstí, šance na přežití v prostoru nádraží byla malá. Během čtvrt hodiny tam dopadlo na tři tisíce bomb.
já taky podepisuju do puntíku
já taky podepisuju do puntíku
Úplně jsi mě rozplakala.
Doufám, že jen obrazně.
Doufám, že jen obrazně.
Děkuju.
Přiznávám, že úplně neobrazně
Jej, to jsem nechtěla. Vůbec
Jej, to jsem nechtěla. Vůbec jsem se nesnažila dojmout, soustředila jsem se na vylíčení pocitu neskutečna, odtržení od reality, ten odstavec o shledání jsem tam přilípla tak nějak dodatečně.
Ale upřímně: jsem ohromená, že moje povídka na někoho tak silně zapůsobila :-o
Děkuju.
To se dobrým vypravěčům stává
Poslední věta je nejlepší!
Poslední věta je nejlepší!
Díky!
Díky!